Starokatolická církev.
I. Vznik a pojem st-é c-ve. — II. Postavení st-é c-ve v čsl. republice. — III. Synodální a obecní řád st-é c-ve.
I. St. c. je z nejmladších křesťanských církví a stojí svým vznikem i učením blízko římskokatolické, ač vnější ráz v lecčems připomíná evangelickou církev augsburgskou. Vedle církve utrechtské z počátku XVIII. stol. a polské národní církve americké z konce XIX. stol. je hlavní větví st-ých c-ví, spojených od r. 1899 v t. zv. utrechtské unii, st. c. vzniklá v Německu z odporu proti usnesení koncilu vatikánského, na němž 18. VII. 1870 papež Pius IX. bulou ,,Pastor aeternus“ vyhlásil 4 kánony o apoštolském primátu sv. Petra, samým Kristem na něho vzneseném, o nepřetržitém trvání tohoto primátu v římských papežích, o významu i povaze tohoto primátu a o neomylnosti papežově ve věcech víry a mravů, mluví-li se svého učitelského stolce (ex cathedra). Proti tomu sesílení papežské moci vznikl odpor již na koncilu samém v části episkopátu tam shromážděného, přenesl se však, zejména v Německu, i na půdu laickou; hnutí to no počátečném kolísání vyústilo ve vznik a organisaci samostatného vyznání, které na počátku přiznávalo se ke katolictví, jak vyhlíželo až do onoho koncilu, pročež bylo nazváno starokatolickým, později však vlivem snah po oplodnění katolictví vědeckým a národním duchem německým přijalo do sebe i některé prvky od katolictví odchylné. Trvá na stanovisku, že dogma o všemocnosti a neomylnosti papežově v oné bule obsažené není pravým dogmatem církevním a že vatikánský koncil nebyl ekumenický a svobodný. Pokládá se sice také za katolické, přiznává papeži pouze čestný primát v církvi, nezná odpustků, uctívání svátých a relikvií a církevní tradici uznává jen potud za pramen positivního křesťanství, pokud doplňuje a blíže vysvětluje Písmo atd. Latiny se odřeklo a zavedlo bohoslužebnou řeč národní.
V Německu bylo starokatolické vyznání jako nová církev brzo uznáno některými státy a vybudovalo si četné náboženské obce i rozšířilo se odtamtud do Švýcarska a Rakouska.
V Rakousku státní správa po jistých rozpacích uznala st-ou c. výnosem ministerstva kultu z 18. X. 1877, č. 99 ř. z. na podkladě zák. z 20. V. 1874, č. 68 ř. z. Jednotlivé náboženské obce, mezi nimiž první v historických zemích byla ve Varnsdorfe (vyhl. čes. místodrž. č. 19/1880 z. z.), pak rychle po sobě vznikaly. Nařízením ministerstva vnitra, kultu a spravedlnosti č. 100/1877 ř. z. bylo st-é c-vi přiznáno právo vésti matriky narozených, oddaných a zemřelých. Od r. 1897 bylo ústředí rakouské st-é c-ve ve Varnsdorfe, který byl zvolen za trvalé sídlo biskupského stolce, ten však obsazen zatím jen správcem biskupství, hlavně pro nedostatečné hmotné prostředky. Finančně nebyla v Rakousku st. c. státem nijak podporována, aniž jí bylo v něm zvlášť přáno, ač příslušníci byli takměř výhradně Němci.
II. Po vzniku Čsl. republiky, která převzala z Rakouska v celém trvajícím kultovém stavu právním i státní uznání st-é c-ve, se tuzemští starokatolíci pro země historické osamostatnili a semkli se pod své biskupství ve Varnsdorfe, jehož okruh působnosti byl omezen jen na Čsl. republiku. Na biskupský stolec mohl býti konečně za hmotné podpory státu dosazen r. 1924 skutečný biskup. Podle sčítání obyvatelstva z r. 1930 je v Čsl. republice příslušníků starokatolického vyznání 22712, skoro naveskrz Němců (v Čechách 17779, na Moravě a Slezsku 4765, na Slovensku 149, v Podkarpatské Rusi 19). Náboženských obcí je 11 farních, 3 filiální a 18 odbočných čili stanic kazatelských (v Čechách 8, 3, 7; na Moravě 3, —, 6; ve Slezsku —, —, 5). Zmínky zasluhuje náboženská obec v Praze, tvořená i českými věřícími; její poměr k ústředí je však dosti volný. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde tato církev není státem uznána, obcí není.
Finanční poměr k státu, který v prvních létech po převratu se omezoval na dobrovolné státní subvence pro administrativní účely církve, byl částečně upraven kongruovým zák. č. 122/1926, podle něhož dostává církev na své duchovenstvo roční státní dotaci, vypočtenou podle míry kněžské kongruy v kongruálních církvích, což vyžaduje v státním rozpočtu nákladu kolem 125000 Kč ročně. Ostatně církevní účely, zejména administrativní, jsou státem podporovány jen dobrovolně.
III. Organisace církevního života st-é c-ve v ústředí i v obcích je provedena ,,Synodálním a obecním řádem“, jejž si byla církev dala. Tento řád byl schválen výnosem ministerstva kultu z 18. X. 1877, č. 16875, dodatek o filiálních obcích výnosem téhož ministerstva z 31. V. 1907, č. 12128, změna §§ 2 a 20 pak výnosem ministerstva školství z 15. IX. 1927, č. 91111/VI. Řád nebyl úředně publikován ani při schválení ani kdy později.
Definici církve podává jeho § 1, řka, že katolíci, kteří zamítají učení o papežově neomylnosti a o jeho vševládnosti nad celou církví, nově přijaté na t. zv. vatikánském koncilu sese IV. v papežské bule ,,Pastor aeternus“, tvoří náboženskou společnost pode jménem ,,Starokatolická církev“.
V jejím čele stojí (sc. v tuzemsku) biskup, jenž potvrzuje faráře, visituje kostely, udílí svěcení, biřmuje, svolává synod i předsedá mu a zastupuje církev na Venek (§2). Biskupa volí synod; synodální rada se před volbou ujistí, kteří kandidáti jsou vládě minus grati; ti pak nesmějí býti voleni (§§ 3, 4, 14). Zvolený složí před synodem nebo jeho zástupci slib, že bude svědomitě plniti své povinosti a dbáti ustanovení tohoto řádu (§5). Biskup může pověřiti některého duchovního člena synodální rady neb i jiného duchovního funkcí generálního vikáře (§ 7).
K řízení st-ého c-ního společenství je biskupovi po boku synodální rada synodem zvolená (§§ 10, 12). Skládá se ze 4 duchovních a 5 laiků, z toho jako řádní členové 2 duchovní a 3 laikové z biskupova sídla nebo jeho okolí, ostatní jako mimořádní z větší vzdálenosti. Oni se účastní pravidelně všech schůzí rady, tito jsou do nich zváni nebo písemně dotazováni jen při důležitějších věcech (§ 11). Radě předsedá biskup, druhým předsedou je člen laik, radou zvolený (§ 14). Generální vikář je členem ze svého úřadu (§ 15). Rada spravuje obecné církevní fondy a skládá počet o tom synodu (§ 17); při vakanci biskupského stolce pověřuje jednoho ze svých duchovních členů jeho správou (§§ 2 a 6).
Nejvyšší ústavodárný a správní orgán církve je synod, konaný pravidelně ob rok. Svolává jej biskup nebo při vakanci stolce synodální rada. Sejití synodu oznámí se státní správě kultové (§ 18). Synod vydává všechna normativní ustanovení ve vnitrocírkevních věcech, rozhoduje definitivně v disciplinárních věcech duchovních i laiků, ukládá všeobecnou církevní daň, volí biskupa, určuje mu dotaci, schvaluje nebo stanoví návrhy vládě ve vnějších věcech církevních (§ 19). Členy synodu jsou vedle biskupa a synodální rady všichni duchovní, dále za každou církevní obec, i filiální, po jednom delegátu vždy na 100 členů obce (§ 20). Synodu předsedá biskup příp. správce biskupství, při jich zaneprázdnění náměstek jimi v dohodě se synodální radou jmenovaný (§ 22). Rozhoduje se v něm absolutní většinou hlasů. Když bylo něco přijato většinou méně než dvoutřetinovou, může přehlasovaná menšina nebo synodální rada žádati, aby bylo o tom jednáno znovu na příštím synodu; tam pak stačí ku přijetí většina jednoduchá (§28).
Nejnižší církevní jednotky jsou náboženské čili církevní obce. Obec řídí ve správě duší farář (a nad ním biskup), v ostatních věcech je representována představenstvem církevní obce a shromážděním obce (§ 33). Členy obce jsou všichni věřící v jejím obvodě bydlící a u představenstva přihlášení, kteroužto přihlášku je oznámiti také okresnímu politickému úřadu (§ 34). Věřící rozptýlení mimo obvod obce jsou opatřováni bohoslužbou od duchovního nejbližší obce, k níž jsou také přifařeni (§ 48).
Představenstvo církevní obce tvoří farář a církevní radové, jichž je 6—18. Rady, což je čestná a bezplatná funkce, volí na 3 roky shromáždění obce (§§ 35—37). Představenstvo volí ze sebe svého předsedu, náměstka, zapisovatele a pokladníka. Pokladnictví lze svěřiti i jinému členu obce (§ 38). Předseda svolává představenstvo ke schůzím řádným a po přání třetiny členů i k mimořádným; rozhoduje se v nich prostou většinou hlasů (§§ 39, 40). Do působnosti představenstva patří sdělávati rozpočet obce, spravovati její majetek a hospodařiti jím, ustanovovati úředníky obce (kostelníka, varhaníka atd.), pečovati o pořádek při bohoslužbách a o chudé, svolávati shromáždění obce a voliti pro ně předsedu, konečně pak zastupovati obec na venek. K právoplatnosti listin, představenstvem za obec závazně vydávaných, je potřebí podpisů předsedy nebo jeho náměstka a dvou dalších členů představenstva (§ 42).
Shromáždění obce schází se nejméně jednou za rok a účastní se ho všichni plnoletí mužští členové obce, kteří požívají občanských práv; mohou však býti představenstvem z účasti vyloučeni zřejmí škůdcové církve (§§ 43, 44). Usnáší se o volbě faráře a stálých pomocných duchovních, schvaluje rozpočet obce a prodej nemovitostí, stanoví v ní církevní daň, zmocňuje představenstvo k vedení pří (§ 46). Rozhoduje prostá většina hlasů (§ 45).
K vysvěcení na kněze je nutno vykázati se theologickou zkouškou po dokončení akademického tříletí (§ 50). Zkouška koná se za předsednictví biskupova nebo jeho zástupce před komisí 3 theologů a 1 kanonisty, kterou sestavuje biskup z osob synodem k tomu zvolených (§§29, 51). Farářem nebo pomocným duchovním může býti jmenován jen ten, kdo vedle požadavků církevním právem předepsaných splňuje i požadavky státními zákony činěné (§49). Faráře volí obec na svém shromáždění, potvrzuje pak a dosazuje biskup, šetře při tom státních zákonů (§ 52). Ustanovován je na doživotí a může býti úřadu sproštěn jen synodem po náležitě provedeném disciplinárním řízení (§ 53). Disciplinární tresty jsou; důtka synodální rady nebo synodu, suspense na určitou dobu a propuštění z úřadu spojené se ztrátou příjmů (§ 53). Zatímní suspensi může uvaliti i biskup, lze se však odvolati k synodu (§ 54). Faráři k ruce mohou s jeho souhlasem býti ustanoveni v obci stálí nebo dočasní pomocní duchovní (§55). Mešní nadání, štolové poplatky, platy za modlení a pod. se nevybírají (§ 57).
Každá církevní obec má právo jakožto mateřská zřizovati obce filiální a nemůže za jistých podmínek zřízení to odepříti (§ 58). Filiální obec, jež nemá vdastního duchovního, jehož si však může vydržovati jen ze svého, je pastorována ze své mateřské obce nebo jiné blízké obce, začež jí přispívá k nákladu na jejího duchovního a hradí mu cestovní výlohy (§§ 60, 63). Je-li ve filiální obci ustanoven zvláštní duchovní, považuje se za pomocného kněze mateřské obce. Je volen filiální obcí, schválen farářem a představenstvem mateřské obce, potvrzen a dosazen v úřad biskupem. Pravomoc faráře mateřské obce vztahuje se však i tu na filiální obec a je odpověden za řádné vykonávání všech úředních poviností v ní. Také jeho činnost při vedení matrik a sňatcích není tím dotčena, lze však pro filiální obec vésti i matriky zvláštní jako součást matrik mateřské obce; zápisy a výpisy dějí se ve jménu farářově (§ 62). Filiální obec vede si svou správu a zastupuje své věci vůči úřadům samostatně, když představenstvo mateřské obce schválilo volbu zvláštního představenstva filiální obce. Provedení této volby je po tomto schválení oznámiti i okresnímu politickému úřadu (§ 64). Filiální obec předkládá mateřské obci každoročně zprávu o svém účetním hospodaření a o nejdůležitějších událostech v obci (§ 65). Literatura.
Bušek - Hendrych - Laštovka - Müller: „Čsl. církevní zákony“, Praha 1931 (v II. svazku je otištěn Synodální a obecní řád); Müller: „Náboženské poměry v ČSR“, Praha 1925; Ráb: „Církev starokatolická“, Praha 1918 (Švejdův sborník praktických přiruček, sv. 25); Schulte: „Der Altkatholizismus“, Gießen 1887; Mayerhofer-Pace: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst“, 1898, IV. sv.; Mischler-Ulbrich: „Österreichisches Staatsworterbuch“, I., 1905, čl. Mahl-Schedl: Altkatholiken.
Václav Müller.