Zásada výlučnosti v čsl. právu vydávacím.

Dr. Frant. Kronberger.
(Dokončení.)

VI.Výlučnost v poměru k jiným institucím.

(Dočasné vydání.) Povolené vydání nebude lze vždy ihned provésti, zejména když je vydaná osoba ještě stíhána ve státě vydání povolivším, nebo když si tam odpykává trest. Do té doby, než učiní zadost spravedlnosti ve státě dožádaném, provedení vydání se odročuje. Takovéto odročení může však miti v zápětí škodlivý účinek na trestní řízení ve státě dožadujícím. Tomu odpomáhá instituce dočasného vydání, o něž žádati je přípustno i ve styku se státem nesmluvním. Nejde však o akt právní pomoci v užším slova smyslu, nýbrž o součást extradičního řízení 1) a proto i osoba dočasně vydaná je chráněna zásadou speciality, a to po případě striktněji ještě, nežli při vydání definitivním. Dočasně vydati je totiž možné nejen k provedení celého trestního řízení až do právoplatnosti jeho pro určité trestné činy, nýbrž zpravidla jen k provedení určitého stíhacího úkonu, na př. ke konfrontaci. Důvodem dočasného vydání může býti též potřeba zabrániti promlčení (zvlášť důležité v oblasti zák. čl. V/1878, kde neplatí ustanovení obdobné §§ 229, 531 tr. zák. z roku 1852), nebo na př. ohled na obligatorní vyšetřovací vazbu spoluobviněných a nutnost přítomnosti obviněného při hlavním přelíčení.
Osoba dočasně vydaná podléhá také jen dočasně pravomoci našeho státu, a to pouze v rozsahu povoleného dočasného vydání a toliko na tak dlouho, dokud není dokončen úkon, k jehož provedení bylo dočasné vydání povoleno. Proto je povolení dočasného vydání vázáno podmínkou, že obviněný bude ihned vrácen do svrchovanosti dožádaného státu, jakmile budou skončeny úkony trestního řízení, pro něž bylo dočasné vydání povoleno.
(Průvoz.) Je-li povoleno vydání do státu, s nímž stát dožádaný nehraničí, je nutný průvoz vydané osoby ještě státem třetím, po případě více jinými státy. O průvozu pak platí zásadně všechny ty předpisy, které platí o extradici, tudíž zejména i princip speciality. Tak stanoveno je výslovně ve všech našich extradičních smlouvách (úmluvách), na př. čl. 13, odst. 2. sml. s Německem; totéž připomenulo čsl. ministerstvo spravedlnosti soudům a státním zastupitelstvím ve Sděl. 6/1931 Věst. min. sprav. Je-li na př. povoleno do ČSR vydání z Francie pro tři fakta, kdežto průvoz Německem jen pro fakta dvě, může býti vydaná (provezená) osoba u nás stíhána, resp. trest na ní vykonán pouze pro fakta dvě.
Naše trestní zákony a řády nemají o průvozu žádného ustanovení, zejména není předepsána účast soudů 2) v řízení o povolení průvozu územím ČSR; povoluje jej ministerstvo spravedlnosti samo, provádí jej pak ministerstvo vnitra. Pokud jde o státy smluvní, jsou předpisy o průvozu součástí našeho právního řádu z důvodu § 41 tr. z., § 474 tr. por. a § 105, odst. 2. voj. tr. z.. Jinak však musí naše soudy respektovati princip speciality i v poměru k nesmluvnímu průvoznímu státu, a to z důvodu reciprocity (arg. § 474 tr. por. a všeobecné úvahy v kар. I. tohoto pojednání). Také naše ministerstvo spravedlnosti do každého průvozního dekretu připojuje výhradu speciality, buď slovně do nesmluvního státu, nebo citací příslušného článku smlouvy do smluvního státu. Opačně pak, když cizí stát nám povolí průvoz, tu ministerstvo spravedlnosti při publikaci cizího průvozního dekretu vždy upozorňuje náš soud na nutnost dbáti výhrady výlučnosti i v poměru ke státu průvoznímu.
(Vyhoštění.) Zásadou výlučnosti je chráněna pouze osoba »vydaná«, t. j. osoba, o jejíž vydání bylo požádáno řádně doloženou žádostí, s níž provedeno bylo předepsané extradiční řízení, a jejíž extradice byla cizí vládou povolena, notifikována a provedena. Naproti tomu osoba, která octla se u nás jen postrkem z ciziny, nikoliv na základě extradice, může býti u nás stíhána, trestána, dále vydána bez všelikého omezení pro kterékoliv trestné činy; tu výlučnost neplatí. Opačně pak cizinec, který byl z republiky naší vypověděn výrokem soudu, nebo vyhoštěn úřady administrativními, tudíž nikoliv extradován, nemůže se dovolávati zásady výlučnosti; cizozemské soudy nejsou v takovém případě vázány specialitou.
Pakli nedopatřením,3) na př. zahraničních policejních orgánů, extradovaný byl mylně odevzdán našim pohraničním orgánům jako vyhoštěný (eskortující zahraniční orgán neměl řádné extradiční doklady, nebyl včas dodán vydávací dekret), tu se na extradici nic nemění a je nutno zachovávati zejména i princip speciality. Omyl úřadů, nebo nedorozumění nemůže na právním postavení vpravdě extradované osoby nic změniti (Glos, Soudc. listy 1926, str. 144). Tu také je vidno, že osoba vydaná měla by býti ve státě vydávajícím vždy poučena o mezích vydání, jak doporučovala dánská delegace (srov. důvodovou zprávu k úmluvě s Dánskem, č. 147.096/31-II/5 min. zahr. věcí) ; bylo by to na prospěch i vydávajícího státu, že jeho výhrada bude zachována.
Bylo-li žádané vydání odepřeno na př. proto, že jde o delikt politický, přes to není stát, v němž se taková osoba zdržuje, povinen trpěti nadále její pobyt na svém území. Může ji vyhostiti. Bylo by však obcházením extradice (»zakrytou extradici«), kdyby taková osoba vyhoštěna byla administrativně do vyžadujícího státu, nejsouc chráněna ani zásadou výlučnosti! Taková prakse, pokud se tu a tam vyskytne, je zavrženíhodná.
(Deportace.) Proti přílišnému přistěhovalectví chrání se zámořské státy různými předpisy, jichž snůškou jsou immigrační zákony. Tak na př. přistěhovalecký zákon Spojených států severoamerických z 5. února 1917 (a četné novely) stanoví, že osoby odsouzené, nebo doznávající se k hrdelnímu zločinu, nebo jinému zločinu neb přečinu, svědčícímu o mravní zvrhlosti, mohou býti dopraveny zpět do transatlantického přístavu, deportovány. K deportaci může dojiti ihned po přistání lodi, nebo do určité lhůty od přistání (nyní podle či. 19 imigr. zák. USA činí lhůta 5 let). Deportace jest úkonem ryze administrativním a proto deportovaná osoba může býti souzena bez všelikého omezení trestní pravomoci. Deportovaná osoba není chráněna zásadou výlučnosti. Pokud však se kombinuje deportace ze zámořského přístavu do přístavu evropského s extradicí ze státu evropského přístavu, totiž musí-li vnitrostátní stát, jakým je na př. ČSR, požádati vládu přístavního státu o vydání osoby deportované, pak ovšem jest obviněný chráněn specialitou, která však vyplývá z extradice povolené z přístavního státu (evropského) do ČSR.
(Bezpečný průvod.) Pravidelným prostředkem k dosažení přítomnosti do ciziny uprchlé osoby v tuzemském trestním řízení jest extradice. Výjimečným prostředkem je t. zv. »bezpečný průvod«, glejt.4) Tato instituce je v našem státě známá jen v oblasti trest, řádu z r. 1873, tudíž pouze v zemi České a Moravskoslezské (§§ 419, 420 tr. ř.). Je to opatření, kterým se nepřítomnému nebo uprchlému obviněnému dává zabezpečení, že zůstane prost procesní vazby, dostaví-li se dobrovolně k soudu. Vynesením rozsudku v I. stolici privilegium glejtu končí; před trestní vazbou nechrání. Glejt může býti náhradou za vyžádání z ciziny. Jde-li o stíhání obviněného, znamená udělený mu glejt značnou výhodu pro něho, neboť tak zůstane prost vydávací vazby v cizině a vyšetřovací vazby v tuzemsku. Rubem tohoto privilegia však jest, že osoba, jež se dostaví před tuzemský soud dobrovolně na základě bezpečného průvodu podle §§ 419, 420 tr. ř., uděleného mu čsl. ministrem spravedlnosti, nemůže se dovolávati asylu cizího státu. Glejtovník není chráněn specialitou; může býti stíhán a potrestán i pro neextradiční delikty, zejména i pro politické trestné činy, tudíž činy, pro které by státem asylním v řízení extradičním nemohl býti vůbec vydán. Zájmu nevinné osoby lépe slouží bezpečný glejt, zájmu osoby stíhané též pro neextradiční delikty lépe hoví extradice se zásadou výlučnosti.
(Trestněprávní imunita svědků a znalců.) Výhrada výlučnosti ve vydávacím právu znamená pro obviněného také bezpečný průvod, glejt sui generis. Obdobný ústav zavádí se i do předpisů o poskytování právní pomoci ve věcech trestních. Také naše smlouvy (úmluvy) obsahují již výslovná ustanovení o bezpečném glejtu pro svědky a znalce, kteří na obeslání dostaví se dobrovolně 5) před soud cizího státu, resp. kteří — jsouce ve vazbě — budou před něj z vazby předvedeni, »dodáni« z ciziny (dočasné dodá ní). Tu i tam zaručuje se jim trestněprávní imunita. Této smluvní imunity nemůže se osoba chráněná zříci.6) Jestliže v trestním řízení 7) před soudy jednoho ze smluvních států bude shledáno nutným anebo žádoucím, aby se osobně dostavil svědek nebo znalec, který je na území druhého státu, doručí mu úřady tohoto státu obeslání, které bude k tomu účelu jemu zasláno.
Náklady osobního dostavení jdou k tíži dožadujícího státu a již v obsilce má býti uvedeno, jak vysoké náklady cesty a pobytu budou uhrazeny, jakož i kolik může dožádaný stát vyplatiti předem zálohou.
Žádný svědek ani znalec, ať je jakékoliv státní příslušnosti, který takto dostaví se dobrovolně před cizozemský soud, nesmí býti tam stíhán ani uvězněn pro dřívější trestné činy, nebo pod záminkou spoluviny na trestných činech, které jsou předmětem řízení, v němž se dostavil.
Výhody té tyto osoby však pozbudou, neopustí-li území dožadujícího státu, ač tak mohly učiniti, ve. lhůtě 3 dnů od té doby, kdy jejich přítomnosti před soudními úřady nebylo již potřebí (srov. čl. 16 úmluvy s Belgií).
Je-li svědek takto obeslaný ve vazbě na území státu dožádaného, lze žádati za jeho »dodání« se závazkem, že bude tam co nejdříve vrácen. Takovou žádost bude lze zamítnouti pouze ze závažných důvodů, zejména bude-li obeslaný vězeň tomu výslovně odporovati.8)
Za podmínek shora uvedených bude také povolen průvoz tam i zpět územím jedné smluvní strany takové osoby, která je ve vazbě na území třetího státu, pokládá-li druhá strana za nutné, aby byla postavena tváří v tvář s osobou stíhanou, nebo slyšena jako svědek (srov. čl. 17, odst. 5, 6 úmluvy s Bulharskem).
Tu zajímá nás zvlášť příslib imunity a doba trvání imunity. Jde rovněž o omezení trestněprávní pravomoci státu. O omezení extradičněprávním smlouvy se nezmiňují, platí však také. Není-li přípustno zatknouti svědka a znalce k trestnímu řízení tuzemskému pro dřívější trestné činy, nelze na ně tím spíše uvaliti vydávací vazbu ani je vydati do třetího státu. »Glejt svědků a znalců« je proti »glejtu obviněného« potud širší, že se svědkům a znalcům jím slibuje nejen že nebudou stíháni, ani že nebude vykonán na nich trest pro trestné činy dříve spáchané, nýbrž že se jim slibuje, že nebudou stíháni ani vzati do vazby pod záminkou účasti na trestných činech, které jsou předmětem trestního řízení, v němž mají býti vyslechnuti. Nutnost tohoto příslibu vyvěrá z podstaty instituce samé. Kdyby však svědek křivě svědčil před cizozemským soudem, pak ovšem nic nebrání tomu, aby ihned byl stíhán a vzat do vazby;9) to je samozřejmým důsledkem principu teritoriality ; imunita vztahuje se jen na činy dříve spáchané.
Naše smlouvy s Německem, Jugoslávií a Polskem přislibují dokonce svědkům a znalcům též, že nebudou vzati do vazby ani »z jiného právního důvodu, který před tím nastal.« Je to další rozdíl od glejtu obviněného, neboť tu jde již o omezení všeobecné svrchovanosti státní výsosti, takže je vyloučena i civilní vazba, výkon disciplinární moci a pod. (viz kар. II.).
Garanční lhůta činí podle většiny našich extradičních smluv (úmluv) 3 dny. Smlouva s Jugoslávií a Řeckem stanoví pouze 2 dny, kdežto úmluva s Francií 5 dní, se Španělskem 7 dní a s Portugalskem dokonce 15 dní. Smlouva s Německem o lhůtě se vůbec nezmiňuje, kdežto úmluva s Itálií mluví o době »nutné k tomu účelu a návratu do vlasti«. V úmluvě s Dánskem se uvádí: »Osoby tyto však pozbudou této výhody, opomenou-li z vlastní viny vzdáliti se z území dožadujícího státu v přiměřené lhůtě po svém výslechu. Trvání této lhůty určí příslušný úřad, který o tom dá věděti dotčené osobě.« Že ani podle smlouvy s Německem nemůže býti obeslaná osoba navždy chráněna, zvlášť je-li státní příslušnicí státu dožadujícího, uznává i komentář extradiční smlouvy čsl.-německé.10) Bude na soudu, aby sám stanovil lhůtu přiměřenou. Podle úmluvy s Dánskem však určuje délku lhůtu úřad správní (policejní), nikoliv soud, a proto musí soud o každém takovém případě včas zpraviti příslušný správní úřad, aby tento mohl ve věci rozhodnouti a svědka neb znalce uvědomiti; ostatně i když jindy lhůtu stanoví soud sám, nebo když prohlásí, že už není přítomnosti obeslané osoby třeba, je nanejvýš nutno, aby vždy zpravil administrativní úřad, by přislíbená imunita v garanční lhůtě byla náležitě respektována. Jinak stanoví většina úmluv, že lhůta počíná běžeti »od té doby, kdy jejich přítomnosti před soudem není již třeba«, tedy po výslechu (srov. smlouvu s Polskem). Litevská a nizozemská úmluva správně doplňuje tento obrat ještě předpisem »podle prohlášení soudu«. Tohoto prohlášení soudu a uvědomení administrativního úřadu bude vlastně třeba všude, aby jinak nešlo o prázdné ustanovení.
Naše trestní řády mají toliko všeobecná ustanovení o předvolání svědků z ciziny, a to v § 157 tr. ř. z roků 1873 : »Je-li nutné osobní dostavení takového (t. j. z ciziny) svědka před trestní soud, má se, nepřijde-li svědek dobrovolně, o tom podati zpráva ministru spravedlnosti« ; v § 203, odst. 2. tr. por.: »Pokial by bylo nutné, aby takýto (t. j. z cudziny) svedok dostavil sa pred súd, buď podána zpráva ministrovi sprav., aby to bolo zprostředkované« ; v § 187 voj. tr. ř. : »Je-li nutno, aby takový svědek před orgán vyhledání provádějící osobně se dostavil, může svědek sice býti obeslán, nesmí však býti proti němu, nedostaví-li se dobrovolně, užito donucovacích prostředků.« Poněvadž však smlouvy obsahují podrobnou úpravu postupu a podmínek předvolání svědků a znalců z ciziny, nutno říditi se především těmito specielními předpisy smluv, které jsou součástí našeho právního řádu.
Vyjímajíc smlouvy s Anglií a USA, upravují naši otázku všechny dosavadní smlouvy (úmluvy) výslovně. Úmluvy s Belgií a Dánskem nemají však ustanovení o »dočasném dodání« svědků ve vazbě jsoucích; podle důvodových zpráv k těmto úmluvám, brání tomu vnitrostátní předpisy belgické a dánské. Smlouva s Německem rovněž nemá výslovného ustanovení o »dočasném dodání«, avšak § 41, odst. 3, čís. 4 něm. extr. zák. (1929) zná tuto instituci, a proto podobné dožádání je přípustné. Při dočasném dodání půjde ne toliko o »svědky« k svědeckému výslechu а k postavení tváří v tvář (úmluvy s Bulharskem, Estonskem, Lotyšskem), nýbrž po případě i »znalce« (úmluvy s Francií, Itálií, Jugoslavi, Litvou mluví vůbec o »osobách předvolaných«).11)
Že není přípustné »dočasné dodání« osob k odpovědnému výslechu ve státě dožadujícím, rozumí se samo sebou. Nešlo by o »dočasné dodání« svědků a znalců jakékoliv státní příslušnosti, tedy právní pomoc, nýbrž o »dočasné vydání« obviněného cizince, tedy extradici.12)
Při obeslání svědků a znalců z cizího nesmluvního státu do ČSR bývá čsl. vláda nucena učiniti předem příslib trestněprávní imunity, naopak zase, žádá-li nesmluvní stát o osobní dostavení svědků a znalců z CSR, požadujeme sami na cizí vládě obdobné prohlášení. Čsl. osnova tr. řádu z roku 1929 zjednává v § 35 zákonný podklad pro takový příslib a jeho respektování, jak hned dále uvidíme.

VII.Výlučnost v čsl. osnovách trestního zákona a řádu.

A nyní, když jsme probrali ustanovení o zásadě výlučnosti podle platného právního řádu, všimněmež si na konec ještě, jak upravují naše osnovy trestního zákona (1921, 1926) a řádu (1929) tento princip de lege ferenda v zákonném právu vydávacím.
a) Zatímný návrh obecné části trestního zákona z roku 1921 :
§ 10. Vinník, jehož cizí stát vydal pro určité trestné činy, nesmí býti stihán bez souhlasu tohoto státu pro jiné činy, jichž se dopustil před svým vydáním, jestliže si to tento stát výslovně vymínil.
§ 11 posl. odst. Vydání příslušníka republiky smí se státi jen pod podmínkou, že nebude potrestán leč za činy, pro které je vydán a ne přísněji, než stanoví zákon republiky. Táž podmínka může býti stanovena při vydání cizince.
§ 12. Uchyluje-li se smlouva o vydání zločinců od ustanoveni §§ 6—11, vyžaduje schválení zákonem.
b) Přípravná osnova trestního zákona o zločinech a přečinech z roku 1926:
§ 10, odst. 2. Příslušník republiky může býti rozhodnutím soudu (§ . .. tr ř.) vydán cizímu státu, ve kterém spáchal trestný čin, výjimkou tehdy, je-li to odůvodněno zvláštními okolnostmi a zaručí-li se cizí stát, že obviněný nebude potrestán za jiné činy, než pro které je vydán, a ne přísněji, než stanoví zákon republiky.
§ 10, odst. 3, věta druhá. Vydání (cizince) může býti učiněno závislým na záruce uvedené v odstavci druhém.
§ 11. Vinník, který byl republice vydán, nemůže býti potrestán za jiný čin spáchaný před vydáním, než pro který je republice vydán, a ne přísněji, než si vydávající stát vymínil, stalo-li se vydání pod tou či onou podmínkou.
c) Osnova trestního řádu z roku 1929:
§ 35. (Styk s cizími státy.) Povinnost poskytovati právní pomoc soudům a úřadům cizích států, jakož i právo žádati je o právní pomoc, řídí se mezinárodními smlouvami a pokud jich není, předpisy vydanými o tom ministerstvem spravedlnosti.
§ 489. (Změna trestu.) Jestliže obviněný byl odsouzen pro několik trestných činů k jednotnému trestu, však cizí stát ho vydal jen pro některý z nich, určí nalézací senát trest připadající na tento trestný čin. § 501. (Vyžádání obviněného z ciziny.) Zdržuje-li se obviněný v cizině, budiž postupováno podle smluv o právní pomoci a vydávání zločinců.
Není-li takové smlouvy, budiž ...
§ 507. (Všeobecné ustanovení.) Řízení o žádostech cizích států za vydání osob podezřelých z trestných činů se koná podle ustanovení mezinárodních smluv a pokud jich není, podle ustanovení tohoto zákona.
§ 515. (Stíhání pro jiný trestný čin.) Byl-li obviněný vydán a žádá-li stát, jemuž byl vydán, aby jej mohl stíhati pro jiný čin, než pro který vydání bylo provedeno, musí se o této žádosti jednati stejně jako o žádosti za vydání.
Naše osnovy se nesporně snaží prohloubiti zákonné vydávací právo. Dlužno zejména vitati, že zjednávají zákonný podklad zásadě výlučnosti i v poměru ke státům nesmluvním a odklizují tak pochybnosti, které nyní mohou vzniknouti, zvláště v zemi České a Moravskoslezské,13) když u nás není normy, jaká je .na př. v Německu, podle níž uznané zásady mezinárodního práva, k nimž patří i princip speciality, jsou součástí právního řádu vnitrostátního (srov. kар. I.). Vývoj čsl. smluvního vydávacího práva však, jak jsme viděli, předstihl již některá ustanovení osnov,14) které proto i pokud jde o princip speciality, myslím, potřebují nové redakce.
Smluvní vydávací právo má zásadně přednost před zákonným vydávacím právem (§ 41 tr. z., § 474 tr. por., § 105, odst. 2. voj. tr. z. ; rozh. 2095 vid. sb., rozh. 347 sb. čsl. nejv. voj. s.; srov. kар. I.). To zcela správně a zvláště důrazně vytýká osnova čsl. trest, řádu hned na třech místech v §§ 35, 501, 507. Naproti tomu osnovy trestního zákona nemají ustanovení o poměru smluvního a zákonného vydávacího práva; na to upozornil již Glos.15) První osnova trest, zákona (1921) dotkla se sice otázky poměru smluvního a zákonného vydávacího práva v § 12, předpisujíc, že uchyluje-li se extradiční smlouva od zákonné tuzemské úpravy, vyžaduje schválení zákonem, avšak toto ustanovení není blanketní normou, která by smluvním ustanovením nepochybně zjednala vnitrostátní platnost; upravuje jen do budoucna postup ústavního projednání některých extradičních smluv. S výjimkou vydávacích smluv s Německem a Jugoslávií 16) nepředkládají se — jak asi známo 17) — naše extradiční smlouvy (úmluvy) ani Národnímu shromáždění k projevení souhlasu podle § 64, odst. 1. úst. listiny čsl., nýbrž jen ministerské radě a pak presidentu republiky k ratifikaci. Jejich vnitrostátní platnost však je nyní dostatečně zajištěna blanketními normami § 41 tr. z., § 474 tr. por. a § 105, odst. 2. voj. tr. z.
Osnova tr. zák. z roku 1926 vyžaduje proto především doplnění obdobnou blanketní normou, aby i smluvní materiální vydávací právo mělo přednost před zákonným vydávacím právem. Pak nebude moci býti žádných pochybností, že porušení zásady výlučnosti, jak jest obsažena ve smlouvě, je porušením nejen smlouvy, nýbrž i zákona a tudíž zmatkem stejně, jako v poměru ke státu nesmluvnímu podle § 10 osnovy z roku 1921, resp. § 11 osnovy z roku 1926. Nelze totiž s jistotu tvrditi, že §§ 35, 501, 507 osnovy trest, řádu samy již o sobě zajišťují vnitrostátní platnost a přednost extradičních smluv in toto, když osnova trest, řádu činí tak na třech místech, vyjadřujíc sice tutéž zásadu, ale pro různé výseky vesměs jen formálního vydávacího práva (vyžadovací řízení § 501, řízení o vydání § 507) a právní pomoci ve věcech trestních (§ 35).
Obě osnovy trestního zákona normují zásadu výlučnosti i při pasivní extradici (vyžádání z ciziny) i při aktivní extradiez (vydání do ciziny), tu pak jak pokud jde o státního příslušníka republiky Československé, tak pokud jde o cizince. Zdá se mi však, že osnovy upjaly hlavní zřetel k úpravě podmínek aktivní extradice příslušníka republiky, nikoliv k úpravě zásady výlučnosti samé. Vydání vlastního státního příslušníka jest ovšem pronikavou novinkou a vyžaduje proto pečlivé úpravy. Přes to však vždy bude jen výjimkou nejen v duchu zákona, nýbrž i v praksi. Jinak v extradiční praksi ve valné většině případů půjde především a hlavně, jako doposud, o vydávání cizinců z republiky a o vyžadování našich příslušníků z ciziny, resp. o vyžadování cizinců z jiného než domovského státu. Proto, myslím, nutno v prvé řadě zjednati pro tyto pravidelné extradice zásadě výlučnosti zákonný podklad, a to obdobně 18) jako je tomu již v čsl. smluvním vydávacím právu. Vždyť zákonné vydávací právo má býti vlastně pro naše delegace, pověřené projednáváním extradičních smluv, vzorným vodítkem pro vyjednávání.
Obě osnovy trestního zákona definují zásadu výlučnosti při pasivní i aktivní extradici ve formě striktní speciality, avšak s dodatky.
Pokud jde o výlučnost při pasivní extradici podle § 10 osnovy z r. 1921, správně upozornil již Drbohlav,19) že jeho ustanovení je v rozporu s dosavadní praksi, která trvá na stanovisku, že osoba vydaná republice pro určité trestné činy, nemůže býti stihána pro jiné trestné činy, než právě pro ty, pro které byla vydána (striktní výlučnost), a to bez ohledu na to, vymínil-li si to zvlášť cizí stát či nikoli. Dodatek »jestli si tento stát výslovně vymínil«, je v rozporu nejen s moderní ustálenou praksi, nýbrž i s panující naukou mezinárodního práva i s vydávacím právem smluvním a zákonným cizích států. Viděli jsme, že dnes žádný stát nevydává na milost a nemilost. I když snad vnitřním svým zákonem není přímo vázán vyžádati si předem záruku, že u nás bude princip speciality zachován, vydává jen za tohoto předpokladu. Jde o obecně uznanou zásadu mezinárodního práva, která náleží k obvyklým omezením v právu vydávacím, a která vyvěrá ze samého pojmu a podstaty extradice.
Citovaný dodatek nutno proto škrtnouti. Jinak po případě mohlo by dojiti s nesmluvními státy k nežádoucím konfliktům, jaké panovaly v letech 80. minulého století 20) (viz casus Lawrence, Winslow, Rauscher), kdy teprve judikatura musila napraviti nedostatky smluv resp. zákonů.
Zásada výlučnosti při pasivní extradici obsahuje podle § 11 osnovy z roku 1926 vedle podmínky, že vydaný vinník nebude potrestán pro jiný trestný čin, než pro který byl vydán, ještě druhou podmínku, že nebude ani přísněji potrestán, než si vydávající stát vymínil, t. j. patrně »než stanoví zákon vydávajícího státu«. A zase následuje dodatek »stalo-li se vydání pod tou či onou podmínkou«. O poměru tohoto dodatku k první podmínce platí totéž, co bylo shora řečeno o § 10 osnovy z roku 1921. Co se týče druhé podmínky, nutno doznati, že tu osnova předstihuje již vývoj vydávacího práva, zvlášť smluvního vydávacího práva. Ve vydávacím právu vskutku jeví se nyní snaha specialisovati nejen trestné činy, nýbrž i druhy a intensitu trestů 21) prozatím však jen výjimečně, a to zejména pokud jde o výkon trestu smrti. (Viz kap. III. B.) Uzákoněním druhé podmínky odpadly by u nás pochybnosti, které vzešly o ustanoveních extradičních úmluv s Rumunskem, Řeckem a Portugalskem, co se týče výminky o nevykonání vyneseného trestu smrti na osobě vydané z ciziny. Tato druhá podmínka bude míti po případě jednou svůj význam také při vydávání osob mladistvých. Dodatek »stalo-li se vydání pod tou či onou podmínkou«, má tedy sice význam pro druhou podmínku, není ho však pro ni třeba, neboť výraz »vymínil« sám o sobě dostatečně už naznačuje, že jde o »podmínku«. Tento dodatek možno proto škrtnouti, pokud jde o podmínku druhou, a nutno jej škrtnouti, pokud jde o podmínku prvou, sice by vedl soudy k nesprávným závěrům o platnosti zásady výlučnosti.
Chce-li osnova zjednati velmi pružný zákonný podklad pro výminky cizích států, poskytujících republice právní pomoc vůbec (tedy i vydáním), pak dlužno doporučiti, aby do osnovy bylo zařazeno po vzoru § 54 něm. extr. zák. z roku 1929 (viz kар. I. tohoto pojednání) všeobecné ustanovení, že takové podmínky nutno v tuzemském trestním řízení respektovati, čímž budou zahrnuty všechny dosud obvyklé výminky, jako: zásada výlučnosti; výminka o nevykonání trestu smrti; výhrada, že vydaná osoba nebude postavena před výjimečný soud; bezpečný průvod svědků a znalců; výminky při t. zv. věcné extradici (vydání věcí doličných s podmínkou, že práva osob třetích nejsou dotčena) atd.22)
Dlužno vitati, že osnova tr. řádu již operuje s podobným pružným předpisem v § 35, pokud jde o právo žádati a povinnost poskytovati právní pomoc ve věcech trestních, takže podle něho bude lze i ministerstvu spravedlnosti regulovati v souhlase s mezinárodní praksí otázku bezpečného průvodu svědků a znalců, otázku »dočasného dodání« zatčené osoby k svědeckému výslechu nebo ke konfrontaci v cizině a pod. i v poměru ke státům nesmluvním, resp. k těm smluvním státům, s kterými otázky ty ještě smluvně nejsou upraveny.
Aktivní extradice je podle obou našich osnov trestního zákona vázána rovněž dvěma výminkami (zárukami), prvou, že vydaná osoba nebude v cizím státě potrestána za jiné činy, než pro které bylo vydání povoleno, a druhou, že nebude potrestána přísněji, než stanoví zákon republiky. Při aktivní extradici našeho státního příslušníka je povolení vydání vázáno těmito dvěma zárukami obligatorně, při vydání cizince však jen fakultativně. Prvá výminka je známá výhrada o zachování striktní zásady výlučnosti a nejde, jak jsme viděli, o žádnou specielní záruku při vydání nacionálů. Platí stejně i při vydávání cizinců z republiky a jsou proto osnovy zase v rozporu s ustálenou již praksí československou pokud jde o nesmluvní státy, s čsl. smluvním vydávacím právem, s naukou i cizím vydávacím právem zákonným i smluvním, když normují, že specialita při aktivním vydání cizince je fakultativní.
Kdyby dnes ještě existoval nějaký stát (nesmluvní), jenž by zásadu speciality nezachovával, nemohlo by ministerstvo spravedlnosti ani schváliti usnesení o vydání podle § 59 tr. ř., ani kladně rozhodnouti o vydání podle § 476 tr. por. dříve, dokud by se onen cizí stát zvláštním recipročním prohlášením nezavázal, že princip speciality bude vyžadujícím státem respektován. Snad důvodem fakultativnosti byla druhá podmínka, dosud ve vydávacím právu ovšem neobvyklá, která s prvou podmínkou je rčením osnovy spjata, hlavně pak asi okolnost, že výminky ty při vydání cizinců z republiky jsou stanoveny jen odkazem na úpravu nacionálů, kde ovšem jsou podmínky ty předepsány obligatorně.
Druhou výminku při vydávání cizinců v té všeobecnosti, jak ji osnovy navrhují, nepodařilo se dosud, a sotva se v budoucnosti podaří našim delegacím uplatniti v extradičních smlouvách. I ve styku s nesmluvními státy těžko bude lze — vyjímaje výkon trestu smrti — omezovati účinek vydání při rozdílu v druhu a intensitě trestů, ukládaných na vydávací delikty u nás a ve státě vyžadujícím. Naše soudy dokonce již po vzoru osnov pokusily se v praksi při extradicích cizinců připojovati podobné výminky, avšak ministerstvo spravedlnosti pro neobvyklost a z důvodu reciprocity nebylo s to, aby taková soudní usnesení schválilo (§ 59 tr. ř.), resp. aby podle dobrozdání soudu o vydání s takovou výminkou rozhodlo (§ 476 tr. por.).
Úprava zásady výlučnosti při pasivní extradici podle § 10 osnovy z roku 1921 obsahuje pouze výhradu »nestíhati«. O dalších již obvyklých výhradách »nevykonati trest« a »nevydatí do třetího státu« osnova se nezmiňuje. Osnova z roku 1926 volí v § 11 výraz »potrestati«, který jest ovšem širší a obsahuje obě trestněprávní omezení, totiž nestihati i nevykonati trest. Avšak o omezení extradičněprávním (extradici) ani tato osnova nemá zmínky. V této souvislosti podotýkám, že ani osnova tr. ř. z roku 1929, upravujíc v § 515 řízení o žádosti, aby z republiky vydaná osoba mohla býti »stíhána« v cizině ještě pro jiný trestný čin, než pro který byla vydána, nevyčerpáva všechny eventuality takové žádosti o »dodatečné svolení« (souhlas) — tak zní terminus technicus — neboť může jiti nejen o dodatečné svolení »ke stíhání«, nýbrž i »k odpykání trestu« a »k dalšímu vydání«.
Poněvadž i při úpravě aktivní extradice nacionálů i cizinců stanovena jsou pouze omezení trestněprávní, doporučuje se připojiti též omezení extradičněprávní, což bude další důležitou zárukou, zvlášť při vydání nacionálů, že totiž stát vyžadující nebude smětí uplatniti vůči vydanému čsl. státnímu příslušníku ani své právo reextradiční do třetího státu, leda s čsl. dodatečným svolením.
Čsl. smluvní vydávací právo v souhlase s panující naukou a praksí má předpis, že o průvozu platí zásadně totéž co o extradicí, zejména tedy, že i osoby naším či cizím státem provezené jsou chráněny zásadou výlučnosti v poměru ke státu, jenž průvoz povolil. Doporučuje se, aby i osnova našeho trestního zákona zjednala zákonný podklad pro tuto zvyklost i v poměru ke státům nesmluvním (viz kap. VI.).
Ustanovení § 489 osnovy tr. řádu z roku 1929 o nevykonání části z jednotného trestu, pokud nebylo povoleno vydání k odpykání trestu pro všechny trestné činy, pro které byl jednotný trest uložen, nutno vřele vítati. (Srov. kap. III. B.)

Kronberger, Řízení vyžadovací, str. 40, 41.
Jinde, na př. v Polsku vždy (čl. 650 pol. tr. ř. z roku 1928) a v Německu někdy (§ 33 něm. extr. zák. z roku 1929) účastní se řízeni o povolení průvozu i soudy.
Srovn. případ »Jabonille«, Revue de Droit int. privé et de droit pénal, int. 1905, str. 704; Rosenblatt, Grossův Archiv XXXIV-1909, str. 166.*
viz blíže Kronberger, Bezpečný průvod, glejt, Právník 1928, str. 457, 521 násl.
Dobrovolně: proto nesmí obsílka . obsahovati·pohrůžku donucovacími prostředky ( srov. čl. 52, odst. 2, smlouvy s Polskem a Sděl. 99/1924 min. sprav.)
Mettgenberg, Verträge uv. m. 41.
úmluvy s Dánskem a Nizozemskem dodávají ještě výslovně. »pro trestný čin nepolitický«.
Omluva s Italii dodává »ačli nejde o příslušníka státu dožadujícího.«
Mettgenberg, Verträge uv. m., 41.
Mettgenberg, Verträge uv. m. 41.
výraz »osoba předvolaná« jest i jinak dvojznačný. S hlediska státu dožadujícího jde o svědky a znalce, kdežto pro stát dožádaný, kde jsou ve vazbě, jde o »provinilce«, »obviněné. Užívá-li úmluva s Nizozemskem ve čl. 18 terminu »provinilec«, »zločinec«, činí tak s hlediska státu dožádaného.
Mettgenberg, Deutsches Auslieferungsgesetz, 411.
Na Slovensku a Podkarp. Rusi pochybnosti nejsou, když § 474 tr. por. řadí před zákonné vydávací práva existující vzájemnost, reciprocitu. .
Srovnej obavy, které měl Reinold, Der vorbereitende Entwurf des tsehl. Strafgesetzes, Juristenzeitung 1926, str. 185
Glos, Vydání vinníka, Soudc. listy, 1926, str. 143.
viz tisky posl. sněm. T 3991, T 4026 a tisky senátu T 1576, T 1602 z roku 1923, pokud jde o extr. sml. s Německem a tisky posl. sněm. T 4287, T 4363 z roku 1923 a tisky senátu T 1786, T 1814 z roku 1924, pokud jde o smi. s Jugoslávií.
Viz důvodové zprávy ke smlouvám (úmluvám), podávané ministerstvem zahraničních věcí předsednictvu ministerské rady.
Srov. též Reinold, Der vorbereitende Entwurf des tschl. Strafgesetzes, Juristen-Zeitung, 1926, str. 186.
Drbohlav, Zatímní návrh obecné části trest. zák.. Soudc. listy, 1922, str. 184.
Srov. Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy 1932, str. 121; viz též kар. I. tohoto pojednání.
Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy, 1932, str. 123.
Srov. Mettgenberg, Deutsches Auslieferungsgesetz, 457 až 465.

Citace:

KRONBERGER, František. Zásada výlučnosti v čsl. právu vydávacím. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1932, svazek/ročník 71, číslo/sešit 19-22, s. 600-620, 632-648, 668-685, 696-711.