Ku platnosti vzdání se dědiců dědického práva v řízení pozůstalostním jest potřebí prohlášení vůči pozůstalostnímu soudu, avšak nežádá se formy notářského spisu ani v tom případě, stalo-li se ve prospěch jiného určitého dědice.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1926, č. j. R I 904/26.)
Podle § 551 obč. zák. vyžaduje se k platnosti vzdání se dědického práva před smrtí zůstavitelovou smlouvy se zůstavitelem, jež potřebuje k své platnosti formy notářského spisu nebo soudního protokolu.
Po smrti zůstavitelově za řízení pozůstalostního může se dědic, který může se svými právy samostatně nakládati, dle § 805 obč. zák. vzdáti dědictví jemu napadlého. Toto vzdání se nemůže již býti odvoláno (§ 806 obč. zák.). Prohlášení toto musí býti učiněno pozůstalostnímu soudu, v dovolacím rekursu se vytýká, že toto prohlášení, poněvadž se stalo se prospěch určité osoby — dětí ve prospěch matky (vdovy), — nebylo posuzováno s hlediska § 938 obč. zák. a ježto obsahuje pouze darovací slib, vyžaduje prý k své platnosti formy notářského spisu. Ježto jí nemá, jest prý neplatné.
Dovolací rekurs není odůvodněn. Dle § 939 obč. zák. nepokládá se za dárce, kdo vzdává se očekávaného neb skutečně napadlého práva, aniž je řádně postoupil jinému. Z toho jest vyvozovati, že ve vzdání se takového práva, zejména napadlého již dědického práva ve prospěch jiného, lze spatřovati darování za předpokladů § 938 obč. zák. Sama dovolací stížnost připouští, že se tak stalo v souhlase s pozůstalou vdovou, kteráž žádala, aby pozůstalost bylá bez ohledu na dědické právo dětí projednána pouze s ní a jí odevzdána. Nejen věc, nýbrž i majetková práva (§ 291 obč. zák.) mohou býti předmětem darování a když i očekávaná práva, tož tím více práva již napadlá, tedy i dědická práva (Ehrenzweig sv. II, díl 1, str. 337, Krasnopolski sv. III, str. 321). Vzdání se stalo bezúplatně a ve prospěch vdovy. Není však správný názor dovolací stížnosti, že pro nedostatek formy jest prohlášení o vzdání se dědictví ve prospěch pozůstalé vdovy neplatné. Jen k darování »bez skutečného odevzdání« jest potřebí formy notářského spisu (§ 943 obč. zák. a zákon ze dne 25. července 1875 č. 76 ř. z.). Zvláštní formě podléhají tedy jen takové případy, kde ke smlouvě o darování nepřistupuje zároveň jiný od ní rozdílný, jako odevzdání se vyznačující úkon, z něhož jest teprv opravdová vůle dárcova patrna, aby předmět darování ihned přešel v držení obdarovaného (jud. býv. nejv. soudu č. 142, S. G. II. č. 650, Ehrenzweig v uvedeném díle str. 344). Kde však smlouva nevyžaduje ještě zvláštního splnění, kde ihned právní výsledek se uskutečňuje, ke kterémuž směřuje darování, není vázána formou notářského spisu a proto vzdání se napadlého dědictví může i bez této formy platně se státi (Krasnopolski v uvedeném díle str. 324, Stubenrauch II. díl, str. 134, rozh. býv. nejv. soudu, S. G. 11507). Ovšem takové prohlášení musí se státi vůči pozůstalostnímu soudu, jak tomu bylo také i tomto případě.
R. v. z. s. Doležal.
V Praze, 10. ledna 1927.

Citace:

Ku platnosti vzdání se dědiců dědického práva v řízení pozůstalostním .... České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1927, svazek/ročník 9, s. 14-14.