Právo ustavní. Nagy von Eöttevény Olivier, Die politischen Gegenwartsfragen Ungarns im Jahre 1912. (Sonderabdruck aus der Zeitschrift für Politik, Bd. V., Heft 4.) Berlin, 1913.
Mezi maďarské učence, kteří seznamují cizinu s právními a politickými otázkami Uher, náleží profesor košické právnické fakulty Nagy de Eöttevény. V práci, na kterou tuto obracíme pozornost, autor informovati chce objektivním způsobem a bez předpojatosti německou veřejnost o akutních politických otázkách Uherska v dnešní době. Pojednává zcela stručně o branné reformě, o vojenském trestním řádu, o reformě volebního práva do říšského sněmu uherského a některých jiných otázkách. Práce Nagyova vyznačuje se však touž vlastností, jakou pozorujeme při mnohých knihách Maďarů psaných po němečku. Autor neinformuje své německé čtenářstvo správně. Neníť přece na př. pravda, že vojsko ve starých Uhrách bylo samozřejmě (selbstredend) maďarské (žádné vojsko žoldnéřské nebývalo vojskem národním), jak tvrdí spisovatel. Autor snaží se také dokazovati, že dosavadní volební právo v Uhrách škodí více Maďarům (!) než jiným národnostem atd. I u Nagye osvědčuje se tedy zkušenost, že spisy pocházející od Maďarů dlužno bráti s velikou reservou.
K. K.
Ф. В. Тарановскiи, Догматика положительнаго государственнаго права во Францш при старомъ порядкѢ. Юрьевъ, 1911. Stran VII а 633.
K vynikajícím spisům Lučického, Karějeva, Kovalevského, Vinogradova a j., týkajícím se dějin západní Evropy, druží se důstojně kniha jejich rodáka, prof. Taranovského. Náležíť k oněm důležitým zjevům ruské literatury, jež znamenají zároveň obohacení příslušné literatury západoevropské, zde francouzské. Právní věda francouzská nemůže aspoň dosud pochlubiti se dílem, které by tak jako kniha prof. Taranovského podávalo obraz dogmatisace positivního státního práva ve Francii v době t. z v. starého řádu (ancien régime). Jen málo souvisí s dílem Taranovského spis Lemaireův Les lois fondamentales de la monarchie Prangaise d’aprés les théoriciens de l’ancien régime (Paříž, 1907).
V předmluvě dovídáme se, jakým způsobem došlo k sepsáni díla, jehož bychom se od prof. Taranovského při dosavadním směru jeho vědecké činnosti byli nenadáli. Studii autorovu Juridičeskij metod v gosudarstvennoj naukě (Varšava, 1904), která se týká rozvoje právnické methody státního práva v Německu, pokládali jsme jen za menši episodu ve vědecké činnosti prof. Taranovského. Vznikla reakcí proti mylnému domnění, jako by právnická methoda v německé literatuře státního práva byla novotou, zavedenou teprve v pol. XIX. stol. K. F. Cerberem. Spisovatel dokázal ve své monografii, že veřejnoprávní dogmatika německá je v genetickém spojení s komorním soudnictvím říšským. Tento vývod přivedl ho k myšlence, že dogmatisace positivního státního práva musela se vyvíjeti všude, kde veřejnoprávní konflikty byly předmětem soudního rozboru. Správnost této myšlenky autor hleděl dokázati studiem dogmatiky positivního práva francouzského před revolucí, a tak došlo k naší knize.
Také v novém svém díle spisovatel dospěl k vývodu, že ve Francii podobně jako v Německu rozvoj veřejnoprávní dogmatiky starého řádu je v přímé genetické souvislosti se soudní praxi. Na vývoj dogmatických konstrukcí státoprávních poměrů ve staré Francii neměly vliv university, nýbrž soudní tribunály, hlavně parlamenty, a mezi nimi na prvém místě parlament Pařížský. Vedle funkcí soudních náležela jim důležitá funkce politická, týkající se registrování zákonů. Ve vylíčení rozvoje veřejnoprávní dogmatisace Francouzského království na zakladě parlamentního soudnictví spočívá těžisko monografie autorovy. Pro právníka velmi zajímavá je již první kapitola díla. Spisovatel seznamuje čtenáře se stavem právních studií na francouzských universitách. Za starého režimu francouzského měly university pro studium domácího práva význam pramalý. Pěstovaloť se na universitách jen jus utrumque, právo kanonické a římské, a teprve r. 1679 zřízena byla jediná stolice pro veškeré francouzské právo. Ale ani tato reforma nezpůsobila, aby bylo soustavně pracováno o dogmatisaci positivního státního práva francouzského. Bezvýsledné byly také pokusy, aby jiné instituce podjaly se řečeného úkolu.
Následkem dotčené nízké úrovně starých francouzských universit objevuje se od XVI. — XVIII. stol. jen pět spisů, jež více nebo méně úplně vykládají soustavu francouzského státního práva. Jsou to: traktát La grande monarchie de France od Klaudia de Seyssel, spis De l’estat et succez des affaires de France od Bernarda du Haillan, dílo Droit public de France od opata Fleuryho, sepsané pro královské prince (vytištěné teprve po jednom století, r. 1769), práce Le droit public od J. Domata a soustavný traktát o positivním státním právu, vydaný anonymně ze středu členů parlamentu přímo po zrušení parlamentů r. 1771, Maximes du droit public français. Všechny tyto spisy autor podrobně probírá. Stejného rázu jsou tři práce prvé. Základem jejich jest učení o zákonné, t. j. absolutní, zákony obmezené monarchii. Podrobného rozvoje došlo ono učení u Fleuryho. Na racionalismu Port Royalu založena je práce Domatova, plná absolutistických tendencí a zabarvená politicky. Z parlamentní praxe vytryskl anonymní traktát z r. 1771; o ni se opírají také ostatní práce vyjímajíc jedinou Domatovu.
Soudní praxe parlamentů francouzských byla tedy zdrojem, v němž hledati sluší základ právního konstruování státoprávních poměrů předrevoluční Francie. Proto autor počínajíc od str. 261 zabývá se politickou a soudní rolí parlamentů a seznamuje nás s jejich dogmatisaci positivního státního práva. Dogmatisace ta jeví se především v soudní praxi parlamentů. Soudní kompetence těchto tribunálů vztahovala se nejen na věci civilní a trestní, nýbrž i na otázky státního a správního práva, tak že parlamenty byly i orgány správní justice. Vynikající postavení měl zvláště parlament Pařížský, který rozhodoval spory o korunních statcích a o reservátních právech krále v poměru k církvi. Positivní právní prameny, na jichž základě parlamenty soudily, byly královské ordonnance a obecné právo, za něž se uznávalo na severu právo obyčejové (coutumes) a na jihu právo římské. Poněvadž však řečené prameny ukázaly se nedostatečnými, vystupovaly parlamenty záhy jako činitelé právotvorní, vydávajíce t. z v. arrets de réglement, a vyplňovaly tak mezery v právu. Nálezy parlamentů v otázkách státního práva měly velký význam nejen pro praxi, pro vývoj panovnické moci, nýbrž i pro theoretické zpracování státního práva.
Parlamentní jurisprudence neprojevovala se jen v soudních nálezech, nýbrž i v předstávkách (remontrances), jež podávaly králi parlamenty, když shledávaly, že zákony a nařízení předkládané jim k registrování příčí se dosavadnímu právu. Obšírně pojednává spisovatel o politické funkci parlamentů, souvisící s jejich postavením jako registrátorů zákonodárných Právo ústavní.
243
aktů. Předstávky parlamentů byly výsledkem volného zkoumání královských ordonnancí, vyhovují-li tyto ordonnance zásadám obsaženým v základních zákonech státních. Kdežto v soudních nálezech parlamentů shledáváme dogmatickou konstrukci subjektivních práv královské moci, v předstávkách naproti tomu setkáváme se s dogmatickou konstrukcí obmezení jich (str. 325).
Spisovatel analysuje nejdříve parlamentní předstávky z doby před XVIII. stol. a hledá v nich konstrukci positivního státního práva. Na to přechází k dogmatisaci tohoto práva v předstávkách století XVIII. a vykládá, jak se právní konstrukce parlamentův obrážejí v literatuře.
V posledních dvou kapitolách autor vykládá, jak parlamentní dogmatisace státního práva hledá oporu jednak v historii, totiž v precedencích minulosti a v dokazování stejné veřejnoprávní tradice, jednak i ve svátém písmu.
Načrtli jsme jen letmo obsah velecenného díla prof. Taranovského. S radostí bychom uvítali, kdybychom se brzo dočkali nové podobné studie o právnické ideologii ruského státního života, kterou autor opovídá na konci předmluvy své knihy.
Dr. Karel Kadlec.
Joвaнoвич Слободан, Уставобранитегьи и кьихова влада (1838—1858). У Београду, 1912. Stran XII а 285.
Největší znalec srbských ústavních dějin XIX. stol., prof. Slobodan Jovanovič líčí nám do všech podrobností dobu t. zv. obhájců ústavy srbské, periodu dvaceti let, jež až na prvé čtyry roky v jedno spadá s vládou Aleksandra Karaďorděviće. Seznamujeme se tu se všemi vůdčími osobami tohoto režimu, s jeho dobrými i špatnými stránkami, s výsledky jeho činnosti, s podrobným průběhem krise, jež vypukla následkem sporů mezi knížetem a radou a konečně i s pádem knížete Aleksandra.
V úvodě spisovatel vykládá nám o programu strany obhájců ústavy, jejímiž vůdci byli Yučič, Petronijevič, bratří Simici (Stojan a Aleksa), Garašanin a jeho syn llija. Strana tato vybojovala proti absolutisticky vládnoucímu Miloši Obrenovići t. zv. tureckou ústavu z r. 1838, porazila r. 1839 Miloše, přivedla k pádu i jeho syna Michala (r. 1842), nastolila Aleksandra Karaďorděviće a za něho rozhodovala o Srbsku až do r. 1858, kdy znova povolán na trůn starý Miloš Obrenović.
Název „ustavobranitelji“ dala si řečená strana teprve za svého boje s knížetem Michalem. Skládala se z osob nové generace, vyrostlé již za vlády Milošovy, generace, která seznala záhy, že totožnost národnosti u lidu a jeho vlády není dostatečnou zárukou proti zneužívání vládní moci. Nová generace nepamatovala sice tureckých násilností, ale jí byly nesnesitelné i menší násilnosti Milošovy. Polosvobodní Srbové počali toužiti po ochraně soukromého občanského života a té mohli docíliti jen obmezením knížete. Ústavou z r. 1838 zahájena byla nová perioda ve státním životě srbském. Doba absolutismu vystřídána byla dobou obmezení moci knížecí. Poněvadž dynastie Obrenovičů nechtěla se s myšlenkou obmezení panovnické moci spřáteliti, padla, a nový režim ujal se teprve za vladaře z dynastie Karaďorděvićů. Literatura;
244
V nové periodě byla vláda více v rukou oligarchickeho sboru obmezujícího knížete, t. zv. „savetu“, rady, než v rukou panovníkových. Nový režim znamenal naproti dřívějšímu rozhodný pokrok. Absolutní vláda Milošova mohla vyhovovati jen za poměrů zcela primitivních, když Srbsko počalo se autonomně vyvinovati. Na delší dobu však dosavadní absolutismus nevystačoval. Byloť přece potřebí organisovati soudnictví a úřady, zřizovati školy a starati se i o jiné potřeby národa, a pro tyto úkoly neměl Miloš náležitého porozumění a také potřebného vzdělání.
Znamenitě líčí prof. Jovanović, jak za nového režimu zřizovány byly soudy, jak zaveden byl v Srbsku občanský zákonník z r. 1844, jak se tvořila první srbská byrokracie, v níž vynikající místo zaujímali Srbové uherští, jak byly zakládány školy, a jak se vůbec pracovalo o osvětovém, povznesení národa. Poutavý je výklad o tom, jak nadaní jednotlivci posíláni jsou na vzdělání do ciziny, a jak po jich návratu vzniká rozpor mezi nazíráním této v cizině vzdělané mládeže a mezi jejich rodiči a vůbec domácími lidmi. Autor pojednává také o tom, co bylo vykonáno na poli úvěru, obchodu, průmyslu, zemědělství a vůbec v oboru hmotného blahobytu národa. Kapitolou věnovanou financím spisovatel zakončuje prvou část své knihy o institucích doby obhájců ústavy.
V části druhé vykládá se, jak došlo ke krisi režimu. Kapitola prvá zabývá se rozborem ústavy z r. 1838 a organisace rady, pokud oba tyto zákony si odporovaly. Radě dána byla přílišná moc naproti knížeti. Členové její mohli do všeho zasahovati a byli nesesaditelní. Příčinou diferencí mezi knížetem a radou nebyly však jen zákony sobě odporující, nýbrž do veliké míry i příbuzenstvo Karaďorděvićů, zejména se ženské strany, jež zaujímalo mnoho vlivných míst. Spisovatel vypisuje do podrobností zápas mezi knížetem a radou a líčí podrobně také spiknutí několika členil rady proti knížeti (t. zv. Tenkina zavera). V kapitole čtvrté druhé části spisu charakterisují se dva přední členové režimu, Vučić a Garašanin.
V části poslední líčí se pád knížete Aleksandra Karaďorděviče. Po spiknutí několika členů rady smířil se sice kníže se svými odpůrci, ale pád jeho nedal se už odvrátiti. Oligarchové byli příliš mocní. V konečných výpočtech svých ovšem se sklamali. Podařilo se jim pobouřiti proti knížeti lid a přiměti panovníka ke svolání skupštiny, která jej sesadila, avšak otěže vlády nedovedli pro sebe zachrániti. Na trůn povolán zase starý Miloš, a režimu oligarchickému učiněn konec.
Práce Jovanovićova čte se jako román. Tak je psána krásně stilisticky, ale při tom zároveň s kritickou znalostí doby a osob. Autor opírá se nejen o velikou literaturu, nýbrž i o prameny archivní.
Karel Kadlec.