Rozhodnutí nejvyššího soudu.
I při žádosti o zápis udělené prokury má rejstříkový soud právo, před zápisem vyžádati si doklad o usnesení správní rady nebo představenstva, jímž udělení prokury bylo právoplatně usneseno.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 15. března 1930 RI 791/29. Krajský obchodní soud v Praze Firm 5272/29.)
Správní rada akciové společnosti udělila prokuru Věře Bové a společnost podala opověď k zápisu této prokury do obchodního rejstříku.
První soud vrátil opověď k doplnění, aby připojeno a vykázáno bylo usnesení správní rady.
Soud rekursní stížnosti společnosti nevyhověl.
Také nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Odůvodnění: O patrném rozporu souhlasných usnesení se zákonem, který předpokládá, že se soudní opatření příčí výslovnému předpisu zákona aneb zřejmě jeho duchu, nelze v tomto případě mluviti.
Jest sice pravda, že obchodní zákon nikde neukládá rejstříkovému soudu, aby si zjednal jistotu o tom, že udělení prokury se stalo způsobem řádným, t. j. že bylo při jejím udělení postupováno přesně podle předpisů stanov. Než zákon rejstříkovému soudu také nikde nezakazuje přezkoumati správnost skutkového základu opovědi udělené prokury. Že pak rejstříkový soud má právo — a v určitých případech dokonce povinnost — aby se přesvědčil, zda opovězený zápis odpovídá objektivní pravdě, plyne již z úvahy, že obchodní rejstřík jest ovládán zásadou pravdivosti a to i při zápisech významu pouze deklarativního. Má-li tedy rejstříkový soud pochybnosti o správnosti ohlášené skutečnosti, nemůže mu býti bráněno, aby nekonal potřebná šeření, zejména aby si nevyžádal doklady (§ 2 č. 5 cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z.). Bude ovšem vždy otázkou konkrétního případu, jak dalece má rejstříkový soud tohoto práva použíti, — pokud mu přezkoumání není uloženo přímo za povinnost — by zbytečnou úzkostlivostí nebyl zápis oddalován.
Pokud dovolací stížnost shledává postup nižších soudů nesprávným, poukazujíc k předpisům obchodního zákona o prokuře vůbec, pak k předpisům o zřízení prokury při veřejné společnosti (čl. 104 a 118 obch. z.), pokud se týče k ustanovení § 28 zák. o společnostech s ruč. obm., nelze jejímu právnímu názoru přisvědčiti.
Nejde o otázku působnosti prokury v poměru vnitřním neb na venek, nýbrž o to, zda vždy a v každém případě jest prokuru zapsati, i když soud má před zápisem, o němž jest rozhodnouti, pochybnosti o udělení prokury vůbec. A že pochybnosti v souzeném případě rejstříkový soud měl, plyne již z toho, že učinil zápis závislým na předložení opisu protokolu o schůzi představenstva vzhledem k předpisům §§ 22, 26 a 27 stanov, pojednávajících o usnášení se správní rady (představenstva) a platných také pro udělení prokury.
Není důvodu, proč by neměla platiti obecná zásada o zkušebním právu rejstříkového soudu právě při opovědí prokury k zápisu do obchodního rejstříku.
V opovědí se praví, že správní rada udělila prokuru Věře Bové. Žádá-li rejstříkový soud, aby tato okolnost, totiž že správní rada prokuru skutečně udělila, byla doložena, nelze mu vytýkati, že tím zřejmě porušil zákon. Správní rada jako taková mohla uděliti prokuru usnesením, k němuž však mohlo dojíti jen způsobem vyznačeným v stanovách.
Tomu neodporuje ani výklad komentáře Staub Piskova při čl. 234 obch. z. (§ 12) a 16, k němuž dovolací stížnost poukazuje, neboť i tam se předpokládá, že prokuru udělilo představenstvo, tedy zase, že došlo k usnesení představenstva. To pokládá komentář za postačitelné i kdyby snad podle stanov bylo třeba ještě nějakého dalšího opatření na příklad schválení dozorčí radou, anebo kdyby stanovy o zřízení prokury neměly žádného předpisu, neb výslovně jej zakazovaly.
Dovolací stížnost není v § 16 cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. odůvodněna a nemohlo jí býti vyhověno.
—r.