Authors:
= Slovník veřejného práva československého, sv. 4
PDF

Trestní právo a řízení důchodkové.


A. Úvod. 1. Povaha trestního finančního práva. 2. Naše trestní fin. právo. 3. Vznik t. zák. d. 4. Rozdělení t. zák. d. 5. Místní a osobní meze platnosti t. zák. d. 6. Kritika t. zák. d. 7. Doplňky t. zák. d. 8. Předpřevratové právní prameny, platné dosud v zemích S. a P. B. Právo materielní. (Část všeobecná); I. Pojem důch. deliktů a jejich druhy. II. Skutková podstata důch. deliktů: 1. Prvky subjektivní: a) příčetnost, b) zavinění, c) omyl, d) trestná součinnost. 2. Objektivní stránka důch. deliktů. III. Tresty: 1. Druhy důch. trestů: a) pokuta, b) propadnutí, c) vězení. 2. Zostření trestu. 3. Ukládání trestu. 4. Následky trestu. 5. Ručení věcné. 6. Ručení osobní. 7. Zánik trestu. 8. Zánik ručení a) osobního, b) věcného. C. Právo materielní. (Přehled jednotlivých deliktů): Rozdělení. I. Delikty celní: 1. Celní přestupky. 2. Celní nepořádnosti. II. Delikty u potravní daně na čáře: 1. Podloudnictví. 2. Nesprávnosti v prohláškách. 3. Ostatní delikty. III. Delikty proti předpisům o daních nepřímých: 1. Rozhled. 2. Přestupky v poplatném řízení. 3. Zneužití berních výhod. 4. Zkrácení a zatajení daně. 5. Nezapravení daně v předepsané lhůtě. 6. Delikty ztěžující důchodkovou policii. IV. Delikty proti státním finančním monopolům. V. Delikty poplatkové: 1. Rozhled. 2. Delikty kolkové. 3. Jiné delikty poplatkové. 4. Zkrácení poplatků za povolení k dovozu, vývozu a průvozu. 5. Delikty u statistických známek. VI. Delikty proti poštovnímu důchodku. VII. Delikty proti předpisům o loterním důchodku a předpisům přibližným. VIII. Delikty měnové. IX. Ostatní důchodkové delikty. D. Právo formální. 1. Zásady trestního důchodkového procesu. 2. Příslušnost úřadů a soudů. 3. Odhalení důchodkových deliktů. 4. Zjištění skutkové podstaty a předběžné vyšetřování. 5. Upuštění od řízení. 6. Řádné vyšetřování: a) nasvědčovací nález, b) řádný výslech, c) důkazní řízení, d) skončení vyšetřování, e) postavení ručitele. 7. Rozhodnutí. 8. Opravné prostředky a žádosti o milost: a) stížnost, b) rekurs, c) odvolání, d) řádná žádost za milost, e) mimořádná žádost za milost. 9. Navrácení v předešlý stav. 10. Obnova řízení. 11. Výkon trestu. E. Reforma tr-ho pr-a d-ho. I. Historie snah o reformu. II. Nejdůležitější postuláty reformy.
A. Úvod.
1. Povaha trestního práva finančního. (Srov. též heslo "Finanční právo".) Finanční právo, upravujíc úhradní stránku veřejného hospodářství, konstruuje právní zájem veřejný, obdobný zájmu na pevné státní organisaci, na bezpečnosti státu, na zdravotní péči atd., kterýžto zájem potřebuje ochrany proti chování jedinců, jej poškozujícímu. Ochrana ta může býti předchozí, činíc vhodnými opatřeními škodlivé chování lidské bezúčinným nebo může spočívati v donucení k určitým plněním ve prospěch zmíněného zájmu (exekuce, pořádkové pokuty) či posléze může býti represivní. V tomto posledním případě právní řád ukládá určitému státnímu orgánu povinnost, aby stihal chování lidské poškozující příjmové hospodářství státu trestem, t. j. zlem, které má za hlavní účel pro příště řečenému chování zabrániti (převaha funkce odstrašující). Děje se tak normami téže vnější struktury jako jsou normy trestající ublížení osobě soukromé, poškození jejího majetku atd. Jelikož však zájem veřejný (právní statek), jejž chrání, je již manifestován zvláštními normami právními, normami finančními, přiřazují se zmíněné předpisy trestní obyčejně k ostatním finančním předpisům, s nimiž mají společný účel (tedy k právu finančnímu), nikoli k ostatnímu právu trestnímu. Mluví se o trestním právu finančním a chování lidské poškozující zájem státu na úhradě jeho potřeb označuje se za delikt.
Vyskytá se otázka, zda povaha finančních trestních norem je táž jako trestních norem jiných a zda důsledkem toho možno pro trestání deliktů finančních užiti de lege ferenda týchž zásad jako pro delikty jiné.
Finanční delikty označují se jako majetkové; způsobují újmu státních příjmů nebo je ohrožují; některé znesnadňují pouze činnost finanční správy a jejich vliv na státní příjmy je jen nepřímý. Z toho je vidno, že finanční delikty nemají povahy jednotné. Právě tak jako v trestním obecném právu jsou buď výsledečné (materielní), předpokládajíce buď porušení chráněného zájmu (zkrácení dávky) nebo jeho ohrožení, aneb jsou jen činnostní (formální), nevyžadujíce nějakého výsledku u chráněného statku (neoznámení určité skutečnosti, přechod hranic v noční době a pod.). Finanční delikty formální bývají po většině omisivní, ježto finanční právo, na němž jsou vybudovány, vymezuje na ochranu státního důchodku žádoucné chování určitých osob (poplatníků a někdy i osob jiných) velmi úzce, t. j. stanoví jim povinnosti k určitému individuelnímu konání, jejichž porušení pak tvoří delikt. Z řečeného vyplývají dva základní typy finančních deliktů: zkrácení nebo ohrožení důchodku (materielní delikt) a nepořádnost (formální delikt). Pod pojem zkrácení zahrnouti jest všechny delikty, jejichž výsledkem je újma státního důchodku, ohrožení je delikt, který by měl za následek důchodkovou újmu, nebýti kontrolní činnosti úřadu. Konstrukce deliktů ohrožovacích se zvláště hodí pro právo finanční, ježto není vhodno trestnost vázati na okolnost, zda kontrolní orgány konaly svou povinnost čili nic. Sem patří i zatajení daňového objektu, vyloudění berní výhody nebo její zneužití a pod. Nepořádnosti mohou býti podle Gioetzelera konstruovány v právním řádě dvojím resp. trojím způsobem: a) nepořádnosti se specielní skutkovou podstatou (tato je konkrétně formulována); b) nepořádnosti s všeobecnou skutkovou podstatou, které zahrnují přestoupení celé skupiny norem, a to aa) primérní podle vzoru: ". . . kdo jedná proti uvedeným předpisům jinak než . . ." (t. j. jinak než tak, aby nastaly znaky zkrácení nebo nepořádnosti se specielní skutkovou podstatou); bb) subsidierní, v nichž se za nepořádnost označuje delikt materielní, u něhož scházejí určité prvky jeho skutkové podstaty, na př. úmysl.
Někdy se rozeznává ještě třetí druh finančních deliktů, stojící mezi oběma výše zmíněnými: delikt kontrolní, t. j. jednání protivící se předpisům na ochranu daně vydaným, které neznamená zkrácení (ohrožení) daně, ale zákonodárci jeví se nebezpečnější než pouhá nepořádnost.
V teorii se vyskytují dva názory na povahu finančních deliktů. Zastánci prvního z nich tvrdí, že ve vnitřní povaze těchto deliktů není podstatného rozdílu od deliktů kriminelních, neboť základem všech deliktů je nežádoucí chování lidské. Okolnost, že finančními delikty je poškozován zájem státu na veřejných příjmech, nalézá svou obdobu při poškozování bezpečnosti státu, porušení vojenského tajemství a pod., kteréžto činnosti jsou podkladem deliktů kriminelních. Vynikajícím zastáncem tohoto názoru je Liszt, který zařadil výklady o finančním právu trestním do své učebnice trestního práva obecného mezi trestná jednání proti právním statkům pospolitosti. S touto teorií souvisí blízké umístění podvodu obecného a berní defraudace, po př. i jejich ztotožňování (Köstlin, Schwaiger a j.). U nás se tomuto názoru přibližuje Miřička. Z finančních právníků se kriminelnímu pojetí finančních deliktů přiklonili Mirbt, Hensel, Eglauer, Blodig; nejnověji docent university würzburské Goetzeler vybudoval obšírnou práci o berním právu trestním na základní zásadě, že každý delikt, tudíž i finanční porušuje aspoň obecný právní statek, t. j. veřejný pořádek a bezpečnost (nikoliv právní řád sám o sobě, jak uvádí Trops). Německý říšský dávkový řád je ovládán rovněž kriminalistickým pojetím berních deliktů.
Druhá skupina názorová dívá se na finanční delikty jako na delikty zcela odlišné povahy od deliktů kriminelních. Vynikajícím zástupcem tohoto vědeckého směru v teorii trestního finančního práva je Meisel, který již v pojednání "Unrecht und Zwang im Finanzwesen" z r. 1888 označil finanční delikt jako trestní čin sui generis. Finanční bezpráví podle něho nepramení v pojmech práva a morálky, jako bezpráví kriminelní, nýbrž ve zvláštních příkazech a zákazech jednotlivých berních zákonů. (Podobná formulace pro správní bezpráví se objevila později u M. E. Meyera). V souhlase s tím upozorňuje Meisel na skutečnost, že i veřejné mínění pokládá finanční delikty za méně závažné a bezúhonnost nepoškozující. Nauku Meiselovu převzali mezi jinými Bauer a Konrad. Z našich teoretiků finančního práva souhlasí podstatně s tímto směrem Funk, Drachovský, Fux, Chochole.
K této skupině názorové dlužno přiřaditi dále učení těch, kteří později aplikovali Goldschmidtovo pojetí trestního práva správního na právo finanční. Goldschmidt totiž kvalitativně odlišil trestní správní právo od trestního obecného práva oproti dosavadní nauce, která namnoze deliktům správním přisuzovala oproti kriminelním jen menší závažnost. Reflex nauky Goldschmidtovy na finanční trestní právo jeví se nejvíce u Pollacka. Naopak odpůrcem Goldschmidtovy teorie pro trestní právo finanční je Dronke, třebaže staví proti sobě trestní právo finanční a trestní právo obecné. Nehledě k pojmové nejasnosti Goldschmidtovy konstrukce, podle níž delikt právní (t. j. kriminelní) znamená porušení právního statku chráněného právním řádem, kdežto delikt správní je jen porušením povinnosti k podpoře správy, má přijetí jejích zásad ten důsledek, že skutečné zkrácení dávky netvoří závažnějšího deliktu než porušení kontrolních předpisů a že jde nejvýše o okolnost přitěžující. Kvalifikování finančních deliktů jako deliktů od jiných se podstatně lišících bývá podnětem také k tomu, aby bylo slevováno od požadavku zavinění jako subjektivního prvku skutkové jejich podstaty. Zvláště pak se uvádí, že není-li finanční delikt deliktem kriminelním, nemá místa dolus a stačí zavinění menší, po př. pouze jen objektivní skutková podstata, ať již se exekuce připouští či nic. Poukazuje se na to, že zavinění lze tu těžko prokazovati, ježto jde často o skutečnosti nejosobnějšího rázu.
Tuto otázku nelze odpověděti jednoznačně vzhledem k rozdílnosti jednotlivých deliktů finančních. Jsou delikty, u nichž úmysl je lehce prokazatelný, nebo trest je tak přísný, že vyžaduje objektivně zjištěného nejužšího vztahu potrestané osoby k trestné skutkové podstatě. Naproti tomu u deliktů formálních, zvláště pokud jde o delikty méně závažné, bylo by těžko ukládati trestajícím orgánům ještě šetření o psychické účasti obviněného na trestné činnosti. Proto tu zavinění nebývá výslovně uváděno ve skutkové podstatě normy, ač je nelze vylučovati (srov. na př. O. Mayer a Goldschmidt). Spíše lze říci, že účel normy nutí spatřovati zavinění již v tom, že určitá osoba zákonem stanovenou jí povinnost nesplnila, nemá-li pro toto opomenutí dostatečné omluvy.
V této souvislosti bývá také vyslovován postulát kompetence řádných soudů, připustíme-li že se neliší finanční delikty podstatně od deliktů soudy stihaných. Tu jde však spíše o otázku účelnosti; viz E. Finanční právo trestní může pak zahrnovati jak delikty stihané řádnými soudy, tak delikty trestané finančními úřady, pro něž možno užiti bližšího označení "správní delikty finanční".
2. Naše trestní finanční právo není jednotným ani teritoriálně, ani věcně. Teritoriální různost, dnes již jen částečná, je důsledkem státoprávních poměrů bývalé monarchie, od níž byl převzat právní dualismus, jejž se dosud nepodařilo úplně odstraniti. Věcná nejednotnost je zaviněna rozdílnou povahou jednotlivých státních příjmů a jejich nestejnoměrným vývojem.
Trestní normy finanční jsou v našem positivním právu trojího druhu:
I. Za hospodářských poměrů a berního systému platného na počátku minulého století potřebovala trestních norem nejvíce skupina dávek nepřímých, monopolů a regálů, čili t. zv. důchodků státních. Tu došlo k jednotné kodifikaci r. 1835. Je to t. zv. Slovník veřejného práva českosl. trestní zákon důchodkový (t. z. d.), jehož základní konstrukce zůstala přes mnohé změny a doplňky v platnosti. Je dnes jedním z posledních mohykánů předliberalistické periody legislativní. Na Slovensku a v P. Rusi platí zákony jiné, které vycházejí od třicátkového řádu z r. 1788 a instrukce k němu z r. 1842 (instr.). Unifikace v RČS. se děje ponenáhlu a to spíše co do norem, jež v obou oblastech monarchie později t. z. d. i třicátkový řád změnily a doplnily.
II. Mladší systém daní přímých má nyní své trestní normy v VIII. hlavě zák. č. 76/1927 ve znění zák. č. 226/1936 a to v §§ 185 až 230 (viz heslo Přímé daně).
III. K tomu se pojí trestní právo daně z obratu a daně přepychové podle §§ 41 až 44 zák. č. 268/1923 ve znění zák. č. 246/1926, č. 188/1930 a č. 265/1935, pro něž platí také subsidiárně zákon o přímých daních (viz heslo Daň z obratu a daň přepychová).
3. Vznik t. z. d. Do vydání t. z. d. byla trestní ustanovení o nepřímých dávkách roztříštěna v různých normách. Tak delikty celní byly obsaženy v celním patentu z r. 1788. Řízení o důchodkových přestupcích příslušelo namnoze důchodkovým úřadům, proti nimž bylo možno podati žalobu u řádného soudu nebo žádati o milost cestou správní. Vydáním obecného trestního zákona a řádu z r. 1803 byl dán podnět ke zdokonalení trestního řízení při podloudnictví i jiných přestupcích důchodkových předpisů. Dne 16. VII. 1824 byl dán dvorské komoře příkaz, aby přezkoumala a sjednotila vedle formálních i materielní předpisy ve věcech důchodkových v dohodě s nejvyšším soudním místem a s dvorskou komisí pro justiční zákonodárství. Redakce formální části postupovala však daleko rychleji a byla dokončena v r. 1830. Z příprav předpisů materielních vzešly jen dva návrhy rázu soukromého (Rinnův z r. 1825 a Kraussův z r. 1830). Proto byla konečná příprava části materielní svěřena zvláštní komisi; tato ji také vypracovala a přizpůsobila jí vhodně i část formální. Vicepresident dvorské komory rytíř z Eichhoffů předložil část materielní císařově sankci přednesem z 29. III. 1835, část formální přednesem ze 14. V. 1835. Sankce se těmto osnovám dostalo 6. VI. a 11. VII. 1835; byly vyhlášeny patentem z 11. VII. 1835 s účinností od 1. IV. 1836 (sb. zák. pol. sv. 43., č. 112).
4. Rozdělení t. z. d. Hmotné právo jest obsaženo v I. dílu (O důchodkových přestupcích a trestech), t. j. v §§ 1—498, právo formální v II. dílu (O právním řízení), t. j. v §§ 499—934. Díl I. má 20 hlav, z nichž prvních pět a hlava dvacátá obsahují všeobecné předpisy, ostatní jednají o jednotlivých deliktech a na ně ukládaných trestech. Všeobecné předpisy jsou rozvrženy takto: hlava první jedná o důchodkových přestupcích a jejich přičítání (§§ 1—35), druhá o trestech (§§ 36—85), třetí o jejich ukládání (§§ 86—123), čtvrtá o ručení za tresty (§§ 124—172), pátá o přičítání některých druhů viny a účastenství (§§ 173 až 184), dvacátá o zániku trestů a ručení za ně (§§ 466—498). Rozdělení předpisů o jednotlivých deliktech viz C.
II. díl rozdělen je na dvanáct hlav: První jedná o řízení o důchodkových přestupcích vůbec (§§ 499—534), druhá o odhalení důchodkových přestupků a o počátku řízení (§§ 535—551), třetí o zabezpečovacích opatřeních (§§ 552—568), čtvrtá o zjištění skutkové podstaty a o předběžném vyšetřování (§§ 569—593), pátá o řádném vyšetřování (§§ 594—655), šestá o vnějších náležitostech zjišťování a vyšetřování (§§ 656 až 674), sedmá o důkazech (§§ 675—754), osmá o usvědčení obviněných a ručitelů (§§ 755—788), devátá o zakončení jednání a o rozhodnutí (§§ 789—833), desátá o opravných prostředcích, žádostech za milost, uvedení v předešlý stav a o obnově řízení (§§ 834—885), jedenáctá o výkonu rozhodnutí (§§ 886—899), dvanáctá o útratách řízení (§§ 900—934).
5. Místní a osobní meze platnosti t. d. p. (§§ 30—35 t. z. d.). Co do místní příslušnosti rozhoduje princip teritoriální, t. j. stát trestá delikty spáchané v tuzemsku ať od tuzemců či cizozemců, při čemž delikty spáchané v zemích historických jsou podrobeny ustanovením t. z. d. Přesto, že třicátkový řád ani instrukce nemají o místní příslušnosti ustanovení, vyplývá z uvedeného, že delikty spáchané v zemi Sl. nebo P. podléhají třicátkovému řádu, instrukci, resp. normám je doplňujícím a nahrazujícím. Jestliže však čsl. státní příslušník dopustí se nebo pokusí se o zkrácení čsl. státního důchodku v cizině, bude stihán podle t. d. z., projeví-li nebo mělo-li projeviti důchodkové zkrácení svůj účinek v zemích historických (cís. nař. č. 215/1855 ř. z.). Jestliže obyvatel zemí historických spáchal důchodkový přestupek v zemi Sl. nebo P., trestá se přesto podle t. z. d., nalézá-li se v době rozhodnutí v zemích historických a slovenské či podkarpatoruské úřady resp. soudy neprovedly trestního řízení. Nesluší však užíti t. z. d., neobsahuje-li vůbec opatření o spáchaném přestupku, aneb obsahuje-li ustanovení přísnější než ustanovení platné pro místo činu. Byl-li delikt spáchán v zemi Sl. nebo P. tamním příslušníkem nebo cizozemcem a byl-li dopaden v zemi Č. nebo M., jest projednávání případu postoupiti úřadu místa činu.
Pro země Sl. a P. stanoví pouze § 6 nař. min. spravedlnosti č. 800/1916, že v cizině spáchané podloudnictví přes celní čáru, jímž pachatel poškodil nebo ohrozil čsl. státní důchodek, je v tuzemsku trestno; to však neplatí o jiných deliktech v cizině spáchaných.
O stíhání osob exteritoriálních platí zvláštní předpisy dekr. dvor. komory z 27. V. 1843, č. 14865. Jinak není nikdo z příslušnosti důchodkových soudů vyňat. Pouze podle § 24, odst. 1 ústavní listiny nutno před zahájením trestního důchodkového řízení proti členu Nár. shromáždění požádati o souhlas příslušné sněmovny.
6. Kritika t. z. d. Podle vyhlašovacího patentu měl vydáním t. z. d. býti splněn postulát jednotné a spravedlivé úpravy trestních ustanovení pro nepřímé daně, která by byla vybudována v souhlase se zásadami obecných zákonů trestních. Nemá býti trestán nikdo, kdo není vinen trestným jednáním či opomenutím. Na jedné straně má provinilec býti trestán jen, pokud je to nutno k zamezení důchodkových přestupků, má býti pokud možno šetřen a poskytnuta mu možnost obrany, na druhé straně však musí býti chráněna státní pokladna a poctiví poplatníci.
Jde tedy o doplnění trestního práva obecného, jehož ustanovení se také t. z. d. často dovolává. Důvod, proč t. z. d. svěřil trestní důchodkovou agendu zvláštním soudům a nikoliv soudům řádným, není ve vnitřní podstatě této agendy, nýbrž v účelnosti a snaze po specialisaci. Závislost důchodkových soudů na organisaci finanční správy dala později podnět k mnohým stížnostem na nedostatek nestrannosti při rozsuzování.
V přihlížení k zásadám tehdejšího trestního práva obecného lze hledati velkou přednost trestního důchodkového zákona rakouského oproti současnému zákonodárství, právě tak jako v unifikaci a vyčerpávajícím zpracování trestních ustanovení porůznu roztříštěných. Jako trestní zákon valné většiny veřejných dávek se týkající byl jedinečným v současném zákonodárství evropském. Při tom jest připomenouti jeho značnou prohloubenost a podrobné zpracování, přecházející až v kasuistiku. Dokonalost tato zasloužila si plně povšimnutí, kterého se trestnímu důchodkovému zákonu dostalo s hlediska vědeckého zařazením do programu povinných kolegií právnických fakult.
Teprve po vydání nového trestního řádu (1850) a zákona (1852) rozešly se cesty obou odvětví rakouského trestního práva. T. z. d. nebyl přizpůsoben jejich modernějším zásadám, zvláště pokud jde o proces u řádných soudů trestních, který sice na čas (od r. 1853—1873) se vrátil k dřívějšímu stavu, ale trestním řádem č. 119/1873 ř. z. definitivně opustil přísné zásady, jež k nám přinesla Criminalis Constitutio Theresiana z r. 1768. To byla první příčina, proč t. z. d. vedle nových kodifikací trestního práva obecného ustupoval ponenáhlu do pozadí a stával se zákonem co do významu druhořadým. Anachronismus trestního procesu důchodkového jeví se hlavně v zásadě inkvisiční a v zákonné teorii průvodní.
Vedle tohoto pokulhávání za ostatním trestním právem přispěly k poklesu významu t. z. d. i jiné okolnosti. Tak ve státním hospodářství vzrostla důležitost berní, pro něž t. z. d. neplatil a k nimž přibývaly i Veřejné dávky jiné. Ale i do samé podstaty t. z. d. zasáhly rušivé vlivy. Dávky a ostatní státní důchodky, na jejichž ochranu byl vybudován, z části zanikly nebo zapadly, převážná většina jich však doznala takového rozmachu následkem intensivnějších styků hospodářských, že bylo nutno pro ně stanoviti normy podrobnější i co do trestních ustanovení, která pak se vždy nesnášejí dobře s duchem mateřského zákona a mimoto nemohou a také nechtějí jej předstihnouti v jeho kasuistice, jež svědčí o svědomitosti, s jakou byl pracován. Kromě toho bývá jen v menším počtu případů provedeno celé vyšetřování; často strana požádá o upuštění od řízení.
Nemalou vinu na úpadku trestního důchodkového zákonodárství má okolnost, že od r. 1855, právě tak jako finanční právo vůbec, není trestní důchodkové právo povinným předmětem vyučovacím na právnických fakultách.
7. Doplňky trestního zákona důchodkového. Z hmotné části t. z. d. zbylo dnes jen torso, jehož větší součást tvoří zásady obecné dosud nezměněné; menší zbytek připadá na skutkové podstaty jednotlivých deliktů. Mnoho ustanovení z této části jest již nepraktických, ježto odpadl právní statek, který byl příslušnými normami chráněn nebo je chráněn již jiným způsobem. Mnoho státních důchodků bylo upraveno novými zákony, které si přinesly i svá trestní ustanovení, á pro něž platí t. z. d. jen podpůrně. Nejzávažnější změny doznalo t. d. p. čsl. zákonem celním č. 114/1927, který vytvořil v hlavě VI. samostatné trestní právo celní, platící pro celý stát a vybavené moderními zásadami, takže t. z. d. a třicátkový řád uherský platí tu pouze subsidiárně. Vzhledem k závažnosti celních deliktů, které byly střediskem soustavy t. z. d., utrpěl význam materielní části t. z. d. ránu, které nepomáhají ani náplasti v podobě nových a nových konstrukcí deliktů, do rámce t-ho d-ového p-a zařazovaných; ba ani pojetím značně aktuelních přestupků devisových (měnových) jako důchodkových nevrátila se stará sláva t-ho d-ého z-a.
8. Předpřevratové právní prameny, platné dosud v zemích Sl. a P. Úprava, která zůstala v uherské části monarchie po dualisaci státu, značně pokulhávala za právem zemí předlitavských, v této době celkem jednotným. Platily dotud třicátkové řády z r. 1754 a 1788 s instrukcí z r. 1842 a užívalo se jich subsidiárně i pro ochranu jiných státních důchodků než z cel a monopolů (výn. min. fin. z 25. IV. 1893, č. 1033). Jinak byly trestní normy pro daně nepřímé a jiné státní důchodky upraveny v příslušných specielních předpisech, jejichž počet rostl. Obsahově byly materielní trestní normy v obou polovicích státu převážně stejné.
Se stránky formální odlišilo se však uherské t. d. p. velmi značně od práva zemí předlitavských, v čemž bývá s mnohé stránky shledáván pokrok. T. d. p. přiblížilo se totiž tu zmodernisovanému řízení trestnímu obecnému a předalo trestní řízení o důchodkových přestupcích řádným soudům (tehdejším sedriím), které postupují. podle obecného trestního řádu (z. čl. XXXIII/1896). Pro tento vývoj jsou důležité tyto normy: min. nař. z 26. III. 1867, zák. čl. XXI/1868, XXXI/1871, zák. čl. LXVI/1871, min. nař. z 29. XII. 1871, č. 646, zák. čl. XXXIX/1873, XL/1874, XV/1876, XLIV/1883 a hlavně IX. hlava zák. čl. XI/1909, jehož § 101 byl ministr financí zmocněn v dohodě s ministrem spravedlnosti upraviti řízení pro důchodkové přestupky, což se stalo min. nař. z 12. I. 1916, č. 800. K němu vyšla instrukce min. financí z 10. VI. 1916, 5. 5062 a nař. z 10. IV. 1916, č. 6117 o úřadech a úřednících zastupujících žalobu a o jejich místní příslušnosti.
B. Právo materielní. Část všeobecná.
I. Pojem důchodkových deliktů a jejich druhy. T. d. z. obsahuje v § 1 definici deliktu či přestupku důchodkového, avšak tak všeobecnou, že její význam lze zjistiti teprve z ostatního obsahu zákona. Teprve tam se uvádějí pojmové znaky, z nichž se skládají skutkové podstaty jednotlivých přestupků. § 1 považuje za důchodkové přestupky ta jednání nebo opominutí, kterými se porušují zákony a předpisy o nepřímých daních. Definice tato již při vydání zákona nebyla přesná, neboť již v § 2 se rozšiřuje pojem důchodkových přestupků i na porušení dovozních, vývozních nebo průvozních zákazů. V § 6, kde se vlastně vypočítávají předměty, jež jsou chráněny t-m p-em d-ovým, mluví se nejen o daních nepřímých a poplatcích, nýbrž i o monopolech a výhradných právech státu. K tomu jest dodati, že za 100 let od počátku působnosti t-ho d-ého z-a mnoho jeho objektů odpadlo, na druhé straně však se účinnost t-ho z-a d-ového vztáhla i na daně nově zavedené a i na ochranu jiných zájmů státních. Možno tedy říci, že důchodkový přestupek je konání nebo opominutí, jež zákon za takovýto přestupek prohlašuje aneb o němž stanoví, že se má stihati podle t-ho d-ého z-a. Motivem zákonodárce je, že takové konání či opominutí jest nesplněním povinností, které berní předpisy ukládají aneb vůbec, že takovým činem či opominutím se ztěžuje nebo zamezuje dosažení účelu zákona. Podle §§ 4 a 5 nepokládají se za důchodkové přestupky jednání a opominutí spáchaná proti soukromníku finančním orgánem jakož i porušení nebo neplnění povinností ke spoluúčasti na důchodkovém trestním řízení, která je uložena jiným veřejným orgánům, pokud t. d. z. jinak nestanoví.
V zemích Sl. a P. patřily do pojmů důchodkových přestupků původně nejen přestupky z oboru daní nepřímých, ale i daní ostatních (§ 476 instr.), avšak pozdějším vývojem a hlavně unifikací přímých daní se ustálil rozsah t-ho p-a d-ého podobně jako v zemích historických.
Nejdůležitější dělení deliktů t-ho d-ého z-a jest na
a) podloudnictví, které musí býti jako takové výslovně zákonem označeno; vyskytuje se u cla, státních monopolů a potravní daně na čáře;
b) těžké důchodkové přestupky, jež musí býti právě tak v zákoně výslovně označeny;
c) jinak jde o prosté důchodkové přestupky (§§ 9, 11).
Nejde tu však o pravou trichotomii, ježto bližší rozbor jednotlivých ustanovení ukazuje, že podloudnictví je jen zvláštním, třeba nejzávažnějším případem těžkých důchodkových přestupků. To odpovídá také skutečnosti, že trestní zákon obecný z r. 1803, podle něhož byl t. z. d. dělán, zná jen bichotomii zločinů a těžkých přestupků policejních (jinak Konrad). Celní zákon z r. 1927 (c. z.) pak charakterisuje celní podloudnictví jako těžký důchodkový přestupek.
Důchodkové přestupky se dělí dále vzhledem k jejich následkům na
a) zkrácení důchodková, kamž spadají
aa) podloudnictví,
bb) těžké důchodkové přestupky;
ad aa), bb) pokud zákon nic jiného nestanoví;
cc) ostatní přestupky, jimiž uniká důchodek t. j. veřejná dávka nebo výtěžek z monopolu oprávněnému subjektu,
dd) přestupky dovozních, průvozních a vývozních zákazů,
b) jiné přestupky (§§ 8 a 12 t. d. z.).
Vedle toho vyskýtá se ještě v důchodkovém trestním řízení dělení deliktů na méně závažné (nepatrné), jejichž vymezení obsahuje § 501, a ostatní.
V zemích Sl. a P. dělil § 477 instr. důchodkové přestupky na těžké a jednoduché podle jejich povahy, důležitosti a jejich následků. Nyní však toto hledisko pozbylo významu a bylo zastíněno lišením přestupků soudních a správních (vzhledem ke kompetenci). Přestupky soudy stíhané pravidelně k potrestání vyžadují úmysl poškoditi stát a prakse nazývá je těžkými na rozdíl od jednoduchých (správních). Podrobnosti budou uvedeny dále.
II. Skutková podstata důehodkových deliktů. Bezprostředním účelem trestní normy jest uložení trestu určité osobě fysické ev. věcná opatření zajišťovací po př. stanovení náhrady škody. Ukládá-li se trest osobě právnické, může ovšem jíti jen o tresty majetkové. Tresty na svobodě mohou pak postihnouti osoby fysické, jež zákon činí zodpovědnými z jednání za osoby právnické.
Předpokladem vyslovení trestu podle t. z. d. vůči určité osobě jest její chování, po př. chování osoby jiné, za niž ručí (prvek objektivní), dále, že u této osoby se vyskytují vlastnosti, které ji činí způsobilou státi se vůbec subjektem deliktu (příčetnost). Tam, kde je to v zákoně výslovně ustanoveno, jest součástí skutkové podstaty deliktu další prvek subjektivní: určitý psychický poměr mezi pachatelem a výsledkem jeho jednání či opomenutí, t. j. zavinění.
1. Prvky subjektivní.
a) Příčetnost. Způsobilost býti subjektem deliktu vůbec nazývá se příčetností osoby. Pravíme pak, že delikt jest přičítatelný určité osobě. T. z. d. nestanoví definici příčetnosti, pouze určuje v § 15, kdy je příčetnost vyloučena. V zemích Sl. a P. pak stanoví, kdy je příčetnost vyloučena, předpisy obecného práva trestního, t. j. §§ 76—78, 81 zák. čl. V/1878 a § 15 zák. čl. XXXVI/1908. Jest to u osob: aa) které trvale nebo aspoň v době spáchání deliktu jsou zcela zbaveny užívání rozumu; bb) které delikt spáchaly v nezaviněném úplném opilství nebo při jiné poruše vědomí, pokud nepočaly s prováděním přestupku již před opilostí nebo poruchou vědomí nebo se o něj nepokusily; v zemích Sl. a P. vylučuje podobně přičítání bezvědomí nebo taková duševní porucha, že pachatel není schopen volně rozhodovati podle své vůle; cc) které nepřekročily ještě věku 10 let, v zemích Sl. a P. 12 let, podle § 138 c. z. v celém území státním 14 let. Byl-li důchodkový delikt spáchán těmito osobami, jest se obrátiti na poručenský soud, který zařídí domácí pokárání po př. jiné opatření (§ 81 t. z. d.). Zákon o trestním soudnictví nad mládeží č. 48/1931 se nevztahuje nad důchodkové delikty. Důvody příčetnost vylučující se nepředpokládají a musí býti prokázány, není-li jejich existence zřejmá z vyšetřených okolností (§§ 17 a 771 t. z. d.). Neznalost předpisů není okolností příčetnost vylučující (§ 13 t. z. d., § 81 zák. čl. V/1878).
Mezi důvody příčetnost vylučující řadí zákon také donucení (§ 15, č. 3 t. z. d.). V pravdě však nejde tu o důvod vylučující příčetnost, což by znamenalo, že této osobě se žádný delikt nepřičítá, nýbrž o důvod vyslovující beztrestnost, a to jen pro určitý delikt. V zemích Sl. a P. platí tu podobné předpisy §§ 77—78 zák. čl. V/1878, které na roven donucení kladou hrozbu, ohrožující tělesnou bezpečnost pachatele nebo jeho rodinných příslušníků.
Jsou-li uplatňovány důvody, příčetnost nebo trestnost vylučující, neznamená to ještě, že by mělo býti vůbec od trestu upuštěno i bylo by buď stihati jiné osoby, kterým lze delikt přičítati (spoluvinníci, účastníci) aneb uplatniti ručení jiných osob, po př. ručení věci (§ 16 t. z. d.). Důvody přičítání vylučující jsou vázány jen na osobu, a dovolují tudíž na př. propadnutí věci. Ustanovení zvláštní má tu § 14 zák. o ochraně měny ve znění zák. č. 113/1934. Zaměstnanci jsou za delikty podle tohoto zákona trestni jen, když nejednali z příkazu zaměstnavatele, jeho zástupce nebo svého představeného.
b) Zavinění. Miřička definuje vinu jako nedostatek sociálního smýšlení, projevený činem člověka příčetného, t. j. nedostatek náležitého zájmu na udržení statků právem chráněných. Tento pojem viny má význam i pro t. d. p., je-li nám vodítkem postulát zabezpečení státních příjmů, na němž mají míti všichni občané zájem. Zavinění jevilo by se pak v tom, že člověk spáchal čin nebo opominutí, ačkoliv věděl nebo aspoň měl věděti, že zájem státního důchodku bude porušen, nebo bylo-li mu cílem takové porušení. Tu dlužno uvésti, že t. z. d. neuvádí výslovně zavinění jako podmínku trestnosti, čili že je předpokládá, aniž připouští exkulpaci. Jen v zákonem taxativně uvedených případech žádá se jako znak trestného činu určitá forma viny, t. j. vina musí býti objektivně zjištěna (§ 14, § 774 t. z. d. a j.).
Trestní právo obecné rozeznává pravidelně dvě formy viny: úmysl a nedbalost. Miřička a osnova nového trestního zákona rozeznávají ještě další formu: vinu vědomou. Steinhauser navrhuje formu viny vědomé i pro budoucí t. p. d. T. z. d. již tuto formu zná, což je vidno z § 774 t. z. d., kde se uvádějí tyto způsoby viny: a) obmysl, b) vědomost o trestnosti činu či opominutí, c) opominutí povinné péče, d) jiná nedbalost, a dále i z jiných míst zákona, zvláště tam, kde se jedná o formách trestné součinnosti. Vina vědomá žádá se také v některých zákonech poplatkových.
Zlý úmysl tvoří vždy okolnost přitěžující, jeho nedostatek naopak okolnost polehčující (§ 30, č. 3 a § 90, č. 3 a § 92, č. 2 t. z. d.). Přísné stanovisko t. z. d. dá se odůvodniti u deliktů formálních jejich povahou, u deliktů materielních obtížností důkazů, které by musila prováděti finanční správa, lehkou zahladitelností důkazních prostředků, jež svědčí proti pachateli atd.
V zemích Sl. a P. bylo původně stanovisko třicátkového řádu shodné s t. z. d., ale přenesením kompetence ke stihání většiny důchodkových přestupků na řádné soudy přibyla jim i další náležitost skutkové podstaty, potrestání soudem podmiňující, t. j. úmysl poškoditi státní pokladnu (zák. čl. XI/1909, XLIII/1912).
Snahy o přiblížení t. d. p. k modernímu trestnímu právu obecnému způsobily i rozšíření skutkové podstaty dalších deliktů o vinu určitěji kvalifikovanou, a to hlavně v celním zákoně č. 114/1927, který žádá pro trestnost nej důležitějších celních deliktů v dosti širokém rozsahu úmysl (podloudnictví, nadržování podloudnictví, ztěžování celního dozoru) a vedle toho uvádí jako zvláštní formy trestné viny i vědomost a hrubou nedbalost. Úmysl žádá se na př. také pro přestupek § 3, odst. 2., zák. o ochraně měny.
c) Omyl. Irrelevance právního omylu vyplývá z § 14 t. z. d. (též § 138, odst. 9 c. z. a § 81 zák. čl. V/1878), kde se uvádí, že neznalost předpisů nevylučuje přičítání. Pokud jde o skutkový omyl, tvoří všeobecně polehčující okolnost (§ 92, č. 2 t. z. d.).
d) Trestná součinnost. Osoba, která vykoná činnost nebo dopustí se opominutí, jež je skutkovou podstatou deliktu, jest pachatelem (§ 19 t. z. d.). Někdy sám zákon presumuje, že určitá osoba je pachatelem (správce závodu u daně z lihu, z cukru a z minerálních olejů). Vykonalo-li tutéž činnost při témže deliktu více osob jednajících ve srozumění (spolupachatelství), je to jen přitěžující okolností (§ 91, č. 15, t. z. d.), ale činnost každého jednotlivce dlužno posuzovati samostatně (§ 94 t. z. d.; opačně trestní právo obecné). Bylo-li celní podloudnictví spácháno úmyslně společně s dvěma nebo více osobami, nastává kromě pokuty i trest na svobodě (§ 131, odst. 2., c. z.). Spáchá-li podloudnictví podle t. z. d. nebo těžký přestupek po př. pokus o něj tři nebo více osob v dorozumění, dopustí se srocení (§§ 226, 272 t. z. d.), ať již každá osoba chce spáchati delikt jednotlivě či společně s ostatními.
Spolu s pachatelem má býti vždy potrestán i původce, za nějž jest pokládati osobu, která jiného přiměla ke spáchání deliktu příkazem, zjednáním, poskytnutím nebo zajištěním mzdy, daru nebo jiné výhody, anebo násilím či hrozbou (§ 20 t. z. d., § 517 instr.). Pro podloudnictví a těžké přestupky důchodkové jest pojem původcovství širší a zahrnuje jakékoliv pohnutí ke spáchání deliktu, zvláště pak radou, přemlouváním, poučením, úmyslným rozčilením, využitkováním omylu a převzetím případné ztráty při nezdaru (§ 173 t. z. d.). Předpokladem původcovství není úmysl, tak jak je tomu při návodu podle trestního práva obecného. Původci se přičítají nejen jednání a opominutí, ke kterým jiného přiměl, nýbrž i ta, která byla nutným prostředkem ke spáchání deliktu a jež při návodu nebyla výslovně vyloučena, a konečně všecky nevyhnutelné následky z nich vzešlé (§ 23 t. z. d.). Jestliže se původce namáhá účinně ještě před provedením deliktu, aby osobu k jeho výkonu určenou od toho odvrátil, a když přesto bude delikt spáchán, má se mu místo původcovství přičítati jen spoluvina, a to jen potud, pokud je u předmětného deliktu spoluvina trestnou (§ 22 t. z. d.).
Spoluvinníkem je ten, kdo se přičinil o spáchání deliktu jinou osobou jinak než původce, nebo jeho provedení podporoval či ulehčoval (na př. opatřováním prostředků nebo odstraněním překážek) nebo se předem resp. při provádění deliktu dorozuměl s pachatelem, původcem nebo jiným spoluvinníkem o pomoci po spáchání činu nebo o podílu na zisku z něho plynoucího (§§ 24, 174 t. z. d.; § 519 instr. neuvádí rozdílu mezi spoluvinníky a účastníky). Obsah spoluviny a původcovství může býti týž, avšak před původcovskou činností nebylo tu ještě rozhodnutí pachatele nebo jeho myšlenkového stavu, který byl podnětem k spáchání deliktu.
Dosud uvedené tři druhy osob jmenuje t. z. d. vinníky; u jiných osob než pachatele předpokládá se dorozumění s pachatelem nejpozději při provádění deliktu. Účastník (podílník) vystupuje až po spáchaném deliktu bez předchozího dorozumění. Podstatným znakem účastenství (§ 25 t. z. d.) je buď nabytí prospěchu z deliktu nebo přičinění o dosažení, zajištění aneb zvětšení tohoto prospěchu, nebo konečně nadržování (§§ 176—177 t. z. d., § 134 c. z.). Nadržování spočívá hlavně v činnosti, která znemožňuje vinníku nebo účastníku uniknouti úřednímu pátrání nebo zadržení, nebo která znemožní nebo znemožniti se pokusí uvědomění úřadů o předmětu přestupku nebo jeho uchopení. Nadržování není trestno, dopustí-li se ho příbuzní nebo sešvagření do 3. stupně, manželé, tchán nebo tchyně a zvolenci, nedopustili-li se nadržování z vláště kvalifikovaného, neobmýšlejí-li zisku z nadržování a nelze-li je viniti z jiného případu účastenství nebo spolu viny. Nadržování celního podloudnictví není trestno u příbuzných v přímé linii, sourozenců nebo manželů.
Společným znakem původcovství, spoluviny a účastenství jest vědomost vinníka nebo účastníka deliktu o tom, že vztah jeho jednání k deliktu zakládá trestnou spolučinnost, nebo okolnost, že mu delikt a řečený vztah při náležité péči musil býti znám (§§ 21, 26 t. z. d.). U nadržování celnímu vpodloudnictví (§ 134 c. z.) žádá se úmysl. Pachatelství a původcovství jsou trestný u každého deliktu, spoluvina a účast pak jsou trestný jen u těch deliktů, u nichž to zákon výslovně stanoví (§ 27 t. z. d.). U jiných deliktů spoluvinníci a účastníci pouze ručí, a to podle míry své spolučinnosti (§ 137 t. z. d.); jsou však trestní, nemůže-li býti sám pachatel pro nepříčetnost nebo donucení (§ 15) potrestán (§ 28). Jak vidno, zná t. z. d. trestnou spolučinnost pravidelně jen jako akcessorium pachatelské činnosti, takže se předpokládá trestnost deliktu. Jednou z mála výjimek jest účastenství pachatele (§ 29), když totiž pachatel, který nemohl býti pro nepříčetnost nebo donucení potrestán, dopustí se chování, jež je skutkovou podstatou účastenství, a nepříčetnost po př. donucení již pominuly. Tu nastává trest i když účastenství jinak u tohoto deliktu není trestným.
Všechny zmíněné druhy trestné spolučinnosti se zásadně co do trestu pokládají za rovny pachatelství (§ 98); výměra trestu má však býti vyšší u původce a pachatele než u spoluvinníka a u tohoto vyšší než u účastníka (§ 102 t. z. d.). § 115 c. z. stanoví, že účast na deliktu, t. j. původcovství a spoluvina jsou trestný tak jako pachatelství; pokud jde o nadržování, je toto trestno jen u podloudnictví.
Zvláštní druhy trestné spolučinnosti podle t. z. d. jsou podloudnická tlupa (§§ 178—183) a podloudnická společnost (VIII. hlava). Jde o ujednání aspoň tří (u společnosti aspoň dvou) osob o provedení podloudnictví nebo těžkých důchodkových přestupků u státních monopolů. Členství tlupy není trestno samo o sobě, nýbrž má za následek jen zvláštní posuzování při výměře trestu, členství společnosti jest deliktem samostatným.
2. Objektivní stránka důchodkových deliktů.
Důchodkový delikt je dokonán, byla- li uskutečněna celá jeho skutková podstata, zákonem určená. Byla-li zde nějaká činnost odpovídající specielním prvkům skutkové podstaty některého deliktu, avšak celá podstata skutková splněna nebyla, t. j. u deliktů výsledkových nenastal ještě výsledek, mluvíme o pokusu, jehož definici obsahuje § 18 t. z. d. Za pokus jest pokládati jednání nebo opominutí, jímž se počíná prováděti důchodkový delikt, nebo přípravy ke spáchání přestupku nutné; podmínkou je nedokonání přestupku. U deliktů čistě omisivních pokus není možný. Ježto tyto delikty tvoří valnou část materie trestního finančního práva, jest vysvětlitelné stanovisko t. z. d., podle něhož je pokus trestným jen u deliktů, u nichž to zákon výslovně nařizuje, a to pouze tehdy, když dokonání přestupku překazila obezřelost finančních orgánů anebo činnost jiných osob, směřující k jeho zmaření (§ 490 instr. mluví o znemožnění podloudnictví okolnostmi, ležícími mimo vůli pachatelovu). Ustoupil-li pachatel dobrovolně, použil-li nedostatečných nebo nevhodných prostředků nebo byla-li jeho činnost překažena náhodou, trestnost nenastává. Proti pokusu v trestním právu obecném jest pokus v t. z. d. širší potud, že stačí i přípravné jednání, na př. opatřování nástrojů k zakázané výrobě, ovšem jen tehdy, je-li z přípravných jednání již patrna skutková podstata přestupku. Úmysl z nich býti zřejmým nemusí. Může býti tedy trestný i kulposní pokus.
Pokus je zásadně trestný jako dokonaný čin, avšak okolností polehčující jest, že zůstalo jen při pokusu (§ 93 t. z. d., § 114 c. z.). Trestnost pokusu je tím menší, čím je vzdálenější dokonání, čím jednání nebo užitý prostředek byl méně nebezpečný, vhodný nebo působivý.
III. Tresty.
1. Druhy důchodkových trestů. T. z. d. zná tresty majetkové i tresty na svobodě. Tresty majetkové jsou pokuta (trest peněžitý) a propadnutí. Trestem na svobodě jest vězení (§§ 36, 37). Převládají tu na rozdíl od trestního práva obecného tresty majetkové. Při zvláště nebezpečných deliktech nastupuje trest vězení, který také slouží jako náhrada trestů majetkových. a) Pokuta je buď pevná nebo rámcová, nebo je určena násobkem, a to buď zkrácené či obrozené dávky nebo hodnoty, kterou má předmět deliktu. Je-li pokuta určena v zákoně podle hodnoty předmětu přestupku a není-li tento zcela znám, má se stanoviti pokuta aspoň přibližně a není-li ani to možno, má se vyřknouti pokuta se zřetelem na povahu přestupku a pod. mezi maximem a minimem trestu (§§ 42, 43 t. z. d.). Není-li specielního ustanovení, trestají se těžké důchodkové přestupky 4- až 8násobkem částky, o niž byl stát poškozen (§ 265 t. z. d.). U prostých přestupků není všeobecného ustanovení. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí 1- až 8 násobek zkrácené částky; není-li známa, činí trest 10 Kč až 1000 Kč (§ 93 zák. čl. XI/1909); za přestupky, u nichž není úmyslu stát zkrátiti, náleží pokuta 2 až 100 Kč, není-li jinak stanoveno (§ 42, odst. 3., zák. čl. LIII/1912).
Minimum pokuty, které může býti v jednom rozhodnutí proti témuž obviněnému uloženo, je stanoveno na 2 Kč, 4 Kč a 10 Kč podle povahy případu; ve specielních zákonech vyskytuje se jako minimum i částka 100 Kč, ba i 1000 Kč (daň z uhlí, kolek z karet). Maximum pokuty činí 20000 Kč (§§ 39, 40 t. z. d.). Jestliže by však pokuta podle zákona vypadla částkou vyšší, může vedle pokuty podle okolností býti uložen i trest vězení. Při celních deliktech činí maximum 500000 Kč (nelze-li cenu zboží nebo celní pohledávku odhadnouti), podle zákona o dani z umělých jedlých tuků 300000 Kč, při prostých přestupcích zákona na ochranu měny 100000 Kč. U přestupků daně z lihu, cukru, uhlí, vodní síly, masa, piva, motorových vozidel, elektrických zdrojů záření, všeobecné daně nápojové, daně z obohacení a u těžkých přestupků podle zákona na ochranu měny není výměra trestu maximalisována. Pro upouštěcí řízení vůbec pak zásada maxima neplatí.
b) Propadnutí jest přechod vlastnictví zadržené věci z dosavadního vlastníka na ústav zákonem označený a jest buď trestem nebo také zabezpečovacím opatřením. Jako trest (§§ 52—54 t. z. d., § 524 instr.) se má uložiti tam, kde se vyměřuje pokuta podle hodnoty předmětu přestupku tak, že místo jednoduché pokuty se uzná na propadnutí a má-li býti uložen trest vyšší, stanoví se na zbytek pokuta. Povahu trestu má i propadnutí zboží podle § 122 c. z. při celních přestupcích, může však od něho býti upuštěno, kdyby se jevilo nepřiměřeně krutým. T. z. d. zná propadnutí i jako opatření zabezpečovací, vyslovuje-li se vedle trestu jiného v určitých případech, aby vinníku byly odňaty předměty přestupkem získané nebo jichž by mohlo býti užito k opakování deliktu (na př. zbraně nebo pomůcky podloudnictví §§ 209, 210).
Podle § 55 t. z. d. a podle zák. č. 157/1924 Sb. z. a n. připadají na celém území republiky čisté přebytky důchodkových pokut z části státní pokladně, z části dobročinnému fondu důchodkových pokut, jehož jmění se užívá k udílení podpor důchodkovým zaměstnancům, zejména na výchovu jejich dětí. Poměr obou částí určuje ministr financí. Nejnověji dostává fond 1%, státní pokladna 99%.
c) Vězení (§§ 56—62 t. z. d.) je buď tuhé nebo prosté (v zemích Sl. a P. vězení a uzamčení) a platí o něm, jakož i o jeho zostření všechna ustanovení trestního práva obecného, neboť finanční správa sama trestů na svobodě nevykonává, nýbrž odevzdává provinilce správě justiční. Pokud jde o aktivní osoby vojenské, mohou důchodkové úřady zaříditi, aby byl trest odpykán ve vojenském vězení; jde-li o osoby četnické, má se tak státi ve vojenském vězení. Trest vězení může býti
aa) samostatný (na př. při podloudnictví), je-li pro určitý delikt přímo předepsán; bb) subsidiární, který se vyslovuje tehdy, když náležející pokuta by převýšila přípustné maximum; vyměří se podle okolností případu, nikoliv podle určitého přepočítacího klíče (§ 41 t. z. d.); cc) supletorní, t. j. přeměnou náležejícího trestu majetkového uložený, což však se má státi jen, když pokuta není dobytna ani ze jmění odsouzeného ani ze jmění ručícího po př. nedala by se vymoci bez nepoměrných obtíží nebo bez značného ztížení výživy odsouzeného nebo ručícího a jejich rodin, dále má-li býti pokutován nezletilec starší 10 let a poručenský soud nesvolí k použití nezletilcova jmění k zaplacení pokuty; je-li nezletilý pachatel cizincem a jmění, z něhož by mohla býti pokuta zapravena, se nachází v cizině, vysloví se hned supletorní trest vězení. Konečně se majetkový trest nahrazuje trestem vězení, bylo-li možno uplatňovati ručení osobní, ale delikt byl spáchán úmyslně, nebo když ručícímu nemůže býti přikládáno zavinění vůbec nebo jen malou měrou, a neměl z deliktu prospěchu (§§ 82, 115—117). Pro přepočítání jest určen klíč v § 119 takto: pokuta do 400 Kč odpovídá vězení až do 1 měsíce, od 400 Kč do 1200 Kč vězení 1- až 3měsíčnímu, od 1200 Kč do 3000 Kč vězení 3- až 6měsíčnímu, od 3000 Kč do 6000 Kč vězení 6měsíčnímu až 1ročnímu, od 6000 Kč do 12000 Kč vězení 1ročnímu až 2ročnímu, vyšší pokuta vězení 2- až 3letému. Při stanovení supletorního trestu na svobodě v rámci těchto sazeb má se soudce říditi směrnicemi, vyslovenými v §§ 97 a 118, podle nichž sluší si všímati osobních vlastností a poměrů odsouzence, přihlédnouti k tomu, aby trest nezpůsobil zvláště se zřetelem na jeho rodinu většího zla, než zákon jasně zamýšlel. Pokud zákon nařizuje přihlížeti také ke stavu provinilce, jest tento příkaz pokládati za zrušený § 106 úst. list. Celní zákon zná supletorní trest na svobodě jen tehdy, je-li pokuta nedobytná, a to ve výměře jeden den za 100 až 300 Kč (§ 120 c. z.).
Trest subsidiární a supletorní je zpravidla vysloviti na vězení prosté. Minimum trestu na svobodě činí 1 den, maximum v jednom rozsudku 4 roky (§ 60 t. z. d.). Pokud jde o provinilce od 10 do 14 let, jest maximem 6 měsíců, od 14—20 let 1 rok (§ 34 t. z. d.). Mělo-li by delší trvání trestu nepříznivý vliv na výdělkové možnosti provinilce nebo jeho rodiny, má se trest zkrátiti třeba i pod nej nižší sazbu pro ten který delikt určenou, ne však pod jeden den. Zároveň má se však trest zostřiti nebo změniti prosté vězení v tuhé (§§ 122—123 t. z d.).
Třicátkový řád samostatného trestu na svobodě nezná (§ 535 instr.). Trest supletorní ukládá se, když pokuta zcela nebo z části nemohla býti vymožena nebo by se dala vymoci jen zcizením všech nemovitostí odsouzeného, takže by tím nastalo jeho úplné schudnutí, a to jako uzamčení, pokud pokuta nepřevyšuje částku 600 Kč (§ 15, č. 1 zák. čl. XL/1879), je-li vyšší, jako vězení (§ 20, č. 5 zák. čl. V/1878); za každých 10 Kč připadá 1 den trestu na svobodě (§ 99 zák. čl. XI/1909), nejvýše však 6 měsíců (§ 53 zák. čl. V/1878).
2. Zostření trestu (§§ 63—78 t. z. d.) může nastati jen při splnění zákonných podmínek a může býti tvořeno a) spojením dvou nebo více způsobů trestu, b) ztrátou práv nebo oprávnění, c) vyhoštěním, d) uveřejněním jména odsouzeného, e) u trestu vězení pak těmi způsoby, které jsou zavedeny pro jeho zostření v trestním právu obecném (§§ 253—257 t. z.).
ad b) Ztráta práv a oprávnění může nastati jen tam, kde ji zákon výslovně zavádí, a to buď navždy nebo na určitou dobu. Obsahem tohoto zostření je na př. povinnost odsouzeného zciziti živnost prodejnou, živnost radikovanou pronajmouti nebo provozovati osobou jinou k jeho rodině náležející, živnost svobodnou pak neprovozovati vůbec; omezený zákaz může se týkati na př. obchodu s určitými předměty nebo výroby určitých předmětů. Jiným způsobem jest vyslovení nezpůsobilosti k nabytí živnostenského oprávnění. Zák. č. 77/1931 o spotřební dani z minerálních olejů zná odnětí vůdčího listu.
ad c) Vyhoštění (§§ 73—76 t. z. d.) může býti vysloveno na dobu určitou nebo i neurčitou z místa, z okresu, země nebo celého státu. Toto poslední vyhoštění může býti vysloveno jen proti cizozemcům. Nikdo nemůže býti vyhoštěn ze své obce domovské (min. nař. č. 79/1858 ř. z.) I. vyhoštění je možno jen u takových deliktů, u nichž je výslovně stanoveno (§ 4 zák. č. 293/1920). Vyhoštění z pohraničního okresu možno nahraditi policejním dozorem.
ad d) K uveřejnění jména odsouzeného (§§ 77—78 t. z. d.) po třikráte v úředním listu má dojíti, bylo-li vysloveno zostření trestu ztrátou celého živnostenského oprávnění po př. oprávnění týkajícího se určitých věcí nebo vyhoštěním, nejde-li o pouhé vyhoštění z místa. Zákon o ochraně měny zná v § 10 mimoto uveřejnění v denním listu soudem určeném, jde-li o těžký důchodkový přestupek podle tohoto zákona, pro který byl uložen trest na svobodě.
Předpřevratové právo slovenské, z něhož zůstaly v platnosti §§ 539, 540, 542 a 544 instr., stanoví, že zostření trestu se provede buď zvýšením pokuty, vyslovením ztráty oprávnění (neschopnost k nabytí živnostenského oprávnění nebo jeho ztráta), vyhoštěním nebo uložením trestu na svobodě.
3. Ukládání trestu. Soud je vázán zákonnou sazbou trestu a nesmí jíti ani nad ni ani pod ni. Pokud může býti rozsudkem vynesený trest v jednotlivých případech zmírněn z milosti, bude uvedeno v části formální. Při rámcové sazbě musí býti při určování výše trestu přihlédnuto z úřední povinnosti k okolnostem přitěžujícím i polehčujícím (§§ 86—88 t. z. d.), jakož i k osobním poměrům vinníkovým (§ 97 t. z. d.). Přitěžující okolnosti (§§ 89—91 t. z. d.) mají míti za následek stanovení vyšší výměry trestu. Jde o skutečnosti, jež mají za následek zvětšení škody z přestupku vzniklé nebo zvýšení nebezpečí, nebo jež projevují nebezpečnější charakter vinníka, ulehčují nebo zabezpečují provedení přestupku nebo ztěžují jeho zamezení či odkrytí. Mezi přitěžujícími okolnostmi subjektivními uvádí zákon zpětnost deliktu, zlý úmysl, spáchání přestupků příbuzných, úřední charakter vinníka, mezi objektivními pak konkurenci, užití násilí, hrozeb nebo lsti proti důchodkovým orgánům, spojení více osob, zajištění přestupku. Vyskytne-li se jako přitěžující okolnost opětování deliktu, srocení, násilí, podplácení, pojištění, upotřebení nepravých nebo podvržených listin, porušení úřední závěry a užití cizího majetku, znamená to u podloudnictví podle t. z. d. (§ 220), a u těžkých, výjimečně i prostých přestupků důchodkových uložení trestu na svobodě vedle pokuty. Podloudnictví se pak označuje jako opovážlivé. Podobně i § 131 c. z. stanoví, že při určitých přitěžujících okolnostech (spojení více osob, spáchání po živnostensku nebo ze zvyku, užití zvířat nebo jiného dopravního prostředku k útěku, ozbrojení) má býti za podloudnictví vedle pokuty uznáno i na vězení, při zpětnosti a při vyšší celní pohledávce než 5000 Kč že může býti uznáno vedle pokuty na vězení.
Pokud jde zvláště o konkurenci, jest poznamenati: Při souběhu trestných činů (§§ 105—107 t. z. d., § 116, odst. 3., c. z.), který je tu tehdy, když se obviněný dopustil více deliktů, prve než byl odsouzen, platí zásada kumulační, mají býti tudíž zákonné tresty určeny pro každý přestupek samostatně. Výjimkou platí zásada absorpční při konkurenci více deliktů, které všechny jsou trestány vězením; trest se stanoví podle přestupku, na nějž je uložena sazba nejvyšší, po př. trest nejpřísnější. Podobně při konkurenci deliktů, které byly spáchány s touže věcí a při nichž se ukládá trest na základě hodnoty věci aneb na základě téže dávky, stanoví se trest podle deliktu, na nějž je uložena sazba nej vyšší, při čemž se ostatní přestupky pokládají za okolnost přitěžující. Zásada kumulační platí i při souběhu různých trestních norem (§§ 103—104, § 116, odst. 1., c. z.). Není-li jinak zákonem stanoveno, ukládá se trest důchodkový samostatně bez ohledu na trest za touž skutkovou podstatu podle jiných trestních norem uložený. Soud však uváží, je-li již předchozí potrestání jiným orgánem uložené považovati podle okolností za okolnost polehčující či přitěžující. Lze-li užíti na totéž jednání několika trestních ustanovení cel. zákona, užije se toho ustanovení, které stanoví trest nejtěžší (§ 116, odst. 2., c. z.).
Zpětnost podle t. z. d. zahrnuje nejen opakování téhož deliktu (zpětnost stejnorodou) jako trestní obecné právo, nýbrž i provinění deliktem příbuzným (§§ 108-111 t. z. d.). Příbuznými jsou a) s podloudnictvím jiné podloudnictví, b) s těžkým přestupkem důchodkovým jiný takový přestupek, c) přestupky směřující proti témuž státnímu důchodku, d) přestupky si podobné povahou, prostředky nebo následky, e) přestupky tak spolu související, že se tím zvětšuje nebezpečnost vinníkova. Zpětnost je zvláště přitěžující okolností. Pokud jde o přestupky příbuzné, je jejich vztah pro výměru trestu tím závažnější, čím je užší a podobnost jejich větší.
Polehčující okolnosti jsou uvedeny příkladmo v § 92 t. z. d. Je do nich zahrnut i omyl a nedostatek péče.
Předpřevratové d. t. p. slovenské nemá podobných výslovných ustanovení.
4. Následky trestu (§§ 79—80 t. z. d.). Tam, kde to zákon výslovně stanoví, má místo policejní dozor, prováděný politickým úřadem. Osoby, které byly odsouzeny podle celního zákona pro podloudnictví spáchané po živnostensku nebo ze zvyku, mohou býti dány pod trestní celní dozor, který je mírnější povahy než dozor policejní, a to na dobu až 3 let po odpykání trestu (§ 132 c. z.). Mimo odpykání trestu nebo zapravení pokuty musí odsouzený ještě zapraviti dávku, jíž se delikt týkal a byla-li vedle toho státu nebo třetí osobě způsobena škoda, ji nahraditi.
5. Ručení vůbec má za účel zabezpečiti zaplacení pokuty a zameziti její přeměnu na náhradní vězení; je buď osobní nebo věcné; ježto osobní ručení je subsidiární, nechť předchází výklad o ručení věcném.
Ručení věcné (§§ 145—172 t. z. d.) znamená možnost státu zabavením věci uspokojiti pohledávku berní, uloženou pokutu a výlohy trestního řízení bez ohledu na to, v čí držbě se věc nalézá. Předmětem ručení je věc, jíž byl přestupek nebo pokus o něj spáchán, dále pomocné prostředky jako vnější obaly, nádržky a dále předměty s ní smíšené nebo spojené. Nejde-li o zkrácení důchodku nebo pokus o ně, ručí předmět přestupku jen potud, pokud jeho vlastník jest trestným nebo osobně za delikt ručí nebo bylo věcné ručení stanoveno zákonem či smlouvou. Totéž platí vůbec o ručení vnějšího obalu či nádrže a spojených či smíšených věcí. Dopravní prostředky pak ručí za přestupky, pro něž jest trestati dopravce, nebo za něž tento osobně ručí. Věcné ručení za kolkový přestupek nevztahuje se však na písemnosti, jimiž byl tento přestupek spáchán (§ 421 t. z. d.).
T. z. d. obsahuje v §§ 153—155 podrobná a kasuistická ustanovení o tom, vůči kterým osobám lze věcné ručení uplatniti. Věcné ručení se nemá uplatňovati hlavně: aa) není-li předmět přestupku již v rukou obviněného, nýbrž v řádné držbě osoby třetí, která při jeho nabytí nejednala proti důchodkovým předpisům a neopomněla splniti povinnost k průkazu o odběru, bb) byl-li předmět přestupku vlastníku protiprávně odňat a tento není odpověden za přestupek.
Ručení může býti uplatněno na předmětu přestupku kdykoliv, pokud trvá, na obalech a věcech s ním spojených nebo smíšených však jen do té doby, dokud nebyly od něho odděleny. Ostatní pomocné prostředky mohou býti za účelem ručení zabaveny jen při páchání deliktu, později jen tehdy, dá-li se lehce seznati, že jsou určeny k provádění nebo zakrývání důchodkových přestupků.
Zabavené věci vezme úřad do úschovy po př. pod dozor. Jsou-li zde podmínky § 161 t. z. d., t. j. není-li podezření účasti její na deliktu, může osoba, které byly věci odebrány, žádati o odevzdání zabavených věcí civilnímu soudu a o rozhodnutí řádnou právní cestou. Ručící věc je pravidelně a to bez soudní intervence prodána, resp. jde-li o předmět státního monopolu, zpeněžena podle příslušných předpisů. Pomocné prostředky učiní se neupotřebitelnými pro další trestnou činnost, není-li to možno, zničí se.
Pokud se věc resp. cena za ni získaná nalézá v soudním nebo úředním uschování či dozoru, může vlastník resp. zástavní věřitel uplatňovati své právo, není-li promlčeno a jsou-li zde podmínky, které vylučují věcné ručení. Jakmile však byla věc zcizena nebo pokud byl výtěžek prodeje odevzdán jako odměna udavači, není možno vlastnického či zástavního práva uplatňovati.
Instrukce k třicátkovému řádu má v §§ 558—567 ustanovení, jejichž obsah odpovídá pravidlům právě uvedeným.
Celní zákon stanoví ručení předmětu deliktu, užitých dopravních prostředků (mimo majetek veřejných dopravních podniků) a dále věcí, jichž bylo užito k zabalení zboží nebo k zakrytí podloudnictví a jež byly při deliktu zabaveny. Od ručení může býti upuštěno, bylo-li by nepřiměřeně kruté. Z výtěžku věcného ručení zapraví se celní pohledávka s útratami vymáhacími, dále pokuta a útraty trestního řízení (§§ 126—127 c. z.).
6. Ručení osobní znamená povinnost jiné osoby než provinilce zapraviti pokutu, zkrácenou dávku a výlohy řízení. Tato povinnost je subsidiární, ježto nastupuje jen tehdy a do té částky, jež nebyla dobyta ze jmění provinilce ani uplatněním věcného ručení (§ 141 t. z. d., § 557 instr.). Při celních přestupcích pozbývá osobní ručení povahy subsidiární, spáchal-li odsouzený přestupek ve prospěch osoby ručící aneb měla-li tato osoba z toho prospěch (§ 125, odst. 1., c. z.). Ručení osobní podle t. d. p. zakládá se pravidelně na zákonných předpisech, ať. všeobecných, ať specielních. Nejdůležitější případy jsou tyto: a) ručení pachatele a původce, nejsou-li přímo trestní (§ 124 t. z. d., § 550 instr.); b) zmocnitele za zmocněnce (§§ 127—132 t. z. d.); c) provozovatele živnosti za zaměstnance a pomocníky (§ 124 t. z. d.); d) hlavy rodiny za členy rodiny (§ 135 t. z. d., § 553 instr., § 124, odst. 3., c. z.); e) rodičů a poručníků za nedospělce (§ 136 t. z. d.); f) spoluvinníků a účastníků (§ 137 t. z. d.).
Ad b) Zmocnitel ručí za přestupky zmocněnce, kterých se tento dopustil při výkonu zmocnění: aa) pakliže podržel věci nebo zisk z přestupku vzešlý, ačkoli věděl o vztahu těchto věcí či zisku k deliktu. Tato vědomost se až do průkazu opaku předpokládá, jde-li o zmocnitele, který sám vede provoz své živnosti, co do věcí, jež se nalézají v provozních místnostech nebo v jeho vlastním bytě a co do předmětů a položek, zapsaných v jeho obchodních a živnostenských knihách. Ručení nezávisí na vědomosti, mohl-li ručící při náležité péči z různých nápadných okolností seznati, že s věcmi byl spáchán delikt nebo že prospěch pochází z deliktu; bb) jestliže ponechal zmocněnci plnou moc k jednání, jež poskytuje příležitost k podloudnictví nebo k těžkému důchodkovému přestupku, ačkoliv věděl, že zmocněnec se již při takovém jednání podloudnictví či těžkého přestupku důchodkového dopustil, nebo jestliže takovou plnou moc udělí, ačkoliv od spáchání zmíněného deliktu zmocněncem neuplynula ještě trojnásobná doba promlčecí. Sem patří i ručení fysickýcli a právnických osob za pokuty a procesní útraty, jež byly uloženy jejich zákonným zástupcům nebo zmocněncům pro delikty podle § 3 zákona o ochraně měny. Na Slov. a P. Rusi platí z práva uherského §§ 561 a 552 instr. Obchodníci ručí tu za zaměstnance, při vlastní-li si předmět přestupku nebo docílený zisk a mimoto, naleznou-li se v jejich dílnách nebo bytech předměty přestupku, po př. je z obchodních knih patrno, že je převzali s vědomostí o přestupku.
Ad c) Vedoucí živnosti ručí mimoto za důchodková zkrácení, spáchaná zaměstnanci neb pomocníky v úkonech jim svěřených, neprokáží-li, že projevili náležitou péči při výběru těchto osob a při dozoru nad nimi. U některých spotřebních daní ručí bezpodmínečně podnikatel za pokuty uložené správci závodu.
Podle § 124, odst. 1., c. z. ručí zaměstnavatelé za zřízence nebo učně pro delikty spáchané při výkonu služby. Ručení nastane, byl-li přestupek spáchán bez vědomí zaměstnavatele nebo jeho zástupce resp. nemohli-li mu tito zabrániti, leč by byli měli prospěch z činu.
Ad d) Přednosta domácnosti ručí za důchodková zkrácení (celní přestupky) spáchaná manželkou neb jiným členem rodiny s ním bydlícím a pod jeho mocí otcovskou stojícím, při úkonech jim svěřených. Za celní přestupky neručí, byly-li spáchány bez jeho vědomí nebo nemohl-li jim zabrániti.
Ad e) Rodiče, poručníci a vůbec osoby, pečující o nedospělce, ručí za důchodková zkrácení nedospělci spáchaná, na nichž nesou vinu nedostatkem péče a opatrnosti.
Ad f) Spoluvinníci a účastníci ručí u deliktů, pro něž nejsou trestni, a to podle míry své účasti.
Mimo zákonný podklad může ručení osobní spočívati i na úmluvě, v kterémžto případě se řídí předpisy práva soukromého.
7. Zánik trestu znamená zánik povinnosti i oprávnění příslušného orgánu k vyslovení trestu po př. k jeho výkonu. §§ 467—468 t. z. d. a § 569 instr. podotýkají, že nezaniká povinnost k zapravení dávky, nároky jiných osob na náhradu škody a různé povinnosti kontrolní. Důvody zániku trestnosti jsou buď rázu všeobecného: a) smrt vinníka (§§ 470—471 t. z. d. a §§ 570—571 instr.), b) výkon trestu (§ 472 t. z. d.), c) prominutí (§§ 473—478 t. z. d., § 572 instr., § 99 zák. čl. XI/1918), d) promlčení (§§ 480—491 t. z. d., §§ 93 a 100 zák. čl. XI/1909) nebo e) spočívají na zvláštních předpisech. T. z. d. nemá však ustanovení, podle něhož by po určité době zanikly následky odsouzení a trest byl vymazán.
Ad a) Smrt vinníka znamená vždy zánik trestu na svobodě i zostření jeho, nemá-li povahy majetkové. Tresty majetkové se vykonají, zemře-li vinník až po právoplatném odsouzení. Zemře-li dříve, zanikají, pokud nejsou kryty věcným ručením.
Ad c) K prominutí trestu, v němž je zahrnuto i pouhé snížení, může dojíti: aa) na základě zvláštních polehčujících okolností nebo jiných důvodů (milost), v kterémžto případě má týž právní účinek jako výkon trestu; z § 103 úst. list. odvozuje se i právo presidenta republiky udíleti milost ve věcech trestně-důchodkových (viz heslo Abolice, amnestie, a též Boh. fin. 4256); bb) nebo na základě účinné lítosti, jejíž podmínky jsou kasuisticky určeny v §§ 476—478 t. z. d. V tomto posledním případě zanikají všechny trestní následky přestupku. Specielní ustanovení o jednotlivých důchodcích mají zvláštní ustanovení o účinné lítosti. § 88 popl. zákona a § 119, odst. 1., popl. prav. zprošťuje trestu příjemce listiny, s níž byl spáchán přestupek proti poplatkovému důchodku, pakli do 30 dnů od přijetí listiny přestupek oznámí. U směnek platí § 16 zák. č. 48/1928, u účtů, šeků a listin jim na roveň postavených § 22 zák. č. 76/1876 ř. z., a to i pro nástupce příjemcovy. Sem patří správně i zánik trestu následkem upuštění od řízení. O tom blíže v části formální.
d) Promlčení je zánik trestnosti nebo zánik oprávnění soudu k výkonu trestu uplynutím předepsané doby. Doba žádaná pro zánik trestnosti činí 5 let u zkrácení poplatkových a u přestupků § 6 zák. č. 32/1889 ř. z. o prémiových dluhopisech, 3 roky u podloudnictví podle t. z. d., u celních přestupků, u těžkých důchodkových přestupků při státních monopolech, při dani ze zapalovadel a podle zákona na ochranu měny, dále pravidelně při všech přestupcích u spotřebních daní podle specielních zákonů. Lhůta 2 letá a 6 měsíční platí pro několik případů taxativně uvedených a posléze 1roční lhůta ve všech ostatních případech. Trestnost účastníka pomíjí po uplynutí poloviny lhůt právě uvedených. Promlčecí lhůta počíná okamžikem, kdy delikt byl spáchán, při čemž pro původce a spoluvinníky nezačne před okamžikem, kdy se pachatel deliktu dopustil. Pro účastníka počíná lhůta provedením činu nebo opominutím účastenství zakládajícím. V zemích Sl. a P. promlčí se trestnost důchodkových deliktů, pokud jednotlivé zákony popřevratové nenařizují jinak, do 3 let.
Promlčení se přerušuje spácháním nového důchodkového přestupku, po němž musí promlčecí lhůta se počítati znovu; odchylkou v případě, kdy již větší část promlčecí lhůty uplynula, a další přestupek není s předchozím příbuzný, je jednoduchý a je méně trestný, stačí, když proběhne ještě dvojnásobek zbytku promlčecí lhůty. Podobně se přerušuje promlčení počátkem trestního řízení, t. j. prvním procesním úkonem (popisem činu, předvoláním). Přerušení je anulováno, bylo-li řízení prohlášeno za neplatné nebo obviněný uznán nevinným, přerušení se však pokládá jen za zastavené (t. j. počne plynouti pouze zbytek promlčecí lhůty), bylo-li řízení zastaveno pro nedostatek důkazů, nebo když se v řízení nepokračuje. Promlčení výkonu trestu, pokud nebyl odpykán resp. zaplacen, nastává do 10 let, jde-li o pokutu a to aspoň 10000 Kč dosahující; jindy do 5 let, počítajíc od pravoplatnosti konečného rozsudku.
Promlčení toto se přetrhuje kroky směřujícími k výkonu trestu, u pokuty směřujícími k jejímu vymožení od provinilce nebo ručitele. O přerušení platí obdobně jako výše. V zemích Sl. a P. promlčuje se výkon trestu ve 3 letech ode dne pravoplatnosti rozsudku. Výkon trestů, které byly v celé oblasti státu uloženy za celní přestupky, promlčuje se do 5 let, u trestů za celní nepořádnosti do 1 roku (§ 128, odst. 2.,c.z.).
Ad e). Ze zvláštních předpisů jest uvésti zánik trestnosti účastenství, spočívajícího v získávání, přechovávání nebo rozšiřování předmětu přestupku, byla-li věc nabyta až po okamžiku, v němž zanikla trestnost pro osobu, od níž byla věc získána (§ 469 t. z. d.).
8. Zánik ručení: aa) osobního (§§ 492—496 t. z. d.): Nestanoví-li zákon po př. dohoda o ručení jiného pravidla, zaniká ručení okamžikem, kdy zanikla trestnost osoby, za niž se ručí. Ručení spoluvinníka a účastníka může zaniknouti již dříve, a to stejným způsobem, jako zaniká jejich trestnost. Dalším obecným důvodem zániku je smrt ručícího, která však nemá tohoto účinku při ručení zakládajícím se na smlouvě; při ručení zákonném má jej jen tehdy, bylo-li na ručení uznáno nálezem, který se stal pravoplatným až po smrti ručitelově. Zvláštním případem pak jest osvobození ručitele od ručení, nelze-li jej považovati ani za vinníka ani za účastníka deliktu, když do 30 dnů od okamžiku, v němž se dověděl o deliktu nebo o prospěchu z něho vzešlém, ještě však dříve než důchodkové orgány obdržely udání nebo se jim dostal do rukou předmět přestupkem získaný, nebo než odkryly prospěch deliktem ručícímu vzešlý, splní dobrovolně povinnost, kterou porušil. Je-li vlastníkem ručící věci, zaniká i věcné ručení. V zemích Sl. a P. (§§ 577—578 instr.) zaniká ručení dohodou převzaté jen prominutím trestu osobě, za niž se ručí, ručení zákonné pak zánikem trestu osoby, za niž se ručí a smrtí ručitelovou po pravoplatnosti rozsudku nastalou;
bb) věcného (§§ 497—498 t. z. d.): Ručení věcné zaniká, jestliže zanikl trest všech osob, kterým byly uloženy pokuty, ať již výkonem nebo prominutím trestu nebo promlčením (tu však jen tehdy, nebylo-li žádáno, aby předmět byl dán do úřední úschovy, není-li pod úřední závěrou anebo zaniklo-li osobní ručení osoby, proti níž se uplatňuje ručení věcné) nebo jestliže vlastník ručící věci dosáhl prominutí trestu nebo byl osvobozen od ručení.
C. Právo materielní. Jednotlivé delikty.
Rozdělení. Ustanovení o jednotlivých deliktech jsou obsažena v těchto hlavách I. dílu t. z. d.: V hlavě šesté až osmé jedná se o podloudnictví, v hlavě desáté o nesprávnostech při prohláškách zboží, v jedenácté o přestupcích proti státním monopolům, ve dvanácté o přestupcích v t. zv. poplatném řízení u spotřebních daní, ve třinácté o přestupcích předpisů o zboží poukázaném a o zboží podmínečně vydaném, ve čtrnácté o přestupcích proti pravidlům o dozoru na obchod a živnosti, v patnácté o přestupcích u dávek, které se vybírají pomocí úředních označení, v šestnácté o přestupcích kolkových, v sedmnácté o přestupcích státu vyhrazených práv dopravy, v osmnácté o přestupcích státu vyhrazených práv ohledně smluv odvážných, v devatenácté o přestupcích proti pravidlům o zajištění státních důchodků.
Z toho je vidno, že t. z. d, drží se zhruba obvyklé klasifikace deliktů podle jednotlivých zájmů, jež chrání, t. j. podle jednotlivých druhů státních důchodků. Pouze hlavy třináctá, čtrnáctá a devatenáctá jsou obecnějšího rázu. Později vznikla řada nových dávek, na něž byly předpisy t. z. d. rozšířeny. Témuž zákonu byla dopřána expanse i do oblasti veřejných hospodářských zájmů, na které původní zákon vůbec nepomýšlel, takže ustanovení t. z. d. o jednotlivých deliktech tvoří dnes menší část zvláštních předpisů t. d. p. vůbec. Konečně vznikly ve shora uvedených kapitolách trhliny buď obsoletností nebo malou praktičností některých ustanovení.
Tak unifikovaný celní zákon učinil obsoletní hlavy šestou až osmou a desátou pro celní důchodek, ponechav jim jen působnost pro daň potravní na čáře, která je podružného významu. Ustanovení hlavy patnácté jsou téměř nepraktická, ježto přestupky puncovní trestají úřady politické (dnes zák. č. 2/1928), kolek z návěští byl zrušen zák. č. 30/1874 ř. z., z novin a kalendářů zák. č. 261/1899 ř. z. Ustanovení hlavy šestnácté byla bohatě doplněna předpisy poplatkového zákona. Ustanovení hlavy sedmnácté ztratila mnoho na své důležitosti tím, že byl zmenšen rozsah poštovního regálu, a státní mýta vodní, silniční, mostní a přívozní zrušena zák. č. 231/1892, č. 140/1891 a č. 152/1902. Význam ustanovení hlavy osmnácté se posunul hlavně zrušením číselné loterie. Ustanovení ostatních hlav, až snad na dvanáctou, jsou z výše uvedených důvodů méně praktická.
I. Delikty celní podle VI. hlavy celního zákona č. 114/1927 pro celé území státní platného jsou buď celní přestupky nebo celní nepořádnosti.
Středem soustavy celních deliktů jest podloudnictví právě tak jako v dosavadním t. z. d. Jde tu o úmyslné jednání nebo opomenutí protivící se předpisům o přechodu zboží přes celní hranici. Ostatní delikty vznikly buď snahou zákonodárce vyjádřiti přesně a výslovně trestnost určitých případů podporování podloudnictví, byť i byly trestné již podle všeobecných ustanovení (celní zatajování, nadržování podloudnictví) jednak následkem toho, že podloudnictví podle celního zákona jako nejtěžší delikt předpokládá úmyslné jednání, a tudíž bylo třeba skutkové podstaty, které se podloudnictví podobají, ale náležitosti zlého úmyslu neobsahují, osamostatniti jako delikty zvláštní.
1. Celní přestupky:
a) Podloudnictví se zbožím podléhajícím clu dopustí se, kdo jakýmkoliv způsobem úmyslně zkrátí celní důchodek (§ 130 c. z.). Zákon zde demonstrativně uvádí nedodání zboží celnímu úřadu, zatajení zboží při celním řízení, uvedení zboží ve vázaném oběhu se nalézajícího do oběhu volného a (novota celním zákonem zavedená) vylákání celní výhody mu nenáležející (dovozní listy podle zák. č. 73/1930). Podle tohoto ustanovení posuzuje se pravidelně podloudnictví s monopolními předměty, ježto jejich dovoz převážně není zakázán, nýbrž jen omezen. Trestem je pokuta 2—12násobku zkrácené celní pohledávky. Mimoto může býti uznáno ještě na pro¬ padnutí, i když zboží nepatřilo odsouzenému.
b) Podloudnictví se zbožím zakázaným (§ 129 c. z.) dopouští se, kdo úmyslně dopraví přes celní hranici zboží, jehož průvoz, dovoz nebo vývoz jest zakázán, uvede do volného oběhu zboží, jehož dovoz jest zakázán, jež však bylo poukázáno, uskladněno nebo zaznamenáno, nebo nedoveze zpět ve stanovené lhůtě zboží, jehož vývoz jest zakázán. Tento výpočet je taxativní. Toto podloudnictví se trestá 1—4 násobkem ceny zboží a obligatorním jeho propadnutím, které má ráz zabezpečovacího opatření, ježto jde o zboží, jež se do státního území vůbec nemělo dostati.
Podle příl. A k prov. nař. č. 168/1927 k celnímu zákonu patří mezi zboží, jehož dovoz, průvoz nebo vývoz jest zakázán nebo omezen zvláštními předpisy: předměty státního monopolu, pokud není jejich dovoz jen omezen, zboží zakázané z důvodu bezpečnostní policie (zbraně a součástky zbraní), zboží zakázané z důvodu zdravotní policie, veterinární policie nebo z důvodů rostlinné ochrany, cizozemské losy, poštovní holubi, radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení, hrací známky podobné mincím a napodobeniny státovek, bankovek a cenných papírů atd.; konečně sem patří i zboží, které sice bylo projednáno celním úřadem, ale nebylo před uvedením do volného oběhu vydáno dovozní povolení podle vlád. nař. č. 440/1920. Při podloudnictví se zakázaným zbožím nejde přímo o poškození celního důchodku, ježto přechodem zboží přes hranici nevznikla celní pohledávka (proto se často označuje nikoliv za delikt finanční, nýbrž za správně-policejní), avšak sluší míti za to, že jde o zboží, které se zásadně hodí za objekt cla. Mimoto jde o poškození nebo ohrožení jiného důležitého veřejného zájmu. Účelnost žádá, aby tento delikt byl konstruován podobně jako a) a trestán jako finanční přestupek.
Ad a) a b) Závažnější případy podloudnictví jsou kvalifikovány v § 131 c. z. určitými přitěžujícími okolnostmi, taxativně vypočítanými, jež mají za následek buď obligatorní nebo fakultativní trest vězení od jednoto dne do jednoto roku vedle pokuty.
Vězení jako další trest může býti uloženo, jestliže zkrácená celní pohledávka převyšuje 5000 Kč, nebo byl-li vinník již jednou pro podloudnictví pravoplatně odsouzen a dopustí se to opětně do 5 let po odsouzení. Obligatorní trest na svobodě nastává, když pachatel spáchá podloudnictví úmyslně se dvěma nebo více osobami, dopouští-li se to po živnostensku nebo ze zvyku, snaží-li se uniknouti zadržení nebo se osvoboditi, užívaje při tom dopravního prostředku, anebo má-li u sebe při činu zbraň, aby mohl odporovati zadržení.
c) Celního zatajování (§ 133 c. z.) dopouští se, kdo zboží podloudně dovezené vědomě koupí, zástavou přijme nebo jinak na sebe převede, zatají nebo prodá v úmyslu zištném. Trest majetkový je týž jako pro spáchané podloudnictví; propadnutí jest zde toliko fakultativní.
d) Nadržováním podloudnictví nazývá § 134 c. z. úmyslnou pomoc podloudníkovi, aby mu byl zajištěn prospěch z činu. Jde-li o zboží, jehož dovoz jest zakázán, jest trestem 1—2 násobek ceny zboží, jedná-li se o zboží podléhající clu 1—4 násobek celní pohledávky. Nadržování podloudnictví může býti spácháno též úmyslnou pomocí podloudníkovi, aby ušel potrestání a jest tu trestno pokutou do 20000 Kč. Jestliže podloudník, jemuž byla pomoc poskytnuta, jest sourozencem nebo manželem nadržovatelovým nebo jest s ním příbuzným v linii vzestupné nebo sestupné, není nadržování trestno.
e) Ztěžování celního dozoru (§ 135 c. z.) dopouští se ten, kdo, aniž by byla splněna skutková podstata podloudnictví, úmyslně jedná proti ustanovením §§ 21 a 22 c. z. omezujícím prostorově i časově přestup celní hranice, nedbá ustanovení omezujících oběh zboží (§§ 25 a 26 c. z.), uloží zboží ve vlaku nebo na lodích na nenáležitém místě (§ 75 c. z.), vyloží nebo vyhodí zboží z dopravního prostředku po přestupu celní hranice před příchodem k celnímu úřadu nebo zboží, jehož výstup musí býti prokázán, po výstupním celním řízení před přestupem celní hranice, nebo konečně kdo svémocně odnímá zboží celnímu dozoru. Trest jako u d).
f) Ohrožení celního důchodku (§ 13 c. z.) dopouští se, kdo, aniž by byla splněna skutková podstata podloudnictví, vědomě nebo z hrubé nedbalosti zamlčí v celní prohlášce nějaké zboží, udá menší množství zboží nebo učiní nesprávné údaje o druhu, povaze, zemi, původu nebo určení zboží nebo o zamýšleném jeho použití, může-li býti tímto jednáním zkrácen celní důchodek nebo vylákána celní výhoda nebo užije zboží, pro něhož bylo dosaženo celního osvobození nebo výhody, později k účelu, pro který neplatí získané osvobození či výhoda, aniž by to oznámil celnímu úřadu. Ohrožení celního důchodku trestá se 1—4násobkem ohrožené celní pohledávky.
2. Celní nepořádnosti (§ 137 c. z.) jsou ostatní jednání proti předpisům celního zákona nebo proti nařízením, vydaným k jeho provedení, jimiž byl ztížen řádný celní dozor. Trestem jest pokuta do 1000 Kč; jestliže celní nepořádností se překáží úmyslně orgánu celní správy při výkonu služby, může býti trest zvýšen až do 10000 Kč.
II. Delikty u potravní daně na čáře. Pro potravní daň na čáře (nová úprava této daně provedena byla zákonem č. 264/1920) zůstala dosud v platnosti některá ustanovení t. z. d., která se jinak hodí jen pro delikty celní a tudíž jsou pro tento účel již obsoletní. Půjde tu hlavně o podloudnictví, které však vzhledem k malé výši potravní daně a k teritoriálně omezené její působnosti nedosahuje oproti celnímu podloudnictví ani zdaleka jeho významu. Proto se kasuistická ustanovení trestního důchodkového zákona, pokud vůbec zůstala v platnosti, podávají jen v nejstručnějším přehledu.
1. Podstatou podloudnictví při potravní dani na čáře (§ 189 t. z. d.) je vnesení předmětů dani potravní na čáře, přirážkám, nebo jiným spotřebním dávkám podléhajících do t. zv. uzavřených míst, aniž by bylo provedeno řízení s úřadem příslušným neb s oním, na který příslušný úřad za účelem zdanění zboží poukázal nebo odstranění jich bez úředního řízení z úředního městiště nebo úředního skladiště nebo konečné odstranění jich protizákonně z úřední úschovy nebo uzávěry. Pokusu podloudnictví podle § 196 t. z. d. dopustí se, kdo výše zmíněné předměty vnese do uzavřeného místa nebo do jeho blízkosti po cestě, jež jest vůbec zakázána pro dopravu těchto předmětů nebo je vnese v množství či v době, pro kterou jest doprava na této cestě zakázána (na př. v noční době). Dopouští se ho i ten, kdo zmíněné předměty prováží uzavřeným místem bez splnění předepsaných podmínek.
Trestem jest 5—10násobek zkrácené nebo ohrožené dávky i s přirážkami; při polehčujících okolnostech může trest klesnouti až na 2násobek a naopak stoupnouti až na 15násobek, byl-li již pachatel pro podloudnictví trestán (§ 204 t. z. d.). Může býti též uznáno na propadnutí zboží bez ohledu na to, komu patří a zda se zahájí proti určité osobě vyšetřování (§ 15 zák. č. 264/1920). Vedle pokuty má býti uznáno na propadnutí zvláště přizpůsobených pomocných prostředků a zbraní, našly-li se u původce, pachatele nebo spoluvinníka (§§ 209, 210 t. z. d.) a na ztrátu oprávnění k podomnímu obchodu (§ 213). Fakultativně připouštějí tu §§ 212 a 215 vyslovení ztráty živnostenského oprávnění nebo oprávnění obchodovati určitými předměty.
T. z. d. zná zvláště kvalifikované podloudnictví ve formě podloudnictví opovážlivého (der frevelhafte Schleichhandel) v VII. a VIII. hlavě (§§ 220—264). Význam těchto ustanovení byl ovšem nad jiné seslaben omezením pojmu podloudnictví podle t. z. d. na delikty u potravní daně na čáře, kteréžto delikty nenabyly nikdy tak nebezpečné formy a velkého rozsahu jako podloudnictví celní. Opovážlivé podloudnictví trestá se vedle pokuty vždy i trestem na svobodě (§ 240). Kvalifikace tohoto podloudnictví dosahuje se v zákoně uvedenými přitěžujícími okolnostmi (viz B III., 3), jejichž znaky jsou velmi rozmanitě a kasuisticky v zákoně uvedeny. Podle toho je stanoven i trest od 8 dnů do 6 měsíců, který zpravidla nemůže býti zaměněn za trest peněžitý. Výjimky stanoví § 241 t. z. d. Za opovážlivé podloudnictví prohlašuje § 221 t. z. d. též zřízení nebo pokračování společnosti podloudnické, přistoupení k ní, spoluvinu a účastenství. Kdo společnost zřídí, nebo kdo má hlavní vedení při společném podnikání či kdo vědomě celé podnikání společnosti zajistí, pokládá se za původce (§ 252 t. z. d.). Ostatní členové pokládají se za pachatele, rovněž tak ti, kdož vědomě zajistí podnikání společnosti. Jiné zúčastněné osoby jsou buď spoluvinníky nebo účastníky. Trestem je tuhé vězení a to až do 1 roku, jde-li o původce neb pachatele, jinak do 6 měsíců.
2. Mimo podloudnictví vyskytají se u daně na potravní čáře nesprávnosti v prohláškách zboží, t. j. zatajení nebo falešná prohláška, nesprávné udání druhu zboží, udání nesprávného množství nebo počtu kusů (§ 277) a trestají se pravidelně jako podloudnictví (§ 290).
3. Ostatní delikty vyplývají z povahy potravní daně na čáře jako daně spotřební i uplatní se zde ustanovení o deliktech, jež charakterisujeme jako důchodkovou policii ztěžující a uvádíme je mezi delikty u daní spotřebních (C III, 6, a to zvláště písm. a, b, c, f). Konečně sluší zaznamenati vyhýbání úřadům potravní daně na čáře nebo opuštění jich před provedením úředního jednání nebo bez úředního povolení, což se trestá pokutou do 100 Kč (§§ 65, č. 1 t. z. d.).
V zemích Sl. a P. užívá praxe instrukce z r. 1842, pokud se sem její ustanovení hodí (§§ 478—515). Tyto předpisy mají zhruba týž obsah, jako výše uvedená ustanovení platná v zemích historických, neobsahují však norem o trestech, takže sluší užíti § 93 zák. čl. XI/1909.
III. Delikty proti předpisům o daních nepřímých.
1. Rozhled. V t. z. d. byla převážná část deliktů tohoto druhu zařazena jako delikty v poplatném řízení, t. j. v řízení, jež podléhá dani spotřební a na základě něhož se tato daň vyměří (§§ 323—349). Toto řízení musí býti za účelem vyměření nebo zajištění daně oznámeno úřadu nebo důchodkovému orgánu (srov. též § 27 zák. čl. XVIII/1908). Význam těchto ustanovení značně poklesl, směřujíť spíše k ochraně daní výrobních v nejužším slova smyslu, kdežto technika daní nepřímých u nás je ovládána daní fabrikátových resp. oběhových, pokud vůbec jde o daně ze zboží. Největší význam mají dnes ustanovení o poplatném řízení pro daň z lihu, z minerálních olejů a z cukru, avšak i tyto daně mají svá specielní ustanovení a to v zák. č. 95/1888 o dani z lihu s novelou nař. č. 120/1899, v zák. č. 97/1888 o dani z cukru s novelami č. 120/1899 a 26/1903, a v zák. č. 55/1882 ř. z. o dani z min. olejů, takže §§ 323—349 mají tu většinou význam jen rámcový. V zemích Sl. a P. jsou tu jen specielní ustanovení zákonů o dani z lihu (zák. čl. XX/1899 a XVIII/1908), z cukru (zák. čl. XVIII/1899) a z minerálních olejů (zák. čl. XVIII/1882).
Pro ostatní daně nepřímé mají zmíněná ustanovení význam nejvýše subsidierní. Jsou to všeobecná daň nápojová (zák. č. 533/1919), dávka z vína šumivého (zák. č. 233/1926), daň z piva (zák. č. 168/1930), z masa (zák. č. 262/1920), z droždí (zák. č. 123/1932), z přípravků ke kypření těsta (zák. č. 40/1936), z kyseliny octové (zák. č. 41/1936) z umělých jedlých tuků (zák. č. 180/1936), ze zapalovadel (cís. nař. č. 278/1916 ř. z., zák. č. 550/1919 a 316/1921), z elektrických zdrojů záření (zák. č. 38/1933), z uhlí (zák. č. 1/1924), z vodní síly (zák. č. 338/1921), kolek z hracích karet (zák. č. 41/1881 ř. z. a zák. čl. XXVII/1881), daň z motorových vozidel a z jízdného (zák. č. 77/1935) a konečně vyrovnávací dávka podle § 4 zák. č. 85/1932 o povinném míšení lihu s pohonnými látkami. V zemích Sl. a P. K. je to ještě daň ze zbraní a lovu (zák. čl. XXIII/1883).
Nejnovější zákony o daních nepřímých, po př. i novely ke starším takovým zákonům (na př. novela č. 77/1931 k zákonům o dani z minerálních olejů) opustily kasuistiku t. d. z. a trestají-li každé přestoupení svých předpisů menšími peněžitými tresty, konstruují jako závažnější delikty, tedy těžké důchodkové přestupky, všeobecně každé zkrácení nebo zatajení daně. Tak činí i právě vydaný zákon č. 248/1937 Sb. o dani z limonád, min. a sodových vod.
Zvláštní kategorií je tu skupina deliktů, které poškozují státní důchodek tím, že vinník těží ze snížení nebo osvobození od dávky, jež mu bylo jeho vinou neprávem přiznáno neb ponecháno (zneužití berních výhod).
Pokud zákony o daních nepřímých žádají, aby daň byla zapravena v určité lhůtě, bude přestoupení tohoto předpisu pravidelně prostým důchodkovým přestupkem; v některých případech jest však včasné nezaplacení dávky těžkým důchodkovým přestupkem.
Ostatní trestní skutkové podstaty, jež t. p. d. konstruuje, dají se nejlépe shrnouti pod pojem deliktů ztěžujících důchodkovou policii.
2. Přestupky v poplatném řízení. Význam jejich spočívá v poškození nebo ohrožení berního nároku tím, že bude jednáno v t. zv. poplatném řízení jinak, než je předepsáno, t. j. ponejvíce, že nebude uvědoměn finanční orgán nebo zaplacena daň na ně připadající. Specielní a podrobná ustanovení o poplatném řízení mají předpisy o dani z lihu, kterých se dá užiti i u daně z droždí, pokud se výroba děje v lihovaru. V ostatních případech jest obvykle za poplatné řízení považovat! vyklizení z výrobny či prodej výrobků, nemluvě o dovozu z ciziny. Nejde-li o t. zv. nepravidelnosti, jsou delikty sem spadající namnoze těžkými důchodkovými přestupky (v zemích historických) a možno je, tak jak to činí t. z. d., dále roztříditi takto:
a) Neohlášení poplatného řízení nebo konání jeho na místě neohlášeném, vyklizení výrobků zakázanými východy, započetí před ohlášenou dobou; u daně z lihu jde o těžký důchodkový přestupek jen tehdy, koná-li se bez upotřebení předepsaného kontrolního měřidla nebo nádržky, po př. při poruše pravidelného chodu měřidla (§ 324 t. z. d., §§ 86—87, 92 rak. a §§ 84 a 98 uh. lih. zák. a § 103 zák. čl. XXVIII/1908, § 29 rak. a § 30 uh. zák. o dani z minerálních olejů, §§ 48—49 rak., §§ 50 a 54 uh. cuk. zák., § 15, č. 1, 2 rak. i uh. zák. o kolku z hracích karet).
b) Odchylky od ohlášeného řízení, pokud znamenají zkrácení spotřební daně, ať již se poplatné řízení vykoná s předměty či látkami, které podléhají vyšší dani než ohlášené, užije-li se jich ve větším než ohlášeném množství, vznikne-li poplatným řízením větší množství výrobků než. bylo ohlášeno, nebo jiný druh (§ 326—337 t. z. d., § 89, 92 rak. lih. zák., §§ 99, 100, 102, 103, 105 zák. čl. XVIII/1908, §§ 48, 51 rak., §§ 54, 56 uh. cuk. zák., § 31 rak. a uh. zák. o dani z minerálních olejů). Zvláštní případy sem patřící normují §§ 80, 90 a 95 rak. lih. zák. a §§ 104, 106 a 113 zák. čl. XXVIII/1908.
c) Nedovolená přeměna (přidáním látek cizích) odstranění neb uschování poplatných věcí (§§ 338—340 t. z. d.). O zakázaném zcizení nebo přípravě dani podrobených předmětů bude pojednáno dále pod č. 3.
d) Ostatní přestupky proti předpisům o poplatném řízení pokládá t. z. d. za nepravidelnosti. Možno je zařaditi s našeho hlediska mezi delikty ztěžující důchodkový dozor (viz dále č. 6).
3. Zneužití berních výhod: Delikty sem spadající vyskytují se již v §§ 341—343 a v §§ 361—364 t. z. d. Tato ustanovení byla doplněna a přizpůsobena dalšími předpisy o jednotlivých daních nepřímých v poslední době zvláště vzhledem k velké diferenciaci daňových sazeb a k počtu osvobození, kteréžto okolnosti měly za následek zdokonalení techniky daňových defraudací. V zemích Sl. a P. jsou jen ustanovení zákonů speciálních. V celním právu je pro takové případy konstruováno ohrožení celního důchodku (§ 136, odst. 2. c. z.). Mimo právo celní podléhá trestu:
a) živnostník, který pro potřebu své živnosti smí odbírati, užívati nebo vyráběti předměty dani podrobené bez zaplacení daně neb se zaplacením nižší sazby, a který těchto předmětů užije k jiným účelům, než v uděleném povolení uvedeným nebo je v nezpracovaném stavu přenechá jinému. Mimo pokutu může býti uznáno i na ztrátu výhody (§§ 361—364 t. z. d.);
b) osoba, které je povoleno bez zaplacení daně vyráběti nebo upravovat! určité předměty dani podléhající pro vlastní potřebu, a která tyto předměty bez ohlášení a zaplacení daně zcizí nebo na cizí účet vyrobí či upraví. Nabyvatel těchto předmětů, který o výše uvedeném omezení věděl nebo vzhledem k okolnostem věděti musil, nebo který provozuje s těmito předměty dani podrobenou živnost, posuzuje se jako spoluvinník nebo účastník (§ 341—343 t. z. d.).
Ze specielních deliktů k těmto dvěma typům se řadících uvádí se: a) zneužití předpisů o výrobě lihu pro vlastní potřebu podle čl. II., odst. 2 zák. č. 86/1932 a o výrobě vína, moštu a jiných šťáv ovocných podle § 14 nař. č. 679/1920; b) upotřebení cukru řepného, odebraného bez zapravení daně k výrobě lihu, k jinému účelu (čl. VII., § 1, č. 4 zák. č. 86/1932); c) vědomé upotřebení minerálních olejů, odebraných bez zaplacení daně nebo při snížené sazbě k nepatřičnému účelu (§ 7, odst. 2. zák. č. 77/1931); d) upotřebení cukru bez zaplacení daně vyklizeného k účelu neprivilegovanému (§ 8 a) zák. č. 26/1903 ř. z., čl. VII., § 1, odst. 4 zák. č. 86/1932); e) upotřebení uhlí od daně osvobozeného k účelu neprivilegovanému; uhlí tu propadá ve prospěch státu (§ 21 zák. č. 1/1924); f) vydání menšího množství nápojů dani podrobených než 40 l z nezdaněných zásob pro velkoobchod určených (§ 32 zák. č. 533/1919); g) upotřebení lihu denaturovaného, bez zapravení daně vyklizeného k účelům neprivilegovaným, přenechání jeho osobám jiným bez dokonalé denaturace a zrušení či porušení denaturace (§ 94 rak. lih. zák., § 92 zák. čl. XX/1899); h) upotřebení nezdaněných přípravků ke kypření těsta nebo kyseliny octové k jiným než povoleným účelům (§ 12, odst. 2 zák. č. 40/1936 a § 14, odst. 2 zák. č. 41/1936).
4. Zkrácení a zatajení daně. Novější zákony, tak např. zák. č. 77/1935 pro daň z motorových vozidel a daň z jízdného, formulují pravidelně místo různých skutkových podstat jen zkrácení resp. zatajení daně jako těžký důchodkový přestupek; jiná jednání proti předpisům nebo opomenutí jich tvoří prostý přestupek důchodkový. Zkrácením myslí se tu delikt, který má za následek buď, že se zákonná daň vůbec nevyměří, aneb že se vyměří částkou menší, než by podle skutečného stavu měla býti vyměřena. Zkrácení je sice spíše následkem trestné činnosti než deliktem samým, ale i t. z. d. zná důchodkové zkrácení jako typ deliktu (§§ 396, 406, 408, 423, 438, 448). Někdy oproti zkrácení jako komisivnímu deliktu se rozeznává ještě zatajení jako důchodkový přestupek omisivní. Trestem bývá 4—8 násobek zkrácené nebo ohrožené dávky, u daně z elektrických zdrojů záření 5—20 násobek (§ 14 zák. č. 38/1933). U daně z minerálních olejů pokládá se za zkrácení daně také přestoupení zákazu k míšení různých olejů podle § 6, odst. 2 zák. č. 77/1931.
5. Nezapravení daně v předepsané lhůtě je trestno u daní spotřebních ve větší míře než u berní jiných; povaha daně tu žádá, aby byla zapravena, dokud je předmět její v rukou poplatníka nebo v dosahu finanční správy:
a) Někde dovoluje zákon přikročiti k řízení poplatnému až po zapravení daně. Nezaplacení daně tu pak není přestupkem, ale poplatné řízení jest pokládati za neohlášené a osoby k ohlášce povinné pak trestati pro těžký důchodkový přestupek (viz výše č. 2a). To platí na př. o nezaplacení daně z masa před porážkou (§§ 6 a 7 zák. č. 262/1920).
b) Podle výslovného ustanovení § 16 zák. č. 338/1921 a § 21, č. 2 zák. č. 1/1924 jest nezaplacení daně z vodní síly nebo daně z uhlí ve stanovené lhůtě, pokud nejsou kryty přiměřenou jistotou, těžkým přestupkem důchodkovým.
c) Jindy jest považovati nezaplacení nepřímé daně v předepsané lhůtě za nepravidelnost podle § 348 t. z. d. nebo za prostý přestupek podle specielních zákonů, které mají sazbu trestní pro "jiné" přestupky (než zkrácení nebo zatajení).
d) Tam, kde se daňová povinnost plní zvláštními známkami, je nedostatek nebo Vada jejich těžkým důchodkovým přestupkem. Ustanovení t. z. d. (§§ 396—407) tu vlastně již nejsou praktická, ježto dostačují plně ustanovení zákonů specielních o kolku z hracích karet, který je jen druhem spotřební daně, o dani ze zapalovadel a o dávce ze šumivého vína.
Trestno je tudíž přechovávání, nabývání, nabízení, rozšiřování karet a zapalovadel bez předepsaných známek nebo se známkami padělanými, napodobenými nebo opatřených známkami již upotřebenými, ač pachatel o těchto vadách věděl nebo věděti musil (§ 15 zák. č. 41/1881 ř. z., § 15 zák. čl. XXVII/1881, § 13 c. n. č. 278/1916 ř. z.). Trestem u kolku z hracích karet je pokuta 1000 Kč, při opakování 2000 Kč. Tato částka zvyšuje se o 20 Kč resp. o 40 Kč za každou karetní hru, kterou byl překročen počet 50. Karty, obrazce, nářadí a zásoby materiálu propadají. U daně ze zapalovadel nastává obvyklý trest 4—8 násobek zkrácené daně. Na Slov. a P. Rusi nemá daň ze zapalovadel specielních trestních ustanovení.
Podobně jako u daně ze zapalovadel a kolku z hracích karet formuluje těžký důchodkový přestupek § 11 zák. č. 233/1926 o dávce ze šumivého vína.
6. Delikty ztěžující důchodkovou policii: a) Delikty proti předpisům o úředně poukázaných zásilkách zboží (§ 354 až 358 t. z. d.); nebylo-li zboží poukázanému úřadu dodáno vůbec, nebo nesouhlasí-li druh, množství nebo povaha zboží s prohláškou (boletou), jde o těžký důchodkový přestupek. Těchto ustanovení dá se užíti u úředně prokázaných zásilek lihu (§ 94 rak., § 111 uh. lih. zák.);
b) delikty proti předpisům o dopravě zboží: §§ 371—373 t. z. d. považují za těžký důchodkový přestupek nedostatek nařízeného úředního potvrzení u určitého dopravovaného zboží; vyplývá-li z okolností, že nebylo zamýšleno důchodkové zkrácení neb ukrývání přestupků nebo jde-li o jiné delikty sem spadající, trestají se jen jako prosté přestupky. Sem patří porušení povinnosti krýti stvrzenkou dopravu minerálních olejů podle §§ 19 a 20 zák. č. 55/1882 ř. z., zboží podléhajícího potravní dani na čáře (§ 8 zák. č. 264/1920), odbyt nebo zásilku uhlí (§ 18 zák. č. 1/1924), předmětů podléhající dani z elektrických zdrojů záření (§ 9, odst. 5 a 6 zák. č. 38/1933), z droždí (§ 5, odst. 2 zák. č. 123/1932), z piva (§ 8, odst. 4—6 zák. č. 168/1930), z nápojů (§ 15 zák. č. 533/1919);
c) porušení povinnosti prokázati odběr zboží nebo jeho zdanění (§§ 379—383 t. z. d.). Taková povinnost je stanovena v § 32 rak. a § 59 uh. zák. o dani z minerálních olejů, v § 55 rak. a § 32 uh. zák. o dani z cukru, v § 9 rak. nař. o dani ze zapalovadel, v § 5, odst. 3 zák. o dani z droždí. Jde o přestupek prostý, za určitých okolností však stává se těžkým. Sem se nejlépe hodí zařaditi neprokázání platným lístkem při dopravě autobusy (§ 2, odst. 5 zák. č. 77/1935);
d) delikty proti předpisům o úředním označování dani podrobeného zboží (§§ 374, 375 t. z. d.) rovnají se v těch případech, kde je úřední (uzavírací) známka (jde tu o formu kontroly, ne o způsob zapravení dávky) zavedena, deliktům při známkách berních, jimiž se daň platí (§ 50 rak., § 55 uh. cuk. zák., § 15, č. 4 a 8 rak. i uh. zák. o kolku z karet). Je-li předepsána povinnost opatřiti zboží soukromou značkou, je nedostatek nebo její vada jednoduchým přestupkem (§ 376 t. z. d.);
e) delikty při vedení knih a záznamů (§§ 387—392 t. z. d.). Osoba povinná vésti podle důchodkových předpisů určité knihy a záznamy dopustí se důchodkového přestupku (a to za určitých přitěžujících okolností těžkého), vystaví-li o odběru nebo odbytu nějakého předmětu listinu a její obsah nezapíše souhlasně do řečených knih nebo záznamů, nebo vede-li nesprávně knihy o výrobě hracích karet (§ 15, č. 9 zák. o kolku z karet); nevedení takových knih a záznamů nebo jiné nesprávnosti či neúplnosti při jejich vedení jsou jednoduchými přestupky (srov. § 28 zák. o všeobecné dani nápojové, § 25 zák. o dani z masa, § 14 zák. o dani z piva, § 91 rak. a § 107 uh. lih. zák.);
f) porušení úřední uzávěry (§§ 452, 453, 465 t. z. d.), úředního označení nebo hranice (§§ 454, 464 t. z. d.), odepření přístupu důchodkovému orgánu (§§ 455, 456 t. z. d.; bylo-li tu užito násilí nebo podplácení, nastává trest, jako kdyby šlo o podloudnictví podle t. z. d.), odepření požadovaných zpráv důchodkovým orgánům se strany dopravce (§ 459 t. z. d.), nebo jich podplácení (§ 462 t. z. d.). Těžkým důchodkovým přestupkem je odstranění, zničení nebo přeměna předmětů při prohlídkách nebo jiných úředních jednáních, nejde-li o osoby příbuzné (§ 457 t. z. d.). Některé specielní zákony mají obdobné předpisy;
g) t. zv. nepravidelnosti v poplatném řízení podle §§ 344—348 t. z. d., kterýžto pojem dlužno vykládati dosti široce a zejména ve smyslu pozdějších specielních zákonů přiřaditi sem všechny t. zv. "jiné" přestupky než ty, jejichž skutkové podstaty byly přesně formulovány. T. z. d. vypočítává zvláště nesplnění povinnosti k ohlášení živnosti nebo jejího provozu, je-li důchodkovými předpisy tato povinnost stanovena (což je prakticky u všech daní spotřebních), podobně pokračování v provozu, bylo-li ohlášeno zastavení, nedodání popisu živnostenských místností a zařízení (§§ 344, 347), nesprávnosti v tomto popisu (§ 346), nesplnění různých povinností ohlašovacích a oznamovacích (§ 345) a konečně všechny ostatní nepravidelnosti (§ 348 a specielní předpisy).
IV. Delikty proti státním finančním monopolům. Pramenem jsou §§ 309—322 (XI. hlava) t. z. d. připínající se na předpisy celního a monopolního řádu a předpisy specielní t. z. d. se dovolávající; na Sl. a P. R. předpisy zvláštní a subsidiárně třicátkový řád. Podle platného práva máme 4 státní finanční monopoly: sůl, tabák, umělá sladidla a výbušné látky (srov. hesla Solní monopol, Sladidlový monopol, Tabákový monopol a Třaskaviny). Pokud nejde o delikt celní, patří sem:
a) Výroba monopolních předmětů bez povolení (§ 311 t. z. d., § 4 cís. nař. č. 37/1917 ř. z. o monopolu umělých sladidel) jest těžkým důchodkovým přestupkem. V zemích Sl. a P. stanoví § 18 zák. čl. XXII/1912 pokutu od 2000—20000Kč za výrobu umělých sladidel bez povolení; pokud jde o sůl, platí zde § 41 sol. předpisu z r. 1890. Bylo-li nedovolené pěstování tabáku, které se tu pokládá za nedovolenou výrobu, odhaleno ještě dříve, než tabákové listy se staly schopnými pro upotřebení nebo zpracování, mají býti vytrhány, zničeny a uložena pokuta polovicí až dvojnásobkem licenčního poplatku, připadajícího na stejnou váhu surových tabákových listů (§ 312 t. z. d.). Na Sl. a P. R. měří se podle §§ 13 a 14 zák. čl. IV/1876 a § 4 zák. čl. XLIV/1887 pevná pokuta podle osázeného tabáku.
b) Úprava a upotřebení předmětů státního monopolu, nebyly-li odebrány z předepsaných výroben nebo skladů jest rovněž těžkým přestupkem důchodkovým. Na Sl. a P. R. trestá se 2—4násobkem zkráceného licenčního poplatku a počítá se sem i neoprávněná držba tabáku nebo tabákových výrobků, nebo neprokázání jejich bezvadného původu. Zákonem zakázaná úprava nebo upotřebení předmětů státního monopolu, i když byly odebrány z předepsané výrobny nebo skladu, jest jednoduchým důchodkovým přestupkem, trestaným polovicí až dvojnásobkem licenčního poplatku (§§ 314, 315 t. z. d., na Sl. a P. R. §§ 17, 18 zák. čl. IV/1876, §§ 1, 15, 20 zák. čl. XLIV/1887 co do tabákového monopolu). Sem patří na př. nedovolená úprava tabákových výrobků trafikantem, živnostenská úprava poživatin s použitím umělých sladidel bez povolení finanční správy podle § 7 min. nař. č. 57/1917 ř. z. a § 19 zák. čl. XXII/1912 atd. V zemích Sl. a P. dlužno připomenouti co do tabákového monopolu ještě §§ 25 až 29 zák. čl. XLIV/1887, které zvláště uvádějí jako trestné činy také živnostenskou výrobu cigaret a tabákových výrobků, napodobení dutinek a obalů užívaných tabákovou režií a jich držbu, výrobu nebo dovoz strojů, nástrojů a zařízení pro výrobu tabáku.
c) Obchod s předměty státního monopolu bez úředního povolení je těžkým důchodkovým přestupkem (na Sl. a P. přestupkem trestným 2—4násobkem připadajícího licenčního poplatku) a to u prodávajícího i kupujícího, jde-li o předměty, jež nejsou obsaženy v prodejním sazebníku úředním nebo nebyl-li z nich zaplacen licenční poplatek (§ 316 t. z. d.). Jsou-li zmíněné předměty uvedeny v sazebníku a licenční poplatek z nich byl zapraven, jde o přestupek jednoduchý, trestný polovicí až dvojnásobkem licenčního poplatku (§ 317 t. z. d.); obdobný předpis má § 29 zák. čl. XLIV/1887 ve spojení s § 17 zák. čl. IV/1876 u tabáku a § 44 sol. předpisu z r. 1890, který stanoví pokutu podle množství soli.
d) Zneužití výhodné ceny předmětů státního monopolu, jež je povolována určitým osobám pro jejich domácnost nebo živnost tím, že se výhodně získané monopolní předměty přenechají někomu jinému nebo užijí k účelům, pro které povolení uděleno nebylo, je těžkým důchodkovým přestupkem podle §§ 318 a 361 t. z. d. Sem patří zneužití dobytčí soli; Sl. a P. R. mají výslovný předpis § 5 zák. čl. II/1897, který vedle konfiskace ukládá i pokutu 1·40 Kč až 2·80 Kč za 1 kg.
e) Neohlásí-li vlastník nebo uživatel pozemku vznik solného pramene, solní ložiska nebo mineralie sůl obsahující, jakož i vyskytnutí soli ve sladkém pramenu, po př. ohlásí-li tyto okolnosti pozdě, trestá se pokutou od 10—400 Kč (§§ 309, 310 t. z. d.).
f) Konečně sem spadají jiné menší přestupky předpisů o jednotlivých monopolech a posléze
g) mohou se zde vyskytnouti i přestupky, které jsme uvedli jako přestupky proti daním spotřebním (tak nedovolené odstranění umělých sladidel ze skladních či obchodních místností, dále držba a zcizování monopolních sladidel v obalu padělaném, napodobeném, upotřebeném, poškozeném nebo bez obalu), trestné 4—8násobkem licenčního poplatku (výslovné ustanovení má § 20 zák. čl. XXII/1912) a všeobecně přestupky týkající se jiných vnějších okolností, jež jsou společné daním spotřebním v pravém slova smyslu i daním spotřebním ve formě monopolu vybíraným.
V. Delikty poplatkové.
1. Rozhled. T. z. d. měl v hlavě šestnácté (§§ 408—422) předpisy o trestání deliktů proti kolkovému důchodku. Poplatkový zákon č. 50/1850 ř. z. zbavil některé delikty méně závažné charakteru důchodkových přestupků, trestaných podle t. z. d. a podrobil je pouze předpisu zvýšení, přimknutého k předpisu řádného poplatku, takže zvláštní řízení se nezavádí a přestupek se posuzuje bez zkoumání stránky subjektivní (§§ 79—81 p. z.). Jde tu namnoze o nesplnění kolkové povinnosti nebo nedostatečné její splnění a o neplnění povinnosti ohlašovací. Jestliže však někdo byl v posledních dvou letech třikráte přidržen k zaplacení zvýšení pro přestupek §§ 79—81 p. z., má každý další takový přestupek býti trestán podle t. d. z. (§ 84, č. 1 p. z.). Toto ustanovení se však málo praktikuje, ježto předpisy zvýšení u jednotlivých poplatníků se nevedou v potřebné evidenci. Podle výnosu min. fin. z 2. II. 1893, č. 41053/1892 má býti v takových případech zahajováno trestní důchodkové řízení jen proti osobám vytrvale a zlovolně poplatkové předpisy nešetřícím. Mimoto přinesl poplatkový zákon další delikty související se zavedením poplatků, jež se neplatily kolky, nýbrž přímo.
V zemích Sl. a P. platí ustanovení §§ 110 až 119 popl. pravidel, § 85 zák. čl. XI/1918 resp. § 3, lit. z. vlád. nař. č. 403/1920, které taxativně vypočítávají důchodkové přestupky. Opětovaný přestupek, trestaný pouze zvýšením, se stává i zde důchodkovým přestupkem, avšak za jiných podmínek. Musí jíti o advokáty, veřejné notáře neb jejich zástupce, kteří byvše platebním rozkazem či jinak úředně poučeni, dopustí se během jednoho roku. opětovně zkrácení téhož druhu a nezaplatí zvýšení do 30 dnů od pravoplatnosti výměru (trestem je dvojnásobek jinak připadajícího zvýšení a může být zaměněn i za vězení: § 12, písm. f, § 114, č. 3 popl. prav.).
Podle dnešního stavu možno pak důchodkové delikty z oboru vlastního práva poplatkového rozděliti na 2 skupiny podle toho, jde-li o delikty týkající se způsobu placení nebo vyměřovacího základu. K nim pak se připojují dva druhy deliktů u poplatků do oblasti zák. č. 50/1850 ř. z. a poplatkových pravidel nepatřících.
2. Delikty kolkové. Sem patří delikty související s placením kolky a též kolkovaným papírem, ježto v r. 1835, ba ani v r. 1850 nebylo pohyblivých kolků, které dnes oproti užívání kolkových blanketů převládají. Delikty jsou vypočítány v § 83 popl. zák., který tu cituje § 408, č. 5 a 6, §§ 417, 418, 419 a 420 t. z. d. Tomu odpovídají některá ustanovení poplatkových pravidel. Ježto placení kolky ponenáhlu ustupuje, klesá současně i důležitost těchto přestupků. Jde tu o
a) padělání kolků, předělávání kolků nižší hodnoty na kolky vyšší hodnoty, přenesení na jiný papír a přenechání papíru padělaným nebo přeneseným kolkem opatřeného třetím osobám nebo zaslání jich na jiné místo (§ 408, č. 5 t. z. d., § 112, písm. d, e, popl. prav.). Pokud jde o padělání nebo zfalšování kolků, vědomé upotřebení nebo dání do oběhu padělaných nebo zfalšovaných kolků, nejde v zemích Sl. a P. vůbec o důchodkový delikt, nýbrž o přečin podle trestního práva obecného (§ 113 popl. prav. ve znění zák. čl. XXXVII/1897);
b) úpravu kolkované listiny takovým způsobem, aby se písmo stalo neviditelným a takto získaného papíru mohlo se upotřebiti k jinému vyhotovení, a přenechání jeho osobám třetím nebo zaslání na jiné místo (§ 408, č. 6 t. z. d.);
Jako účastníka jest trestati toho, kdo ku prodeji přijímá nebo jinému postupuje papír, který od jiného byl opatřen padělaným nebo napodobeným kolkem nebo z jiné listiny přeneseným nebo byl přizpůsoben vymazáním tekstu původní listiny pro jiný tekst (§ 410, č. 5). Byla-li zde předchozí úmluva o tomto počínání nebo o podílu na prospěchu mezi zmíněnými osobami a původcem, pachatelem nebo spoluvinníkem, jde o spoluvinu;
c) nedbalost osob, jimž zákon ukládá střežiti správné užívání kolků, odkrývati porušení kolkové povinnosti a je úřadům oznamovati (sem patří i notáři), a které tyto povinnosti opomenou (§ 418 t. z. d., § 117, č. 1 popl. prav.);
d) neoprávněný prodej kolků a kolkových blanketů nebo prodej za vyšší cenu, než na jakou cenina zní (§ 420 t. z. d., § 89 p. z., § 112, písm. g, § 117, č. 4 popl. prav.);
e) jiné přestupky proti kolkovým předpisům (§ 419 t. z. d., § 117, č. 1 popl. prav.). 3. Jiné delikty poplatkové. Druhá skupina chrání zájem státu na poplatcích a správné jejich výměře bez ohledu na to, zda se platí kolky či nic. Pojmově jde tu o jeden delikt, totiž o nesprávný nebo neúplný údaj strany, který způsobí vyměření poplatku nižší částkou, než by podle skutečného stavu náleželo, po př. neoprávněné osvobození od poplatku. Obsahově je to obdoba zkrácení daně podle § 158 zák. o př. daních. Směřuje-li proti poplatkům přímo placeným, jest to v zemích historických těžký důchodkový přestupek. Podle způsobu řečeného údaje vyskytují se formálně delikty dva:
a) Je-li údaj pojat do listiny, jejíž obsah jest pro výměru poplatku rozhodným, ať již přímo nebo odvoláním na jiné písemnosti (§ 84, č. 2 p. z., § 112, písm. a) popl. prav.), na př. neuvede-li se celá trhová cena, finguje-li se záplatné právní jednání, ač šlo o bezplatné a pod. Jedním z nejčastějších případ sem spadajících je současný prodej nemovitosti a jejího příslušenství téže osobě různými smlouvami po př. prodej nemovitosti smlouvou písemnou a současný prodej příslušenství úmluvou ústní, aniž by bylo finančnímu úřadu, který je příslušným pro zpoplatnění převodu nemovitosti, učiněno oznámení o současně předávaných movitostech).
b) Dojde-li k takovému údaji projevem strany v poplatkovém řízení (na př. v ohlášení právního jednání, v přiznání k poplatkovému ekvivalentu, při žádosti o poskytnutí výhod § 84, č. 3 p. z., § 112, písm. b, popl. prav.).
Pozdějšími zákony byly formulovány specielnější skutkové podstaty tohoto poplatkového zkrácení ad a) nebo b). Sem patří vyloudění výhody konversní nesprávnými údaji (§ 12 zák. č. 49/1907) ř. z., vyloudění výhody u soudních poplatků spočívající v záznamu nebo v právu chudých (§ 46, odst. 5 c. n. č. 279/1915 ř. z.; srov. též § 112, písm. c) popl. prav.), vědomé zamlčení věci, patřící k pozůstalostnímu jmění nebo k darovanému majetku nebo jiný vědomý nesprávný nebo neúplný údaj, mající vliv na daňovou povinnost (§ 43, odst. 3, č. 1 c. n. č. 278/1915 ř. z., § 85, č. 1 a 3 zák. čl. XI/1918), vyzvednutí zůstavitelova deponovaného majetku nebo pojistné sumy bez splnění potřebných podmínek nebo vyloudění povolení k takovému vyzvednutí vědomě nesprávnými údaji (§ 45, odst. 3 c. n. č. 278/1915 ř. z., § 85, č. 5 zák. čl. XI/1918), vědomě nesprávné udání k odůvodnění nároku na snížení nebo vrácení daně z obohacení nebo poplatku reálního u zcela či částečně bezplatných převodů nemovitosti, na Sl. a P. R. vůbec u poplatků z převodu majetku (§ 43, odst. 3, č. 2, c. n. č. 278/1915, § 85, č. 4 zák. čl. XI/1918 ř. z.), konečně na Sl. a P. R. nevykázání pozůstalosti přes vyzvání okresního finančního ředitelství a přes uložení pořádkové pokuty za okolností, z nichž lze souditi, že je zde úmysl vyhnouti se placení dávek (§ 85, č. 2 zák. čl. XI/1918). Vidíme, že v novějších zákonech žádá se vina vědomá proti původním předpisům, které nečinily o zavinění zmínky.
Ad 2. a 3. Jako trest přísluší u zkráceného kolkového poplatku 5—15násobek zkrácené nebo ohrožené částky (platí i v zemích Sl. a P., § 14, č. 1 popl. prav.); při zvláště přitěžujících okolnostech a byl-li již provinilec pro zkrácení poplatku potrestán, až 20násobek. Jsou-li zde okolnosti polehčující, může trest klesnouti na dvojnásobek poplatku (§ 416 t. z. d.). U zkrácení poplatku přímého činí trest 3—6násobek zkráceného nebo zkrácení vystaveného poplatku (§ 85 p. z.), u vyloudění výhod v poplatcích soudních 5—15násobek, na Sl. a P. R. rovněž 3—6násobek, jde-li o poplatky z převodu majetku, 5—10násobek (§ 114, č. 2 popl. prav., § 85, odst. 2 zák. čl. XI/1918). Ostatní přestupky podléhají pokutě až do 100 Kč. Výjimečně jen činí maximum pokuty 20 Kč v historických zemích u přestupků ad 2 e); na Sl. a P. R. trestá se prodej kolků nebo kolkových blanketů za neoprávněně vysokou cenu pokutou ve výši 3—8 násobku poplatku, o nějž byl stát zkrácen (§§ 418—420 t. z. d., § 114, č. 4, §§ 117—118 popl. prav.).
4. Zkrácení poplatků za povolení ministerstva obchodu k dovozu, vývozu a průvozu zboží (vzniká na př. nesprávným udáním ceny zboží, která je základem pro poplatek) je těžkým přestupkem důchodkovým a trestá se 4—20násobnou částkou poplatku zkráceného (§ 3, odst. 2 zák. č. 418/1920, § 12 nař. č. 442/1920).
5. Padělání a falšování statistických známek, odbyt padělaných neb falšovaných známek, jejich přijímání, použití, dále vědomé použití statistických známek již upotřebených, konečně neoprávněný obchod známkami statistickými jest důchodkovým přestupkem podle § 6 zák. č. 235/1922 o nové úpravě statistiky zahraničního obchodu. Jiné přestupky tohoto zákona a nařízení k jeho provedení vydaných trestají se pořádkovými pokutami do 500—1000 Kč (§ 7 zák.).
VI. Delikty proti poštovnímu důchodku.
Delikty tyto byly konstruovány na ochranu poštovního regálu, který má dnes povahu obchodního monopolu státního. § 28 poštovního zákona z 5. XI. 1837, sv. 66 sb. pol. zák. č. 47/1838 určuje zkrácení poštovního důchodku za přestupek důchodkový a odkazuje na příslušná již platná ustanovení hlavy XVII. t. z. d. (§§ 423—434), kdežto porušení určitých výsad poštovních, jak také zmíněno v § 435 t. z. d., zůstává podle § 36 vyhrazeno trestání úřady politickými. V zemích Sl. a P. platí patent z 26. XII. 1850, č. 4/1851 ř. z., obsahově celkem konformní s poštovním zákonem platným pro země historické. Zahrnuje však také ustanovení o trestech, jejichž ukládání přikazuje úřadům politickým (§ 28). Teprve výnosem ministerským z 6. VII. 1855, č. 128 ř. z. bylo ponecháno úřadům politickým jen trestání porušení poštovních výsad a ostatní delikty odevzdány úřadům finančním. Tím byla úprava v obou polovicích říše sjednocena.
Zkrácení poštovního důchodku může se státi nyní po různých omezeních práva na výlučnou dopravu poštou:
a) nedovolenou dopravou předmětů, jež jsou výlučně poštovní dopravě vyhrazeny (dnes jen psaní a periodické spisy) nebo pokusem o ni (§ 423, č. 1 t. z. d., § 27, č. 1 uh. pošt. zák.).
Trestem jest 4—8násobek zkráceného nebo ohroženého poštovního poplatku. Při přitěžujících okolnostech může proti vinníku, který byl již jednou potrestán pro zkrácení poštovního důchodku podle § 423 t. z. d., býti vysloven trest ve výši 12násobku, při polehčujících okolnostech může klesnouti až na 2 násobek poštovního poplatku zkráceného nebo ohroženého (§ 427 t. z. d.).
Jestliže však vinník prohlásí, že bez řízení zaplatí hotově pokutu, stanoví se tato částkou 2 Kč za dopis nebo spis do 500 g; za každých dalších 500 g váhy opět 2 Kč (§ 428 t. z. d. v úpravě výnosu min. obchodu ze 4. III. 1885 č. 7784). V zemích Sl. a P. náleží za každé psaní nebo spis pokuta 2 Kč (§ 27, č. 1 uh. pošt. zák.);
b) dosažením nebo pokusem o dosažení poštovní dopravy zásilky, jíž nepřísluší osvobození od poštovních poplatků, bez jejich zaplacení, zvláště využitím služebního nebo úředního postavení, odvrácením poštovních orgánů od splnění jejich povinností, přikládáním předmětů poplatku podléhajících do zásilky, jež je od poplatků osvobozena, nesprávným označením zásilky za účelem osvobození. Sem spadá zasílání více psaní na různé adresy pod jednou obálkou, připojení korespondence k tiskovinám nebo ukázkám zboží atd. V těchto případech vyloudění tarifní výhody podléhá zákonnému trestu nejen pachatel, nýbrž i každý spolu vinník a účastník, jsou-li zde podmínky přičítání (§ 423, č. 2, § 424 t. z. d., § 27, č. 2 uh. pošt. zák.).
Za pokus tohoto vyloudění nelze však považovati, jestliže někdo, kdo není osobně od poštovních poplatků osvobozen, podá nebo pokusí se zdarma podati zásilku správně označenou, adresovanou na osobu či úřad, jemuž osvobození od týchž poplatků přísluší (§ 425 t. d. z.). Jestliže neosvobozený odesílatel poznamená na obálce na dopisu určeného adresátovi, jemuž osvobození od porta přísluší, "věc služební porta prostá", nejde tu o důchodkový přestupek (výn. min. fin. z 5. IX. 1902, č. 49166), ale jde o něj, poznamenal-li odesílatel neoprávněně na dopise "na úřední vyzvání" (nař. min. fin. z 9. XII. 1865, č. 55412).
V tomto případě náleží trest ve výši 10- až 20násobku zkráceného poštovního poplatku, při okolnostech přitěžujících může stoupati až na 30násobek, při polehčujících okolnostech klesnouti až na 5násobek (§ 429). Podobně stanoví pro země Sl. a P. nař. min. obchodu z 25. IV. 1901, č. 24744;
c) zřízením nebo provozováním ústavu nebo podniku k dopravě, sbírání nebo rozdělování předmětů, jejichž doprava je výlučným oprávněním pošty (§ 426, č. 1 t. z. d.). Trestem je pokuta od 50 do 400 Kč (§ 431 t. z. d.) vedle 4- až 8násobku zkrácených poplatků;
d) padělání poštovních známek jest podle m. n. č. 56/1854 ř. z. rovno padělání kolků. Na Slov. a P. Rusi platí tu podrobnější ustanovení § 1 zák. čl. XXXVII/1897. Podle výnosu uh. min. obchodu č. 212/1850 ř. z. jest nedovolený obchod poštovními známkami roven nedovolenému obchodu s kolky.
VII. Delikty proti předpisům o loterním důchodku a předpisům příbuzným. Důchodkového deliktu proti loternímu důchodku (§§ 438—451 t. z. d., §§ 58—71 uh. loterního předpisu z r. 1868) se dopouští, a) kdo sází do cizozemské loterie nebo u cizozemského sběratele anebo kdo na sebe převádí nebo zcizuje losy, vkladní lístky nebo vůbec listiny, jimiž se osvědčuje účast na cizozemské loterii (§ 438, č. 1 t. z. d., §§ 24—25 loter. patentu z 13. III. 1813 sb. zák. pol. č. 40, sv. č. 67, §§ 64—65 uh. lot. předp.).
Pokusem jest vinen za všeobecných podmínek § 18 t. z. d. ten, kdo výše zmíněné listiny zasílá do tuzemska k prodeji, kdo je z ciziny objednává pro sebe nebo za účelem prodeje, kdo jemu došlé listiny tohoto druhu uschovává a nezničí jich ani úřadu neodevzdá nebo kdo je jiným nabízí (§ 439 t. z. d., § 58 uh. lot. předp.).
Trestem je za účast při cizozemské loterii číselné 10- až 50 násobek učiněného nebo zamýšleného vkladu, za zcizení nebo nabytí cizozemského losu či jej zastupující listiny 5- až 10násobek sázky (ceny losu); proti obviněnému, který již jednou byl pro loterní přestupek trestán, může trest stoupnouti až na 15 násobek, naopak při polehčujících okolnostech může klesnouti až na 2násobek (§§ 442—443 t. z. d.). Losy, vkladní knížky a jiné listiny, jimiž se osvědčuje nárok na účast při cizozemské loterii, propadají i s výhrami (§ 444 t. z. d., § 67 uh. lot. předp.).
b) Kdo zkrátí poplatek, jemuž je loterie podrobena, uspořádáním loterie nebo hry zakázané, nebo nevyžádá si k pořádání loterie či hry potřebného povolení, je překročí nebo uspořádá loterii jinou, než jaká mu byla povolena, přijímá bez povolení sázky na tah tuzemské loterie na účet státu nebo jsa ustanoven k přijímání sázek do loterie na účet státu, neoprávněně přijímá sázky na účet vlastní nebo na účet třetího (§ 438, č. 2—4, §§ 448—451 t. z. d., §§ 68—71 uh. lot. předpisu). Pokus trestá se za podmínek § 18 t. z. d. jako čin dokonaný (§ 440 t. z. d., § 55 a), b), c), f) uh. lot. předp.). Trestem je 5- až 15 násobek poplatku zkráceného neb ohroženého; při polehčujících okolnostech může býti trest snížen až na 2 násobek (§ 445 t. z. d., § 59 uh. lot. předp.). Jen jde-li o přijímání sázek na účet třetí osoby do tuzemské loterie osobou k přijímání sázek na účet státu ustanovenou, nastává trest 2—4 násobku protizákonně přijatých sázek. Provinilec ztrácí oprávnění přijímati sázky na účet státu (§ 447 t. z. d., §§ 62, 63 a 66 uh. lot. předp.).
Trestnosti nezbavuje okolnost, že se hra neuskutečnila. Stačí, že obviněný přijal aspoň jednu sázku. Jestliže však byly ještě před odhalením a před dobou určenou pro slosování (tah) sázky vráceny a na základě dohody s účastníky smlouva zrušena, odpadá trest (§ 441 t. z. d.).
Menší odchylky od uděleného povolení, nedošlo-li ke zkrácení poplatku, trestají se pevnou pokutou; stejně tak, jde-li o loterii vůbec zakázanou (§ 446 t. z. d., § 61 uh. lot. předp.).
c) Kdo podle § 4 zák. č. 94/1913 ř. z., o třídní loterii bez státního zmocnění po živnostensku losy, jejich díly neb jiné listiny osvědčující účast na loterii nabízí, zcizuje nebo někomu dočasně přenechá, nebo takový obchod podporuje, trestá se pevnou, pokutou do 2000 Kč. Nabytí výše zmíněných papírů nemá býti stiháno jako spoluvina.
K ustanovením o loterním důchodku se řadí ustanovení
d) o obchodu s promesami (zák. č. 85/1862 ř. z.);
e) o státních prémiových dluhopisech (zák. č. 32/1889 ř. z.). Na Slov. a P. Rusi platí v obou těchto případech zák. čl. IX/1889 téměř konformního obsahu s předpisy rakouskými;
f) o prodeji losů na splátky (§§ 4—5 zák. č. 90/1878 ř. z.).
Ad d) Obchod s promesami, t. j. prodej naděje na výhru z losu povoluje se jen za určitých podmínek (§§ 1—6 zák. č. 85/1862 ř. z. a § 4 zák. čl. IX/1889). Jinak se stíhá v zemích historických jako hra zakázaná loterními předpisy, při čemž podle toho, kde sídlí provozovatel promesního obchodu, sluší posuzovati, zda se jedná o promesní obchod cizozemský či tuzemský (výnos rak. min. fin. z 18. V. 1905, č. 53039/1904).
Trestný je prodavač; spoluvinník, t. j. nabyvatel a propagátor, tehdy, když si je vědom některé zákaz odůvodňující okolnosti. Na Slov. a P. Rusi platí totéž, co o zakázaných prémiových dluhopisech.
Ad e) Důchodkového přestupku ( v zemích historických těžkého důchodkového přestupku) podle ustanovení o státních prémiových dluhopisech se dopustí, kdo drží dluhopis v tuzemsku vydaný, ale zakázaný a tudíž z obchodu vyloučený, kdo se zúčastní právního jednání s takovým dluhopisem nebo s dluhopisem cizozemským nebo se zatímním listem na cizozemský cenný papír (ledaže by tyto cizozemské cenné papíry byly nabyty dědickou smlouvou) nebo při tom spolupůsobí. Trestem je pokuta ve výši jedné pětiny nominální ceny cenného papíru, minimálně 100 Kč. Byl-li delikt spáchán po živnostensku, je trest dvojnásobný s minimem 1000 Kč. Dluhopisy z obchodu vyloučené propadají. Stejným přestupkem podle § 7 cit. zákonů jest doporučování a oznamování zakázaných losů, loterií nebo prémiových dluhopisů, které nemohou býti účastny právního obchodu, vyznačování jejich kursovních hodnot v tiskopisech, uveřejňování tažebních listin zakázaných loterií a podléhá pokutě od 100 Kč až do 600 Kč, nehledě na následky stanovené obecním právem trestním.
Ad f) V zemích historických trestají se veškeré přestupky předpisů zákona o prodeji losů na splátky jako loterními předpisy zakázaná hra a liší se od zásad ad d) tím, že nabyvatel losů na splátky není ani vinníkem ani ručitelem. Vědomé vybízení k uzavírání zakázaných obchodů a zprostředkování jich je spoluvinou.
Jestliže prodavač prodané losy neb dílce jich zcizí neb zastaví, aniž zanikl nárok kupcův na ně podle podmínek prodejové listiny pro neplacení splátek, jestliže v prodejové listině nebo ve vyzvání k obchodu činí údaje se slosovacím plánem se neshodující o naději na výhru prodávaných losů neb jich dílců, trestá se pro těžký přestupek důchodkový 2—8násobkem nominální ceny losů nebo dílců.
Na Slov. a P. Rusi platí jen všeobecné předpisy zák. čl. XXXI/1883. Přestupky jeho nejsou však přestupky důchodkovými.
VIII. Delikty měnové. Pramenem je zákon č. 7/1924 se změnami podle zák. č. 121/1932, 113/1934 a 183/1936. Důchodkové delikty byly tu konstruovány poprvé v zák. č. 121/1932, kde doplnily ustanovení o deliktech souzených řádnými soudy. Důchodkovými delikty jsou přestupky proti nařízením, jež vláda vydá podle § 2 cit. zák.: 1. o úpravě obchodu s cizozemskými platidly, pohledávkami a s drahými kovy; 2. pro dovoz, průvoz a vývoz drahých kovů, cizích i domácích platidel, cenných papírů a jiných peněžních hodnot, jakož i pro potřebnou manipulaci; 3. o poskytování cizozemských úvěrů, o nakládání s platidly, pohledávkami proti cizině, drahými kovy a jinými peněžními hodnotami z ciziny došlými a o způsobu, jak je míti v patrnosti; 4. o způsobu platebních styků v poměru k některým státům a posléze 5. o ochraně měny při dovozu a vývozu zboží.
Přestupky ty se trestají pokutou od 100 do 100000 Kč. Byly-li spáchány úmyslně nebo z hrubé nedbalosti při provozování peněžního závodu nebo bylo-li účelem jejich dovézti nebo vyvézti, třeba jen účetně, hodnoty, jejichž oběh jest zmíněnými nařízeními omezen, jde o těžké přestupky důchodkové, trestné 1—4násobkem hodnoty předmětu deliktu. Při nedobytnosti má být uloženo vězení do 1 roku. Stejně se trestá těžký důchodkový přestupek, spočívající ve vědomém neplnění povinností uložených nařízením podle § 2, č. 3 zák. (tedy t. zv. nařízení soupisová č. 132/1932 a 202/1934 a ustanovení o povinném odvodu a nabídce pohledávek v cizí měně, zejména § 15 nař. č. 46/1924).
Trest tuhého vězení do 6 měsíců může býti uložen i vedle pokuty za těžký důchodkový přestupek
a) převyšuje-li základ pro vyměření pokuty 50000 Kč nebo b) bylo-li při trestném činu užito podvržených listin, předstíraných jmen nebo zápisů v obchodních knihách nebo jiných k oklamání zvláště způsobilých prostředků, nebo c) byl-li již obviněný pravoplatně odsouzen podle zákona o ochraně měny pro zločin, přečin nebo těžký důchodkový přestupek a dopustil-li se opět takového přestupku do 5 let po odsouzení nebo d) zúčastnilo-li se přestupku více osob než dvě (§ 3 zák.).
Při všech přestupcích jest trestným i pokus (§ 11 zák.).
Při odsouzení může býti vysloveno propadnutí platidel, drahých kovů nebo jiných hodnot, jimiž byl delikt spáchán nebo k jehož provedení byly určeny nebo jím získány. Nebyly-li zachyceny, propadá jejich hodnota. Dále propadá zisk z deliktu. Propadnutí děje se ve prospěch státu, a to bez ohledu, zda hodnoty jsou vlastnictvím odsouzeného nebo zda na nich váznou práva třetích osob, leda že by jich pachatel nabyl deliktem proti třetím osobám spáchaným (§ 9, odst. 1 zák.). Propadnutí může býti vysloveno i bez rozsudku či nálezu, nebyl-li pachatel nebo jeho zdejší pobyt vypátrán a pachatel se nedostavil ve lhůtě 60 dnů k finančnímu úřadu přes veřejné vyzvání (§ 9, odst. 2 zák.).
IX. Ostatní důchodkové delikty. Některé modernější zákony vztáhly ustanovení t. d. p. i na delikty, které neznamenají ani poškození ani konkrétní či abstraktní ohrožení státního důchodku, nýbrž poškození různých hospodářských zájmů státních a jsou pouze z důvodu účelnosti konstruovány jako důchodkové.
Sem patří mimo delikty měnové (viz VIII.) tyto těžké důchodkové přestupky: a) Vylákání výrobního oprávnění na lihovar vůbec, jeho zvětšení nebo přikázání dodatečných výrobních přídělů na podkladě nesprávných údajů nebo dokladů. Trestem je pokuta 100—150 Kč za každý hektolitr alkoholu neoprávněně vyrobeného, nebo 20 Kč za každý litr vylákaného, ale nevyužitého výrobního oprávnění nebo dodatečného přídělu;
b) zakázané překročení výrobního oprávnění, které se trestá pokutou 100—150 Kč za každý hektolitr alkoholu vyrobený nad výrobní oprávnění s připočtením dodatečných přídělů (čl. VII, § 1, odst. 1 a 3 zák. č. 86/1932);
c) nedodržení ustanovení o závěře lihu, t. j. vyklizení, zcizení, zpracování, spotřeba lihu pod závěrou nebo nakládání s ním bez příkazu finanční správy po př. hospodařící obchodní společnosti. Trestem je pokuta 20 Kč za každý hektolitrový stupeň alkoholu, jímž byl delikt spáchán. Jsou-li zvláště přitěžující okolnosti, možno mimoto uložiti trest vězení až do 6 měsíců. Spáchá-li přestupek majitel živnosti nebo jeho nástupce při provozu živnosti z jeho příkazu nebo s jeho vědomím, může býti majitel i jeho nástupce na čas nebo trvale vyloučen z odběru lihu. Jde-li d opětovné odsouzení, může mu kromě toho býti i odňato živnostenské oprávnění, při jehož výkonu byl přestupek spáchán (čl. VII, § 2 zák. č. 86/1932);
d) držba rakousko-uherských válečných půjček podle § 29 zák. č. 216/1924. Prosté důchodkové přestupky:
e) zpracování cizozemských surovin v produkčním lihovaru bez povolení; trestá se pokutou od 500 do 10000 Kč (čl. VII, § 1, odst. 2 zák. č. 86/1932);
f) přestupky zák. č. 85/1932 o povinném míšení lihu s pohonnými látkami, jakož i nařízení podle něho vydaných; trestají se pokutou do 20000 Kč;
g) přestupky nař. č. 214/1935 o zpracování ječmene a melasy na líh, jakož i nařízení na jeho podkladě vydaných; trestají se pokutou do 50000 Kč.
D. Právo formální.
1. Zásady trestního důchodkového procesu. Ježto zákonodárcům byl vzorem trestní zákon a řád z r. 1803, přejímá t. z. d. jako pilíře své konstrukce zásadu inkvisiční, zásadu písemnosti a prostřednosti, zásadu tajnosti a zákonnou teorii průvodní. Jelikož tyto principy jsou v trestním právu obecném dnes vystřídány zásadou obžalovací a disposiční, zásadou bezprostřednosti, zásadou veřejnosti a volným uvažováním důkazů, stává se celý důchodkový trestní proces archaismem a nabývají podkladu snahy po jeho reformě. Nejmarkantněji se uplatňuje v trestním důchodkovém procesu zásada inkvisiční, která vystoupila poprvé v zemském trestním řádu rakouském z r. 1675 a značně byla zesílena v tereziánské kriminální konstituci z r. 1768. Jejím důsledkem je, že řízení nerozpadá se v řízení přípravné, jehož úkolem je sebrati materiál, a hlavní přelíčení, jako v trestním řádu z r. 1873, nýbrž jde stále jen o vyšetřování. Je-li skončeno, předloží se spisy k rozhodnutí. Není žalobce; jeho funkce je spojena s funkcí soudcovskou. Soudce vyšetřování počíná a určuje jeho rozsah. Obviněný je jen objektem řízení. Účast právního zástupce před vynesením rozsudku je omezena na minimum, a to až po t. zv. závěrečném rozboru. Často se upozorňuje také na to, že t. z. d. připouští i doplňující přísahu obviněného jako důkaz (§ 726). Vedle osvobozujícího nebo odsuzujícího výroku zná t. z. d. ještě skončení vyšetřování pro nedostatek důkazů, zůstává-li proti obviněnému podezření.
2. Příslušnost úřadů a soudů.
a) Odhalení deliktů náleží předně důchodkovým kontrolním úřadům a finanční stráži; i jiné úřady veřejné nebo soudy mají však, zjistí-li při své úřední činnosti důchodkový delikt, učiniti o něm oznámení finančnímu úřadu a učiniti potřebné opatření, aby jeho vyšetření bylo umožněno (§§ 507, 509 t. z. d., § 1, č. 3 nař. č. 157/1920, §§ 12, 19 c. z.)
b) Zjištění skutkové podstaty a vyšetřování (§§ 510—515 t. z. d., § 94 zák. čl. XI/1909, § 11 c. z.) provádějí úřady první stolice pověřené správou nepřímých dávek (celní úřady, okresní finanční ředitelství) svými úředníky. Mohou však býti k tomu zmocněni i orgánové nižší. Zjišťující nebo vyšetřující úředník musí si přibrati zapisovatele a za účelem zachování nestrannosti t. zv. přísudího, jímž jest soudce, politický úředník, člen obecního zastupitelstva; dva nepodjaté svědky možno místo toho přibrati jen tehdy, došlo-li by jinak k průtahu řízení (§§ 656—658 t. z. d., §§ 654—656 instr.).
c) Rozhodování náleží aa) v zemích historických podle §§ 516—520 t. z. d. a dekretu dvorské komory ze 7. XII. 1843, sv. 71, č. 133 sb. zák. pol. okresnímu finančnímu ředitelství tehdy, jde-li o případ nepatrný a nepřevyšuje-li pokuta pro jednoho provinilce 200 Kč, jsouc tu podrobeno pravidelnému instančnímu pořadí. V jiných případech rozhodují důchodkové soudy (§§ 794—799 t. z. d.). Tyto skládají se z předsedy a sudého počtu členů, z nichž polovice je justičních soudců, polovice finančních úředníků. Mimoto funguje zapisovatel. Okresní soudy důchodkové nalézají se v sídlech okresních finančních ředitelství, mají 4 členy a okresního finančního ředitele jako předsedu, vrchní soudy důchodkové mají sídlo v Praze a Brně, jejich předsedou je president vrchního soudu resp. jeho náměstek. Konečně nejvyšší soud důchodkový se sídlem v Praze má 6 členů a řídí jej první president nejvyššího soudu (zák. č. 134/1919, nař. č. 238/1919).
Okresní důchodkový soud rozhoduje o těch nepatrných případech, které nepatří do kompetence okresního finančního ředitelství, dále o jiných případech, na které zákon stanovil pokutu pevnou částkou nebo kde pokuta pro každého obviněného nebo účastníka nepřevyšuje 6000 Kč a konečně o případech, v nichž zákon jako trest vedle pokuty nebo jako zostření trestu určuje vězení. Vrchní důchodkový soud rozhoduje v první instanci o podloudnictví nebezpečným srocením, o podloudnictví opovážlivém, spojeném s násilím, s nabízením darů, o podloudnictví zajištěném a o podloudnických společnostech, jakož i o těch těžkých důchodkových přestupcích, o nichž platí podle §§ 272, 273 t. z. d. tytéž předpisy o trestu, nebo na něž je stanoveno jako zostření trestu podle § 65 t. z. d. uveřejnění jména a ztráta práv a oprávnění, konečně o všech jiných přestupcích, pro které není příslušné okresní finanční ředitelství ani okresní důchodkový soud. Jako druhá instance rozhoduje pak o opravných prostředcích do rozhodnutí okresních důchodkových soudů. Nejvyšší důchodkový soud rozhoduje o věcech došlých k němu instančním pořadem od trestních důchodkových soudů.
bb) V zemích Sl. a P. přísluší rozhodování jednak finančním úřadům první stolice pro daně nepřímé, jednak krajským soudům. Finanční úřady trestají přestupky, u nichž se úmyslné jednání či opominutí nevyžaduje nebo u nichž úmysl zjištěn nebyl (§ 101 zák. čl. XI/1909 ve znění § 42, odst. 2 zák. čl. LIII/1912). Jiné přestupky, tudíž takové, kterými bylo zamýšleno zkrácení, zatajení nebo ohrožení státního důchodku, jsou stihány krajskými soudy podle § 94 zák. čl. XI/1909 a podle min. nař. č. 800/1916, vydaného na základě zmocnění § 10 téhož článku. Krajský soud tu jedná jako samosoud a rozhoduje jako důchodkový trestní soud.
cc) § 137, odst. 3 a § 138, odst. 6 c. z. stanovily, že celní přestupky trestají důchodkové soudy, celní nepořádnosti celní úřady s výjimkou těch nepořádností, které byly spáchány ve službě zaměstnanci veřejného dopravního podniku a které trestají jejich představení disciplinárně. Podle tohoto vzoru některé nejnovější unifikační zákony stanoví již zásadu, že těžké důchodkové přestupky trestají důchodkové soudy, prosté trestají finanční úřady pro nepřímé daně (zák. č. 86/1932 o dani z lihu, § 16, odst. 3 zák. o ochraně čsl. měny č. 7/1924 ve znění zák. č. 121/1932; rovněž tak důchodkové přestupky podle § 4, odst. 2 zák. č. 85/1932 o míšení lihu s benzinem, § 92, odst. 3 zák. č. 77/1935 u daně z motorových vozidel, nař. č. 214/1935 o zpracování ječmene na líh, § 12, odst. 5 zák. č. 40/1936 o dani z prášků ke kypření těsta, § 14, odst. 5 zák. č. 41/1936 z kyseliny octové, § 14, odst. 3 zák. č. 180/1936 z umělých jedlých tuků a zák. č. 248/1937 Sb. z limonád), trestají finanční úřady pro nepřímé daně. § 12 nař. č. 442/1920, který stanovil kompetenci finančních úřadů pro všechny delikty u poplatků dovozních, vývozních a průvozních, byl uznán nálezem nss-u Boh. F 3455 za zákonu odporující.
Z kognice nejvyššího správního soudu jsou věci rozhodnuté důchodkovými soudy vyloučeny, ježto tyto nepokládá prakse za správní úřady (§§ 2, 3a, zák. č. 36/1876 ř. z., § 2 zák. č. 3/1918, srov. též heslo "Nejvyšší správní soud" a Hoetzel: Soudní kontroly veřejné správy 1926, str. 21, týž: Čsl. správní právo 1934, str. 84). Není jisto, zda zák. č. 3/1918, odstraniv omezení § 3, písm. h, zák. č. 36/1876 ř. z., měl na mysli také trestní důchodkové soudy, které přes jejich smíšenou povahu chtěl zákonodárce z r. 1835 koordinovati soudům pro věci kriminelní. Na tomto stavu nebylo zákonem č. 164/1937 nic změněno.
d) Místní příslušnost (§§ 521—526 t. z. d.). Skutkovou podstatu zjistí orgán příslušný vzhledem k místu deliktu nebo osobám, jichž se věc týká. Byl-li delikt spáchán na hranici dvou obvodů, rozhoduje předstižení. V dalším řízení pak řídí se příslušnost místem, kde se obviněný zdržuje. Na přání obviněného může býti věc postoupena úřadu příslušnému podle jeho řádného bydliště. Vrchní, po případě nejvyšší důchodkový soud může delegovati k vyšetřování jiné okresní finanční ředitelství, než podle zákona příslušné. Úřad příslušný pro pachatele je příslušným i pro původce, spoluvinníky i účastníky; pokud tito bydlí mimo jeho obvod, mohou být k němu voláni jen se svolením vrchního důchodkového soudu.
V zemích Sl. a P. platí obdobná ustanovení §§ 617—618 instr.
3. Odhalení důchodkových deliktů je podnětem k zahájení důchodkového trestního řízení. Dochází k němu nejčastěji při kontrolní činnosti orgánů k tomu pověřených nebo i při vykonávání činnosti úřadů nefinančních.
a) K tomu cíli jsou důchodkovým orgánům poskytnuta určitá oprávnění, tak úředníkům důchodkových kontrolních úřadů zvláště u podniků podléhajícím důchodkovému dozoru co do daní nepřímých a monopolů, finanční stráži pak v §§ 13, 14 c. z. všeobecně, ovšem jen v celním pohraničním pásmu, nebo na nádražích, přístavech a překladištích, v nichž se zboží celně projednává, jakož i v podnicích, podrobených celnímu dozoru. Finanční stráž může tu vstupovati na pozemky a do budov, nikoliv však do obydlených bytů a uzavřených místností k nim patřících a je prohlížeti; na žádost třeba vydati potvrzení o prohlídce, jejích důvodech a o zabavených věcech. Oprávnění se vztahuje i na dopravní prostředky, uzavřené schrány a na tělesnou prohlídku osob. Naopak jsou zase některým subjektům (železnice, pošta) uloženy různé povinnosti (oznamování zásilek vína, masa atd.).
b) Následkem odhalení důchodkového deliktu je pravidelně zadržení osoby nebo věci důchodkovým orgánem, který o tom musí sepsati popis činu (§§ 535—537 t. z. d., §§ 597—603 instr.). Tento má obsahovati místo a čas zadržení nebo odhalení a okolnosti s ním spojené, osobní data zadržené osoby neb popis zabavené věci, udání osob, které se zadržení zúčastnily, námitky strany co do obsahu přečteného jí popisu, jakož i podpisy všech přítomných. Popis činu jest zaslati úřadu, oprávněnému k vyšetřování. Orgán jej sepsavší má v případě potřeby požádati obecní úřad, aby provedl předběžná šetření ještě dříve, než počne příslušný finanční úřad s vyšetřováním (§ 539 t. z. d.).
c) Zabavením (§§ 552—557 t. z. d., §§ 562, 563, 604, 605 instr.) předmětu přestupku a pomocných prostředků uplatňuje se jednak věcné ručení, jednak se zajišťují důkazy pro vyšetřování, zvláště jde-li o předměty nesoucí stopy přestupku, nebo o písemnosti a nástroje. Zabavená věc se opatří pečetí majitele, finančního orgánu a přísudího; není-li to možno, jest ji důkladně popsati. O zabavení vydá se majiteli stvrzenka. Věci podléhající zkáze nebo jichž uschování je nepoměrně nákladné, mají býti prodány veřejnou dražbou, nejde-li o předmět státního monopolu. Podle § 14 c. z. jsou orgány celní správy oprávněny vzíti dočasně v úschovu zboží, je-li podezření, že s ním byl spáchán celní přestupek, zároveň s obaly a dopravními prostředky (prozatímní opatření). Zabavení vlastní může však vysloviti jen celní úřad nebo úřad vyšetřující.
d) Zadržení osoby a vazba (§§ 558 až 565 t. z. d., srov. též §§ 1—5 úst. zák. č. 293/1920). Zatčení obviněného má nastati při nebezpečí útěku, může pak nastati z důvodu koluse nebo jako donucovací prostředek k výpovědi (viz č. 6b). Nebezpečí útěku je tu i tehdy, když obviněný se protiví zadržení aneb když nemá v tuzemsku stálého bydliště, nemovitého majetku, zaměstnání ani nemůže dáti jistotu. Z důvodu koluse může býti zatčen člen podloudnické tlupy (podle t. z. d.), nebo obviněný z přestupku, na který jest uloženo samostatné vězení. Podle § 15 c. z. může vyšetřující úřad zadržeti osobu obviněnou z celního přestupku a zůstala-li i po výslechu podezřelou, vzíti ji do vazby, byla-li přistižena při činu a nelze-li zjistiti její totožnost, uprchla-li nebo se skrývá, nemá-li stálého bydliště v celním území, páchá-li celní přestupky po živnostensku nebo konečně je-li podezření opakovaného celního přestupku nebo účasti jiných osob. V celním pohraničním pásmu může býti zadržena a vzata do vazby též osoba obviněná z celního přestupku, snaží-li se uschovati nebo se zbaviti předmětu deliktu, zahladiti stopy deliktu nebo působiti na osoby zúčastněné, nelze-li zjistiti její totožnost. Do prozatímní vazby jsou oprávněny vzíti orgánové celní správy již při stihání celního přestupku, je-li nebezpečí v prodlení a jsou-li tu zároveň předpoklady zadržení a vazby (§ 14, odst. 4 c. z.). Totéž platí u těžkých přestupků valutových (§ 16, odst. 4 zák. na ochranu měny).
Zatčení se má provésti zatýkacím rozkazem, který pravidelně vydává vyšetřující úřad (okr. fin. ředitelství), u celních přestupků vedle vyšetřujícího úřadu také důchodkový soud. Nejpozději dlužno obviněnému zatykači rozkaz dodati do 24 hodin po zatčení (výn. min. fin. z 5. II. 1863, č. 476, též § 2 zák. č. 293/1920). Proti zatýkacímu rozkazu vyšetřujícího úřadu může se obviněný odvolati k okresnímu důchodkovému soudu, a to bez časového omezení. Může se však vyhnouti zatčení tím, že nabídne složení jistoty; nabídku tu musí úřad přijmouti, byl-li vydán zatykači rozkaz jen pro nebezpečí útěku.
Trvání vazby nemá býti delší než důvody její vyžadují. § 15 c. z. stanoví maximum 3 měsíce.
Předpřevratové uh. právo obsahovalo ustanovení celkem konformní s nynějším zákonem celním (§§ 10, 11 min. nař. č. 800/1916). Zadržení nařizoval krajský jako důchodkový trestní soud písemným usnesením. Proti rozhodnutí soudu byl podle §§ 24 a 25 cit. nař. přípustný opravný prostředek k vrchnímu soudu. Jinak tu platila ustanovení trestního řádu. Po vydání celního zákona přibylo oprávnění i okresnímu finančnímu ředitelství, aby nařídilo uvalení zajišťovací vazby pro celní přestupky. Proti tomuto vzetí do vazby je rekurs do 15 dnů ke generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě nebo ke hlavnímu finančnímu ředitelství v Užhorodě.
e) Jistota (§§ 566 až 568 t. z. d., §§ 612 až 616 instr.) hotovostí, cennými papíry, ruční zástavou nebo hypotékou a konečně rukojemstvím způsobilé k tomu osoby žádá se, je-li nebezpečí útěku a nemá-li dojiti k zajišťovací vazbě (viz shora), nebo nestačí-li ručení předmětu deliktu a pomocných prostředků k zajištění majetkového trestu. Nesloží-li ji obviněný nebo ručící dobrovolně, požádá vyšetřující úřad o zajišťovací exekuci zabavením jejich movitého jmění nebo záznamem na jejich majetku nemovitém u civilního soudu. Výše žádané jistoty řídí se pravidelně průměrem mezi nejnižším a nejvyšším zákonným trestem. V celním právu má ustanovení o jistotě § 23, odst. 3 nař. č. 168/1927.
4. Zjištění skutkové podstaty a předběžné vyšetřování (§§ 589—593 t. z. d., srov. též §§ 620—624 instr.):
a) Toto stadium řízení má za účel objasniti všechny okolnosti potřebné pro další řízení tak, aby určité osoby mohly býti řádně vyšetřovány pro určitý delikt. Podle potřeby vyslechnou se svědci po př. znalci a vykoná se domovní nebo tělesná prohlídka, nebyla-li vykonána již v předchozím stadiu řízení.
b) Prohlídky ke zjištění skutkové podstaty jsou možný podle § 584 t. z. d. pouze tam, kde je připouští právo celní, jež je upraveno ve shodě s úst. zák. č. 293/1920 o ochraně svobody osobní a domovní. Předpokladem domovní prohlídky (§ 16, odst. 1—3 c. z.) je důvodné podezření, že se v určité místnosti skrývá osoba dopustivší se celního přestupku nebo že jsou v ní ukryty předměty celního přestupku nebo předměty k trestnímu řízení potřebné. Prohlídku nařizuje okrsková celní správa nebo vyšetřující úřad; jiný orgán jen v nebezpečí z prodlení. Prohlížející orgán musí se vykázati povolením a na žádost též do 24 hodin po prohlídce vydati písemné potvrzení o prohlídce, jejích důvodech a o zabavených věcech. Totéž platí o prohlídkách u přestupků valutových (§ 16, odst. 4 zák. na ochranu měny).
Domovní prohlídku připouští též celní a monopolní řád z r. 1835. Musí jíti o živnostníka podléhajícího důchodkovému dozoru nebo o jinou osobu, pokud proti ní se naskytne důvodné podezření, že se u ní zkrácení důchodku provádí, že se u ní nalézá předmět deliktu, pachatel, pomocné prostředky, nebo že provozuje tajně živnostenský podnik, pod dozor postavený. Prohlídku nařizuje okresní finanční ředitelství svým přednostou nebo jeho zástupcem, a jde-li o prohlídku u živnostníků, vrchní úředník některého úřadu nižšího (§§ 273—276 c. a m. řádu; §§ 277—285 stanoví podrobné předpisy o prohlídkách; §§ 139—140 předpisu pro finanční stráž v Uhrách z r. 1894 mají podobná ustanovení).
Podle toho, co bylo řečeno, je vyloučena domovní prohlídka na př. ve věcech poplatkových.
c) Obviněný neb podezřelý má býti již v tomto stadiu stručně slyšen (sumární výslech), který je jediným obsahem předběžné¬ ho vyšetřování (§§ 585—589 t. z. d.). Účelem jeho je uvědomiti obviněného o přestupku, jenž se mu přičítá a umožniti mu buď zkrácení řízení tím, že se přizná nebo že předloží důkazy o své nevině. Přiznání se má díti ve formě souvislé spontánní výpovědi, jež se pojme do protokolu. K sumárnímu výslechu má dojiti hned po zadržení obviněného; zůstává-li tento na svobodě, avšak při tom nablízku vyšetřujícího orgánu, má se tak státi po zjištění skutkové podstaty. Zdráhá-li se vyslýchaný vypovídati, má býti důrazně upozorněn na to, že by toto chování jemu jen uškodilo. V zemích Sl. a P. není ustanovení o sumárním výslechu. Prakse však užívá ustanovení t. z. d.
d) Již v tomto stadiu může trestní důchodkové řízení skončiti (§§ 594—595 t. z. d.) buď: aa) došlo-li k formálnímu doznání obviněného; tu není třeba dalšího zjišťování skutkové podstaty a může se ihned přikročiti k vynesení rozsudku resp. v zemích Sl. a P. k podání obžalovacího spisu; bb) nedošlo-li k doznání a úřad naopak sezná, že není důvodů k dalšímu vyšetřování, zastaví vyšetřování buď sám, nebo není-li jeho příslušnost k zastavení řízení dána, předloží spisy úřadu kompetentnímu. Příslušné je okresní finanční ředitelství, nepřevyšuje-li nejnižší pokuta 1000 Kč (výn. min. fin. z 14. VI. 1920, č. 54957), v ostatních případech zemské finanční ředitelství; cc) požádá-li obviněný za upuštění od řízení a bude-li jeho žádosti vyhověno (viz dále). Takovéto skončení věci jest ovšem možno i v pozdějším řízení, dokud nebyla věc obvyklou cestou vyřízena.
5. Upuštění od řízení (§§ 541—551 t. z. d., § 95 zák. čl. XI/1909, min. nař. č. 52/1851 ř. z.) je zvláštním institutem t. p. d., který má umožniti poplatníku, aby si ulehčil nepříznivé následky budoucího rozsudku, a dále úřadu ušetřiti práci a náklady s pokračováním v řízení spojené. V praksi většina případů končí řízením upouštěcím. Toto upuštění od řízení nedovoluje zákon u deliktů, na které vedle pokuty je uložen ještě trest vězení, dále u nichž byly konstatovány závažné okolnosti přitěžující a kde obviněný byl již rozsudkem potrestán pro týž nebo příbuzný důchodkový přestupek (dekret dv. komory z 21. IX. 1836, č. 40371 v tomto posledním bodě praksi zmírnil). Předpokladem pro upuštění je, že obviněný za ně žádá (musí tu jíti o projev svobodné vůle, Boh. F. 4504), vzdá se další obhajoby a složí nebo zajistí částku ve výši nejmenší zákonné pokuty. Nedobytná upouštěcí částka je v praksi výjimečně nahrazována přiměřeným trestem na svobodě. Žádost jest zamítnouti, nebylo-li objasněno celé trestné jednání, zvláště jsou-li zde pravděpodobně také další vinníci nebo účastníci, u nichž předpoklady upuštění nejsou dány.
Kompetentními k vyřízení žádosti za upuštění od řízení jsou u přestupků celních silniční celní úřady, nepřesahuje-li nejnižší zákonná pokuta 200 Kč, ostatní celní úřady, nepřesahuje-li 500 Kč (§ 18 nař. č. 168/1927); u jiných přestupků důchodkové kontrolní úřady, nepřevyšuje-li nejnižší zákonná pokuta 4 Kč, okresní finanční ředitelství, nepřevyšuje-li 1000 Kč, zemské finanční ředitelství, nepřevyšuje-li 8000 Kč, jinak ministerstvo financí. Byla-li žádost za upuštění od řízení podána až po počátku řádného výslechu, je kompetentní k vyřízení jen finanční ředitelství po př. ministerstvo, kteréžto úřady mohou v tomto případě jíti i pod nejnižší zákonnou míru trestu, t. j. nestanoví-li specielní předpisy výjimku, může okresní finanční ředitelství snížiti nebo prominouti pokutu do 1000 Kč, zemské finanční ředitelství do 8000 Kč, jinak musí rozhodovati ministerstvo financí (výn. min. fin. z 14. VI. 1920, č. 54957).
Od žádosti za upuštění nelze ustoupiti do 60 dnů; po této době jen tehdy, nebyl-li žadatel o vyřízení vyrozuměn. Nebude-li žádosti vyhověno, nebo vezme-li ji obviněný zpět po uplynutí 60 dnů, jest složenou částku vrátiti, ledaže by úřad se rozhodl ponechati si ji jako jistotu za budoucí pokutu. Údaje žádosti za upuštění nesmějí býti vykládány v neprospěch žadatele, zejména nesmějí býti považovány za doznání.
Proti nepovolení upuštění lze podati rekurs do 14 dnů (na Slov. a P. Kuši do 30 dnů) k okresnímu finančnímu ředitelství, jde-li o zamítavé rozhodnutí nižšího úřadu, nebo k zemskému finančnímu ředitelství, rozhodlo-li okresní finanční ředitelství. Rozhodnutí zemského finančního ředitelství je konečné.
6. Řádné vyšetřování. a) Nebylo-li od řízení upuštěno a shledá-li úřad, že je zde právní podklad k řádnému vyšetřování, vydá nasvědčovací nález (§ 596 t. z. d.), t. j. usnesení, že má býti zavedeno vyšetřování proti určité osobě, která je právně podezřelou z deliktu nebo z trestné součinnosti. Právní podezření musí býti založeno na určitých okolnostech, t. j. právních průtazích (indiciích, příznacích), které jsou demonstrativně uvedeny v §§ 602—612 t. z. d. jako názorný příklad kasuistiky, ale i důkladnosti zákona. Na Slov. a P. Rusi není obdobných ustanovení.
b) Základem řádného vyšetřování jest řádný výslech, jehož náležitosti, od náležitostí výslechu v trestním obecném právu se lišící, jsou tyto: Je-li bydliště obviněného známo, doručí se mu předvolání (§ 613— 625 t. z. d.), které je buď bezpodmínečné nebo podmínečné. Nedostaví-li se obviněný na bezpodmínečné předvolání, může býti předveden četnickým velitelstvím nebo státním policejním úřadem. K předvedení má dojíti i tehdy, je-li obava, že se obviněný clíce vyhnouti vyšetřování. Podmínečné předvolání se doručuje na stvrzenku do vlastních rukou nejméně 3 dny před výslechem a musí obsahovati podstatné body, o nichž se má obviněný vyjádřiti, dále upozornění, že nedostaví-li se nebo nepodá-li včas písemného vyjádření, budou tyto body pokládány za mlčky doznané a že se tudíž na základě toho přikročí k rozsudku. Podmínečné předvolání je vyloučeno při obvinění z deliktů, na něž je uložen samostatný trest vězení nebo kde zákon nařizuje či dovoluje užíti zvláštních zostření trestu. U nesvéprávných obviněných má se mimo předvolání obviněného vyrozuměti ještě zákonný zástupce nebo k tomu cíli zřízený kurátor. Byl-li uchopen předmět přestupku, avšak bydliště obviněného není známo, vyzve se majitel vyhláškou obecního úřadu, aby uplatnil svůj nárok na věc do 30 dnů, u věcí vyšší hodnoty do 90 dnů, v kterémžto případě se vyhláška po třikráte uveřejní také v úředních novinách. Byl-li předmět uchopen při podloudnictví nebo při pokusu o ně, prohlásí se po uplynutí 90 dnů od vyhlášení bez rozsudku věc za propadlou.
Slovenská ustanovení o obsílce a o řízení ediktálním jsou obsažena v § 154 třic. řádu z r. 1788 a v §§ 626—631 instr.
Účelem řádného výslechu (§§ 626—645 t. z. d.) jest objasniti delikt, zjistiti vinu obviněného a event. účast osob jiných, pokud se tak již snad nestalo. Odepře-li obviněný vypovídati, může mu u menších deliktů, na které není stanoven samostatný trest vězení, býti pohrozeno, že okolnosti, o nichž odepřel vypovídati, budou pokládány za prokázané. Vyslýchající může však uvaliti na obviněného vazbu na tak dlouho, dokud neprojeví ochotu k výpovědi. Tato vazba může trvati déle než 1 měsíc jen s povolením zemského finančního ředitelství. Ustanovení uherské instrukce (§§ 633—647 instr.) neobsahují možnosti uvaliti vazbu při odepření výpovědi. Uvalení vazby jako donucovací prostředek k výpovědi upadlo však téměř v zapomenutí a prakse ho neužívá.
c) Důkazní řízení. T. z. d. stanoví způsoby důkazu a jejich relevanci pro rozhodování (zákonná teorie průvodní). Důkaz ovšem musí býti obviněnému sdělen tak, aby mohl jeho průkazní moc seslabiti nebo vyvrátiti (§ 676 t. z. d.) po př. uvésti proti důkaz, je-li zákonem přípustný. I beze zřetele k tomu sluší uvažovati každý důkaz nikoliv isolovaně, nýbrž ve spojení se všemi skutečnostmi vyšlými při vyšetřování na jevo (§ 677 t. z. d.). Důkaz může se týkati buď objektivní skutkové podstaty deliktu (§§ 678—726), povinného výkazu o odběru, původu nebo proclení zboží (§§ 727—754) nebo subjektivních prvků deliktu (§§ 755—788). Pro každý tento účel připouští zákon jinou skupinu důkazů. Společný pro všechny jest důkaz doznáním, listinami, svědky. Objektivní skutková podstata deliktu připouští ještě znalecký posudek a doplňovací přísahu. Stejně platí u odběru, původu a proclení zboží, jejž má prokázati obviněný, při čemž jest z důkazů listinami důležitý důkaz obchodními knihami. Důkaz subjektivní stránky deliktu, tedy k usvědčení obviněného či ručícího sloužící, je mimo shora uvedené společné formy důkazů též seskupení právních příznaků (indicií, půtahů). Předpisuje- li zákon určitý důkazní prostředek, nemůže býti připuštěn důkaz jiný (§ 675 t. z. d.).
Úplný důkaz tvoří aa) formální doznání, a to výslovné nebo mlčky učiněné (§ 678—684 t. z. d.). Jednoduché doznání před vyšetřujícím úřadem, politickým úřadem nebo soudem tvoří plný důkaz, je-li nenucené, spočívá-li ve zřetelném vylíčení okolností, je-li složeno písemně, je-li ve shodě s vyšetřenými okolnostmi a neodporuje-li mu pozdější výpověď obviněného (§§ 685—686 t. z. d.); bb) listiny veřejné vůbec, soukromé pak proti vystaviteli a proti jiným osobám tehdy, byly-li jim předloženy k nahlédnutí a jejich obsah nebyl vyvrácen (§§ 688—694, 760 t. z. d.); cc) důkaz svědecký jednou úřední osobou nebo dvěma svědky věrohodnými nebo aspoň třemi svědky povážlivými, nebo jedním věrohodným a dvěma povážlivými, dvěma spoluobviněnými nebo účastníky, nebo jednoho z nich ve spojení s jinými svědeckými výpověďmi nebo aspoň jednoho povážlivého svědka ve spojení s jednoduchým doznáním. Svědkové jsou vůbec zavržitelni, nejsou-li pro svou duševní povahu schopni k poznání nebo projevení pravdy, mají-li vypovídati o okolnostech, zběhlých před jejich 14. rokem nebo byli potrestáni pro podvod nebo jiný delikt ze zištnosti vzniklý. Povážliví svědkové jsou zejména ti, kteří jsou s obviněným příbuzni nebo sešvakřeni (§ 177 t. z. d.), u něho zaměstnáni nebo se dopustili opovážlivého podloudnictví, jde-li o jeho obhajobu. Proti obviněnému jsou povážlivými svědky osoby příbuzné neb sešvakřené s osobami, jež mohou z potrestání obviněného míti zisk (§§ 695—716); dd) dva znalci (§§ 717—725); zvláštním předmětem znaleckého posudku jest t. zv. zkouška díla (§ 749), k níž dochází na žádost strany za účelem osvětlení skutkových okolností aneb znaleckého posudku o tom, zda strana spornou věc sama vyrobila a má k tomu potřebnou schopnost neb prostředky; ee) střetnutí právních příznaků (§ 766).
Poloviční důkaz tvoří obchodní knihy (§§ 739—740), doplňovací přísaha (§ 726). Písemné doznání jednoduché tvořící důkaz neúplný nabývá úplné důkazní moci, doplní-li se jinými důkazními prostředky podle § 710.
Volné uvážení má rozhodující orgán jen při zkoumání zavinění, popírá-li je obviněný (§ 774). Jinak byla zákonná teorie průvodní nahrazena zásadou Volného uvažování důkazů jen pro určité delikty podle specielních unifikačních zákonů, a to podle § 38, odst. 7 celního zákona, § 16, odst. 3 zák. č. 7/1924 na ochranu měny ve znění zák. č. 121/1932, § 14, odst. 3 zák. o dani z elektrických zdrojů záření, podle § 92, odst. 8 zák. č. 77/1935 u daně z motorových vozidel, podle § 12, odst. 6 zák. o dani z přípravků ke kypření těsta, podle § 14, odst. 6 zák. o dani z kyseliny octové, podle § 14, odst. 4 zák. o dani z umělých jedlých tuků a zák. č. 248/1937 o dani z limonád.
Na Slov. a P. Rusi pak zákonná teorie průvodní vůbec neplatí.
d) Řádný výslech končí konečným rozborem, t. j. shrnutím všech okolností a důkazů o vině neb účastenství se závěrečnou otázkou, může-li obviněný něco nového uvésti na svou obranu a s podotknutím, že nechce-li ústně nebo písemně podati konečnou obranu ihned, může si vyžádati lhůtu a také pověřiti jejím sepsáním svého obhájce, pro nějž obdrží opis konečného rozboru. Budou-li v konečné obraně uvedeny nové okolnosti pro rozhodnutí důležité, má býti stran jich pokračováno ve vyšetřování (§§ 647—648 t. z. d., podobně §§ 648—650 instr.). Jestliže vyšetřující úřad nepokládá za vhodné obviněného potrestati nebo vyšetřování zrušiti pro nedostatek právních důkazů, zastaví vyšetřování bez rozsudku sám nebo prostřednictvím zemského finančního ředitelství (§§ 790—792 t. z. d.).
e) Zvláštní postavení má ručitel tehdy, nezakládá-li se jeho ručení na vině či účastenství (§§ 781—788 t. z. d.). Je-li jeho bydliště, pokud se nalézá v tuzemsku, vyšetřujícímu známo, má býti o vyšetřování vyrozuměn; nestane-li se tak, nemůže namítati vadu řízení. Musí však býti vyslýchán, má-li mu býti ručení uloženo. Na rozdíl od obviněného může si ke slyšení přibrati přísudího nebo vyslati za sebe zástupce. Při výslechu jest s ním sděliti důkazy proti němu svědčící. Ručitel může uplatniti námitky i proti úkonům řízení s obviněným a důkazům, jakož i proti důkazům, na nichž se zakládá jeho ručení. Vůbec pak může až do vynesení rozsudku ještě před svým výslechem písemně uplatniti okolnosti důležité pro obranu obviněného i svou vlastní, účastniti se všech úředních jednání, při nichž obviněný se může dáti zastoupiti (nikoliv výslechu obviněného) a činiti tu připomínky, jakož i navrhovati otázky pro svědky.
7. Rozhodnutí vynese vyšetřující úřad; není-li příslušným, postoupí spisy důchodkovému soudu.
Důchodkový soud přezkoumá předchozí řízení a shledá-li, že je vadné, může podle potřeby je zrušiti a naříditi nové nebo zaříditi jeho doplnění (§§ 806, 807 t. z. d.). Nemá-li býti obviněný osvobozen, třeba vyřešiti otázku trestu, případného ručení, polehčujících či přitěžujících okolností atd.
Rozhodnutí může obsahovati buď osvobození obviněného, t. j. prohlášení, že obviněný je nevinen, nebo že sice je vinen, ale trest je promlčen (§ 809), nebo zrušení vyšetřování pro nedostatek právních důkazů, zůstalo-li aspoň právní podezření (§ 810) nebo konečně odsuzující rozsudek, jehož vyhotovení musí obsahovati přesné označení osoby obviněného, data podstatných úkonů řízení, označení přestupku, zda se přičítá obviněnému jako původci, pachateli, spoluvinníku či účastníku, trest, event. jeho zostření a trestní následky, přeměnu pokuty ve vězení, citaci zákona, výrok o náhradě vyšetřovacích útrat, o ručení a konečně datum a místo vynesení rozsudku (§ 826). O náhradě zkrácené dávky rozhodne samostatně příslušný úřad, je však vázán na skutkový podklad zjištěný důchodkovým soudem (prakse judikatury rak. správ, soudního dvora). Vynáší-li však sám rozsudek, připojuje se i nález o náhradě zkrácených dávek.
Na Sl. a P. R., jde-li o přestupek soudem stihatelný, podá okresní finanční ředitelství žalobu u krajského soudu, při čemž platí zásady trestního soudního řádu (zák. čl. XXXIII/1896), nař. č. min. spravedlnosti č. 800/1916 a návodu min. financí č. 506/1916 a č. 6117/1916. Na základě žaloby může soud vydati trestní příkaz, má-li obviněný býti potrestán jen pokutou. Proti němu může obviněný, ručitel po př. jejich manžel (-ka) po př. zákonný zástupce, jde-li o osobu nezletilou, podati do 8 dnů námitky ústní či písemné, v nichž může žádati, aby věc byla vyřízena ústním líčením (§§ 15—18 nař. č. 800/1916). O ústním líčení a o rozsudku na základě jeho vyneseném platí předpisy trestního soudního řádu doplněné §§ 19—23 nař. č. 800/1916.
8. Opravné prostředky (stížnost, rekurs, odvolání) a žádosti o milost jsou projednávány v §§ 834—871 t. z. d. Souhrnně bylo by je možno nazvati opravnými prostředky pravidelnými proti navrácení v předešlý stav a obnově řízení, které lze pojímati jako opravné prostředky nepravidelné. Je k nim oprávněn nejen ten, kdo se pokládá za postižena, nýbrž i příbuzní v přímé linii, manžel a poručník, dále i ručitel, a to i přes rozsah svého ručení, jakož i když ručení ještě nebylo v rozsudku vysloveno. Opravné prostředky pravidelné mají odkladný účinek tehdy, jsou-li vázány lhůtou; u rekursu jen, nevzejde-li odkladem značná škoda státu a pozbyl-li by jinak rekurs významu. Pravidelně jest je podati u úřadu či soudu první stolice. Do lhůty se započítávají i dny ztrávené poštovní dopravou; pro včasnost je tedy rozhodný den, kdy opravný prostředek došel k příslušnému úřadu či soudu. Naproti tomu nepočítá se do lhůty den doručení naříkaného výměru.
Odvolací instance případně instance projednávající žádost o milost nesmí provésti reformationem in peius, naopak má z úřední moci rozsudek zrušiti a dáti podnět k nápravě řízení, zjistí-li se podstatná vada, neplatnost působící (nepříslušnost a pod.; t. z. d. vedle nepříslušnosti jiných důvodů neuvádí, ale nelze míti za to, že jsou vyloučeny).
a) Stížnost je opravným prostředkem proti procesním opatřením orgánů nebo úřadů skutkovou podstatu zjišťujících nebo vyšetřujících. Lhůta není stanovena, je však možno podati stížnost jen před vynesením rozsudku. Nepřípustná je stížnost do opatření za účelem doplnění řízení a proti těm, jež jsou vyhrazena finančním úřadům.
b) Rekurs je opravným prostředkem proti všem opatřením i rozhodnutím, která nejsou rozsudky a to před vynesením rozsudku nebo po něm. Lhůta je 14 dní. Nepřipouští se proti doplnění řízení, leda že by šlo o opatření, jímž by se mohla prodloužiti stávající již vazba, dále proti rozhodnutím zemského finančního ředitelství nebo vrchního důchodkového soudu, jimiž se výrok první instance potvrzuje nebo zmírňuje.
c) Odvolání je opravným prostředkem proti rozsudku a je pro ně předepsána prodlužitelná lhůta 30 dní od jeho doručení. Jestliže druhá instance rozsudek potvrdila nebo zmírnila, nemá odvolání místa. Nahlédnutí do spisů a pořízení opisů za účelem sepsání odvolání je přípustno.
d) Řádná žádost za milost podává se v téže lhůtě jako odvolání, avšak neuplatňuje důvodů právních jako toto, nýbrž domáhá se prominutí nebo snížení uloženého trestu vyšší instancí podle jejího volného uvážení, uvádějíc event. osvědčujíc polehčující okolnosti. Může býti spojena s odvoláním.
e) O mimořádné žádosti za milost, t. j. po předepsané lhůtě podané, nemá t. z. d. ustanovení, přes to však prakse ji výjimečně z důležitých důvodů připouští (§§ 175—178 úř. návodu), ovšem bez účinku odkladného. Kompetentním k vyřízení je jen zemské finanční ředitelství nebo ministerstvo financí.
V zemích Sl. a P. možno státu i straně proti rozsudku podati odvolání, proti výroku stížnost do 15 dnů na vrchní soud, který rozhodne konečně (§ 98 zák. čl. XI/1909). Platí tu jinak ustanovení trestního soudního řádu s výjimkou § 414, § 423, odst. 4 a 5 a § 547, odst. 3 (§§ 25, 26 nař. č. 800/1916).
9. Navrácení v předešlý stav (§§ 872 až 877 t. z. d.) znamená odstranění nepříznivých následků překročení lhůty, kterou někdo beze své viny nedodržel. Důvod překročení lhůty má býti v žádosti o navrácení v předešlý stav věrohodně osvědčen. Jde-li o lhůtu při řízení vyšetřovacím, je kompetentní k rozhodnutí okresní finanční ředitelství, při zmeškání lhůty pro opravný prostředek ten úřad či soud, u nějž měl býti opravný prostředek podán. Proti zamítnutí možno podati rekurs. Žádost o navrácení v předešlý stav možno podati nejpozději do 14 dnů po uplynutí lhůty a odpadnutí překážky, nejpozději však před vynesením rozsudku po př. před výkonem rozhodnutí. K žádostem později podaným se nepřihlíží. Žádost o navrácení v předešlý stav má účinek odkladný, u lhůty k rekursu jen tehdy, měl-li by tento účinek rekurs sám. 10. Obnova řízení (§§ 878—885 t. z. d.). Podmínkou je pravoplatný rozsudek. Rozhoduje o ní vrchní soud důchodkový a může k ní býti dán podnět z moci úřední nebo žádostí odsouzeného v jeho prospěch. Z moci úřední děje se tak v neprospěch obviněného, bylo-li řízení zrušeno pro nedostatek důkazů, byl-li osvobozen, nebo ukáže-li se, že měl býti odsouzen vedle trestu majetkového ještě k trestu na svobodě nebo že mu mělo býti uloženo zostření trestu; v neprospěch ručícího, byl-li ručení původně zproštěn nebo jen k menší částce uznán. Důvodem pro povolení obnovy řízení jsou nově na jevo vyšlé důkazy, které by byly, byvše v původním řízení uplatněny, měly za následek, třeba ve spojení s jinými, jiné vyřešení věci. Trestnost resp. ručení nesmí však býti již promlčeno, jde-li o obnovu v neprospěch obviněného či ručícího.
V zemích Sl. a P. platí o obnově ustanovení §§ 444—451 trest. soudního řádu. Navrhnouti ji podle § 29 nař. č. 800/1916 může okresní finanční ředitelství a odsouzený, ručitel, jejich manžel, zákonný zástupce, obhájce i dědic.
11. Výkon trestu (§§ 886—899 t. z. d.).
a) Co do majetkových trestů: Rozsudky a nařízení finančních úřadů a důchodkových soudů mají stejnou účinnost jako rozsudky soudů řádných, jde-li o zajištění nebo vymáhání pokuty. Příslušné zákroky provádějí finanční úřady s event. pomocí finanční prokuratury exekucí politickou nebo soudní. Též věcné ručení provádí se exekucí a prodejem věci.
b) Tresty na svobodě vykonávají se u osob občanských ve věznici okresního soudu, který se na žádost finančního úřadu postará o provedení trestu.
c) Zostření trestu ztrátou práv a oprávnění, vyhoštěním a policejním dozorem vykonává úřad politický na žádost důchodkového soudu.
V zemích Sl. a P. třeba žádati o provedení trestu na svobodě státní zastupitelství. Jinak platí obdobně jako v zemích Č. a M.
E. Reforma trestního práva důchodkového.
I. Historie snah o reformu. Tendence k novelisaci zásad t. z. d. objevila se zprvu spíše u části procesní, ježto část materielní byla ponenáhlu měněna a doplňována od případu k případu. Ježto trestní důchodkové řízení je vybudováno na tehdy platných principech trestního obecného procesu podle zákona z r. 1803, byla hned po vydání moderního trestního řádu č. 119/1873 ř. z. uplatňována přání po příslušném přizpůsobení procesních norem t. z. d. po př. vůbec po jasném vyřešení vztahu trestního důchodkového práva k trestnímu právu obecnému (Eglauer, Blodig a j.), zvláště když již čl. 4 zák. o moci soudcovské (č. 144/1867 ř. z.) slíbil novou úpravu důchodkového soudnictví. Sněmovní resoluce žádají často provedení reformy, přesto však k ní do rozpadu monarchie nedošlo. Referentský návrh vyšlý r. 1887 z ministerstva financí byl sice odevzdán k posouzení zvláštní komisi, která jej měla prozkoumati zároveň s odpověďmi došlými na dotazník, rozeslaný při této příležitosti ministerstvem financí, avšak příslušné práce uvázly.
Čsl. republika měla o důvod více, aby se zabývala reformou: byloť nutno přistoupiti k unifikaci práva v obou polovicích státu, nehledě ani k tomu, že přírůstek nových norem o veřejných dávkách dovolávajících se vesměs trestního důchodkového zákona nebo třicátkového řádu se nadmíru zvětšil proti době předpřevratové. Spolu s tím se vynořila otázka, nebylo-li by vhodno přikročiti ke kodifikaci jednotného trestního finančního práva.
Na popud daný usnesením ministerské rady z 23. X. 1924 byla utvořena komise pro reformu trestního důchodkového práva pod předsednictvím prof. Funka z pražské právnické fakulty české. Práce komise slibně započavší byly však později přerušeny.
Zák. č. 76/1927 kodifikoval trestní právo v oboru daní přímých a tím na dlouhý čas pochoval myšlenku jednotnosti finančního trestního práva. Zbývá tudíž nyní vypracovati návrh na unifikační úpravu trestních ustanovení v ostatních odvětvích finančního práva. Otázky té se dotkl II. sjezd čsl. právníků (práce Chocholova a Kačírkova) a zabýval se jí III. sjezd čsl. právníků (práce Steinhauserova a Vaverkova) jakož i VII. sjezd německých právníků v RČS. (práce Manuelova). Žádá se moderní jednotné právo přizpůsobené zásadám nyní platných trestních řádů.
Pokud jde o země Sl, a P., viz A, 8.
II. Nejdůležitější postuláty reformy t. z. d.
a) Pokud jde o část materielní, spočívá první úkol reformy ve zjednodušení předpisů. Tak jako v platném právu musila by nová část materielní obsahovati předpisy všeobecné i konstrukce důchodkových deliktů s příslušnými tresty; jest však doporučiti, aby tyto skutkové podstaty tvořily pokud možná jen málo typů se znaky obecnějšími, aby pak zákony o jednotlivých dávkách mohly se spokojiti s pouhým odkazem a nebylo třeba tvořiti skutkové podstaty nové.
b) Otázku, má-li zavinění a v jakém stupni býti uvedeno jako podstatný prvek skutkové podstaty deliktů, nebude lze řešiti jednotně. Záleží tu na druhu deliktu, možnosti prokázání viny a na druhu trestu i jeho výši. Steinhauser navrhuje zavedení 3 typů důchodkového deliktu, z nichž by přečin vyžadoval úmysl nebo vinu vědomou, těžký přestupek hrubou nedbalost a ostatní přestupky by pak zavinění nepředpokládaly. Nechceme-li sledovati vůbec snahy, které žádají vypuštění subjektivních prvků skutkové podstaty trestních důchodcových norem, dlužno doporučiti aspoň tolik, aby finanční správě byla umožněno stihati poškození či ohrožení důchodku, u něhož úmysl či vinu vědomou nelze prokázati, vyšším trestem než se stihají pouhé nepořádnosti. Ustanovení práva platného v zemích Sl. a P., nejde-li o zákon celní, jsou málo účinná a nezaručují plnou ochranu příjmovému hospodářství státnímu.
c) Řízení bylo by pokud možno přizpůsobiti dnešním zásadám trestního řízení justičního. Meisel si mnoho slibuje zvláště od veřejného projednávání. Zásada volného uvažování důkazů, kterou bylo by nahraditi dosavadní zákonnou teorii průvodní, prospěje také státu, nikoliv jen obviněnému, jak se často mylně usuzuje.
d) Ze zvláštností t. d. p. bylo by podržeti upuštění od řízení, pro něž se vyslovuje na př. Meisel (proti ní je Bauer a j.). Doporučuje se ovšem jeho zásady a přípustnost upraviti tak, aby se nepříčily účelu trestu, aby upuštění se nestalo privilegiem majetných vrstev a nebylo státními orgány zneužíváno. Rovněž trestní příkaz, známý právu zemí Sl. a P., se osvědčuje a hodí se i pro převzetí do unifikovaného t. d. z. Též ručení za tresty je institucí nezbytnou; lze uznati ovšem, že by mělo býti aplikováno jen tehdy, má-li ručící z deliktu prospěch nebo mohl-li jej míti. Dosavadní institut žádostí o snížení trestu z milosti neshoduje se však s moderním právním nazíráním na trestní řízení a funkci soudcovu. Proti rozsudku bylo by připustiti jen jediný opravný prostředek nehledě ovšem na možnost amnestie se strany hlavy státu. Také Meisel nedoporučuje převzíti instituci milosti pro budoucí úpravu.
e) Jak se zdá, nej ožehavější otázkou bude příslušnost k rozhodování. S mnoha stran se žádá odevzdání důchodkové agendy řádným soudům, a to zvláště příznivci kriminelního pojetí finančních deliktů: uvádí se, že nejde-li o odchylný druh deliktů, není důvodu k judikování zvláštními orgány resp. dokonce i orgány na finanční správě závislými. Sem spadají názory význačných representantů finanční vědy Wagnera, Schäffleho, Roschera, Hocka, jakož i některých finančních právníků (Blodig, Eglauer). Též rakouské ministerstvo spravedlnosti se r. 1874 vyslovilo pro přenechání důchodkových deliktů řádným soudům. Tu však se zapomíná na okolnost, že ani kriminelní delikty nepodléhají jurisdikci jediného druhu soudů, nýbrž positivní systémy právní znají zvláště přizpůsobené soudy pro určité typy deliktů (poroty, státní soud, smírčí soudy); nemůže tudíž také pro delikty finanční, kterým ani s hlediska kriminelního pojetí finančních deliktů nelze upříti zvláštní znaky, býti odmítána účelnost odchylné kompetence k rozhodování. Tak odmítají příslušnost řádných soudů Meisel, Funk, Drachovský a mnozí jiní.
Nemají-li to býti soudy řádné, není tím řečeno, že by jurisdikce měla příslušeti finanční správě. Její kompetence se de lege ferenda uznává jen u nepořádností, kde nejde o nic jiného než o zjištění, že byla porušena povinnost, kteréžto zjištění spadá do kontrolní činnosti úřadu. U deliktů závažnějších žádá se buď příslušnost soudů zvláštních odborně školenými právníky obsazených (Funk) aneb orgánů smíšených, jejichž členové jsou jednak neodvislí soudcové řádných soudů, jednak úředníci finanční (Meisel, resoluce III. sjezdu čsl. právníků).
Zástupčím orgánem státu, t. j. veřejným žalobcem měla by podle mínění Meiselova býti finanční prokuratura, podle Steinhausera stačí tu finanční úřad, který je příslušný pro řízení správní.
Literatura.
Myrbach-Rheinfeld: „Grundriß des Finanzrechts“, Mnichov a Lipsko 1916, § 90; Konrad: „Handbuch des österr. Finanzverwaltungsrechtes“, Vídeň 1913, §§ 200—226; Funk: „Naše berní právo I.“, Praha 1934, § 23; Drachovský: „Přehled fin. hospodářství v Čsl. republice“, 2. vyd., 1922, §§ 55—74; Markus: „Ungarisches Verwaltungsrecht“, Tübingen 1912, § 61; Mirbt: „Grundriß des deutschen und preußischen Steuerrechts“, Lipsko a Erlangen 1926, § 80; Blumenstein: „Schweizerisches Steuerrecht“, Tübingen 1926, § 16; Hensel: „Steuerrecht“, Berlín 1933, § 32; Eglauer: „Das österr. Steuerstrafrecht“, 1886; Lelever: „Steuerstrafrecht“, Berlín 1925; Pape: „Allgemeine Grundzüge des Steuerstrafrechts“, Berlín 1924; Cattien: „Reichssteuerstrafrecht und Reichssteuerstrafverfahren“, 1929; Goetzeler; „Die rationalen Grundlagen des Steuerstrafrechts“, Stuttgart 1934; Meisel: „Unrecht und Zwang im Finanzwesen“, Fin.-Archiv V.; týž: „Das Steuerunrecht und die Steuerstrafe" (Handbuch der Finanzwissensohaft I., Tübingen 1926); Bauer: „Über Steuervergehen“, Fin.-Archiv XIX; Pollack: „Das Finanzdelikt als Verwaltungsdelikt“, Vratislav 1911; Kaulla: „Die rechtliche Natur der Defraudation öffentlicher Abgaben“, Stuttgart 1897; Dronke: „Finanzstrafrecht“, Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft XXVI.; Fux: „Daňové delikty podle §§ 185—188 zák. č. 76/1927“, Časopis pro právní a státní vědu X.
O. Mayer: „Deutsches Verwaltungsrecht I.“, Mnichov, a Lipsko 1924, (3. vyd.), § 31týž: „Finanzwirtschaft und Finanzrecht“, § 5 (Handbuch der Finanzwissenschaft I., Tübingen 1926); Goldschmidt: „Verwaltungsstrafrecht“, Berlín 1902; Liszt: „Lehrbuch des Deutschen Strafrechtes“, Berlín 1908; Miřička: „Trestní právo hmotné“ I. 1934, č. 1; Wagner: „Finanzwissenschaft”, Lipsko a Heidelberg 1880, §§ 591—598; Schäffle: „Die Steuern I.“, Lipsko 1895, § 208.
Jahn: „Strafgesetz über Gefällsübertretungen“, Vídeň 1905 (komentář); Eglauer: „Gefällsstrafrecht”, Österr. Staatsworterbuch, 2. vyd. 1906; Meisel: „Gefällsstrafverfahren“, tamtéž; Schnabel: „Das Strafgesetz über Gefällslübertretungen in seinen Beziehungen auf die allgemeinen österr. Strafgesetze”, Vídeň 1873; Kraus: „Der Beweis im Gefällsstrafprozesse nach österr. Rechte“, Vídeň 1904; Cink: „Trestní právo důchodkové”, 1933; Kalda: „Trestní zákon důchodkový I.”, Praha 1935 (komentář s předmluvou Siblíkovou); Nájemník-Procházka-Hušák: „Poštovní zákony a ostatní základní předpisy o poštovnictví” 1937; Karnet: „Duch. přestupky podle zákona o ochraně čsl. měny“, Fin. právník, III.
Székely: „Das Gefällsstrafverfahren in beiden Hälften der österr.-ung. Monarchie”, 1882; Holík: „Vývin a dnešní stav trestního finančního práva na Slovensku a v Podk. Rusi, nehledíc k zákonům a nařízením republiky Čsl.”, Publikácie ministerstva pre sjednotenie zákonov a organizácie správy, I., II.; týž: „K unifikaci trestního řízení ve fin. věcech v republice Čsl.”, Daňová a bilanční revue III.; Barinka: „Rukoväť dôchodkového trestného práva a pokračovania”, III. vyd. 1936; Badura: „Trestní právo důchodkové platné na Slovensku a Podk. Rusi”, Užhorod 1936.
Meisel: „Zur Reform des österr. Finanzstrafprozesses”, Jur. Blätter 1892; Bauer: „Das österr. Finanzstrafverfahren und seine Reform”, Finanz-Archiv 1903; Eglauer: „Die bisherigen Versuche einer Reform des österr. Finanzstrafprozesses”, Das österr. Verwaltungsarchiv 1905; Lippert: „Zur Reform des österr. Gefällsstrafwesens”, Grünhuts Zeitschrift, 1904; Blónski: „Einige Bemerkungen über die Prinzipien und das System des Gefällsstrafrechtes”, Allg. österr. Gerichtszeitung 1883; Buschmann: „Zur Reform der österr. Strafgesetzgebung im Gefällswesen”, Allg. österr. Gerichtszeitung 1872; Blodig: „Über die Reform des Gefällsstrafprozesses”, Vídeň 1874; Drachovský: „Některé otázky k reformě důch. práva trestního”. Daňová a bilanční revue. V.; týž: „Mají rozhodováním o deliktech finančních býti pověřeny řádné soudy?”, Miřičkova pocta, 1933; Publikace II. a III. sjezdu čsl. právníků a VII. sjezdu něm. právníků v RČS.; Schranil: „Zur Reform des Gefällsstrafgesetzes”, Prager Juristische Zeitschrift XV.; týž: „Das Rechtsinstitut der Ablassung im Gefällsstrafgesetz und seine Reform”, Juristen-Zeitung XVI.; Čakrt: „Máme reformovati své trestní důch. právo?”, Hosp. Politika, 1934; Bobek: „Je možná novelisacetrestního zákona důchodkového?”. Finanční právník, II.
Josef Siblík.
Citace:
Trestní právo a řízení důchodkové. Slovník veřejného práva Československého, svazek IV. S až T. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1938, s. 955-992.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).