O včasnosti rekursu podle zák čís. 100/31 Sb. z. a n.

(Zákon o základních ustanoveních soudního řízení nesporného.)
V praxi byla nadhozena otázka, zda pro řízení podle zákona o základních ustanoveních soudního řízení nesporného ze dne 19. června 1931 čís. 100 Sb. z. a n. a zejména v rekursním řízení platí též předpis § 89 zákona o organisaci soudu o nezapočítaní dnů poštovní dopravy do běhu lhůt. Pochybnosti o kladné odpovědi na otázku tu vznikly ze znění třetí věty prvního odstavce § 38 cit. zák., podle níž »za den podání pokládá se den, kdy rekurs došel soudu první stolice.«
V zákoně není výslovně odpovědi na nadhozenou otázku a nedává ji ani důvodová zpráva k vládnímu návrhu o něm. tisk 254 z roku 1932. Avšak znění § 89 zák. o org. s. (srov. i zák. ze dne 27. dubna 1923 čís. 100 Sb. z. a n.) nedovoluje vážné pochybnosti o tom, že jeho ustanovení platí pro všechny občanské věci právní a pro všechny úkony soudního řízení, tedy též pro rekursní lhůty v nesporném řízení. Téhož názoru jsou také Dr. Horák »Soudní řízení nesporné« na stránce 119 a František Mrština »Všeobecné soudní řízení nesporné« na str. 136.
Pochybnosti o správnosti tohoto názoru nelze opříti ani o znění řečené třetí věty prvního odstavce § 38 zák. , čís. 100/31, třebaže by se tak mohlo na první pohled zdáti. Apodiktické její znění ovšem nedovoluje použití § 89 zák. o org. s., avšak jen v případě § 38 zák. čís. 100/31 právě upravovaném. Podle marginální rubriky nadpisu pojednává § 38 cit. zák. o tom,»kde se rekurs podává«. Stanově v první větě, že rekursy mají býti podány u soudu první stolice, nařizuje v druhé větě, že »rekursy podané u vyšší soudní stolice mají býti z úřední moci ihned postoupeny soudu první stolice«, a dokládá v třetí větě, že »za den podání pokládá se den, kdy rekurs došel soudu první stolice«. Z této souvislosti plyne jasně, že se jeho třetí věta vztahuje jen k předchozím dvěma větám a jen k sběhu věcí v nich vylíčeném. Kdyby zákon byl chtěl vysloviti zásadu platnou povšechně též pro jiné případy v něm upravené, byl by je musil důsledně pojmouti do § 36 zák. čís. 100/31 pojednávajícího o lhůtě k podání rekursu. Nedá se ostatně ani dobře mysliti, že by zákonodárce byl zamýšlel, zruŠiti vymoženost novějšího zákonodárství zavedenou pro území kdysi rakouské zákonem ze dne 27. listopadu 1896 čís. 217 ř. z. a rozšířenou pro území kdysi maďarské zákonem ze dne 27. dubna 1923 čís. 100 Sb. z. a n. právě pro oblast zákona upravujícího především péči o osoby jsoucí pod zvláštní zákonnou ochranou, a že by to byl učinil takřka mlčky, totiž bez výslovného stanovení tak nečekané a z povahy věci nijak neplynoucí výjimky. Tu stanovil, a to výslovně, ale jen tehdy, když účastník podal rekurs přímo u soudu vyšší stolice. Učinil tak z dobrých důvodů. Bylo by nespravedlivé poskytnouti výhodu nezapočítaní poštovního běhu do opravné lhůty i neobezřetnému účastníkovi, jenž rekurs podal u nepříslušného soudu, jímž vlastně měl býti odmítnut (srov. nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 28. srpna 1860 čís. 205 ř. z. a § 126 knih. zák.). Dostává se mu již dosti výhody, když zákon v druhé větě prvního odstavce téhož paragrafu nařizuje, aby pochybený opravný prostředek byl postoupen soudu první stolice, a zajistě nemá spravedlivého nároku na další výhodu, aby mu také ještě lhůta poštovního běhu jeho zaviněním prodloužená nebyla započítána. Při tom »nemusí účastníku z toho« — jak praví důvodová zpráva — »vzejíti žádná újma, jestliže dojde rekurs ještě v zákonné lhůtě«. Stihne-li ho přece, je to jen spravedlivý následek vlastního jeho zavinění. Nová úprava věci se podstatně odchyluje od dosavadní praxe, jak se ustálila od rozhodnutí čís. 5352 sb. n. s., podle něhož v řízení mimosporném jest opravný prostředek podán včas, byl-li sice řízen na soud nepříslušný,
2 tímto však ve lhůtě zaslán soudu příslušnému. Odchylka je jednak v tom, že nyní musí rekurs ve lhůtě dojíti soudu prvé stolice a jednak v tom, že nová úprava se týká jen rekursů podaných u soudu vyšší stolice a nikoli též jiných podání a podání u jiného nepříslušného soudu.
Platí-li, jak dolíčeno, zásada o nezapočítaní doby poštovní dopravy do opravné lhůty všeobecně pro všechny lhůty nesporného řízení, platí ovšem též pro lhůty tak zvané »rekursní odpovědi«, to jest pro lhůty k vyjádření podle § 30 zák. ze dne 18. února 1878 čís. 30 ř. z. o vyvlastnení pro železnice a podle § 16 zák. ze dne 7. července 1896 čís. 140 ř. z. o cestách z nouze. Otevřená zůstává jen otázka, zda pro podání ta platí také výjimka § 38 zák. čís. 100/31. Dr. Hora zastává ve své knize »Soudní řízení nesporné« na str. 123/124 názor, že lhůta § 36 zákona čís. 100/31 platí i tu, a to ze — zajisté závažného — důvodu rovného právního postavení účastníků v řízení. Správnosti jeho názoru nasvědčuje též znění druhého odstavce § 54 zák. 100/31, že na místě čtrnáctidenní lhůty rekursní stanovené v zákonech zvláštních nastupuje lhůta patnáctidenní, neboť i lhůty odpovědní jsou — alespoň v širším smysle — lhůtaini rekursními (srov. obdobu posudku vídeňského nejvyššího soudu k § 555 a 575 c. ř. s.). Lze proto téhož důvodu o rovném právním postavení účastníků použiti též k odůvodnění kladné odpovědi na otázku platnosti § 38 zák. čís. 100/31, že totiž předpisy tohoto zákona čís. 100/31, kdy a kde lze podati rekurs, platí též pro »rekursní odpověď«.
Přicházím tedy k úsudku:
Zásada § 89 zák. o org. s. platí též pro soudní řízení nesporné podle zákona čís. 100/31;
výjimka třetí věty prvního odstavce § 38 tohoto zákona jedná jen o podání rekursu přímo u vyšší stolice, ale ne o jiných podáních a o jiných soudech;
jak ona zásada sama, tak uvedená výjimka z ní platí stejně pro »rekursní odpovědi«;
lhůta pro podání těch činí též patnáct dní.

Citace:

O včasnostni rekursu podle zák. čís. 100/31 Sb. z. a n.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1933, svazek/ročník 15, číslo/sešit 1, s. 10-11.