Trestní právo a řízení správní.

I. Úvod. II. Trestní právo hmotné. 1. Časová působnost trestních norem správních. 2. Místní a osobní působnost trestních norem správních. 3. Subjekt trestného činu. 4. Příčetnost. 5. Vina. 6. Omyl. 7. Nouze. 8. Právné jednání. 9. Pokus. 10. Spolučinnost několika osob. 11. Promlčení. 12. Trest. 13. Mimořádné právo zmírňovací a právo milosti. III. Trestní právo formální. 1. Zásady trestního řízení správního. 2. Trestní úřady správní. 3. Zahájení řízení. 4. Řízení v první stolici. 5. Poučení o opravném prostředku. 6. Právní účinky podaného odvolání. 7. Odvolací řízení. 8. Adhesní (přípojné) řízení. 9. Trestní pravomoc obecní. 10. Mandátní řízení. 11. Obnova řízení. 12. Navrácení v předešlý stav. 13. Exekuční řízení.
I. Úvod. Trestní právo správní (limotné i formální) v Československé republice je dosud v podstatě upraveno zemskými a říšskými zákony a nařízeními, jež zákon z 28. X. 1918, č. 11 Sb. o zřízení samostatného státu československého převzal z právního řádu bývalé monarchie Rakousko-uherské.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly převzaty zejména zák. čl. XL/1879 o přestupcích (tr. z. přest.), nař. ministra vnitra a ministra spravedlnosti z 26. IX. 1909, č. 65000 R. T. 136/1909 o jednotné úpravě trestního řízení policejního (tr. ř. pol.) a jednací řád pro policejní trestní soudy, vydaný nař. ministra vnitra z 28. XII. 1909, č. 105000 (R. T. č. 180/1909).
V zemích České a Moravskoslezské upravují trestní právo správní tyto předpisy všeobecného rázu:
1. cís. nař. z 20. IV. 1854, č. 96 ř. z. o výkonu opatření a nálezů politických a policejních úřadů.
2. min. nař. z 3. IV. 1855, č. 61 ř. z., jímž byly ustanoveny úřady, kterým náleží vyšetřování a trestání přestupků, jež nejsou prohlášeny za trestné činy v trestním zákoně, a jímž zároveň se stanoví řízení, které se má při tom zachovávati,
3. min. nař. z. 30. IX. 1857, č. 198 ř. z. o všeobecné trestní sankci na správní přestupky,
4. min. nař. z 5. III. 1858, č. 34 ř. z. o trestním řízení správním,
5. min. nař. z 23. VIII. 1858, č. 129 ř. z. o tom, čeho potřebí k vykonávání úřadu soudcovského v příčině přestupků, jež vyšetřovati a trestati náleží úřadům politickým a policejním,
6. min. nař. z 3. IV. 1859, č. 52 ř. z., jímž se prohlašuje, že peněžité pokuty a jiné majetkové tresty podle zákonů přecházejí na dědice odsouzeného, jestliže zemřel, když trestní nález nabyl již právní moci,
7. min. nař. z 31. I. 1860, č. 31 ř. z. o odvolání a mimořádném právu zmírňovacím ve správním řízení trestním,
8. min. nař. z 30. VIII. 1868, č. 124 ř. z. o vyřízení rekursu změnou rozhodnutí neb opatření ve věcech politické správy,
9. zákon z 12. V. 1896, č. 101 ř. z. o postupu při podávání opravných prostředků proti rozhodnutím a opatřením politických úřadů,
10. § 62 českého a § 57 moravského a slezského zřízení obecního.
Kdežto na Slovensku a Podkarpatské Rusi je trestní právo správní upraveno velmi podrobně, není tomu tak v ostatních částech republiky. V bývalém Rakousku nedošlo k reformě trestního práva správního přes to, že její naléhavost byla pociťována nejen správními úřady, ale i zákonodárnými činiteli, jak o tom svědčí § 48 zákona z 22. X. 1875, č. 30 ř. z. z r. 1876. Po státním převratu nebylo možno hned nově upraviti trestní právo správní, neboť nová úprava se musila řešiti v rámci reformy veřejné správy vůbec, nebylo však také možno vylučovati nadále trestní nálezy správních úřadů z přezkoumání neodvislým soudem, neboť tato rozhodnutí postihují občanstvo stejně citelně jako rozsudky trestních soudů. Z tohoto asi důvodu podrobil zákon z 2. XI. 1918, č. 3 Sb. také rozhodnutí správních úřadů v trestních věcech přezkoumání nejvyššího správního soudu.
Reforma veřejné správy byla — snad na delší dobu — provedena zákonem o organisaci politické správy z 14. VII. 1927, č. 125 Sb.; k úpravě trestního řízení správního, jež byla vyhrazena zvláštnímu zákonu, dosud nedošlo. Jen několik otázek trestního práva správního bylo upraveno v uvedeném zákoně o organisaci politické správy (čl. 6, 8 a 11). Zdůrazniti sluší, že trestní řízení správní je vyňato z úpravy správního řízení, provedené vlád. nař. z 13. I. 1928, č. 8 Sb., jak o tom svědčí též § 1, odst. 3. tohoto vlád. nař. (Boh. A 11978/1935). Dluh má splatiti vládní návrh zákona o správním trestním právu a řízení, který byl v létě 1937 předložen poslanecké sněmovně Národního shromáždění (tisk č. 935/1937; v dalším uvádíme jako vlád. n.).
II. Trestní právo hmotné.
1. Časová působnost trestních norem správních. Otázka zpětné účinnosti trestních norem správních je výslovně upravena jen pro obor práva platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V § 1, větě 2. zák. čl. V/1878, která se zřetelem na ustanovení § 12 tr. z. přest. platí také pro přestupky, se ustanovuje, že pro trestnost spáchaného činu je směrodatný právní stav před spácháním činu. Tato zásada je zmírněna ustanovením § 2 cit. zák. článku (tr. z. slov.), podle něhož má býti použito ustanovení nejmírnějších pro případ, že v době mezi spácháním činu a vynesením rozsudku nabyly účinnosti jiné zákony, zvyklosti nebo nařízení. Podle toho změna právního nazírání zákonodárcova na povahu určitého činu jako deliktu a na jeho trestnost, jež nastala v době mezi spácháním činu a odsouzením pachatelovým, nesmí býti pachateli na újmu; je-li toto nazírání pro pachatele příznivější, má mu býti ku prospěchu (Boh. A 1415/1922).
V podstatě totéž platí i pro obor trestního práva správního platného v zemích České a Moravskoslezské. Plyne již z povahy věci, že skutkovou podstatu trestného činu může založiti jen přestoupení platné právní normy (Boh. A 9901/1932, 12221/1935, 12342/1936). Poněvadž lze ukládati tresty jen na základě zákona (§ 111, odst. 2. úst. list.), je možno ukládati trest jen tehdy a potud, když a pokud trestní předpis je právně účinný. Pro uložení trestu mimo tento rámec se nedostává úřadu zákonné pravomoci. Zásadně pro trestnost nějakého činu neb opominutí je rozhodnou norma, která byla účinnou v době, kdy čin neb opominutí se stalo. Jen tehdy, když pozdější norma onen čin neb opominutí nepodrobuje již trestu nebo podrobuje je mírnějšímu trestu, jest užíti pozdější normy (Boh. A 9158/1931, 9160/1931, 9687/1932, 12592/1936). Došlo-li ke změně právního stavu během odvolacího řízení, musí odvolací úřad zkoumati, zda čin zůstal trestným i podle právních předpisů, jež platily v době, ve které druhá stolice rozhodla (Boh. A 11927/1935). Když nejde o změnu právního nazírání na povahu určitého činu jako deliktu nebo jeho trestnost, nýbrž když čin, který byl dosud pod trestní sankcí zakázán, odvoláním tohoto zákazu se stal pro budoucnost opětně dovoleným, nemůže tato změna právního stavu způsobiti, že by nastala beztrestnost činu spáchaného v době, kdy byl zakázán. Musila by to norma odvolávající zákaz výslovně ustanoviti (Boh. A 1415/1922).
Zásady výše uvedené převzal vlád. n., podle jehož § 2, odst. 1. se trestnost řídí podle práva platného v době vydání rozhodnutí, ledaže v době spáchání činu nebo v době pozdější platily předpisy pro pachatele příznivější. Toto ustanovení platí i pro rozhodnutí odvolacího úřadu. Aby byly odstraněny všechny možné pochybnosti, doporučovalo by se pojmouti do vlád. n. podle vzoru osnovy trestního zákona ustanovení, že nikdo nesmí býti správním úřadem stíhán za čin, který nebyl správním úřadem trestný v době, kdy byl spáchán. Ve vlád. n. není upravena otázka, jak se věc má, když novým předpisem byla zrušena zákonná ustanovení zakazující s trestní sankcí určitá jednání dočasně (viz cit. nález Boh. A 1415/1922).
2. Místní a osobní působnost trestních norem správních. Trestní právo správní jest upraveno jednak předpisy převzatými z bývalého práva rakouského, jednak předpisy převzatými z bývalého práva uherského a mimo to předpisy vydanými za republiky. Je nutno vždy zkoumati místní působnost právní normy, o jejíž přestoupení jde. Rozhodným je právo místa, kde byl trestný čin spáchán (§ 4 tr. z. přest., § 1 min. nař. č. 61/1855 ř. z.). Přestupky spáchané v cizině lze trestati jen výjimečně (na př. § 53 branného zákona č. 193/1920 Sb. [vyhláška č. 30/1934 Sb.], § 7, odst. 3. zák. č. 268/1936 Sb. o titulech a řádech). Není-li výslovného předpisu jiného a neplyne-li z povahy věci opak, je nerozhodne, byl-li trestný čin spáchán státním občanem československým nebo cizincem. Ustanovení §§ 23, 24 a 67 ústavní listiny platí i pro správní přestupky. Upozorněno buď na § 2, odst. 1., písm. b) zák. č. 154/1923 Sb. o vojenském kázeňském a kárném právu a na § 52, odst. 2. zák. č. 117/1924 Sb. o požadování dopravních prostředků pro účely vojenské, v úpravě provedené zák. č. 25/1936 Sb. (vyhláška č. 26/1936 Sb.).
Také v těchto směrech buduje vlád. n. na platném právu. Nové jest ustanovení, že správní přestupek se pokládá za spáchaný na území Československé republiky, na československé lodi nebo na československém letadle, jestliže trestná činnost byla tam aspoň z části vykonána nebo jestliže tam podle úmyslu vinníkova nastal její trestný výsledek nebo nějaký účinek směřující k trestnému výsledku. Z části nově (viz § 14 tr. z. přest., §§ 17 a 18 tr. z. slov.) se dále výslovně ustanovuje, že trest uložený v cizině za správní přestupek nelze v tuzemsku vykonati a že nikdo nesmí býti vydán cizímu státu pro správní přestupek, neustanovuje-li mezinárodní smlouva jinak.
3. Subjekt trestného činu. Právnická osoba nemůže býti subjektem trestného činu; nemá vlastní vůle a zastupování v nedovoleném jednání je vyloučeno. Zákon, na němž právnická osoba jedině spočívá, nikdy neuznal osobnost k nedovolenému účelu. Jestliže povinnost jednati určitým způsobem nebo něco opominouti postihuje právnickou osobu a je-li na nesplnění nebo zanedbání této povinnosti stanoven trest, sluší za takové jednání neb opominutí trestně stíhati fysické osoby, které podle organisace oné právnické osoby jsou povolány k tomu, aby právnickou osobu v uvedeném směru representovaly (srov. § 486, posl. odst. tr. z. čes., § 417 tr. z. slov., § 421 osnovy tr. z.). Trest nelze uložiti právnické osobě, nýbrž jen fysické osobě, která se onoho přestupku dopustila (Boh. A 2193/1923, 2396/1923, 10845/1933, 12115/1935). Nelze beze všeho stíhati trestně prokuristu, jednatele nebo kteréhokoli jiného zástupce právnické osoby, nýbrž je nutno zkoumati, zda jest osobou, která podle organisace právnické osoby je povolána k tomu, aby ji v uvedeném směru representovala (Boh. A 1428/1922, 1553/1922, 7992/1929, 12810/1937). Za přestupek živn. řádu při provozování živnosti společností s r. o. není trestně odpovědný jednatel, který není jejím náměstkem podle živn. řádu (jinak Boh. A 3798/1924). Jen zcela výjimečně je výslovně upravena odpovědnost za správní přestupek, jenž byl spáchán při vyvíjení činnosti právnické osoby. Buď tu poukázáno na § 50 zák. č. 77/1935 Sb. o dopravě motorovými vozidly a jich zdanění (na tímto zákonem zrušený § 34 zák. č. 198/1932 Sb.) a na § 169 zák. č. 131/1936 Sb. o obraně státu.
Podle vzoru těchto novějších zákonů upravuje tuto otázku § 9 vlád. n. Jestliže povinnost jednati určitým způsobem nebo něco opominouti postihuje právnické osoby nebo jiné soubory osob a je-li na nesplnění této povinnosti ustanoven trest, lze — není-li jinak ustanoveno nebo nevyžaduje-li druh trestu, aby trest byl uložen přímo právnické osobě nebo jinému souboru osob, — uložiti trest orgánu, jenž je podle právních předpisů povolán zastupovati právnickou osobu nebo jiný soubor při plnění té které povinnosti. Skládá-li se tento orgán z několika fysických osob, má právo a na vyzvání úřadu povinnost ustanoviti ze sebe jednu nebo více svéprávných osob, které jsou pak odpovědny za zachování předpisů; jinak jsou odpovědny za zachování předpisů všechny fysické osoby, z nichž se orgán skládá, leč by dokázaly, že nepřivodily trestnou činnost. Obratem "nevyžaduje-li druh trestu, aby trest byl uložen přímo právnické osobě nebo jinému souboru osob" má býti podle důvodové zprávy k vlád. n. umožněno uložiti přímo právnické osobě na př. trest odnětí živnostenského oprávnění. Jest ovšem otázka, zda tohoto cíle bude dosaženo se zřetelem na positivní ustanovení živn. řádu a zákona, podle nichž právnickou osobu vůbec nelze trestati. Je tím také porušena zásada, na které je založen i vlád. n., že právnická osoba se nemůže dopustiti trestného činu a nelze ji proto trestati. Uložení trestní odpovědnosti orgánu, jenž je podle právních předpisů povolán zastupovati právnickou osobu nebo jiný soubor při plnění té které povinnosti, potká se v praksi s velkými nesnázemi, zejména při právnických osobách velkého rozsahu. Ustanovení o zákazu přesunu trestu na právnickou osobu a ručení právnické osoby za pokutu uloženou jejímu orgánu, za náklady řízení a náhradu škody sluší jen vítati.
4. Příčetnost. Podle § 76 tr. z. slov. nemůže býti čin přičítán tomu, kdo jej spáchal v bezvědomí nebo za takové poruchy duševní, že neměl schopnosti určovati volně svoji vůli. Toto ustanovení platí se zřetelem na § 12 tr. z. přest. i pro přestupky. Právní normy počítají s normálními lidmi, lidmi, kteří mají průměrnou schopnost rozumovou a volní, platí proto uvedená zásada i pro obor trestního práva platného v zemích České a Moravskoslezské, i když není právní normy výslovně ji stanovící. Osobě nepříčetné se nedostává ani způsobilosti rozpoznávací, ani způsobilosti disposiční, takže se nemůže uplatniti v životě jako samostatný činitel, jednající podle své vůle, nemůže proto býti hnána k trestní odpovědnosti za činy, jichž se dopustila v tomto duševním stavu (Boh. A 11638/1935). Osobu úplně opilou je s hlediska trestní odpovědnosti pokládati za osobu nepříčetnou (Boh. A 12769/1937).
Podle vlád. n. není za správní přestupek trestný, kdo pro duševní chorobu, slabomyslnost nebo poruchu vědomí nebo pro značnou duševní zaostalost způsobenou tělesnou úchylností nemohl v době činu rozpoznati bezprávnost svého činu nebo říditi svou činnost správným rozpoznáním. Byla-li však z některého z těchto důvodů nebo pro pokročilý věk toliko zmenšena způsobilost rozpoznávací nebo disposiční, padá to na váhu jako polehčující okolnost (§ 3, odst. 1.).
Kdo si poruchu vědomí, v níž se činu dopustil, způsobil v úmyslu, aby v ní spáchal onen čin, je trestný tak, jako by se ho dopustil úmyslně. Porucha vědomí nevylučuje ani nezmírňuje trestnost za nedbalé jednání, jestliže ji zavinil vinník a aspoň mohl předvídati, že v ní může způsobiti trestný výsledek (§ 3, odst. 3.). Tato ustanovení jsou převzata z osnovy trestního zákona. Její zásady provádí vlád. n. dále, stanově, že u přestupků, k jejichž trestnosti stačí neposlušnost, porucha vědomí nevylučuje ani nezmírňuje trestnost, jestliže si ji vinník způsobil sám (§ 3, odst. 3., posl. věta). § 4 vlád. n. upravuje otázku, jaký vliv má příčetnost na věk. Osoby, které v době činu zakládajícího správní přestupek nedovršily čtrnáctého roku (nedospělí), nejsou trestné (lépe "nejsou odpovědné podle trestních zákonů správních"). Osoby, které v době činu dokonaly 14., ale nedovršily 18. roku svého věku ( mladiství), nejsou trestné za správní přestupek, jestliže nemohly pro značnou zaostalost rozpoznati bezprávnost svého činu nebo říditi svou činnost správným rozpoznáním. Zde se řídí vlád. n. ustanoveními zák. č. 48/1931 Sb., který se týká trestných činů stíhaných soudně, jehož zásad sluší však použiti také na trestné činy stíhané správními úřady. Stanoví-li zákon, že nedospělý není odpovědný podle trestního zákona, je možno hájiti, že tím méně lze ho činiti odpovědným za činy stíhané správními úřady, k jichž rozpoznání je třeba větší schopnosti. Není-li mladistvý trestný podle trestního zákona, nemohl-li pro značnou zaostalost rozpoznati jeho bezprávnost nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání, nebude mu možno za týchž okolností uložiti trest ani za přestupek stíhaný správními úřady. Positivní úprava této otázky jest arci na místě. § 3, odst. 2. vlád. n. upravuje otázku "zmenšené" příčetnosti (§ 50, odst. 2. osnovy tr. z.).
5. Vina. Jedinou všeobecnou positivní normou o vině v trestním právu správním jest ustanovení § 28 tr. z. přest., podle něhož přestupek má býti potrestán také, byl-li spáchán z nedbalosti, leč by bylo právní normou prohlášeno za trestné pouze úmyslné jednání. Pojem úmyslu a nedbalosti není definován ani v tr. z. přest., ani v tr. z. slov. Pro obor trestního práva správního platného v zemích České a Moravskoslezské stojí judikatura na stanovisku, že zásadně i při správních přestupcích je třeba k subjektivní podstatě zavinění. Toto je tu již tehdy, když adresát policejní normy opomine onu povinnou péči, kterou na něm norma žádá za tím účelem, aby stav jí perhoreskovaný byl zamezen. K trestnosti stačí tedy, pokud z obsahu normy zřejmě nevyplývá opak, pouhé zanedbání povinné péče požadované onou normou; tuto nedbalost dlužno však předpokládati již tehdy, nastane-li objektivní skutková podstata přestupku, leč by adresát normy prokázal, že vynaložil všecku povinnou péči, aby zakázanému výsledku zabránil (Boh. A 183/1919, 386/1920, 912/1921, 2327/1923, 4525/1925, 6797/1927, 7158/1928, 8223/1929, 9370/1931, 10174/1932). K podstatě omisivního přestupku policejního stačí, že příkaz daný policejním předpisem nebyl splněn tím, komu jest ona povinnost uložena a který jest odpovědným za její splnění (Boh. A 8840/1930). Zdůrazniti sluší, že v první řadě je přihlédnouti k tomu, jak řeší otázku viny právní norma, o jejíž přestoupení jde. Tak na př. se vyžaduje ke skutkové podstatě honebního přestupku podle § 26 zák. čl. XX/1883, aby pachatel jednal úmyslně (Boh. A 11052/1934); stejně tak je tomu při přestupku § 21, odst. 1., věty 1., zák. č. 89/1934 Sb. o povinném známkování chmele a úpravě rozsahu pěstování chmele. Otázka úmyslnosti pachatele jest otázkou vnitřního dění, na něž lze souditi jen z vnějších okolností (Boh. A 3954/1924). Ke skutkové podstatě některých správních přestupků se výjimečně Vyžaduje, aby pachatel jednal vědomě, tak na př. při přestupku § 14 cís. pat. č. 237/1858 ř. z. o ochraně vzorků, § 46 živn. řádu (zásah do práva užívání firmy, jména nebo znaku), čl. 4, odst. 2., zák. č. 125/1927 Sb. (Boh. A 9158/1931), § 260, písm. c) zák. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (vyhláška č. 189/1934 Sb.).
Vlád. n., přijímaje názor judikatury, stanoví v § 6, odst. 1., že k trestnosti správního přestupku stačí, že vinník jednal proti zákazu nebo nedbal příkazu (neposlušnost), leč by dokázal, že nemohl zachovati předpis bez své viny. Náleží-li však k podstatě správního přestupku, aby vznikla škoda nebo vzniklo skutečné ohrožení, je podle § 6, odst. 2., podmínkou trestnosti, aby takový výsledek byl způsoben aspoň nedbalostí. Zmíněná ustanovení mají povahu subsidiární (§ 6, odst. 3.). Pojem úmyslu a nedbalosti definuje vlád. n. podle vzoru osnovy tr. z.
6. Omyl. Tr. z. slov. uvádí v § 82, jehož ustanovení platí se zřetelem na cit. již ustanovení § 12 tr. z. přest. i pro přestupky, jako důvod vylučující trestnost také skutkový omyl (omyl o znacích skutkové podstaty); právní omyl (neznalost nebo mylný výklad předpisů hmotného práva trestního) podle § 81 tr. z. slov. neomlouvá. Předpisy upravující trestní právo správní v zemích České a Moravskoslezské nemají ustanovení o tom, jaký vliv má skutkový omyl a právní omyl na trestnost pachatele správního přestupku. Judikatura, vycházejíc tu ze zásady, že při správních deliktech nesmí býti postupováno s větší přísností než při deliktech vyhrazených pravomoci trestních soudů (§ 11, odst. 3., cís. patentu z 20. IV. 1854, č. 96 ř. z.), postavila se na stanovisko, že skutkový omyl vylučuje trestnost i při správních přestupcích; nevylučuje trestnost právní omyl (neznalost, mylný výklad hmotného práva trestního). Buď poukázáno zejména na Boh. A 265/1919, 833/1921, 3656/1924. Na tomto místě buď upozorněno také na nález Boh. A 2037/1923, podle něhož nemůže obviněný dovozovali svoji beztrestnost z toho, že úřad v jiných případech téhož druhu trestně, nezakročil. Motivy činu jsou pro trestnost nerozhodné (Boh. A 1393/1922). Zásadně totéž stanovisko zaujímá k otázce omylu vlád. n. v § 6, odst. 4. a 5. Úprava je provedena podle osnovy tr. z.
7. Nouze. Také stav nouze je podle § 80 tr. z. slov. důvodem vylučujícím trestnost osoby, jež se dopustila správního přestupku. Judikatura, řídíc se výše zmíněnou zásadou, stojí i pro obor trestního práva správního platného v zemích České a Moravskoslezské na stanovisku, že trestnost skutku je vyloučena, byl-li spáchán z neodolatelného donucení. Obviněný musí však konkretisovati svoji obranu tak, aby bylo lze vyšetřiti, dopustil-li se činu v takovém stavu nouze, že trestnost spáchaného činu byla vyloučena; obrana nepodepřená skutkovými okolnostmi nestačí (Boh. A 394/1920). V této souvislosti buď upozorněno na nález Boh. A 8223/1929, podle něhož absolutní nemožnost plnění se rovná ve své podstatě neodolatelnému donucení, vylučujícímu trestnost při policejních deliktech.
Podle § 5, odst. 2., vlád. n. není trestný ten, kdo se dopustil správního přestupku za tím účelem, aby odvrátil od sebe nebo někoho jiného hrozící nebezpečí pro život, tělo, svobodu nebo majetek. Toto ustanovení však nevylučuje trestnost: a) bylo-li možné odvrátiti nebezpečí jinak, b) byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, podle zvláštních předpisů nebo podle svého povolání nebo postavení povinen je snášeti, c) bylo-li možné na tom, komu nebezpečí hrozilo, slušně žádati, aby je snášel, zejména proto, že je sám zavinil, nebo proto, že by způsobené zlo bylo nepoměrně větší než zlo, které hrozí. Tato ustanovení jsou převzata z osnovy tr. z. Vlád. n., maje na mysli přestupky dopravních řádů a chtěje vyloučiti možnost několikerého trestání pro týž přestupek, jestliže pokračování v trestné činnosti bylo nutné za tím účelem, aby mohl býti zjednán stav odpovídající předpisům, ustanovuje v § 5, odst. 3., že ten, kdo, byv veřejným orgánem přistižen při činnosti zakládající správní přestupek, v ní pokračuje, není pro toto pokračování trestným, pokud tak musí učiniti, aby mohl býti zjednán stav odpovídající předpisům, jestliže tím není ohrožena veřejná bezpečnost a veřejný pořádek a zachová-li při tom podmínky, které mu určil veřejný orgán v zájmu zachování veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Vlád. n. tu jde cestou § 84 zák. č. 81/1935 Sb. o jízdě motorovými vozidly.
8. Právné jednání. Sem patří ustanovení § 27 tr. z. přest., podle něhož — mají-li se podle právní normy starati o zachování nař. hlava rodiny, poručníci, opatrovníci, dohližitelé, majitelé domů, živnostníci nebo hospodáři a je-li nař. z jejich příkazu nebo poukazu porušeno členy rodiny, poručenci, opatrovanci, osobami svěřenými jejich dohledu, nájemníky, pomocníky, učni, čeledí nebo dělníky — lze uložiti trest jen jmenovaným osobám, jež se mají starati o zachování nař. Dopustí-li se však pachatelé přestupku proti vyzvání, napomenutí nebo upozornění úředního orgánu, je potrestati také je. V zemích České a Moravskoslezské takového ustanovení není. Buď upozorněno na Boh. A 2405/1923. Podle § 5, odst. 1. vlád. n. není trestným čin, který by sice zakládal skutkovou podstatu správního přestupku, je však řádným plněním povinnosti úřadu nebo povolání nebo je jinak právním řádem přikázán nebo dovolen. Také zde je vzorem osnova tr. z.
9. Pokus. § 26 tr. z. přest. ustanovuje výslovně, že pokus přestupku není trestný. Totéž platí také pro ostatní oblast státní, není-li arci výslovného ustanovení jiného (srov. Boh. A 1202/1922). Platí to proto, že trestní normy nelze vykládati extensivně (Boh. A 4101/1924). Také podle vlád. n. je pokus o správní přestupek trestný jen, když je výslovně prohlášen za trestný (§ 7 vlád. n., kde se také podle osnovy tr. z. upravuje otázka dobrovolného ustoupení od pokusu).
10. Spolučinnost několika osob. Pachateli jsou podle § 70 tr. z. slov. ti, kdo trestný čin spáchali dohromady nebo společně. Účastníkem je podle § 69 téhož zákona ten, kdo jiného ke spáchání zločinu nebo přečinu úmyslně navádí (návodce), jakož i ten, kdo spáchání trestného činu úmyslně podporuje nebo ulehčuje nebo k tomu jiného navádí, rovněž ten, kdo se s jiným předem umlouvá o pomoc při činu nebo po něm aneb o tom, jak má býti zajištěn užitek vyplývající z činu nebo jak mají býti zmařena úřední opatření (pomocník). Tato ustanovení platí i pro přestupky, neboť podle § 26 tr. z. přest. mají býti potrestáni vedle pachatele také účastníci. Pro obor práva platného v zemích České a Moravskoslezské není v uvedeném směru všeobecných ustanovení; není-li zvláštní normy (srov. Boh. A 1359/1922), lze stíhati jen osobu, která trestný čin spáchala. Podle § 8 vlád. n. je trestně odpovědný z téhož správního přestupku jako pachatel ten, kdo návodem, rozkazem, radou, utvrzováním, slibem nebo poskytnutím pomoci nebo jinak úmyslně způsobí neb usnadní spáchání správního přestupku jinou osobou (pachatelem), i když pachatel nemůže býti pro správní přestupek stíhán neb odsouzen. Totéž platí o tom, kdo způsobil neb usnadnil spáchání správního přestupku jinou osobou tím, že opominul dáti příkaz nebo vykonati dohled, ač byl k tomu povinen. Účastník, který dobrovolně upustí od své činnosti dříve, než ji dokoná, nebo který dobrovolně zamezí trestný čin, jehož se účastnil, nebo výsledek náležející k jeho dokonání, není trestný pro účast. Zamezením trestného činu nebo jeho výsledku nestává se beztrestným, kdo čin nastrojil nebo k němu navedl jen proto, aby dal podnět k trestnímu stíhání jiné osoby.
11. Promlčení. Podle § 4 min. nař. č. 61/1855 ř. z. odpadá vyšetřování a trestání policejních přestupků bez další podmínky, uplynuly-li tři měsíce od doby, kdy byl přestupek spáchán. Na otázku, kdy je pokládati trestní řízení za zahájené, není odpovědi v trestních normách upravujících trestní řízení správní v zemích České a Moravskoslezské. Za takové zahájení sluší pokládati jen úkon příslušného úřadu směřující proti vinníkovi jako obviněnému. V pochybnostech sluší rozhodnouti na prospěch obviněného. V nálezu z 15. III. 1923, č. 4077, bylo vysloveno, že k přetržení běžícího promlčení není třeba, aby bylo zavedeno řízení úřadem místně příslušným. Naproti tomu v nálezu Boh. A 3883/1924 dospěl n. s. s. k závěru, že k přerušení promlčení je zapotřebí skutečného zahájení trestního řízení úřadem, jemuž přísluší právo potrestati trestný čin, o nějž jde. Takové zahájení trestního řízení lze spatřovati buď ve skutečném vydání obsílky předvolávající obviněného k výslechu k úřadu, jemuž přísluší vydati trestní nález, anebo v rekvisici tohoto úřadu o výslech obviněného jiným úřadem anebo v nějakém jiném konkludentním zákroku příslušného úřadu, z něhož je zřejmo, že tento úřad trestní řízení skutečně zavedl (Boh. A 6087/1926). Zavedení trestního řízení nelze viděti v úkonu, který provede z vlastního podnětu úřad, který v konkrétním případě není příslušným úřadem trestním (Boh. A 6128/1926). O zavedení trestního řízení nelze mluviti, jestliže úřední akt, kterým má býti řízení zavedeno, byl sice povolaným úředním orgánem podepsán, avšak mimo úřad projeven nebyl. Pouhou aprobací obsílky obviněného k výslechu není trestní řízení zavedeno podle § 4 min. nař. č. 61/1855 ř. z. (Boh. A 11476/1934). Toto ustanovení, které je povahy subsidiární (výjimky na př. § 140 živn. řádu, § 74 vodního zák., § 254, odst. 2. vlád. nař. č. 141/1927 Sb.), nařizuje, aby potrestání vinníka odpadlo bez další podmínky, nebylo-li trestní řízení zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy byl přestupek spáchán. Není tedy třeba, aby byly také odstraněny nebo aby pominuly protiprávní následky, které nastaly spácháním přestupku (Boh. A 395/1920). Použití analogie § 531 tr. z. není na místě. Je možno se odvolati i na dekret dvor. kanceláře ze 17. II. 1841, č. 4104 (č. 65 sbírky pro v. zákonů pro království České). Promlčení počíná běžeti okamžikem, kdy byl přestupek spáchán, t. j. kdy byla dovršena činnost, které se vyžaduje k pojmu přestupku (Boh. A 6039/1926); je dokonáno tím okamžikem posledního dne třetího měsíce, kdy počalo běžeti. Jestliže úřad I. stolice nepřihlédl k tomu, že přestupek je promlčen, musí obviněný hájiti se námitkou promlčení v odvolání k úřadu druhé stolice, který pak je povinen o ní rozhodnouti (Boh. A 10308/1933, 12596/1936). V nálezu Boh. A 11873/1935 bylo vysloveno, že předpis § 4 min. nař. č. 61/1855 ř. z. se vztahuje také na přestupky českého řádu stavebního.
Podle § 31 tr. z. přest. možnost zahájiti trestní řízení, pokud zvláštní zákon neustanovuje jinak, se promlčí v šesti měsících, trest vyměřený za přestupek v jednom roce. Zmíněné ustanovení o promlčení trestního stíhání platí — jak n. s. s. judikuje — nejen pro zahájení trestního řízení, nýbrž i pro další jeho průběh. Není-li zvláštního ustanovení o tom, kdy promlčení počíná běžeti a kterými skutečnostmi se běžící promlčení přetrhuje, platí podle § 12 tr. z. přest. ustanovení §§ 108, 121 a 124 tr. z. slov. Přerušuje se tedy běžící promlčení usnesením neb opatřením pol. tr. soudu, jež směřuje pro spáchání trestného činu, o který jde, proti pachateli, počíná však znova dnem tohoto usnesení neb opatření. Promlčení výkonu trestu počíná běžeti dnem, kdy rozsudek nabyl právní moci; byl-li pak výkon trestu již v proudu, dnem, kdy odsouzený uprchl. Toto promlčení se přerušuje každým opatřením příslušného úřadu směřujícím proti osobě odsouzeného za tím účelem, aby trest byl vykonán. Bylo-li takové opatření učiněno, na př. byl-li odsouzený zatčen, avšak nedošlo-li k výkonu trestu, počíná promlčení běžeti znova dnem, kdy takové opatření bylo učiněno (Boh. A 5004/1925, 6503/1927, 6222/1927, 9713/1932). Promlčení trvalého deliktu nemůže počíti skončením pachatelova jednání, jímž protiprávní stav byl přivoděn, nýbrž teprve oním momentem, kdy skončil i stav trestnosti, t. j. momentem, kdy byl odstraněn stav příčící se právnímu řádu (Boh. A 5146/1925). Je lhostejno, kdo způsobil, že k vydání usnesení neb opatření přerušujícího promlčení nedošlo, zda se tak stalo opominutím úřadu nebo z jiné příčiny (Boh. A 10927/1933). Ani žádost úřadu o zjištění cizozemské právní normy, jejíž obsah je rozhodný pro zjištění skutkové podstaty správního přestupku, nestaví běžící promlčení trestního stíhání (Boh. A 10609/1933). Důvodem promlčení je nečinnost úřadu, proto vydáním rozsudku příslušným úřadem se promlčení přetrhuje i tehdy, když později byl vyšším úřadem zrušen z formálních důvodů (Boh. A 12591/1936). Promlčení nastává i v průběhu odvolacího řízení (Boh. A 9087/1931); odvolací úřad je povinen hleděti k promlčení z úřední povinnosti (Boh. A 11863/1935). Žádost o udělení milosti není na překážku výkonu rozsudku, nepřetrhuje tedy ani nestaví promlčecí lhůtu žádost o prominutí pravoplatného trestu cestou milosti (Boh. A 7349/1928).
Vlád. n. přijal v zásadě vzor slovenský, zná však jen stavení promlčení, nikoli jeho přetržení. Tím se dosavadní stav zhoršuje. Těžko lze souhlasiti s tím, že i úkon soudu může zabrániti promlčení (§ 10, odst. 1., § 29, odst. 3.).
12. Trest. Ze všeobecných ustanovení o trestu za správní přestupek, jež platí v zemích České a Moravskoslezské, jest uvésti předem min. nař. č. 198/1857 ř. z., podle něhož všechny činy a opominutí, které zákonem neb úředním nařízením jsou prohlášeny všeobecně za trestné neb aspoň z policejních nebo jiných veřejných ohledů za protizákonné, aniž je v tomto předpisu na ně stanoven určitý trest, mají se potrestati peněžitým trestem od 2 do 200 Kč nebo vězením od 6 hodin do 14 dnů, nemá-li býti použito trestního zákona. Při určení trestu má sloužiti jako směrnice, že nikdy nesmí býti uložen vyšší trest než ten, který by byl nejnižší, kdyby čin měl povahu přečinu nebo přestupku podobného druhu ve smyslu všeobecného zákona trestního. Cit. předpis je kryt § 111, odst. 2., úst. list. (Hoetzel, Příspěvky k výkladu ústavní listiny Ve Sborníku věd právních a státních, roč. XXV, str. 142). Úřad může uložiti podle svého uvážení buď peněžitou pokutu nebo trest vězení; trest vězení nemá zde povahu náhradního trestu. Všeobecného ustanovení o přitěžujících a polehčujících okolnostech není (Boh. A 988/1921). Podle § 4 nař. č. 31/1860 ř. z. má úřad první stolice vysloviti trest vždy v mezích zákonné sazby trestní. V případech hodných zvláštního zřetele může navrhnouti zemskému úřadu, aby trest zmírnil nebo prominul. Zemský úřad nesmí podle § 5 cit. nař. zostřiti trest uložený úřadem první stolice. Bylo již řečeno, že trest může býti uložen jen podle právní normy, jež v době, kdy se trest ukládá, je právně účinnou (Boh. A 9158/1931, 9160/1931). Zásada, že má býti nalezeno na trest nižší než nejnižší trest, který by za stejných okolností uložil soud, neplatí všeobecně, nýbrž jen tam, kde konkrétní zákonný předpis dovoluje, aby této normy bylo použito, jak to činí na př. cit. nař. č. 198/1857 ř. z. (Boh. A 3656/1924). Uvedená zásada neplatí při stanovení trestu na přestupky podle čl. 3, odst. 2. zák. č. 125/1927 Sb. (Boh. A 12239/1935). Není-li normy ustanovující jinak, může n. s. s. přezkoumati výměru uloženého trestu jen potud, nebyla-li překročena zákonná sazba trestní, neboť určení výše trestu v mezích sazby je věcí volné úvahy úřadu (na př. Boh. A 394/1920, 988/1921, 10330/1933, 11978/1935). Ve všech případech, kde politický (státní policejní) úřad uloží v trestním řízení trest na penězích, připadá tato pokuta podle čl. 11 zák. č. 125/1927 Sb. státu (Boh. A 9091/1931, 9693/1931). Ustanovení zák. č. 562/1919 Sb. o podmíněném odsouzení a propuštění neplatí pro obor trestního práva správního v zemích České a Moravskoslezské (Boh. A 1482/1922, 3363/1924, 3985/1924). Všeobecných ustanovení o konkurenci trestných činů není. Nelze použíti obdobně trestních zákonů soudních (Hoetzel, Československé správní právo. Část všeobecná. 2. vyd., str. 374). Prakse postupuje někdy jinak. V nálezu Boh. A 12100/1935 bylo vysloveno, že druhá stolice nemůže ponechat! v platnosti trest, který první stolice uložila vinníkovi za dva trestné činy, pouze za jeden čin, když osvobodila vinníka od druhého přestupku. Příčilo by se to předpisu § 5, odst. 1. min. nař. č. 31/1860 ř. z., podle něhož zemský úřad nesmí zostřiti trest vyslovený první stolicí. O přípustnosti kumulativní zásady neměl n. s. s. příležitosti se vysloviti. Možno též upozorniti na Boh. A 5483/1926.
§§ 16 a násl. tr. z. přest. mají podrobná ustanovení o trestu uzamčení, peněžitém trestu a vedlejších trestech, jež platí, není-li zvláštních ustanovení. Mají-li převahu polehčující okolnosti, lze na místě uzamčení uznati na pokutu. Na tuto přeměnu není však právního nároku (Boh. A 6232/1927). Určení výše trestu v mezích zákonné sazby je věcí volné úvahy úřadu (nál. z 6. XII. 1921, č. 14838). §§ 29 a násl. mají ustanovení o ukládání trestu, bylo-li spácháno několik přestupků. Podle § 1 zák. č. 562/1919 Sb. může také policejní trestní soud odložiti výkon peněžitého trestu a trestu na svobodě nepřesahujícího dobu jednoho roku, má-li z podstatných důvodů za to, že odsouzený povede pořádný život a že tudíž výkonu trestu není zapotřebí. O podmíněném odsouzení rozhoduje první stolice. Domáhá-li se odsouzený podmínečného odsouzení, o němž se rozsudek první stolice nezmiňuje, nemůže o této žádosti rozhodnouti druhá stolice, nýbrž musí věc odkázati do první stolice (Boh. A 9434/1931).
Vlád. n. stanoví jako všeobecnou a subsidiární trestní sankci pokutu do 1000 Kč nebo vězení do tří dnů, za okolností zvláště přitěžujících lze uložiti pokutu do 5000 Kč nebo vězení do 14 dnů. Použití této vyšší sazby musí úřad arci řádně odůvodniti. Zpravidla jest uložiti pokutu. Na místě pokuty nebo vězení může úřad uložiti vnucenou práci, nepostihla-li by pokuta obviněného samého nebo byl-li čin spáchán ze. zahálčivosti. Také tento výrok bude třeba řádně odůvodniti. Předpřevratové sazby pokut, jakož i pokuty živn. zák. č. 259/1924 Sb. se zvyšují na pětinásobek. Zásadně platí zásada kumulace. Spojí-li však úřad řízení o několika přestupcích, vyměří se trest podle trestní sazby stanovené na nejtěžší z těchto přestupků. K ostatním přestupkům se přihlíží jako k přitěžujícím okolnostem; při tom je dovoleno, vyžadují-li toho zvláštní okolnosti, nejvyšší trestní sazbu stanovenou na nejtěžší přestupek zvýšiti o nejvyšší trestní sazbu stanovenou na přestupek po něm nejpřísněji trestný. Zvláštní okolnosti, jež toto zvýšení trestní sazby v konkrétním případě budou vyžadovati, bude ovšem třeba v trestním nálezu uvésti.
13. Mimořádné právo zmírňovací a právo milosti. Podle § 4 min. nař. č. 31/1860 ř. z. má úřad první stolice vyměřiti trest v mezích stanovené trestní sazby. Mají-li polehčující okolnosti převahu, může podle § 5 cit. nař. zemský úřad buď na návrh úřadu první stolice učiněný z úřední moci, buď na žádost, kterou strana podala v zákonné lhůtě rekursní, zmírniti nebo docela prominouti uložený trest mimo trest propadnutí zboží, nářadí nebo zásob, ztráty živnosti nebo jiných práv a oprávnění. Zmírniti nebo prominouti tyto tresty bylo vyhrazeno ministerstvu vnitra. Tato zákonná ustanovení, jež jsou dosud základem práva milosti v trestních věcech správních v zemích České a Moravskoslezské, byla změněna vlád. nař. č. 151/1936 Sb. jen potud, že pravomoc ministerstva ke snížení nebo prominutí trestů za správní přestupky cestou milosti byla přenesena na zemské úřady (v Praze a v Brně). Akt milosti je zcela odlišný od judikující činnosti a na této činnosti nezávislý; může nastati i kdykoli po pravomoci trestního nálezu (Boh. A 1105/1922, nález z 13. II. 1922, č. 14467, Boh. A 12868/1937). Výše uvedené právní normy platí tam, kde není zvláštních ustanovení. Tak na př. promíjeti nebo zmírňovati tresty uložené za zanedbanou docházku školní je v § 14, odst. 3. zák. č. 226/1922 Sb. vyhrazeno ministerstvu školství a nár. osvěty. Na této příslušnosti nebylo nic změněno ustanovením čl. 6., odst. 2. zák. č. 125/1927 Sb., kterým byla přenesena na politické úřady trestní pravomoc, kterou dosud vykonávaly školní úřady, neboť při zmírňování nebo promíjení právoplatně uložených trestů nejde o výkon trestní pravomoci, nýbrž o akt milosti.
Právo udělovati milost i v případech, ve kterých došlo k odsouzení policejními trestními soudy, bylo podle § 117, bodu 2. zák. čl. V/1878 ve spojení s § 12 zák. čl. XL/1879 vyhrazeno králi. Dnes přísluší toto právo na Slovensku a Podkarpatské Rusi vládě (§ 70 úst. list.). Právo presidenta republiky podle § 103 úst. list. se nevztahuje na případy, ve kterých došlo k odsouzení správními úřady, ani když jednají jako policejní trestní soudy (Boh. A 11909/1935).
Podle vlád. n. má býti právo milosti vloženo do rukou úřadu, který rozhoduje o odvolání, není-li ho, do rukou úřadu, který je věcně bezprostředně nadřízen úřadu, jenž vydal nález.
III. Trestní právo formální.
1. Zásady trestního řízení správního. Trestní řízení správní. platné v zemích České a Moravskoslezské jest ovládáno zásadou oficiálnosti a zásadou materiální pravdy. Úkolem tohoto řízení je "zachovati vážnost přestoupeného zákona" (§ 6 min. nař. č. 34/1858 ř. z.). Iniciativa trestního stíhání přísluší zásadně státu. Jen výjimečně (z důvodů slušnosti a prospěšnosti) se děje stíhání na žádost nebo návrh poškozeného (viz na př. §§ 14 a 15 zák. č. 237/1858 ř. z. o ochraně vzorků). Zvláštního rázu je návrhový delikt podle § 9 vlád. nař. č. 61/1920 Sb. Uvésti jest, že §§ 1339 a 1340 obč. zák., jejichž přestoupení stíhaly správní úřady na návrh osoby, jíž bylo na cti ublíženo, byly zrušeny zák. č. 108/1933 Sb. o ochraně cti. Institut veřejného žalobce trestní řízení správní platné v zemích České a Moravskoslezské nezná. Okresní nem. pokladny (pojišťovny), živnostenská společenstva nemají v trestním řízení správním postavení zástupce veřejných zájmů, nýbrž jsou jen oznamovateli přestupků stíhaných úřadem (Boh. A 2797/1923, nález z 9. I. 1925, č. 238, Boh. A CCCCLXXXVI).
Účelem trestního řízení správního jest, aby skutečná pravda vyšla najevo. Musí proto úřad zjistiti z vlastní iniciativy vše, čeho je potřebí, aby tohoto účelu bylo dosaženo, a je proto jeho povinností vyšetřiti a oceniti i okolnosti svědčící ve prospěch obviněného (na př. Boh. A 644/1920, nález z 13. IX. 1921, č. 11223, Boh. A 2248/1923, 2598/1923, nález z 14. V. 1924, č. 17913/1923, Boh. A 10291/1933). Zásada materiální pravdy nedopouští, aby úřad založil svoje přesvědčení o vině jediné na doznání obviněného, jež bylo odvoláno nebo jinak uvedeno v pochybnost (Boh. A 113/1919), jeho povinností jest, aby opatřil pevný základ pro objektivní rozhodnutí (Boh. A 1553/1922).
Také trestní řízení správní platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi je vybudováno na zásadě oficiálnosti a materiální pravdy. Přestupky se stíhají zásadně z úřední povinnosti (Boh. A 10572/1933), jen výjimečně je stíhání vinníka vyhrazeno soukromému žalobci (§ 48 tr. ř. pol., Boh. A 2305/1923). K zastupování žaloby při přestupcích, které se stíhají z úřední povinnosti, jsou sice oprávněni úřední fiskál, odborný zástupce a poškozený (§ 17 tr. ř. pol.), vzdá-li se však úřední fiskál zastoupení žaloby, nepřekáží to tomu, aby v řízení bylo pokračováno (§ 27 tr. ř. pol., Boh. A 3730/1924, 9744/1932). Otázka povinné účasti zástupce veřejné žaloby byla v § 28 tr. ř. pol. vyhrazena zvláštnímu nařízení. K této úpravě však vůbec nedošlo, veřejná žaloba není proto zákonným předpokladem ani zahájení trestního řízení, ani odsouzení (Boh. A 6225/1927, 11168/1934). V podstatě totéž (viz § 30 tr. ř. pol.) platí o odborných zástupcích, t. j. o korporacích, komisích a orgánech, jež jsou podle právní normy oprávněny k zastupování určitých veřejných zájmů a jejichž seznam byl sdělen nařízením ministerstva vnitra policejním trestním soudům (Boh. A 2315/1923, 5211/1925, 8585/1930). Pokud jde o poškozeného, stačí tu jen uvésti, že poškozený nemůže podle § 31 tr. ř. pol. upustiti s účinkem od žaloby, jde-li o přestupek stíhaný z úřední povinnosti; vzdá-li se žaloby, není to na překážku, aby řízení bylo zahájeno nebo dále vedeno (o právech poškozeného viz na př. Boh. A 7913/1929, 8842/1930, 10927/1933, 11854/1935). Policejní trestní soud je podle § 57 tr. ř. pol. povinen v průběhu řízení z úřední povinnosti sebrati data potřebná k zjištění skutkového stavu a upozorniti strany na práva příslušející jim během řízení. Policejní trestní soud má pečovati o to, aby byly zjištěny stejně jak okolnosti usvědčující, tak i omlouvající, přitěžující i polehčující, jakož i okolnosti objasňující osobnost obviněného a jeho životní poměry. Již tím je jasně vyjádřena zásada materiální pravdy, kterou se policejní trestní soudce má říditi (Boh. A 12360/1936).
Vlád. n. nemohl jinak, než setrvati na vedoucí zásadě každého trestního řízení, zásadě materiální pravdy, jakož i zásadě oficiálnosti, jež nejlépe vyhovuje dosažení cíle, který sleduje zásada materiální pravdy (Štorch, Řízení trestní rakouské, díl I., str. 8). Možno tu poukázati jen na § 19, podle něhož se správní přestupky stíhají z úřední povinnosti, není-li zvláštním předpisem výslovně určeno, že se správní přestupek stíhá jen k návrhu nebo k soukromé žalobě, a na § 71, podle něhož v řízení úřad postupuje z úřední moci a je povinen se stejnou pečlivostí zjistiti a uvážiti všechny okolnosti svědčící proti obviněnému i v jeho prospěch. Provedení zmíněných zásad lze arci poznati jen ze studia celého postupu řízení.
2. Trestní úřady správní. Není zvláštních trestních úřadů správních. V zemích České a Moravskoslezské jsou okresní úřady, magistráty a městské rady v městech se zvláštním statutem a státní policejní úřady jsou pověřeny, aby v oboru své působnosti vykonávaly v první stolici trestní pravomoc ve všech přestupcích, které nejsou prohlášeny za činy trestné trestním zákonem z 27. V. 1852 a jeho doplňky a jejichž vyšetřování a trestání nebylo výslovně svěřeno jiným úřadům (§§ 1 a 2 min. nař. č. 61/1855 ř. z.). Trestní pravomoc státních policejních úřadů se vztahuje na přestupky předpisů, jichž provádění spadá do jejich pravomoci, a na přestupky, jichž stíhání a trestání bylo do jejich kompetence výslovně přikázáno (Boh. A 2488/1923; nyní § 1 vlád. nař. č. 51/1936 Sb.). Policejní okresní komisařství na územních částech hlav. města Prahy vykonávají trestní pravomoc jako orgány policejního ředitelství v Praze (Boh. A 1722/1922). Trestní pravomoc politických a státních policejních úřadů, plynoucí z uvedených starších předpisů, byla čl. 6 zák. č. 125/1927 Sb. potvrzena a rozšířena takto: 1. Politické úřady jsou příslušný vykonávati trestní pravomoc, pokud nenáleží soudům nebo jiným úřadům. 2. Trestní pravomoc, kterou dosud vykonávaly školní úřady, přechází na politické úřady. 3. Nedotčeny zůstávají předpisy, podle kterých politické úřady rozhodují ve věcech trestní pravomoci obecní. Podle čl. 13. cit. zákona platí uvedené ustanovení čl. 6. též pro státní policejní úřady v mezích jejich působnosti. V druhé stolici rozhodují zemské úřady, a to podle čl. 8 uvedeného zákona s konečnou platností. O trestní pravomoci obecní dlužno odkázati na heslo "Samospráva".
Osobní způsobilost k soudcovskému úřadu v trestních věcech správních mají v zemích České a Moravskoslezské jen ti političtí a policejní úředníci, kteří vykonali praktickou zkoušku politickou. Z toho může povoliti výjimku jen ministr vnitra v případech, jež zasluhují zvláštního zřetele (min. nař. č. 129/1858 ř. z., jehož časté nedbání vytýká výnos presidia zemského úřadu v Praze ze 7. března 1932, č. 29 čes. normálek). Výjimečně je nařízeno, že trestní nález musí vysloviti přednosta úřadu (§ 14 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. nebyl pro obor trestního řízení správního zrušen § 138 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., poněvadž toto vlád. nař. vůbec neupravuje trestní řízení správní).
O místní příslušnosti v trestních věcech správních jsou všeobecná ustanovení pouze v § 1 min. nař. č. 61/1855 ř. z. a § 14, odst. 2; cís. nař. č. 96/1854 ř. z. Místně příslušným trestním úřadem správním je politický (státní policejní) úřad první stolice, v jehož obvodu byl přestupek spáchán, tedy úřad, v jehož obvodu byla předsevzata činnost, která dovršila skutkovou podstatu správního přestupku, nebo — byl-li přestupek spáchán opominutím — úřad, v jehož obvodu měla býti nařízená činnost vykonána, na př. při přestupku § 132, písm. a) živn. řádu, spáchaném neoprávněným provozováním svobodné živnosti, živnostenský úřad první stolice, v jehož obvodu je skutečné stanoviště neopověděné živnosti. Není-li předem znám úřad, v jehož obvodu byl správní přestupek spáchán, koná trestní řízení úřad, který nejprve nabyl vědomosti o spáchaném přestupku. To plyne z povahy věci. Tím není dotčena příslušnost úřadu místa činu, který je povolán projednati věc, jakmile je zjištěno, že byl přestupek spáchán v jeho obvodu. Tato ustanovení jsou povahy všeobecné a subsidiární. Popírá-li obviněný skutečnost, na které závisí místní příslušnost trestního úřadu správního, musí býti tato skutečnost objasněna (Boh. A 1119/1922).
V druhé stolici rozhoduje zemský úřad, jemuž je podřízen úřad, který rozhodl v první stolici.
Šlo-li o přestupek § 12, písm. c) cís. nař. č. 96/1854 ř. z., spáchaný písemným podáním, které obsahuje urážku politického nebo policejního úřadu první stolice nebo přednostů těchto úřadů, měl nadřízený zemský úřad delegovati jiný okresní politický nebo státní policejní úřad první stolice, aby provedl trestní řízení a vynesl trestní nález. § 12, písm. c) uvedeného cís. nař. byl sice zrušen čl. 4 zák. č. 125/1927 Sb., nebylo však zrušeno ustanovení § 14, odst. 2. cit. cís. nař. Podle něho bude třeba provésti delegaci při urážce přednosty úřadu nebo všech jeho členů způsobilých vykonávati trestní pravomoc pro přestupek čl. 4, odst. 2. zákona o organisaci politické správy.
Úřad musí z úřední moci zkoumati, jde-li o přestupek spadající do pravomoci správních úřadů a je-li věcně a místně příslušným, aby provedl řízení.
Zmíněná ustanovení čl. 6, 8 a 13 zák. č. 125/1927 Sb. upravují nyní také věcnou příslušnost okresních (státních policejních) a zemských úřadů k stíhání a trestání správních přestupků na Slovensku a Podkarpatské Rusi, nastoupivše na místo § 1 tr. ř. pol. Okresní (státní policejní) úřady, vykonávajíce trestní pravomoc, jednají jako policejní trestní soudy; řízení provádí policejní trestní soudce jako samosoudce (§ 59 tr. ř. pol.).
O místní příslušnosti má tr. ř. pol. podrobná ustanovení v §§ 3—16. Tu je možno uvésti jen, že zpravidla je místně příslušným pol. trestní soud, na jehož území byl přestupek spáchán. Je-li místo spáchání přestupku na území několika pol. trestních soudů nebo na hranici jejich, nebo není-li jisto, kde byl přestupek spáchán, je příslušným pol. trestní soud, na jehož území byla trestná činnost dokončena nebo který první zakročil. Pol. trestní soud, na jehož území obviněný bydlí nebo se zdržuje, stane se příslušným k rozhodnutí o přestupku spáchaném na území jiného pol. trestního soudu, jestliže mu byl přestupek oznámen a oznámený nevznese námitku nepříslušnosti do tří dnů od sdělení prvního úředního opatření, nejpozději však do prvního výměru. Pol. trestní soud, v jehož obvodu byl přestupek spáchán, nemůže odmítnouti věc, která mu byla postoupena. Soud pachatele je příslušný také pro účastníky. Jednání a rozhodování o několika přestupcích téhož obviněného může býti sloučeno. Námitku podjatosti člena pol. trestního soudu musí strana vznésti do zahájení líčení, námitku podjatosti člena úřadu vyšší stolice až do vyřízení opravného prostředku. Důvody podjatosti uvádějí §§ 39 a 40. Úřad zkoumá z úřední povinnosti, náleží-li věc k jeho pravomoci a příslušnosti. Také nepříslušný pol. trestní soud je povinen na svém území naříditi a prováděti ony úkony, u nichž je nebezpečí v prodlení (§ 3).
Vlád. n. stanoví v § 18 na rozdíl od dosavadního stavu, že v městech se zvláštním statutem, jež vykonávají působnost okresního úřadu, náleží stíhati a trestati správní přestupky starostovi obce, v městech se zřízeným magistrátem notářskému úřadu. O zastupování starosty platí předpisy obecního zřízení, pokud jednací řád neustanoví jinak. Ustanovení o věcné příslušnosti by mělo býti doplněno podle čl. 8 zák. o organisaci politické správy výslovným ustanovením, že druhou stolicí je zemský úřad, který rozhoduje s konečnou platností. Místní příslušnost upravují §§ 21—25 celkem podle zásad tr. ř. pol. Ustanovení § 26 o podjatosti úředních orgánů jsou upravena podle § 11 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., při tom bylo přihlédnuto (v odst. 8.) k nálezu Boh. A 11694/1935. O způsobilosti k úřadu správního soudce není v osnově žádného ustanovení, ač je toho nezbytně zapotřebí.
3. Zahájení řízení. Podle práva platného v zemích České a Moravskoslezské se trestní řízení správní zahajuje zpravidla obesláním obviněného k výslechu, jehož účelem jest, aby obviněný zvěděl o důvodech podezření, jež proti němu svědčí, a aby mu byla poskytnuta příležitost vyvrátiti tyto důvody. Je proto třeba ihned seznámiti obviněného s celým skutkovým a právním základem zavedeného řízení. O obsílce a předvedení platí § 9 cís. nař. č. 96/1854 ř. z.; jeho platnost pro trestní řízení správní nebyla dotčena § 135 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. z důvodu již uvedeného.
Tr. ř. pol. má podrobná ustanovení o zahájení řízení (§§ 48—61) a řízení předběžném (§§ 72—114). Buď upozorněno jen na některá ustanovení. Na základě anonymního oznámení nemůže pol. trestní soud zahájiti řízení; zdá-li se však, že jest odůvodněné, učiní úřad opatření, aby bylo vypátráno, je-li oznámení pravdivé, a podle výsledku rozhodne, má-li býti řízení zahájeno (§ 51). Před zahájením řízení dlužno z úřední povinnosti vyšetřiti zejména, je-li pol. trestní soud věcně a místně příslušný a nejsou-li tu skutečnosti vylučující zahájení trestního řízení. Takovou skutečností je také nastalé promlčení stihatelnosti trestného činu (Boh. A 9743/1932). Není-li možno vydati trestní příkaz, zahájí pol. trestní soud řízení zpravidla ustanovením jednacího roku (líčení). Ještě před líčením dlužno učiniti opatření, jež jsou právní normou předepsána nebo jsou nutná v zájmu účelu řízení. Za určitých předpokladů je možno naříditi předvedení obviněného (§ 73), prozatímní zadržení (§§ 74—80), zabavení předmětů, jež podle právní normy mají býti zabaveny, zničeny neb učiněny nepotřebnými, dále zabavení věcí, jež jsou nutné k provedení důkazů a jejichž uschování není jinak zajištěno (§ 83), domovní prohlídku, prohlídku osoby a úřední ohledání (§§ 86 až 99). Před líčením lze vyslechnouti svědky a znalce jen výjimečně (§§ 100, 101). Jednací rok buď určen tak, aby účastníci měli dosti času, aby se dostavili a obviněný se mohl postarati o svoji obranu. Byl-li obviněný zadržen, musí býti líčení konáno během 48 hodin. Jde-li o přestupek, na který právní předpis ustanovuje uzamčení, může pol. trestní soud obviněnému naříditi, aby se dostavil osobně (§ 106). V obsílce dlužno upozorniti strany, svědky a znalce na právní následky nedostavení, strany mají býti vyzvány, aby s sebou přivedly ještě neohlášené svědky a přinesly jiné důkazy nebo je oznámily včas soudu. Obviněný, který je prozatímně zadržen, musí býti předem vyrozuměn o nařízeném líčení a upozorněn na svá práva (§ 107). Jestliže obviněný, jemuž bylo nařízeno, aby přišel k líčení osobně, neuposlechne, aniž se řádně omluví, může pol. trestní soud naříditi, aby byl předveden (§ 109). Nedostaví-li se svědek, je pol. trestní soud povinen obeslati ho znova jen, je-li jeho výslech nutný (§ 113). Omluvné důvody mají vliv jen na beztrestnost svědkovy nepřítomnosti, nikoli však i na povinnost soudu předvolati svědka znovu (Boh. A 11168/1934).
K zajištění trestního řízení používá vlád. n. týchž prostředků jako tr. ř. pol. Ustanovení upravující styk se stranami, ustanovení o doručování a lhůtách jsou převzata z vlád. nař. č. 8/1928 Sb. Důležité jest ustanovení § 69, odst. 2., podle něhož úřad může upustiti od zavedení řízení nebo kdykoli zastaviti zavedené řízení, jestliže veřejný zájem nevyžaduje, aby vinník byl potrestán. Podmínkou jest, že škoda způsobená správním přestupkem byla nahrazena a lze důvodně očekávati, že se obviněný budoucně vystříhá poklesku i bez výkonu trestu. Toto ustanovení má podle důvodové zprávy týž účel jako podmínečné odsouzení, jež se pro zemi Českou a Moravskoslezskou nezavádí a pro oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi ruší (§ 145, odst. 1., č. 19). Neupustí-li úřad od zavedení řízení nebo nevydá-li trestní příkaz, jakož i podá-li obviněný proti trestnímu příkazu odpor, provede úřad řízení (§ 70).
4. Řízení v první stolici. V zemích České a Moravskoslezské je trestní řízení správní v první stolici upraveno min. nař. č. 34/1858 ř. z. Řízení se koná ústně, jen podstatné body jednání se zapisují do "trestního rejstříku", který má tyto rubriky: 1. běžné číslo, 2. jméno a příjmení, stáří, stav, živnost nebo zaměstnání obviněného a jeho pobyt, 3. jméno a příjmení, stáří, stav, živnost nebo zaměstnání a pobyt žalobce, poškozeného neb osoby, která učinila oznámení, 4. označení přestupku, který se přičítá obviněnému, 5. doznání obviněného nebo to, co uvedl k svému ospravedlnění (jen v podstatných bodech), 6. výpovědi svědků a znalců ve prospěch obviněného nebo proti němu (jen závažné body), 7. to, co bylo vzato za zjištěno, a dále, na základě kterých průvodních prostředků to úřad má za prokázané, 8. obsah a datum nálezu, jakož i označení normy, jejíž přestoupením byl obviněný uznán vinným, a úřední podpis, 9. odškodnění, které bylo vysloveno nálezem, 10. datum vyhlášení nálezu, 11. den, kdy nález byl vykonán. Poslední rubrika jest určena pro poznámky. V případech zvláště složitých lze výjimečně zavésti protokolární řízení. Také v těchto případech je však třeba vyplniti při zahájení řízení první čtyři rubriky trestního rejstříku a po skončeném řízení rubriky 7., 8., 9. a 10. Ve 12. rubrice se poznamená, že bylo zavedeno protokolární řízení. Celé řízení je provésti co nejrychleji a jest se omeziti na vyšetřování skutečností, jež jsou pro rozhodnutí závažné. Je výslovně zakázáno konati šetření a výslechy nesouvisející s věcí (§§ 5 a 6). K jednání není třeba přibrati zvláštního zapisovatele (§ 7). Po skončeném řízení má býti vydán zúčastněným osobám na jejich žádost na místě nálezu výpis z rubrik 2., 4., 6., 7., 8. a 9. trestního rejstříku (§ 8).
Zásada ústnosti čili bezprostřednosti, vyslovená v § 1 a plynoucí i z § 6, odst. 2., cit. nař., platí i pro protokolární řízení. Také v těchto případech má úředník, jemuž bylo řízení svěřeno, sám vyslechnouti obviněného, svědky a znalce, aby si učinil přímý obraz o celé věci a mohl objektivně rozhodnouti. N. s. s. hájí názor, že v trestním řízení správním není místa pro zásadu bezprostřednosti ovládající moderní soudnictví trestní (Boh. A 1042/1921, 1515/1922, 2969/1923).
Stručnost a rychlost, která je předepsána pro trestní řízení správní, nesmí býti na újmu hledání materiální pravdy, jejíž zjištění je cílem celého řízení. Správní soudce nesmí vyslýchati svědky nebo znalce, jejichž výpověď nemůže přinésti žádné objasnění projednávané trestní věci, nesmí připustiti důkazy, jež jsou pro věc nerozhodné, nesmí však odmítnouti důkazy o skutečnostech, jež jsou rozhodné pro zjištění skutkové podstaty přestupku, který se obviněnému klade za vinu (nálezy z 5. IX. 1921, č. 8036, 9. X. 1922, 6. 10956, 11. IX. 1923, č. 15041). Nelze prohlásiti věrohodnost nabídnutého svědka za nedostatečnou, dokud tento svědek nebyl vyslechnut (Boh. A 8415/1930). Nelze pokládali za průvod svědeckou výpověď učiněnou v jiném řízení, když strana výslovně žádá, aby onen svědek byl vyslechnut v řízení, v němž má býti použito jeho výpovědi (Boh. A 644/1920).
Předpisy upravující trestní řízení správní neomezují správního soudce ve volbě průvodů, není také předepsáno, jakým způsobem je důkaz provésti. Není vadou (samo o sobě), že svědek nebyl vyslýchán v nepřítomnosti druhých svědků (Boh. A 1756/1922). Podle Boh. A 9754/1932 je ponecháno úvaze úřadu, aby rozhodl, je-li ke zjištění skutkové podstaty v konkrétním případě třeba konfrontace obviněného s osobami vypovídajícími proti němu; zásada materiální pravdy spíše však vyžaduje, aby úřad byl povinen provésti i tento důkaz, je-li arci rozhodný. Úřad nemůže odmítnouti slyšení vývodních svědků jen proto, že spatřuje dostatečný podklad pro svůj úsudek o vině obviněného ve výpovědi úředního orgánu. S touto výpovědí se může spokojili jen, není-li tu skutečností, které jsou objektivně s to, aby učinily prohlášení úředního orgánu pochybným (Boh. A 8249/1929, 9486/1931). Rovněž není ustanovení o tom, jakou sílu průvodní má provedený důkaz. Také v trestním řízení správním platí zásada volného uvažování průvodních prostředků, jež poskytuje správnímu soudci možnost, aby rozřešil otázku důkazu samostatně podle povahy konkrétního případu (nález z 13. IX. 1921, č. 11223, Boh. A 1414/1922). Úřad není povinen provésti všechny důkazy navržené obviněným, musí však uvésti V nálezu, proč navržené svědky neslyšel (Boh. A 2162/1923). Správní úřad, vykonávaje trestní pravomoc náležející mu podle zákona, oceňuje výsledky průvodního řízení podle svého uvážení, není vázán závěrem, k němuž dospěl jiný úřad, na př. trestní soud (Boh. A 8182/1929, 9042/1931).
Kontumační řízení, t. j. řízení konané bez přítomnosti obviněného, je trestnímu řízení správnímu, upravenému výše uvedenými předpisy, cizí. Z min. nař. č. 34/1858 ř. z. jde jasně najevo, že ústní jednání se může konati jen v přítomnosti obviněného a že také jen v jeho přítomnosti lze prohlásiti nález. Plyne to z § 4, podle něhož do 5. rubriky trestního rejstříku se mají zapsati jen podstatné momenty výpovědi obviněného, ze zásady ústnosti, vyslovené jasně v § 1, a hlavně z § 6 předpisujícího, aby po skončeném ústním jednání byl nález prohlášen obviněnému. Těžištěm celého řízení jest ústní jednání, jehož účelem jest, aby správní soudce nabyl přímého obrazu o celé věci a zejména z výpovědi obviněného a svědků seznal, je-li obviněný vinen či ne. Jen obligatorní přítomností obviněného při ústním jednání lze vysvětliti, že do trestního rejstříku se nezapisují doslovné výpovědi svědků a znalců, nýbrž jen závažné body těchto výpovědí. Nelze proto souhlasiti s nálezy Boh. A 4345/1925 a 6087/1926, stojícími na stanovisku, že výslech obviněného může býti proveden dožádaným úřadem obecním. Zásada osobního slyšení obviněného úřadem příslušným k provedení řízení platí všeobecně, nejen tehdy, když úřad použil trestního rejstříku (jinak Boh. A 3786/1924).
Účelem již zmíněného § 8 min. nař. č. 34/1858 ř. z. jest, aby strana zvěděla, kterým přestupkem byla uznána vinnou, který trest jí byl uložen, ale také, na základě kterého skutkového zjištění úřad vynesl nález a na základě kterých průvodních prostředků dospěl k onomu skutkovému zjištění. Tímto způsobem má býti straně umožněna obrana proti trestnímu nálezu (Boh. A 247/1919, 1533/1922). Vyhotoví-li úřad první stolice formální nález, musí v něm uvésti aspoň to, co podle cit. právní normy musí obsahovati výpis z trestního rejstříku (srov. Boh. A 5207/1925).
Podle tr. ř. pol. je jednání v první stolici ústní a veřejné. Všechna usnesení mimo ta, jež byla vydána při líčení konaném (v zájmu veřejné mravnosti nebo veřejného pořádku) s vyloučením veřejnosti, dlužno vždy veřejně prohlásiti (§ 115). Důkaz se provádí zpravidla při líčení (§ 122). K obžalobě se může v první řadě vyjádřiti obviněný. Není dovoleno vykonávati naň vliv; jen pol. trestní soudce klade mu přímo otázky. Popírá-li obviněný, že přestupek spáchal, nebo shledá-li pol. trestní soudce z jiného důvodu, že je nutno provésti důkaz, důkaz se provede. Je-li obviněných několik, musí býti každý zvláště vyslechnut. Obviněné je možno konfrontovati mezi sebou a se svědky. Jestliže obviněný bydlí nebo se zdržuje mimo území pol. trestního soudu a je proň obtížné, aby se k soudu dostavil, může býti vyslechnut cestou dožádání, není-li osobní dostavení bezpodmínečně nutné (§ 124). §§ 127—145 upravují podrobně výslech svědků, znalců a tlumočníků. Obviněnému náleží vždy poslední slovo. Je-li toho třeba, vyloží policejní trestní soudce dříve, než obviněný promluví, krátce obsah žalobního návrhu a vše, co bylo předneseno k jeho obraně. Není-li zapotřebí opatřiti nová data nebo důkazy, prohlásí pol. trestní soudce po řečech stran líčení za skončené; podle potřeby může je však znova zahájiti (§ 146). Výsledek důkazního řízení posoudí pol. trestní soudce volně, uvažuje důkazy pečlivě, jednotlivě a v jejich souvislosti (§ 147, Boh. A 8509/1930, 12717/1937). Po ukončení jednání vynese pol. trestní soudce řídící jednání ihned své rozhodnutí. Je-li věc spletitá, možno odložiti rozhodnutí nejdéle na tři dny (§ 148). Pol. trestní soudce vydá buď zastavující výměr (§ 151) nebo rozsudek (§§ 153 a násl.). Rozsudek je možno založiti jen na důkazech, které byly při líčení provedeny nebo předneseny. V rozsudku jest uvésti zejména, které skutečnosti a z kterých důvodů považuje pol. trestní soudce za dokázané nebo nedokázané, jakož i právní důvody, které byly základem osvobození neb odsouzení. Odůvodnění musí býti do té míry dostatečné, aby umožnilo straně náležitou obranu. Je-li k tomu cíli třeba, aby svědkové byli uvedeni v odůvodnění rozsudku jménem, dlužno posouditi podle povahy konkrétního případu (Boh. A 11168/1934). V odsuzujícím rozsudku je mimo to uvésti přitěžující a polehčující okolnosti, jakož i důvody, jež vedly pol. trestního soudce k tomu, aby pro převahu polehčujících okolností uložil pokutu na místě uzamčení neb aby (s výhradou schválení zemského úřadu) povolil podmínečně odklad trestu. Policejní trestní soudce sdělí rozhodnutí přítomným stranám vyhlášením, nepřítomným se rozhodnutí doručí; strana může žádati opis rozhodnutí, jež jí bylo vyhlášeno (§§ 158 a násl.).
Při přestupcích lehčího rázu, t. j. při takových, na které zákonná sazba trestní je trest peněžitý, se koná podle § 109 tr. ř. pol. ústní jednání bez ohledu na to, přijde-li obviněný či ne, předpokládajíc, že byl k ústnímu jednání řádně obeslán. Pol. trestní soudce vynese rozsudek i v nepřítomnosti obviněného. Při přestupcích, na které zákonná sazba trestní jest uzamčení, nesmí soudce konati ústní jednání v nepřítomnosti obviněného, nelze-li očekávati, že by se věc řádně objasnila bez něho. Lze-li se nadíti, že skutečná pravda vyjde najevo i v nepřítomnosti obviněného, osobní účast obviněného se ani v tomto případě nevynucuje a postupuje se stejně jako při přestupcích lehčího rázu. Soudní rozhodnutí se sdělují obviněnému, který není přítomen, písemně (§ 158). Rozsudek musí mu býti v každém případě doručen (§ 159, odst. 2., § 162, odst. 5.). Tr. ř. pol. pamatuje na to, že mnohdy obviněnému nebude možno přijíti k ústnímu jednání pro nepřekonatelnou překážku, přiznává mu proto v § 109 právo, aby se ospravedlnil, proč nemohl k pol. trestnímu soudu přijíti. Uzná-li soudce, že ospravedlnění jest odůvodněno, bude se konati nové ústní jednání. Podle jeho výsledku bude buď dřívější rozhodnutí zrušeno a vydáno nové, nebo bude první rozhodnutí zachováno v platnosti (§§ 187 a 188). Nepřijde-li obviněný k novému ústnímu jednání, jež bylo stanoveno na jeho žádost, zůstává v platnosti rozhodnutí, které bylo vydáno v jeho nepřítomnosti (§ 109).
Ve vlád. n. — na rozdíl od dosavadní úpravy — není ústní jednání závazně předepsáno, nýbrž je ponecháno úřadu, aby uvážil, má-li se konati či ne (§ 71). Právní nárok má obviněný jen na to, aby bylo rozhodnuto na základě jeho ospravedlnění, jež se může státi výslechem, a to i u dožádaného úřadu, nebo se souhlasem úřadu, který provádí řízení, písemně. Nedostaví-li se obviněný k výslechu nebo neospravedlní-li se písemně ve stanovené lhůtě, může býti řízení provedeno i bez jeho výslechu, jestliže mu byla obsílka doručena do vlastních rukou a byl na to výslovně upozorněn (§ 70, odst. 4.). S uzákoněním kontumačního řízení v této šíři nelze souhlasiti, uváží-li se, že zákonná trestní sazba u četných přestupků dosahuje výše mnoha 10000 Kč nebo vězení několika měsíců, ba že lze uložiti. oba tyto tresty vedle sebe. Doporučovalo by se stanoviti tu určitou hranici a připustiti kontumační řízení jen tehdy, lze-li se nadíti, že se věc náležitě objasní i v nepřítomnosti obviněného. Nelze však souhlasiti ani s navrhovaným omezením zásady bezprostřednosti a ústnosti, neboť hledání materiální pravdy, jež musí zůstati stěžejní zásadou i trestního řízení správního, vyžaduje, aby správnímu soudci byla poskytnuta možnost, aby z vlastního názoru poznal všechny skutečnosti, jež jsou pro rozhodnutí důležité. Zachování této zásady je tím více na místě, když celé řízení jest upraveno stručně a přece tresty velmi citelně postihují vinníka. Náklad spojený s řízením má druhořadý význam. Poukazuje-li důvodová zpráva na to, že obviněnému je zachována možnost, aby se hájil proti obvinění vznesenému proti němu, a že se mu nebéře možnost, aby v odvolání uplatnil své námitky neb odčinil následky nedostavení za podmínek navrácení v předešlý stav, sluší k tomu uvésti, že důkazní břímě má úřad a že se nesrovnává s vážností trestního řízení, aby obviněný byl zbytečně hnán do řízení odvolacího. Nestačí jen proklamovati zásadu materiální pravdy, je třeba zabezpečiti také její provedení. To se stane hlavně, bude-li — jako dosud — řízení v první stolici ústní a ovládáno zásadou bezprostřednosti. Je správné, že úřad (lépe správní soudce) rozhoduje o tom, které důkazy mají býti provedeny (§ 71, § 75, odst. 2.), než dlužno trvati na tom, aby zamítnutí důkazních návrhů bylo v nálezu, po př. výměru řádně odůvodněno. Úvahy, jež rozhodovaly při oceňování důkazů, musejí býti vždy uvedeny vyčerpávajícím způsobem; znění § 96, odst. 5. v tomto směru nevyhovuje.
5. Poučení o opravném prostředku. Má-li odsouzený za to, že mu bylo trestním nálezem ublíženo, může se z něho odvolati k nadřízenému úřadu. Rekurs musí býti do 24 hodin po vyhlášení nálezu ohlášen a do dalších tří dnů podán u první stolice. Tato ustanovení § 3 min. nař. č. 61/1855 ř. z. byla doplněna ustanovením § 3 zák. č. 101/1896 ř. z. Podle této normy, jež dosud platí pro obor trestního řízení správního (Boh. A 10751/1933), musí se dostati straně výslovného poučení o tom, že se může z nálezu odvolati, ve které lhůtě tak může učiniti a u kterého úřadu má býti rekurs podán. Rekursy mohou býti podávány ústně, písemně nebo telegraficky. Den, kterého rekurs je dán na poštu nebo na telegrafní úřad, pokládá se rovněž za den, kterého rekurs byl podán. Připadne-li poslední den lhůty na neděli, svátek nebo památný den (§ 4 zák. č. 65/1925 Sb.), končí se lhůta teprve nejbližším dnem všedním.
Tr. ř. pol. má v §§ 163, 169—171 podrobná ustanovení; lhůta je 15 dnů ode dne následujícího po vyhlášení nebo doručení rozhodnutí.
Vlád. n. unifikuje dosavadní předpisy podle vzoru vlád. nař. č. 8/1927 Sb.
6. Právní účinky podaného odvolání. V poslední větě § 3 min. nař. č. 61/1855 ř. z. se praví, že odvoláním se zastavuje vykonání nálezu až do pravoplatného rozhodnutí, pokud zvláštní předpisy nemají jiného ustanovení. Odvolání má tudíž zpravidla odkladný účinek, t. j. působí, že nález nesmí býti vykonán, dokud nebylo vydáno rozhodnutí o odvolání. Tento účinek má již pouhé ohlášení odvolání. Odvolání (ohlášené nebo provedené) má dále devoluční účinek, t. j. rozhodnutí se přesunuje na vyšší stolici. Podle § 9 min. nař. č. 34/1858 ř. z. je předložiti odvolací stolici originál trestního rejstříku se všemi spisy, a to nejpozději do osmi dnů, jak nařizuje min. nař. č. 124/1868 ř. z. Toto min. nař. dovoluje úřadu první stolice, aby sám změnil svůj nález a tím vyřídil odvolání, nebylo-li tímto nálezem přiznáno právo někomu jinému. Tím bylo pozměněno ustanovení § 1 min. nař. č. 31/1860 ř. z., podle něhož o odvoláních trestních nálezů rozhoduje "výlučně" zemský úřad.
Není-li důvodu, aby odvolání bylo z úřední povinnosti odmítnuto podle § 172 tr. ř. pol. (odvolání podané neoprávněnou osobou, opožděné odvolání, odvolání proti rozhodnutí, jemuž nelze odporovati), předloží je pol. trestní soud, jakmile uplynula lhůta vůči všem stranám, zároveň se spisy bez průtahu odvolacímu úřadu. Byl-li výkon trestu podmínečně odložen, dlužno po uplynutí odvolací lhůty předložiti spisy odvolacímu úřadu, i když se nikdo neodvolal (§ 174). Odvolání má zpravidla odkladný účinek; rozsudek lze vykonati jen, když to některý zákon nařizuje (§ 180). Odvolání má účinek devoluční (§ 197 a násl.).
Vlád. n. upravuje tyto otázky podobně (§ 102, odst. 1., § 106).
7. Odvolací řízení. Také trestní řízení odvolací jest ovládáno zásadou oficiálnosti a zásadou materiální pravdy; zásada ústnosti pro řízení odvolací neplatí. Zemský úřad rozhoduje o odvolání na základě spisů první stolice a na základě odvolání (§ 9 min. nař. č. 34/1858 ř. z., druhý odst. min. nař. č. 124/1868 ř. z.). Přesvědčivši se o své příslušnosti a o tom, že strana je legitimována k odvolání, bude odvolací stolice uvažovati o tom, bylo-li odvolání podáno včas. Dospěje-li odvolací stolice k závěru, že rekursní lhůta byla zmeškána nebo že strana není legitimována k odvolání, odmítne je, nepouštějíc se do merita. Toto rozhodnutí musí býti odůvodněno, aby strana věděla, na základě kterých právních norem a kterých skutkových předpokladů dospěl odvolací úřad k závěru, že její odvolání nebylo podáno včas nebo že jí vůbec nepřísluší právo bráti v odpor trestní nález úřadu první stolice.
Strana může uvésti v odvolání také skutečnosti a právní námitky, jichž neuvedla v řízení před první stolicí, a odvolací úřad musí uvažovati a rozhodnouti i o těchto novotách (Boh. A 113/1919, nález z 29. III. 1921, č. 3244, z 25. IX. 1922, č. 10457). Odvolá-li obviněný své doznání, nelze bráti skutečnost zjištěnou jen tímto doznáním, jež bylo odvoláno, za skutkový základ rozhodnutí (Boh. A 386/1920, 1470/1922). Podle Boh. A 10291/1933 není úřad oprávněn pominouti důkaz provedený z úřední povinnosti o skutečnosti rozhodné pro otázku viny, i když obviněný nevznesl v odvolání námitku v tomto směru.
Úřad druhé stolice je povolán jen k tomu, aby instančně přezkoumal nález první stolice, nemůže sám vydati nález proti osobě, o jejíž trestní odpovědnosti první stolice vůbec nerozhodla (Boh. A 8115/1929). Odvolací stolice nemůže ani uznati rekurenta vinným a odsouditi ho za jinou skutkovou podstatu než první stolice (Boh. A 11545/1934), není však překážky, aby odvolací stolice podřadila skutkovou podstatu pod správnou normu a hodnotila jednání rekurentovo jako jiný přestupek, než to učinila první stolice, arci za předpokladu, že skutková podstata tohoto přestupku byla bezvadně zjištěna a nejde o reformatio in peius (Boh. A 10064/1932).
Podle zmíněného již § 5 min. nař. č. 31/1860 ř. z. nesmí druhá stolice trest zostřiti, nesmí ani zrušiti nález úřadu první stolice, kterým byl obviněný osvobozen (Boh. A 1754/1922, 4348/1925).
Také rozhodnutí druhé stolice musí býti opatřeno právním poučením (§ 3 zák. č. 101/1896 ř. z.). Ustanovení § 3 min. nař. č. 31/1860 ř. z., podle něhož je další rekurs Vyloučen, když politický úřad zemský potvrdí nález první stolice, právě tak jako podobná ustanovení některých speciálních norem právních (na př. § 150 živn. řádu), zavdávala podnět k četným pochybnostem co do otázky, kdy je míti za to, že trestní nález první stolice byl potvrzen (viz na př. Boh. A 639/1920, 4087/1924, 4490/1925, 5436/1926, 7033/1928, 7989/1929, 8146/1929). Tyto pochybnosti jsou nyní odstraněny ustanovením druhého odstavce čl. 8 zák. č. 125/1927 Sb., podle něhož z rozhodnutí zemského úřadu jako odvolacího není další odvolání přípustno. Toto omezení pořadu instancí platí také pro trestní řízení správní, neboť v čl. 8 zákona o organisaci politické správy byl upraven postup instancí pro všechny obory působnosti politických úřadů, tedy i pro obor trestního práva správního (Boh. A 9001/1931, 9713/1932, 11188/1934).
Také podle tr. ř. pol. jest odvolací řízení ovládáno zásadou oficiálnosti, materiální pravdy a písemnosti. Z §§ 197 až 209 plyne, že odvolací úřad rozhoduje vždy neveřejně, bez osobní účasti stran, po eventuálním doplnění řízení, jež z jeho příkazu provede pol. trestní soud první stolice (Boh. A 11863/1935). Odvolací úřad dbá z úřední povinnosti své příslušnosti, jakož i toho, zda odvolání bylo podáno legitimovanou osobou a včas (§ 197). Nelze-li přezkoumati rozhodnutí meritorně pro jeho neúplnost nebo podstatné vady řízení, nařídí odvolací úřad buď doplnění řízení nebo nové řízení nebo uloží první stolici, aby vydala nové rozhodnutí, po př. nařídí, aby věc byla postoupena jinému úřadu. Úřad nižší stolice je povinen se přizpůsobiti právnímu stanovisku odvolacího úřadu (§§ 199, 203). Je-li věc způsobilá k meritornímu přezkoumání, odvolací úřad schválí rozhodnutí nižší stolice nebo je změní (celé nebo část), po př. doplní; každou změnu dispositivní části musí odvolací úřad zvlášť odůvodniti (§ 200). Odvolací stolice může podřaditi skutkovou podstatu trestného činu jiné trestní normě, než jak učinila první stolice, pokud se tím právní situace obviněného nezhoršuje (Boh. A 1348/1922, 12717/1937). Odvolací úřad může své rozhodnutí založiti jen na důkazech provedených během řízení (§ 203). Tím není řečeno, že nové důkazy nelze uvésti v odvolání (Boh. A 12652/1936). Odvolací úřad přezkoumá rozhodnutí zpravidla jen v mezích odvolací žádosti (§ 204, odst. 1., Boh. A 7494/27). Z úřední povinnosti zruší nebo změní rozhodnutí, když zpozoruje (Boh. A 9742/1932), že rozsudek vynesla osoba neb úřední orgán, který podle zákona není oprávněn vykonávati pol. trestní soudnictví, že byla porušena exteritorialita, osobní osvobození nebo právo imunity, dále když úřad překročil obor své pravomoci nebo neprávem se prohlásil za nepříslušná, rozsudek nevyčerpá předmětu žaloby (nález z 1. XII. 1924, č. 21239), dispositivní část rozsudku je nesrozumitelná (nález z 13. I. 1922, č. 117, Boh. A 1974/1923, 3099/1924) neb odůvodnění je v odporu s dispositivní částí, dále když byl prohlášen za přestupek čin, který není přestupkem, pol. trestní soudce vybočil z trestní sazby, o činu, který je předmětem řízení byl již vydán pravoplatný rozsudek, trestní příkaz nebo zastavující výměr, je zde důvod vylučující zahájení policejního řízení trestního, pří- četnost nebo trestnost (Boh. A 11190/1934), a konečně když nebylo použito některého podstatného pravidla řízení nebo ho bylo použito nesprávně; z úřední moci nelze doplniti rozsudek, v němž bylo opominuto odsouditi soukromého žalobce k náhradě nákladů řízení (Boh. A 6838/1927) nebo vyměřiti náhradu škody způsobené trestným činem (Boh. A 9965/1932). Na základě odvolání, jež bylo podáno ve prospěch obviněného, nesmí odvolací úřad zvýšiti vyměřený trest. Naproti tomu může býti na základě odvolání podaného v neprospěch obviněného (soukromým žalobcem, poškozeným, odborným zástupcem) rozhodnutí změněno i ve prospěch obviněného (§ 205). Rozhodnutí druhé stolice je konečné (čl. 8 zákona o organisaci politické správy).
Také podle vlád. n. platí pro odvolací řízení zásada oficiálnosti a materiální pravdy (§§ 71 a 107) a je možno uváděti v odvolání nové skutečnosti a důkazy, pokud to není vyloučeno (na př. § 26, odst. 5., § 90, odst. 3.). Zásadně jest odvolací úřad vázán odvolacím návrhem a může změniti rozhodnutí v neprospěch odvolatele jen na odvolání odpůrcovo. V § 106, odst. 3. je podle důvodové zprávy zásada materiální pravdy provedena do důsledků. Může však býti pochybno, co se rozumí "porušením správních předpisů", a není jasno, proč se nemá stejně postupovati, jde-li jen o jednoho obviněného. Rozhodnutí odvolacího úřadu je podle důvodové zprávy k § 106 konečné podle všeobecné zásady obsažené v čl. 8. zákona o organisaci politické správy; ve vlád. n. samém tato zásada vyslovena není. Ustanovení § 95, odst. 3., kde je řeč o rozhodnutí ústředního úřadu, potřebuje objasnění.
8. Adhesní (přípojné) řízení. Viz toto heslo. Zde jest upozorniti, že n. s. s., opíraje se o víd. judikaturu a § 352 tr. ř. soud. z r. 1853, vyslovil v nálezu Boh. A 12545/1936, že poškozenému vodoprávním deliktem nelze odpírati procesně právní nárok na to, aby o jeho nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto vodoprávními úřady v adhesním řízení. Naproti tomu Hoetzel v Československém správním právu, 2. vyd., str. 382, správně uvádí, že nelze souhlasiti s použitím analogie tr. řádu soudního a že soukromoprávní nárok na náhradu škody patří před (řádné) soudy, ledaže by zákon stanovil výjimku.
Vlád. n. buduje v této otázce na předpisech tr. ř. pol.
9. Trestní pravomoc obecní. Viz heslo "Samospráva", str. 27 a násl.
10. Mandátní řízení. Podle vzoru § 460 a násl. tr. ř. soudního zavedly některé zákony z doby před státním převratem mandátní neboli příkazní řízení také pro přestupky, které stíhají politické úřady. Tohoto mimořádného řízení lze použíti jen v mezích zákonem výslovně dovolených. § 147a živn. řádu, § 70 zákona o zvířecích nákazách a § 39, písm. b) zákona o dobytčím moru upravují mandátní řízení takto:
Oznámí-li veřejný úřad neb osoba jmenovaná v § 69 tr. z. na základě vlastního služebního pozorování přestupek uvedených zákonů, může příslušný politický úřad první stolice beze všeho řízení vydati proti obviněnému trestní příkaz, odsuzující ho k peněžité pokutě (podle živn. řádu nanejvýše 30 Kč, podle druhých dvou zákonů nanejvýše 10 Kč). V trestním příkazu buď uvedeno: 1. označení trestného činu přičítaného obviněnému, kde a kdy byl spáchán, 2. jméno osoby neb úřadu, který učinil oznámení, 3. vyměřený trest a trestní norma, podle které byl vyměřen, 4. poučení, že obviněný může do osmi dnů, počítajíc ode dne, kdy mu byl trestní příkaz doručen, ohlásiti u politického úřadu první stolice písemně nebo protokolárně odpor a zároveň oznámiti průvody k obraně, že však trestní příkaz bude vykonán, nepodá-li obviněný odpor v uvedené lhůtě.
Podobná ustanovení jsou obsažena v § 68, odst. 2. a 3. zák. č. 122/1933 Sb. o změnách řádu volení v obcích. Podle nich za přestupek nezúčastnění se volby bez omluvného důvodu lze uložiti bez dalšího řízení trestním příkazem pokutu až do 500 Kč, pro případ nedobytnosti "podle míry zavinění" vězení nejvýše 2 dnů.
Trestní příkaz našemu právnímu řádu dosud neznámý zavedl § 4 zák. č. 124/1931 Sb. a nově upravil § 81 a násl. zák. č. 81/1935 Sb. o jízdě motorovými vozidly. Podle těchto předpisů pokuty stanovené předem pevnými sazbami ukládá trestním příkazem orgán veřejné moci, který byl okresním nebo státním policejním úřadem k tomu zmocněn, osobám, které byly při činu přistiženy a jsou ochotny pokutu zaplatiti. Trestní příkaz může býti vydán i v nepřítomnosti řidiče vozidla tím způsobem, že jedno vyhotovení příkazu bude připevněno na vozidlo. Pro obor policejní správy vůbec zavádí se toto řízení vlád. nař. č. 51/1936 Sb.
Tr. ř. pol. upravuje mandátní řízení v §§ 62—71. Trestní příkaz nelze vůbec vydati proti mladistvé osobě nebo když nejnižší sazba trestu na přestupek, o který jde, přesahuje částku 30 Kč. Žádá-li obviněný při doručení trestního příkazu nebo během 15 dnů, počítajíc ode dne následujícího po doručení, aby trestní příkaz byl zrušen a konáno líčení, dlužno líčení konati tak, jako by trestní příkaz ani nebyl vydán. Na základě líčení může býti rozhodnuto jinak, než jak se stalo v trestním příkazu. Popírá-li obviněný v obraně proti trestnímu příkazu, že se přestupku dopustil, je tuto jeho obranu chápati jako žádost za zrušení trestního příkazu a nařízení ústního jednání (Boh. A 11803/1935).
Podle vlád. n. může býti trestním příkazem uložena pokuta do 500 Kč nebo vězení do dvou dnů nebo náhradní trest vězení do dvou dnů, pokud zvláštní předpisy neustanovují jinak (§ 65). Správně se nově ustanovuje, že v řízení zavedeném na základě odporu nelze uložiti přísnější trest, než jaký byl uložen v trestním příkazu, leč by vyšly najevo přitěžující okolnosti, k nimž při vydání trestního příkazu nebylo přihlédnuto (§ 67, odst. 3.). V § 68 se upravuje zvláštní příkazní řízení podle výše zmíněného § 19 vlád. nař. č. 51/1936 Sb.
11. Obnova řízení. Pro oblast trestního práva správního platného v zemích České a Moravskoslezské není obnova řízení upravena. Ustanovení §§ 86—89 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. pro trestní řízení neplatí. Trestní nález je výsledkem premis faktických a právních, je tudíž na místě, aby bylo obnoveno řízení skončené pravoplatným nálezem, jestliže strana zvěděla o nových okolnostech, které mohly míti vliv na výrok o vině nebo trestu a jichž nemohla beze své viny uplatniti v dřívějším řízení. O žádosti za obnovu rozhoduje úřad, který vynesl nález v první stolici. Je tudíž pro otázku příslušnosti lhostejno, zda trestní nález úřadu první stolice nabyl právní moci tím, že se strana vůbec neodvolala k zemskému úřadu, nebo tím, že tento úřad jako odvolací potvrdil trestní nález první stolice. Z rozhodnutí úřadu první stolice, kterým žádost o obnovu byla zamítnuta, lze se odvolati k zemskému úřadu. Odvolací lhůtu je vyměřiti podle zákona č. 101/1896 ř. z. Zemský úřad rozhoduje podle čl. 8, odst. 2. zák. č. 127/1927 Sb. s konečnou platností. Úřad, zamítaje žádost za obnovu, nemůže se v rozhodnutí omeziti na konstatování, že skutkové okolnosti, o něž byla žádost opřena, nejsou ani nové, ani rozhodné a že nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy trestního řízení, nýbrž musí v rozhodnutí uvésti, jakou cestou k tomuto závěru dospěl, zejména které okolnosti nepokládá za nové nebo rozhodné a z kterých důvodů (Boh. A 4159/1924).
Podle § 191 tr. ř. pol. může za obnovu řízení pravoplatně ukončeného žádati ve prospěch odsouzeného mimo něho nebo jeho zákonného zástupce nebo manžela také úřední fiskál buď proto, že odsouzení bylo způsobeno trestným činem (body 1. a 2. cit. paragrafu), nebo tehdy, když žadatel uvede takové nové podstatné faktum nebo důkaz, o kterých lze předpokládati, že jich v prvotním řízení použiti nemohl, a které buď o sobě nebo ve spojení s tím, co bylo uvedeno v prvotním řízení, činí pravděpodobným, že řízení bude zastaveno, odsouzený bude sproštěn nebo uznán vinným trestným činem, který podléhá mírnější sazbě trestní, než které bylo použito (bod 3., § 191; Boh. A 2374/1923, 5581/1926, 6023/1926, 10718/1933). Konečně lze Ve prospěch obviněného žádati za obnovu, je-li zjevno, že obviněný byl již odsouzen pro týž čin (bod 4., § 191). V neprospěch toho, proti němuž bylo řízení pravoplatně ukončeno osvobozujícím rozsudkem nebo zastavujícím výměrem, může žádati v promlčecí lhůtě úřední fiskál, odborný zástupce, poškozený, který spolupůsobil v zastoupení žaloby, a soukromý žalobce buď proto, že osvobození bylo způsobeno trestným činem, nebo tenkráte, když uvede takový nový podstatný fakt nebo důkaz, o kterém lze míti za to, že ho v prvotním řízení použíti nemohl, a které o sobě nebo ve spojení s důkazy provedenými v prvotním řízení činí pravděpodobným, že obviněný bude odsouzen. Žádost ve prospěch odsouzeného není vázána lhůtou (Boh. A 5540/1926). Úřad, který jednal o věci v první stolici, odmítne žádost bez líčení, nežádá-li za obnovu oprávněná osoba, neopírá-li se žádost o některý důvod výše uvedený nebo je-li uváděný důvod patrně bezpodstatný, jinak nařídí, aby žádost byla projednána (Boh. A 5581/1926). Rozhodnutí, jímž se obnova zamítá, musí býti řáduě odůvodněno (§ 150 tr. ř. pol., Boh. A 10925/1933). Jestliže obnova byla nařízena ve prospěch odsouzeného, nemůže pol. trestní soud vyměřiti těžší trest, než jaký byl vyměřen prvotním rozsudkem (§ 193).
Vlád. n. upravuje obnovu řízení podle vzoru tr. ř. pol. Důležitou změnou jest, že žádost za obnovu musí býti podána v určité lhůtě, i když jde o žádost ve prospěch odsouzeného (§ 112).
12. Navrácení v předešlý stav. V trestním řízení správním platném v zemi České a Moravskoslezské není všeobecných předpisů o navrácení v předešlý stav, není tudíž přípustno, není-li o něm zvláštních předpisů (na př. § 147a, odst. 3. živn. řádu).
Tr. ř. pol. připouští restituci v případě zmeškání jednacího roku nebo některé lhůty, jestliže zmeškání mělo podstatný vliv na vyřízení věci a jestliže ten, kdo zmeškal rok nebo lhůtu, dokáže hodnověrným způsobem, že zmeškání bylo způsobeno nevědomostí nebo jinou neodvratnou překážkou, a to bez viny jeho nebo jeho zmocněnce (§§ 185—190).
Vlád. n. upravuje navrácení v předešlý stav v §§ 109 a 110 podle §§ 84 a 85 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
13. Exekuční řízení. Trestní nálezy správních úřadů se vykonávají podle předpisů cís. nař. č. 96/1854 ř. z., jež pozbylo sice povahy všeobecného exekučního řádu správního, platí však dosud pro výkon opatření a nálezů politických a policejních úřadů v trestních věcech, neboť na tyto věci se vlád. nař. č. 8/1928 Sb. nevztahuje. Dekret dvor. kanceláře z 6. III. 1840, č. 4069, Sb. zák. soud. č. 413, podle něhož pokuty uložené v trestním řízení správním plynuly zásadně do chudinského fondu místa, kde byl trestný čin spáchán, byl nahrazen čl. 11 zák. č. 125/1927 Sb., podle kterého připadají všechny peněžité tresty státu. Dosud platí min. nař. č. 52/1859 ř. z., podle něhož pravoplatně uložené pokuty a trest propadnutí zboží, nářadí a jiných předmětů přecházejí na dědice. Výkon trestu vězení se děje zpravidla v soudních věznicích (české normálky č. 165/1925).
§§ 217—236 tr. ř. pol. mají podrobná ustanovení o výkonu trestu uzamčení, exekuci peněžního trestu a nákladů řízení a vymáhání přisouzených pohledávek soukromoprávních, na něž je zde možno jen poukázati.
Vlád. n. přejímá pro vykonávací řízení předpisy všeobecného řízení správního, upravuje a doplňuje je, pokud je pro povahu věci třeba zvláštní úpravy (§§ 139, 140).
Literatura.
Průcha: "Österreichische Polizeipraxis", Vídeň 1877; Volkar: "Das administrative Rechtsmittelverfahren", II. díl, Praha 1888; týž: "O konkurující trestní příslušnosti úřadů soudních a správních", Praha 1899; Hloušek: "O úpravě policejního práva trestního", Praha 1904; Pražák: "Rakouské právo správní", I., Praha 1905; Ulbrich: "Polizei und Polizeistrafrecht" (článek v III. svazku díla "Österreichisches Staatswörterbuch", Vídeň 1907); Mayrhofer-Grünbühel: "Konkurrenz von Übertretungen im administrativen Strafverfahren", Vídeň 1909; Hoetzel: "Záruky a exekuční prostředky v rakouském právu správním", Praha 1915; Weyr: "Československé právo správní. Část obecná", Brno 1922; Dusil: "Trestní řízení správní", Praha 1922; Badík-Stašík: "Pravidlá policajného trestného pokračovania a trestného stopovania na Slovensku a Podkarpatskej Rusi", Trenčín 1933; Pošvář: "Nástin správního práva trestního", Praha-Brno 1936, obsahuje podrobné údaje literární; Ráliš: "Postavení obviněného ve správním trestním řízení" (Laštovkova pocta), Bratislava 1936; Hoetzel: "Československé správní právo". Část všeobecná, II. vyd., Praha 1937.
Václav Dusil.

Citace:

Trestní právo a řízení správní. Slovník veřejného práva Československého, svazek IV. S až T. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1938, s. 936-955.