Ministerstvo spravedlnosti zaslalo presidiu vrchního soudu v Praze a Brně výnos ze dne 16. prosince 1932 číslo 56392/32, který vzhledem na jeho aktuálnost a důležitost pro celý náš stav otiskujeme v plném znění:
»V poslední době byly odhaleny značné, snad milionové podvody, spáchané osobou, která se vydávala za majitelku realit a dala si svou totožnost dosvědčiti při ověření podpisu vkladní listiny svědkem nebo svědky totožnosti.
Ve veřejném tisku byly projeveny názory, že takové svědky totožnosti lze si za laciný peníz opatřiti.
Z ustanovení o zjednání si jistoty o totožnosti osoby (§ 285 nesp. pat., § 79 a 55 not. r.) je patrné, že orgán, ověřující pravost
7 podpisu na listině, musí znáti účastníky co do osoby a jména a že nestačí pouhá znalost jména. Proto také bylo již ve výnosu z 15. května 1926, č. 2753 (srv. Jednací řády, Kompasovo vydání z r. 1931 str. 1506 a další) upozorněno na to, že j ověřující úředník musí znáti osobu, o jejíž podpis jde, nikoli snad jen dle zevnějšku, nýbrž i dle povolání nebo zaměstnání a známost ta musí býti od dřívějška a ne teprve získaná při ověřování, dále že za svědky totožnosti lze připouštěti jen osoby ověřujícímu úředníku známé dle jména a bydliště a pokud možno dle povolání anebo zaměstnání a úplně spolehlivé, o jejichž věrohodnosti není žádné pochyby a konečně že i svědek totožnosti musí sám znáti osobu, jejíž totožnost má potvrdit!, osobně podle jména, příjmení, zaměstnání nebo povolání a bydliště. (Ověřující orgán musí si tedy stručnými otázkami zjednati jistoty, že svědek totožnosti zná osobu, o níž jde, i dle osoby.)
Také je vhodné upozorniti svědky na následky nesprávného potvrzení. Nehledíc k zodpovědnosti civilní (ručení za škodu), jež nastává i při pouhém zanedbání svědomitosti, svědek falešně potvrdivší totožnost před soudním úředníkem nebo před notářem (af jde o potvrzení totožnosti při sepsání notářského spisu nebo při jiném osvědčení) je trestný dle ustanovení tr. z. o podvodu.«