LITERATURA

.
Část všeobecná.

Кулаковскiй Юлiaнъ, Исторiя Визанiи. Томъ II. (518—602). Кiевъ 1912. Stran X a 512.
Autor spisů Карта Европейской Сарматiи по Птолемею, Прошлое Тавриды a j. přešel od původního svého oboru, dějin římských, k dějinám byzantským. Plodem několikaletého jeho studia je dílo, jehož prvý svazek vyšel r. 1910 a druhý r. 1912. Svazek druhý věnován je vládám Justina I., Justiniana, Justina II., Tiberia a Maurikia.
Spisovatel líčí obšírně nejen politické dějiny Byzantské říše a národů sousedních, pokud měli styky s touto říší, nýbrž všímá si i věcí jiných. Tak pojednává na př. o kodifikaci římského práva za Justiniana, píše o věcech církevních, o státní správě, o financích, o vojenství byzantském, o životě v sídelním městě říšském a j. Mezi národy, s nimiž se Byzantinci stýkali, vykládá se tu i o Slovanech. Dílo založeno je na četných pramenech i obsáhlé literatuře. Na konci připojeny jsou čtyry mapy. Bude-li autor v dosavadních rozměrech v práci své pokračovati, zdá se nám, že díla svého neskončí.
K. K.
Грушевскiй Мих., Иллюстрированная исторiя Украины. СПб. 1913.
Stran XVI а 531.
Illustrovaná historie Ukrajiny prof. M. Hruševského, o níž jsme referovali v ČČM 1912 str. 176 a násl., měla neobyčejný úspěch. Sotva vyšlo prvé vydání, došlo ke druhému, a nyní uspořádán byl i autorisovaný překlad velkoruský. Vydání ruské liší se jen zcela nepatrně v některých maličkostech od druhého ukrajinského vydání, v poslední (šesté) části však dosti značně od prvého vydání ukrajinského. Autor pojednává tu obšírněji o ukrajinském národním probuzení. V prvém vydání zaujímala tato část pouze 27 stránek, ve 2. vydání, jehož se drží ruský překlad, však 42 stránky. Spisovatel vykládá o počátcích probuzení v západní i východní Ukrajině, o počátcích vědomého demokratismu, o ukrajinských kroužcích v ruské Ukrajině a o Cyrillo-Metodějovském bratrstvu, o haličském probuzení a roku 1848, o témže roku v Bukovině a uherské Rusi a o reakci v 50. letech, o novém hnutí v ruské Ukrajině, o lidové straně a moskvofilství v Haliči, o počátku nového života v Bukovině, o Kijevské hromadě a úkazu protiukrajinském z r. 1876, o ukrajinském hnutí na haličské půdě v době novější a o ruské Ukrajině v posledních desetiletích.
K. K.
Karel Adámek, Z osmnáctého věku. I.—II. V Praze 1911—2. Stran 100 a 89.
Karel Adámek věnoval se v dobách před svým působením politickým horlivě studiu XVIII. století a napsal hojně prací o poměrech hospodářských, kulturních, národních, politických i právních oněch dob v krá- lovství Českém. Kolem hlavní jeho práce „Doba poroby a vzkříšení“ (1878) řadí se různé samostatné práce drobnější a články. V posledních letech vrací se Adámek uvolněn v činnosti politické к staré své lásce, práci literární. Vedle vzpomínek politických v různých časopisech uveřejňovaných sebral také drobné své články starší o prvních dobách linutí českého v XVIII. století ve dvou svazečcích pod titulem svrchu uvedeným. Některé ze článků těch dotýkají se i právních dějin českých. V prvním svazečku umístěn jest především článek „Ze statistiky království Českého v XVIII. století“ (str. 6—19) opírající se hlavně o data Rieggerova a podávající různá data pro vývoj rolnictví, průmyslu a berní. Článek „Noviny a kalendáře“ (str. 45—62) jest pěkným příspěvkem pro dějiny rozvoje národnosti české. Druhý svazeček obsahuje pro dějiny práva zajímavé příspěvky ve článcích „Navrácení klenotů koruny české do Prahy r. 1791“ (str. 3—9), „Korunování Leopolda II.“ (9—16), „Korunování Františka II. r. 1792“ (24—30) a „Na postupu za práva, jazyka“ (60—74). První tři stati líčí dle Krameriových novin různé podrobnosti oněch tří státoprávně zajímavých událostí, poslední pojednává o obranách jazyka českého a o zavedení přednášek češtiny na universitě pražské.
Články přístupně psané již prvním uveřejněním plnily poslání své, šíříce znalost oněch dob i mezi širším obecenstvem, v novém vydání budou v úkolu tom pokračovati. Ale i pro zpracování oněch dob najdeme v nich mnohý detail, který bychom jinak pracně musili teprve sbírati. A tak, třebas většina jich jest otištěna beze změn, jen některé jsou novějšími daty a literaturou doplněny, jest vydání jejich v souboru jen vítati.
J. Kapras.
Adámek Karel Vácslav Dr., Listiny k dějinám lidového hnutí náboženského na českém východě v XVIII. а XIX. věku. Ze svého archivu. I. Z let 1750—1782. Historický Archiv České Akademie č. 36, 1912, 1., str. 308.
Adámek získal z papírny v Cikánce u Hlinská množství listin, určených ke zkáze, jež jsou velmi důležitými prameny k poznání snah i osudů lidu českého v 18. a 19. věku, jak v úvodě vykládá. Listiny ty pocházejí z archivu na zámku rychmburském, v němž byly složeny úřední spisy panství rychmburského, košumberského a chroustovického, tedy značné části českého východu, a odkudž byly z velké části do papírny prodány. Tím se vysvětluje povaha a ráz sbírky, jakož i titulní poznámka: ze svého archivu. Pokud vím, jest ten soukromý archiv neobyčejně bohatý, získaný přímo vášnivou láskou ku všem památkám, jež osvětlují nějakým způsobem dějiny východních Čech a zvláště Chrudimská, střediska náboženských blouznivců po celé 18. a i 19. stol., kteří nevymizeli dodnes, jak občasné zvěsti novinářské svědčí. Sbírku listin, nestejné ceny i povahy, zahajuje revers Mat. Kopisty ze vsi Radimě z r. 1750, jakých se zachovala celá řada: kající vyznává, že věřil, že přijímání pod obojím jest k spasení potřebné, že obecní zpověď je spravedlivá, že se ostatky svátých a svatí uctívati nemají, že římský papež křesťany k spasení nevede, že mše svátá není nic platná a že četl knihy kacířské; jak z toho patrno, jest to směs starých husitsko-utrakvistických tradic a novějších zahraničních proudů, šířených luteránskými nebo i pietistickými kazateli-emisary, kteří přes veškeré přísné zápovědi překračovali hranice, aby pořádali s tajnými přívrženci noční shromáždění, kde jim posluhovali večeří Páně. Zemské gubernium nařídilo vyhlášení náboženských patentů a pozorování a zatýkání potulujících emisarů-svůdců, jakož i podezřelých lidí a odpadlíků vůbec, krajské úřady je sdělovaly vrchnostenským správcům a tito opět rychtářům, avšak teprve toleranční patent dovedl těmto nezdravým poměrům učiniti konec. Byli to často lidé prosti, kteří vystupují jako nebezpeční svůdcové: na př. poddaný panství rychmburského Jos. Čejka, o němž uveřejnil Adámek nedávno pěknou monografii, Jak. Bureš, poddaný ze vsi Rychnova, Jan Svoboda, syn kováře pusto kamenického; přicházeli jednak z Uher, jednak ze Slezska. Aby se tato činnost emisarů zamezila, odhodlala se vláda k prohlášení, že čeští emigranti nebudou v Uhrách a Rakousích trpěni a budou odváděni k vojsku. Stát se stavěl z fiskálních i vojenských důvodů jako již za Karla VI. proti emigraci, jenom že veškeré prostředky, jichž až do vydání tolerančního patentu užíval, selhávaly. R. 1780 udělen emigrantům jenerální pardon a jeho účinky byly bedlivě stopovány, ale nebyly valné. R. 1781 změněny předpisy o stíhaní lidí se toulajících a r. 1782 vydány pokyny o jednání s poddanými, z vystěhovalectví podezřelými.
Hojně listin týká se rozšiřováni zapovězených knih. Tak pomáhal rozšiřovateli knih kacířských vojtěchovský Václav Novák v prodeji jejich r. 1780, v října 1781 vyšlo popsání peruckých poddaných, uprchlých pro kacířské knihy, nařizovány jenerální prohlídky u židovských obchodníků, podezřelých z obchodu knihami atd. Teprve 14. dubna 1782 zakázalo gubernium účastenství kněží při prohlídkách knih u poddaných a nařídilo, aby jim nebyly knihy více odbírány. Dříve konfiskované knihy byly nekatolíkům vráceny, a krajský úřad chrudimský oznámil dokonce 5. list. 1782 správci rychmburskému, aby poddaní, kteří by o vrácení konfiskovaných knih žádali, podali jejich seznamy, by mohly podle nich býti u gubernialního registrátora vyhledány. Na místo Koniášových Klíčů nastupuje samovládná censura, přívoz protestantských knih z ciziny se uvolňuje, při čemž zároveň poddaní nabádáni, aby si opatřovali knihy u pražských knihkupců (Schönfeld vydal seznam nekatolických knih, jež měl na skladě). Poštovské Noviny přinášely vřelé odporučení protestantských knih, spisy Komenského se přetiskovaly a hojně rozšiřovaly, a je nemyslitelno, aby censura se byla postavila proti některému spisu pouze proto, že je od Komenského, jako to učinila r. 1847 vláda Sedlnitzkého s Didaktikou Komenského.
Několik listin týká se pobuřujících lístků (1752) nebo pobuřujících veršů po Praze rozházených (1780). které popouzely lid k vzpouře a srocování; bohužel že nám obsah těchto projevů není znám. Slyšíme o Vítu Štěpánkovi, poddaném z panství rychmburského, jenž se vydával za císaře Josefa II. a pobuřoval poddané panství chroustovického. Narážky na pomoc cizího krále, které propukly kdysi plnou měrou při bouři Opočenské r. 1732, ozývají se nám ze slov Fr. Čejky, poddaného z Mířetína, že nepošle-li jim král učitele nekatolického, že jej dostanou od jiného krále. Zajímavé podrob- nosti přinášejí listiny týkající se hromadné výpravy poddaných na děkanství skutečské a na faru krounskou r. 1780, jež musela býti vojskem potlačena.
Třenice náboženské se zapovídaly a lid byl nabádán k svornému, pokojnému spolužití. Ačkoli také noviny náladu tu podporovaly, přece došlo tu a tam k násilnostem mezi katolíky a evangelíky, o čemž nám Vavák ve svých Pamětech mnoho podrobností zanechal. Zde je zachována řada listin o hlinecké bitvě mezi některými tamními katolíky a holetínskými evangelíky r. 1781. Nařízení k prohlášení tolerančního patentu je celá řada. Že se tolerance vztahovala i na „husity", ukazuje oznámení krajského úřadu v Chrudimi z 9. dubna 1782, aby komisaři neodmítali přihlášky Husitů ; víra českobratrská však dovolena nebyla, a také poselstva o učitele a kazatele náboženství do Ochranova zakázána.
S vydáním tolerantního patentu a zřizováním evang. far souvisí celá řada administrativních opatření, jež se hojně v listinách odráží, jde tu o vybírání desátků, letníků, štolových poplatků; zřizují se nekatolické kostely a školy a ustanovují se nekatoličtí duchovní a učitelové. Vláda pečuje o křty, pohřby a hřbitovy nekatolíků. Pro věci správy duchovní a tolerance pro arcidiecesi pražskou jmenován biskup královéhradecký Hay zeměpanským komisařem a jmenováni i duchovní komisaři, pro něž vydány rozmanité pokyny. Jsou to ovšem jen kusá nařízení, jež jsou sebrána ve výborné dosud práci Helfertově: Die Rechte und Verfassung der Akatholiken in dem oesterr. Kaiserstaate, 1843. Přes svou neúplnost, jež je podmíněna povahou svého původu, poskytuje práce Adámkova mnoho zajímavého a i cenného materiálu, jenž bude budoucímu dějepisci lidového hnutí náboženského vítanou pomůckou.
Jos. Volf.
Hrejsa Ferd. Dr., Česká konfesse, její vznik, podstata a dějiny. Rozpravy České Akademie, tř. I., č. 46, 1912, 1., str. XXVII., 817.
Jak z titulu patrno, chtěl spisovatel, evangelický farář u sv. Salvatora v Praze, vystihnouti prostředí, z něhož Česká konfesse vyrostla, čili podati předhistorii událostí, které vedly k vztýčení požadavku České konfesse jakožto základního dogmatu lutersko-novoutrakvistických směrů 16. století, vylíčiti její podstatu a sledovati její význam v dějinách. Tím se rozpadá jeho práce na tři nestejně veliké, a můžeme říci ihned, i nestejně cenné díly. Jak z dosavadní spisovatelské činnosti autorovy patrno, zabýval se Hrejsa již po více let touto otázkou a věnoval se jí s velikou láskou, nadšením i energií. Přihlédl v prvních dvou částech k veliké řadě rukopisů, traktátů i letáků, namnoze dosud nepovšimnutých, nebo aspoň ne do pravého světla postavených, jichž využil plně nad čarou a ještě více pod čarou, aniž by se snad v poznámkách těchto, stávajících se někdy samostatnými články, jichž řešení vyžadovalo někdy mnoho námahy, utápěl a aniž by vypravování nad čarou tím trpělo. Snažil se všade zaujati samostatné hledisko, a jeho práce přinese velmi mnoho cenných dokladů i literární historii. Bylo by žádoucno, aby se nyní dostalo i kompaktátům podobné záslužné práce v kritickém vydání i zpracování.
První oddíl líčí poměry, z nichž Česká konfese vznikla. Neutěšený úpadek utrakvistického hnutí je snad až příliš černě nastíněn (hlavně na základě Wintrova Života církevního); ostatně jest dnes v hodnocení poměrů za krále Jiřího a Vladislava dosti různých názorů a hledisek, jak se to jeví na př. u Krofty (M. Jan Rokycana) nebo u Kybala (Denis a Bílá Hora), a možno říci, že se dnes i skutečné poměry Bratrské Jednoty posuzují v ostřejším kritickém světle, a že se jednotlivcům z jejich odpůrců věnují dnes i apologie (Krofta, Mitmánek). Cíle i ideály Jednoty zůstanou však přece i na dále nejkrásnějším květem, vypučivším z lůna náboženského života českého. V správném a rozvážném nazírání na oba směry, bratrský i utrakvistický, lze zajisté dojíti k vysvětlení mnohých křivě posuzovaných událostí na obou stranách. Hrejsa vystihl správně podstatu ztrnulosti utrakvistů, jejíž kořeny tkví již v době Rokycanově, a jejíž hlavní příčina vězela v nerozhodnosti, v stálé náladě uzavírati kompromisy a hledati cesty k smíru s protivníkem, jenž měl na mysli jediný cíl: vykořenění utrakvistického bludu. Utrakvisté nedomyslili nikdy do konce svůj odpor proti Římu, a proto nemají ani jejich nejlepší mužové energii, aby utrakvistickou církev přivedli když již ne k rozkvětu, tedy aspoň k živému vývoji. Teprvé Luter vlévá nový život do tělesa utrakvistického, v němž se rozmáhal již rozklad. Proto se také prozíraví utrakvisté s velikou radostí idejí kulérových přichytili, hledíce si je ovšem českému stanovisku trochu přiblížiti a přizpůsobiti. Jednotná strana utrakvistická rozdvojila se na dvě strany: konservativce, mající stále snahu, sjednotiti se s církví římskou (conformare cum ecclesia Romana), ovšem s výhradou uznání kompaktát, a pokrokovce či novoutrakvisty, kteří přijímali a prožívali lutersko-melanchtonské ideje a odbočovali stále více a více od své minulosti na nové dráhy. To mohlo vésti k secessi té neb oné strany z české církve. ale vývoj k tomu nedospěl. Novoutrakvisté zůstávají v utrakvistické církvi, státem uznané, a veškeré jejich úsilí po osamotnění nevede za Ferdinanda I. k cíli. Bratří se stranili obou směrů: poměry tu byly stejně jako kdysi v hádkách Rokycany s Hilariem; i tehdy se psalo s pohrdáním „o straně české potupující Římany a přec zase k nim hledící a je falešně vypřísahající“. Ferdinand sám hleděl vybudovali ovšem, jsa proti všem novotám, jen starý utrakvismus, chtěje jej postaviti ve všem na právní základy a rozřešili konečně důležitou otázku svěcení kněžstva pod obojí, která rozežírala církevní těleso utrakvistické. Vývoj se bral tím směrem, že novoutrakvisté, závislí na ráčení Melanchtonovu, hleděli opanovati konsistoř, avšak pro odpor vlády nedostali se k jednotné církevní organisaci, což jejich sílu a jejich rozšíření velice poškozovalo. Maximilian měl býti, jak známo, Mesiášem novoutrakvistů i Bratrů, ale naděje v něj kladené zklamaly: Maximilian zůstal jako panovník křesťanem, jenž toužil po reformě na straně katolické i nekatolické. To vedlo k jisté, nejasnosti v jeho jednání. Také staroutrakvisté chtěli prosaditi své tužby: svěcení kněžstva od arcibiskupa. Kurie to však zamezila, neboť její politika byla vždy výbojná a můžeme plným právem říci i rozvratná, jak doba krále Jiřího nejlépe ukazuje. Jednání staroutrakvistů s císařem nevedlo tudíž k cíli, k čemuž přispěli svou pomocí i jesuité. Stará konsistoř utrakvistická se blíží stále více а více ke katolicismu, takže se stává překážkou rozvoje novoutrakvistického, povstává volání po její reformě a tím i po náboženské svobodě, a to vede k jistému sblížení Bratří a novoutrakvistů, ovšem pokud se řídí Melanchtonovými zásadami a učením Vitenberské akademie, nikoli však flacianismem nebo výlučným luterským směrem Jak. Andrea. Flacius platí i v Čechách za „zrádce“, Melanchton jest „hodný, ctný“ (Luter triumfující). Hrejsa probírá tuto snahu po sblížení, případně spojení, třeba ne splynutí, novoutrakvistů a Bratří na základě obsáhlé tištěné i rukopisné literatury, uvádí různá hlediska a projevy, jež se z obou stran dály, podává a líčí hledisko Bratří k Augustaně a snaží se náladu obou stran správně hodnotiti. Na všech stranách se děly přípravy k předložení tužeb a přání. Čáku na vítězství mohli míti novoutrakvisté, jsouce číselně nejsilnější stranou, avšak ne- dostávalo se jim dosti tvořící vnitřní síly. Katolíci, třeba v menšině, měli značné opory v okolí císařově, v kurii, v zástupcích cizích mocností, a ne v poslední řadě v jesuitech. Oddíl tento zakončuje pak autor líčením příbuzných snah v jiných zemích, zvláště v Dolních Rakousích (r. 1568) a v Německu, zvláště v Sasku, podávaje v širokých rysech, s odbornou znalostí theologa, vlastní jádro těchto často velice spletitých sporů.
Druhý oddíl počíná líčením dogmatického významu České konfese a poměru stran k ní. Dotýká se všech současných zpráv o sněmu r. 1575, na němž k České konfesi došlo, ať tištěných, ať rukopisných, a oceňuje je kriticky, a zaujímá, své určité stanovisko i vůči zpracování této doby. Sněmy a Krištof Manlius poskytují mu tu hojnou kořist. Zde přichází hlavně k platnosti, co praví v předmluvě, že užíval i listin i spisů v archivu zemském uložených a i z jiných archivů a také z ciziny a že nahlédl i ve výpisky Dr. Borovičky z archivu v Simankách. První sněm (21. února až 25. března) poskytuje velice nejasný obraz: ani stavové si nejsou vědomi, kam až mají ve svých požadavcích jíti, ani císař není rozhodnut, co jim má povolit. Pletichy papežského nuncia a španělského vyslance jsou patrny hned při zahájení sněmu a při předběžném vyjednávání, neboť jim oboum jest svoboda náboženská, po které novoutrakvisté a Bratří toužili, a svoboda svědomí, která ze svobody náboženské vyplývala, „něčím bídným“. Císař sám dbal v zájmu své rodiny o to, aby si neznepřátelil papeže. Programové řeči staro- a novoutrakvistů proneseny 7. března. Vůdce novoutrakvistů, nejvyšší sudí Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic žádal svobodu náboženskou pro evangelíky v Čechách na základě augšpurské konfese, vykládaje, že Augustana není nic nového v Čechách, nýbrž že jest pouze výrazem starého českého utrakvistického učení domácího. Té svobody bylo možno dosíci podle jeho názoru jedině při svorném postupu všech českých utrakvistů. Staroutrakvisté postavili se se svým vůdcem nejvyšším komorníkem Janem z Valdštejna proti požadavku novoutrakvistů-luteránů. To, co se na sněmu na tyto poslední pokřikovalo: Co nám do německé víry? Máme svou starší! Z Čech se dostalo náboženství pod obojí do Němec, proč tedy nemáme svého starožitného náboženství chrániti? (podle Komenského) — to slyšíme v 17. stol. u Pavla Stránského a zvláště u exulovaného děkana žateckého Jana Regia v jeho Obraně. A zdá
14 se mi, že se tu mísí nejenom náboženská nechuť staroutrakvistů k novoutrakvistům, ale že je tu i národnostní zabarvení, které se v 17. stol. zcela zjevně projevuje. Rozhodnutí císařovo, jímž povolil utrakvistům conventum, na mnohých místech přišlo neočekávaně a proto překvapilo, a na straně katolické vyvolalo nepříjemné vzrušení. Maximilian udělil utrakvistům sice jen povolení, aby se sešli a věci své řídili, ale tak, aby nijaké proměny, a věcí nebývalých, zvlášť roztržek nějakých, do tohoto království to obnovení nepřineslo. 16. března čtena Augustana, při čemž došlo k nepokojům. Na to zvolena komise k sepsání České kontese; prviběh událostí, sepisování článků konfese a účast jednotlivých osobností při tomto prvním konceptu je vylíčena na základě Bratrského archivu. Mezí tím pořádaly ostatní strany, Bratří, katolíci a staroutrakvisté, zvláštní schůzky a radily se o postupu vůči nové situaci. I papežská kurie vystupuje veřejně se svým vetem. Při druhém sněmu (2. květen — 7. červenec) vystupují jednotlivé strany již s určitějšími požadavky. Zájmy jejich jsou neobyčejně spletité, a jest velkou předností Hrejsovy práce, že tu podává neobyčejně jasnou karakteristiku zápolících živlů. Upravení konfese stalo se v komisi 4. až 7. května. Jednáno podrobně o každém článku, rokováno o všech nejasnostech i novotách a přihlíženo k dosavadním sporným otázkám. Potom čtena i konfese Bratrská. Na to zvolena komise pro sepsání nového církevního řádu, skládajícího se z 11 článků (o administrátorech, konfesi, visitacích, curatores ecclesiae, bdění nad morálním životem, manželském soudnictví, dozoru nad pravověrností, o právu duchovním, o kšaftování kněží, o kolatorství, o vydávání agend, o censuře knih). Podotýkám, že se tohoto řádu drželi i čeští exulanti v cizině, odvolávajíce se výslovně na př. v Perně na tento církevní řád při ustanovení curatores ecclesiae — opatrovníků církve. Podrobně je vylíčen celý postup, jak konfese čtena, jak hledána formule pro Bratry, jaký těžký postup to byl, než došlo k předložení České konfese císaři a jak ji dal Maximilian к dobrozdání osobám, o nichž byl přesvědčen, že ji nepovolí. V Praze vznikly různé pověsti a radikálně-fanatické živly na katolické straně napnuly veškeré síly k pobouření lidu, jak ukazuje případ kanovníka Franty z Plzně; týž by snad byl býval zasloužil trochu více pozornosti a zvláště by tu bylo bývalo na místě odmítnutí stanoviska Gindelyova v tomto případě. Stanovisko kurie, jak se jeví z dopisů nunciových, uložených v opisech v zemském archivu, jest tu velice názorně vystiženo. Vytáčky císařovy, brzo příznivější, brzo odmítavější chování, podle toho, jak vlivy nebo intriky působily, jsou zachyceny na základě všech přístupných pramenů. V září konečně došlo svolení císařské, jímž se Česká konfese povolovala. Ihned na to sestaven církevní řád.
Tím byla zřízena nová utrakvistická církev, státem povolena, ale bez konsistoře a bez schválení papežského, čili církevní organisace zemské novoutrakvisté nedosáhli. Také prvotní radostné vzrušení ze svolení brzo utuchalo, když přišly rozličné zákazy všelikých novot, ba když došlo i na pronásledování, takže se defensoři musili k samému císaři utíkati o pomoc. Přes to se hnutí novoutrakvistické šířilo dále na všechny strany a Česká konfese zůstala velikou, drahou a posvátnou vymožeností sněmovní, třeba že „konfesionisté“ se stali časem velice nejednotnou vrstvou. Když Matyáš z Thurnu lákal exulanty k shlédnutí krajin kolem Elblaku, vybízel je listem, datovaným z Kodaně 15. července 1628 a adresovaným do Pema, takto: „Tolikéž užitečnou věc býti soudím, aby páni vyslaní od Vašich Milostí a Vás tu pravou konfesí Českou, kterou všichni naši přátelé měli a ji užívali, též tam sebou přinesli“.
Po retrospektivním ocenění a hodnocení postupu jednotlivých stran podává Hrejsa rozbor České konfese. Ukazuje, kterých pramenů a pomůcek spisovatelé konfese použili: hlavní základ vzat z českého překladu Augšpurské konfese, použita však i Bratrská a pak Consensus Sendomiriensis z r. 1570. Otiskuje text i varianty, s čímž souvisí vnitřně i bibliografie konfesí na konci knihy. Úsudek jeho vrcholí v této karakteristice: „Česká konfese vznikla prací a z ducha mužů, kteří vesměs vyrostli v českém náboženském hnutí. Z nich velká většina stála i pod vlivem Luterovým a Melanchtonovým a vůbec luterské reformace, menšina pak — z Jednoty bratrské — byla dotčena nejen vlivem Luterovým a Melanchtonovým, ale i vlivem Kalvínovým a jeho stoupenců. K České konfesi použili především vyznání Augsburského, ale dílo své doplnili a spracovali v duchu českého hnutí náboženského pod vlivem Bratrské konfese, Pražských artikulů, starých synod a sjezdů a konfese novoutrakvistické z r. 1574, tu a tam čerpajíce i z Malého katechismu Luterova, katechismu Bratrského a Šmalkaldských článků. A při tom všem dbali domácích tradicí, uchovaných zvláště ve spisech Husových a církevních písních, a snažili se zůstali s nimi v souhlase. Tak se jeví Česká konfese jako dílo novoutrakvistů stojících pod vlivem lutersky-melanchtonské reformace, vycházejících vstříc Bratřím , dotčeným vlivem lutersko-melanchtonským a kalvínským, — tedy jako projev náboženského českého hnutí husitského, oživeného a zúrodněného vlivem lutersko-melanchtonské a částečně i kalvínské reformace“ (str. 307 — 8). V dalším ukazuje Hrejsa, jak se oba tito živlové, české re- formační hnutí a hnutí reformace světové, luterské a kalvínské, v České konfesi i podle ducha a smyslu uplatňují a ukazuje vlivy domácí husitské tradice hlavně na učení o ospravedlnění, o večeři Páně a o církvi, stavě se na odpor Gindelyovým názorům, a sice zcela správně.
Další oddíl líčí klidný rozvoj poměrů v 1. 1576—1607 a analysu je různé nedostatky, k nimž záhy následkem nezorganisovanosti přívrženců České konfese došlo. Rozvoj vykazuje proto určitou nejednotnost, podmíněnou nevyhraněností poměrů. Katolíkům, staroutvakvistům a Bratřím jsou věnovány obšírné kapitoly, v nichž zachycuje Hrejsa veškerá různorodá jejich přání. Na poč. 17. stol. nastává, boj o náboženství, nová situace dává stavům Majestát, přichází nová organisace, založena na církevním řádě z r. 1609. Od str. 498 podává spisovatel dějiny České konfese pod ochranou Majestátu. Část tato až do konce nemá již ten výlučný ráz novosti, samostatnosti a vlastních výsledků, jako část předchozí. Platí to zejména o dějinách exulantů, o prostonárodním hnutí náboženském v 18. a 19. stol. a o protestantských proudech v 19. stol. Nechci se však jednotlivostí dotýkati, poněvadž výsledky prvé části jsou takové, že zasluhuje
14* autor za ně největší pochvalu. Dějiny českých exulantů a dějiny českého hnutí náboženského nejsou dosud možný, aby nebyly k nim stále a stále nové dodatky přidávány. Toho dokladem jsou veškeré dosavadní pokusy o sepsání takových dějin. Ku konci podotýkám, že rejstřík k České konfesi je neobyčejně pečlivě dělán: obsahuje str. 720 — 817.
Jos. Volf.
R. Kötzschke, Quellen zur Geschichte der ostdeutschen Kolonisation im XII. bis XIV. Jahrhundert (Quellensammlung zur deutschen Geschichte, herausgegeben von E. Brandenburg und G. Seeliger). Leipzig-Berlin 1912. Stran VIII а 142.
Kniha Kötzschkova ustanovena jest hlavně pro uvedení do studia kolonisace německé na východ a podává výběr charakteristických zpráv o ní jak z kronik tak z listin, snažíc se zachytiti všechny důležitější zjevy. Nejedná se proto při ní o material nový, nýbrž pouze o vhodný výběr z materiálu jinde již uveřejněného. Přirozeně dotýká se látka také kolonisace v zemích koruny České provedené a tu ovšem nejvíce Slezska, jako země, kde kolonisace německá byla nejsilnější.
Spisovatel rozdělil si látku časově na tři části. V první probírá zprávy o předchůdcích východní kolonisace na severozápadě Německa, v druhém zprávy o kolonisaci dvanáctého století a v třetím vrchol její ve století třináctém a čtrnáctém. Stať druhá podává nejprve několik zpráv kronik, potom listiny ke kolonisaci venkovské, listiny o městech a konečně zprávy o usídlení se Němců v krajinách východněji ležících. V prvním oddílu jest listina o klášteru Waldsassen v Chebsku (z r. 1185, str. 44), v druhém privilegium pražských Němců (48) a zakládací listina kláštera Lubiąż (Leubus 1175, str. 54) ve Slezsku.
Také třetí oddíl zahájen jest zprávami kronik a jiných pramenů vypravovacích. V čele uvedena řada zápisů z Liber fundationis claustri s. Mariae virginis in Heinrichow (str. 58) velmi dobře vystihující ráz kolo- nisace slezské. Z kronik českých uvedeno místo z Neplacha o zavádění Němců do Čech Přemyslem II. (str. 74). Druhá část jednající o desátku a jeho významu v kolonisaci nedotýká se českých zemí. V třetí části podávající kolonisaci venkovskou jest zastoupeno řadou listin Slezsko (str. 82 a n.): právo německých osadníků v Přepoli 1206, německé právo vsím Kostenblut a Viehau 1214 a vsím vratislavským Augustiniaků 1221, kolonisace kolem Újezdu 1223, založení vsi Domajovic 1234, udělení franckého práva vsi Kojakovicům 1252, vysazení vsi Pogalov flamským právem 1259, založení vsi Sedlece dle lánů íránských a flamských 1257, založení vsi Kylianova 1271 a vsi Frauendorf 1319. Z kolonisace česko-moravské (str. 113) uvedena pouze listina Vladislava, markraběte moravského, pro řád Johannitů 1204, smlouvu kapitoly vyšehradské o zakládání vsí u Humpolce 1252 a dvě smlouvy biskupa Brunona 1270. Ve čtvrté části věnované právům městským uvedena zakládací listina Bruntálu 1213 (str. 120), Břehu 1250 (str. 128) a Hranic 1292 (str. 139).
Na konci připojeny dle Meitzena čtyři plány vsí s rozdělením polí, z nichž Siedlice padá do Slezska.
J. Kapras

Citace:

Literatura: Část všeobecná. Sborník věd právních a státních, 13 (1913). s. 210-218.