Zjišťování osobní totožnosti v tabulárních věcech.

V poslední době přinesly denní listy různé zprávy a podněty ohledně milionových podvodů spáchaných Skálovou a Seidlovou, a v nich tvrdily zejména, že to nebyl občanský zákon, který zavedl volnost formy, nýbrž císařský patent z 9. srpna 1854 a že zejména v § 285 tohoto patentu jsou podrobně uvedeny náležitosti, kterými se dlužno říditi při ověřování podpisu.
Náhled ten patrně nepochází od právníka, neboť každému právníku jest známo, že volnost formy zavedena byla redaktory občanského zákoníka, zejména Zellerem, k jehož popudu pojat byl do zákona § 883 o volnosti formy. Dále § 285 patentu z r. 1854 nemá ustanovení o ověřování podpisů vůbec, jak dotyčný pisatel tvrdí, nýbrž obsahuje jen pravidla pro ověřování podpisů u soudu a nad to změněn byl tento paragraf zákonem ze dne 4. června 1882 číslo 67, kterýmž ověřování usnadněno. Z kruhů advokátních vyšel pak v novinách článek, že ani notářský spis nechrání obecenstvo před podobnými podvody a že osvědčení totožnosti osoby při ověřování podpisu, zakládá zločin podvodu.
Náhled první není zcela správný, neboť při legalisaci podpisu jest předepsána forma mnohem snadnější, stačí totiž jeden svědek a veřejná legitimace, kdežto při notářských spisech jsou předepsáni pro zjištění totožnosti — svědci dva.
Pokud se pak týká trestnosti svědků, není správné, že každý svědek, který před notářem osvědčil osobní totožnost podpisujícího, jest vinen zločinem podvodu, nýbrž jest vinen jen tehdá, jestliže se podvodu zúčastnil, a tudíž věděl, že se o podvod jedná. Byl-li však svědek bona fide, nedopouští se žádného trestního činu. Nejvyšší kasační soud v Rakousku uznal rozhodnutím ze dne 28. dubna 1888 číslo 1626, ze dne 28. června 1928 čís. 4558 a ze dne 21. září 1891 číslo 5793, že falešné potvrzení osoby totožnosti při ověřování podpisu před soudem, zakládá zločin § 199 a tr. zák., kdežto rozhodnutím ze dne 11. listopadu 1896 číslo 11193 č. rozh. 2010 uznal kasační soud, že falešné potvrzení osoby totožnosti při ověřování podpisu před notářem, nezakládá tento trestní čin, pokud tu nebyl zjevný úmysl podvodu.
Jisto je, že sepisuje-li notář notářský spis, věnuje mu co největší pozornost a zkoumá přísně veškeré náležitosti, zejména i pokud se týká osobní totožnosti stran; takže forma notářského spisu dává mnohem větší jistotu straně, nežli pouhá legalisace, při níž notář nezkoumá obsahu a táže se pouze svědků, zdali osobu znají. Proto také ve všech státech požaduje se notářská listina o všech právních jednáních, kde jedná se o věcné právo na nemovitosti a nebylo by tak snadno při notářské listině, oklamati notáře tím, že by nepravá osoba spis podepsala. Obecenstvo naše není vůbec dobře informováno o důležitosti notářské listiny a zejména nejsou náležitě informovány ani peněžní ústavy, které namnoze nevědí, že strana v notářském spisu podle § 3 n. ř. může se podrobiti exekuci, takže takovýto spis pro případy splatnosti pohledávky jest ihned vykonatelný a věřitel nemusí napřed podávati žalobu a prováděti nákladný, dlouho trvající spor, nýbrž může ihned vésti exekuci, což v nynější době, kdy, jak jest známo, spory prodlužují se i několik roků, je pro věřitele velice výhodné a důležité. Bylo by proto záhodno v tom směru obecenstvo poučovati, aby požadovalo samo na místě listin soukromých, sepisování vykonatelných notářských spisů. To bude důležito zejména po přijetí nového notářského řádu, kterým vykonatelnost spisů byla valně rozšířena.

Citace:

Zjišťování osobní totožnosti v tabulárních věcech. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1933, svazek/ročník 15, číslo/sešit 1, s. 15-15.