Právo církevní.

Dr. Max von Hussarek, Grundriss des Staatskirchenrechts. Leipzig, Duncker und Humblot 1899 (3. Band, 3. Abtheilung des Grundrisses des Öst. Rechts, herausg. von den Prof Dr. A. Finger, Dr. O. Frankl. Dr. D. Ullmann). Lex. 8°, str. 35. Látka rozdělena na díl všeobecný a díl zvláštní; v onom (str. 1—16) probrány všeobecný poměr mezi státem a církví, zásadní stanovisko rakouského práva oproti náboženským společnostem, zásada svobody víry a svědomí, připuštění náboženských společností, organisace jejich náboženské společnosti, jakožto samosprávné korporace, právní ochrana náboženských společností státem připuštěných. V dílu zvláštním (str. 16 nsl.) mluví se o církvi katolické, řecko-východní a evangelické, pak o židovské společnosti náboženské. Při církvi katolické věnována pozornosť zvláště její organisaci, úřadům, průpravě duchovních, řeholním tovaryšstvům a majetkovým poměrům.
Vytknouti na tak malém místě hlavní ustanovení z rakouského církevního práva státního jest umění, které se spisovateli podařilo znamenitě, jak po stránce věcné, tak i formálně, ježto jest jednak výborně vyškoleným theoretikem (jest universitním docentem s titulem řádného profesora na Vídeňské právnické fakultě), jednak zkušeným praktikem jest skutečným ministeriálním radou v ministerstvu pro kultus a vyučování). Stanovisko, které spisovatel co do poměru mezi státem a církví zaujímá, nejlíp dá se karakterisovati jeho vlastními slovy, že stát a církev nejsou pro sebe zřízeny, nýbrž že jsou zařízeními k podporování ideálního a materiálního lidského stavu kulturního, a že ani církev ani stát nesmějí ve svém působení trvale přehlédnout), že každá strana jest mocí nezávislou, která životní sílu neodvozuje od strany druhé, nýbrž že ji čerpá ze svých vlastních zvláštních pramenů (str. 1). Dobře pak podotýká se (str. 4), že o postavení církve ve státu nerozhoduje zásadní stanovisko státu o koordinaci nebo podřízenosti církve, nýbrž že rozhodují jednotlivosti prováděné v zákonodárství správním. Důsledkem tohoto názoru jest pak úsudek o zákonu ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z., že katolické církvi v úděl dal stát menší volnost než ostatním náboženským společnostem, čímž přispěl sám ku vzplanutí a prohloubení oněch protiv ve veřejném životě, jimiž doba nynější jest rozhárána (str. 17). Odtud obrací se proti institutu farních obcí dle §§ 35. a 36. citov. zákona a proti praxi rak. správního soudního dvoru, pokud prohlašuje, že místní obce ani dobrovolně nesmějí přispívati na účele katolického kultu (str. 18 a 19).
Zajímavé jest tvrzení (str. 20), že zkrácení presentační lhůty patronovy zavedené dvorským dekretem ze dne 18. června 1805 může považováno býti za derogované, že dnes se již nepublikuje v říšském zákonníku připuštění nových řádů a kongregací, jak předepisuje min. nař. ze dne 13. června 1858 č. 95 ř. z., ježto dle praxe povolení k usídlení nedává se pro celé státní teritorium, nýbrž pro příslušnou diecési (str. 24), a že se nepovažuje státní příslušnost za nutnou při řeholních konventuálech, kteří nezastávají nižádný církevní úřad (str. 24).
Na str. 30. neschvaluje spisovatel praxi, dle které se rozšiřuje na dávky kultové osvobození od přirážek obecních příslušící některým třídám osob, jako státním úřadníkům.
Jestli nám práce Hussarkova vítanou sama o sobě, stává se tím cennější, ježto dosud nemáme žádného systematického vylíčení rakouského, církevního práva státního. Nejúplnější sestavení zákonů, nařízení a rozhodnutí nalezneme nyní ve 4. svazku Mayrhoferova Handbuch fur den politischen Verwaltungsdienst, 5. vydání 1898, (autoři jsou Heidlmair a Förster), nač při této příležitosti upozorňujeme. Prof. Henner.

Citace:

HENNER, Kamil. Právo církevní. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1901, svazek/ročník 1, s. 199-201.