„Reforma.“

Zákon, kterým bylo nově upraveno právo manželské, netrvá ještě půl roku, a již sumu vláda uznala za nutno, přispěchati s návrhem na reformu (tisk č. 1398). Článek prvý provádí resoluci, která byla již na počátku jednání o reformě práva manželského usnesenu, a týče se nucené prohlídky snoubenců veřejným lékařem. Ustanovení jest navrženo takto: »Oddáni býti mohou kromě toho snoubenci jen, vykáží-li se vysvědčením veřejně ustanoveného lékaře (obvodního, policejního, okresního, na Slovensku městského, stoličního), že nejsou stiženi chorobou, která se příčí účelům manželství nebo by škodlivě působila na zdraví druhého manžela nebo potomstva. Vysvědčení dlužno vzíti ke spisům o ohláškách a vyznačiti v knize sňatku.
Úředník politického úřadu (matrikář) nebo duchovní, který by přijal přivolení k manželství od snoubenců, aniž by byli předložili lékařské vysvědčení, budiž potrestán.. .. kdyby některý ze snoubenců toto vysvědčení vyloudil, bude potrestán ...«
Slova »kromě toho« vztahují se na první odstavec §u 1., který stanoví, že k platnosti manželství je třeba vyhlášek a slavnostního přivolení. To by znamenalo snad, že k platnosti manželství je třeba vyhlášek, slavnostního přivolení a lékařského vysvědčení. Ale myslím, že slova »kromě toho« nemají tak silného významu. Platnost manželství není závislá na vysvědčení lékařském. Pouze se zakazuje uzavříti sňatek bez průkazu o prohlídce a s opomenutím spojují se trestné účinky pro manžela i úředníka (duchovního), jenž se súčastnil uzavření smlouvy manželské. Slova »kromě toho« jsou asi zbytečná a mohla by býti vynechána, aby se předešlo nedorozumění. Poslední věta tohoto ustanovení, že snoubenec, který vysvědčení vyloudil »jest kromě toho práv z toho, vzešla-li druhému manželu nějaká škoda«, ukazuje, že manželství jest platno, bylo-li uzavřeno bez vysvědčení. Jest pouze trestno.
Ale předpokládáme-li, že duchovní i politické úřady, spolupůsobící při uzavření sňatku, budou konat i přesně svoji povinnost, bylo by manželství bez lékařského vysvědčení skutečně nemožno — leda, že by snoubenci (nebo některý z nich) vysvědčení »vyloudil«, což je trestno. Osud snoubenců vkládá se do rukou lékaře veřejně ustanoveného — tedy do rukou jednotlivce, z jehož výroku není odvolání. Na světě jsou lidé všelijací. Nejsem fanatikem stavovským a uznávám rád, že mezi právníky jsou lidé výborní, prostřední a špatní. Ale učiní-li právník veřejně ustanovený (u správy politické) nějaké rozhodnutí, možno se brániti pořadem instancí. U soudů, jejichž nestrannost má ústavní záruky, je zvláště postaráno o· bezpečnost práva majetkového i osobního, aby člověk měl pocit klidného spolehnutí, jde-li o nejvyšší statky osobnosti a vlastnictví.
Nevím, jak vysoko autoři osnovy kladou osobní svobodu ve věcech manželství. Ale nemýlím-li se, považuje obyčejný člověk manželství za věc nesmírně vážnou. Ani eugenika nemůže se světa sprovoditi lásku, tento živel odvěký mezi lidmi, který je takřka osou života, jemuž slouží všechny obory umění, který je hybnou silon sociálního dění, který má býti jediným základem rodiny a plození potomstva, který má v nesčetných případech sílu života a smrti. Od manželství, uzavřených bez lásky, odvracíme se s odporem a s lítostí. Dle toho bych soudil, že milují-li se dva snoubenci, jest pro ně dosti závažnou otázka manželství. Někdy se stává i to, že láska je silnější než společenský soud, a že mezi snoubenci je ve chvíli, kdy přistupují k manželství silnější pouto než formální zasnoubení, že zejména žena, která se muži oddala, důvěřujíc jeho zaslíbení — dává v sázku celý svůj budoucí život, i život klíčící v jejím těle. Ale o této věci, otřásající tělem i duší člověka — rozhodne (stane-li se osnova zákonem) okresní lékař jako první a poslední instance, člověk jediný, snad výborný, snad prostřední, snad špatný; rozhodne, ať je veden pohnutkami ideálními nebo (po případě) i jinými.
Lidé dovedou rafinovaně vymýšleti věci, kterými by život proměnili v hoře — sobě i jiným. Zde ani nebylo přemýšleno příliš rafinovaně. Jaké směrnice dává osnova lékaři, kterému dává do rukou osud lidí? Vlastně žádné. Neboť může zmařit i manželství tehdy, má-li za to, že snoubenci (nebo některý z nich) jsou »stiženi chorobou, která se příčí účelům manželství, nebo by škodlivě působila na zdraví druhého manžela nebo potomstva«. Které choroby to jsou? To je volné uvážení lékařovo — to je věc jeho svědomí. Odepře svolení na čas? Odepře je na vždy? Dá se věc nějak přezkoumati, dá se provésti důkaz o mylnosti diagnosy, o zaujatosti znalcově? To není v zákoně ustanoveno. Jsou tli jen tresty pro případ nedostatku vysvědčení nebo jeho »vyloudění«. Meditace genia druhu, tajemný svazku srdcí, mystérium lásky: třeste se před vysvědčeními okresního lékaře!
I kdyby šlo o přechodné ustanovení, o boj proti venerii a tuberkulose, bylo by třeba svrchované opatrnosti ve složení zákona. Ale takhle dělati právo občanské pro dalekou budoucnost, pro řady generací milionové massy občanstva — to přece naprosto není možno.
Osnova vládní nespokojila se tímto článkem, nýbrž připojila další. V čl. II. se praví: »Stranám občansky již oddaným je dáno na vůli, chtějí-li se podvoliti také církevním obřadům. V tomto případě není třeba, aby vykonány byly opětně církevní ohlášky.« Toto ustanovení bych doplnil dalším ustanovením: »Dále není třeba, aby manželé takoví opakovali slavnostní přivolení k manželství, jakož vůbec ničeho dalšího není třeba.« Vždyť jsou již občansky oddáni! Proč by bylo třeba »ohlášek«? Bylo by možno uvésti nepřehlednou řadu věcí, kterých není třeba. Hlavně také toho není třeba, aby vládní osnovy měnily terminologii zákona, a aby zaváděly slovo »ohlášky«, přijal-li zákonodárce název »vyhlášky« — protože občanské manželství se vyhlašuje na úřední desce a také dle správného návrhu osnovy má se vyhlašovati církevní sňatek na úřední desce, umístěné vedle dveří chrámových. Šlo-li o vyplnění »mezery v zákoně« mohlo se uvésti, že lidé, občansky oddaní, chtějí-li se podvoliti církevním obřadům, mohou op a kovat i také vyhlášky církevně (ohlášením s kazatelny a vyhlášením na úřední desce kostelní), protože možnost druhých vyhlášek je spíše zajímavá než to, že jich není třeba.
Podobně zbytečně byla vyplněna mezera článkem III. Lhůty (promlčecí) se přerušují žádostí nebo žalobou o rozvod, bude-li v řízení náležitě pokračováno. Osnova doporučuje doplniti: »bude-li v řízení žadatelem nebo žalobcem náležitě postupováno. Přerušení děje se ve prospěch žadatelův (žalobcův). Prospěchu pozbude, ne bude-li ve věci řádně postupovati. Je vůbec pro právníka — jen trochu inteligentního — pochybno, že přerušení lhůty nemůže býti zmařeno, uvázne-li řízení bez viny žadatelovy (žalobcovy), bude-li moci tato strana dokázati, že ona sama náležitě postupovala a zdržení způsobil žalovaný nebo soud — ač žalobce vyplnil vše, co nu něm bylo? Máme-li takto formulovati zákon, pak by bylo třeba doplniti ještě na př. slovo »řízení« dodatkem: »v řízení soudním, o žalobě nebo žádosti, týkající se té otázky, o jejíž promlčení projitím lhůty právě jde« — atd. atd.
*
Ale to jsou celkem malichernosti, které uvádím spíše pro charakteristiku osnovy, než z obavy, že by vznikla škoda. Za to článek IV. považuji za skutečně hrubě pochybený a ukazující naprosté nepochopení věci, jež má býti reformována.
V §u 16. zákona o rozluce manželství jest upraveno nesporné řízení soudní za účelem přeměny rozvodu v rozluku na základně nepřekonatelného odporu. Důraz spočívá na tom, že v případech toho druhu musí oba manželé souhlasiti s přeměnou (»Souhlasí-li oba manželé s rozlukou a soud nabude... přesvědčení, že jest tu vskutku odpor nepřekonatelný ...«). Manžel, proti němuž žádost o přeměnu směřuje, může souhlas odepříti a zejména může tvrditi, že rozvrat manželství je způsoben jinými příčinami než nepřekonatelným odpůrcem (na př. cizoložstvím žadatelovým) a přesunutím řízení na cestu sporu, nebo (protože nikdo nemůže žalovati pro příčinu, již sám svou vinou způsobil) učiní je nemožným. Jen když jde o rozvod nedobrovolný, muže žádat i o přeměnu v rozluku také ten, proti jehož vůli byl rozvod povolen — ale nikoli na základě nepřekonatelného odporu, nýbrž podle rozsudku, vyneseného o žalobě rozvodové (dle §u 17.), při čemž do usnesení, měnícího rozvod v rozluku pojato bude také rozhodnutí o vině z původního rozsudku.
Při této konstrukci je téměř nemožno pochopiti, jak může vládní osnova «navrhovali, aby při nesporném řízení o přeměně na základě nepřekonatelného odporu bylo v usnesení vyřčeno »zdali a kterému z manželů lze přičísti vinu na rozluce«. Tím by celé řízení o nepřekonatelném odporu pozbylo smyslu a nikdo by nedovedl vysvětliti, proč § 13. obsahuje také literu h) (hluboký rozvrat, při němž právě musí býti určeno, kdo z manželů jest převážně vinen).
Důkaz o naprostém nepochopení věci jest však vyvrcholen návrhem na znění odstavce c) §u 16., kde osnova chce, aby znění bylo doplněno slovem »strany«, kterého v původním textu není. (»Nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou, nebo tvrdí-li strany, že jsou tu jiné důvody...«) V tomto odstavci je formulována námitka druhého manžela, dle níž žadatel o přeměnu nesprávně dovolává se nepřekonatelného odporu, ač příčinou rozchodu manželu jsou důvody jiné — patrně zahrnující vlastní vinu žadatelovu. Tento druhý manžel nechce usnesení, jímž se přeměňuje rozvod v rozluku bez určení viny — na podkladě nepřekonatelného odporu — nýbrž chce, aby sporem bylo konstatováno, že ve skutečnosti sám žadatel je rozlukou vinen. Nebudou tedy tvrditi strany, že tu je důvod jiný (vina), nýbrž, »druhý manžel«, t. j. ten, proti němuž směřuje žádost o přeměnu rozvodu v rozluku.
Těžko je pochopitelno, že někdo muže těmto jasným, téměř samozřejmým věcem nerozuměti, ale ještě méně jest pochopitelno, jak může navrhovati změnu zákona někdo, kde obsahu jeho ani řádně nepromýšlil a nemá o něm správné představy.
Konečně mám za to, že ani dodatku »Uplynula-li od provedeného soudního rozvodu tři léta, netřeba ani nepřekonatelný odpor ani rozvážnost počinu zjišťovati« není nutno vynechávali. Jsou-li manželé po tři léta rozvedeni, neobnoví-li po celou tuto dobu manželského spolužití (§ 15.), souhlasí-li mimo to oba s rozlukou, žádný z nich netvrdí, že tu jsou důvody jiné a ani soud neshledá okolností, které Iry vyvracely existenci nepřekonatelného odporu — pak, myslím, bylo by zbytečno, ukládati soudu, aby »nepřekonatelný odpor« nebo »rozvážnost počinu« zjišťoval, když přece i staré znění zákona považovalo za dostatečný důkaz, byli-li manželé přechodně rozvedeni (po případě i vícekráte) a ani odloučení toto nezměnilo jejich původního odhodlání k rozluce.
Jediná skutečně kladná hodnota vládního návrhu jest ta, že odstraňuje neblahý dodatek, vsunutý do zákona rozlukového docela nepředložené při jednání v plenu sněmovny, že totiž, uplynula-li tři leta od rozvodu »netřeba k rozluce souhlasu druhého manžela«. To je věc nespravedlivá, neboť se bere napadenému možnost, vysloviti podmínky souhlasu k rozluce, po případě i možnost odstavce c) §u 16. (tvrzení jiných důvodů než nepřekonatelného odporu); s tím souvisí a jest správně navrženo i odstranění první podmínečné věty, vsunuté do odstavce c) §u 16. (»Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené ...«)
K tomu se druží zrněny formální, proti nimž sotva budou námitky (vyvěšení vyhlášek na kostele, prominutí vykázání listin při prominutí překážek).
Na těchto věcech byla by měla osnova přestati a otázku lékařské prohlídky snoubenců měla by vypracovati (ovšem s domyšlením do důsledku) jako zvláštní zákon přechodný, nikoli jako předpis vsunutý do všeobecného zákona občanského. Při projednávání změn práva procesního bylo by dobře zrevidovati také řízení ve sporech o neplatnost manželství, zejména nově upraviti úkol obhájce svazku manželského, kterážto věc nepatří do rámce zákona rozlukového, protože přesahuje jeho dosah. Také měla by tu býti rozluštěna otázka, jak postupovati, je-li neznámo místo pobytu druhého manžela. Neboť se zdá jistým, že v těchto věcech bez zvláštní úpravy zákonné nestačil by »curator ad actum«. Také prohlášení za mrtva nestačí, protože — nehledě k délce lhůt — může se druhý manžel pravidelně písemně hlásit i z různých míst, aniž udá, kde bydlí.

Citace:

SVOBODA, Emil. "Reforma". České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 7, s. 81-83.