X. Pojištění nemocenské veřejných zaměstnanců.
Vývoj. Veřejní zaměstnanci, t. j. zaměstnanci státu a jiných nucených svazků územních (zemí, okresů, obcí), bývali vyloučeni z nemocenského pojištění a ani o toto pojištění nestáli. Nemohli býti propuštěni ze služby, leda z důvodů disciplinárních. V případě nemoci pobírali plné služné nejméně po dobu jednoho roku. Když se pro stáří nebo pro chorobu stali neschopnými vykonávati své zaměstnání, měli nárok na slušnou pensi. Protože platy veřejných zaměstnanců byly dosti vysoké, mohli si z nich bez obtíží uhraditi náklad na lékaře a léky v případě nemoci. Zahrnutí do nemocenského pojištění by v dřívějších dobách byla valná část veřejných zaměstnanců pokládala za jisté deklasování, neboť tehdy nemocenské pojištění mělo příchuť opatření chudinského.
Teprve po světové válce začali veřejní zaměstnanci usilovati o nemocenské pojištění, hlavně proto, že zvyšování platů značně pokulhávalo za zvyšováním cen denních potřeb a že platy veřejných zaměstnanců zůstaly poměrně nižší, než před válkou. Za těchto poměrů výdaj na lékaře, na léky nebo na ošetření v léčebném ústavu zasahoval značně do rozpočtu veřejného zaměstnance a často tento rozpočet přiváděl z rovnováhy. V důsledku značné nivelisace postavení veřejných zaměstnanců a nesporné demokratisace úřadů i úřadování vymizel i moment prestižní. Veřejní zaměstnanci se tedy po světové válce domáhají povinného nemocenského pojištění, a tyto snahy docilují v četných státech úspěchu. Veřejní zaměstnanci jsou pro případ nemoci pojištěni v Rusku a Norsku, a to v rámci všeobecného nemocenského pojištění, v Československu, v Rakousku a v Maďarsku, v kterýchžto státech jsou nemocensky pojištěni u zvláštních pojišťovacích ústavů. Kromě toho v Jugoslávii a Polsku jest zaopatření veřejných zaměstnanců pro případ nemoci zahrnuto do důsledků jejich služebního postavení.
V republice Československé bylo nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců zavedeno zák. ze dne 15. X. 1925, č. 221 Sb. Z různých důvodů, zejména proto, že většina veřejných zaměstnanců má odlišné požadavky v případě nemoci, že stát má zájem na provádění tohoto pojištění nejen jako největší zaměstnavatel, nýbrž i z důvodů služebních, konečně také proto, že odpadá vůbec poskytování dávek peněžitých, bylo rozhodnuto, aby pojištění prováděly zvláštní ústavy. Jen ta část veřejných zaměstnanců, která nemá pro případ nemoci zaručeno služné po dobu jednoho roku (nebo nemá nároku na dávky rovnocenné), jest nadále podrobena nemocenskému pojištění všeobecnému podle zák. č. 221/1924 ve znění zákona č. 184/1928 a vlád. nařížení č. 112/1934 a 143/1934 Sb. Z tohoto (všeobecného) nemocenského pojištění jsou totiž podle § 5, písm. b, vyloučeni jen ti zaměstnanci státu a jiných nucených svazků územních (zemí, okresů, obcí) nebo korporací, prohlášených jim za rovnocenné ministerstvem sociální péče v dohodě s příslušným odborným ministerstvem, jakož i jejich ústavů a podniků — čítajíc v to i zaměstnance drah, sloužících veřejné dopravě —, kteří mají v případě nemoci nárok na služné aspoň po dobu jednoho roku anebo na dávky rovnocenné dávkám podle tohoto zákona.
Organisace. Pojištění podle zákona o n-mp. v. z. č. 221/1925 Sb. vztahuje se na tyto skupiny veřejných zaměstnanců, pokud jsou z pojištění všeobecného vyloučeni: na civilní zaměstnance státu, zemí, okresů, obcí, fondů a ústavů těchto korporací, dále na učitele veřejných škol a na duchovní, vykonávající veřejnou správu, konečně na pensisty a pozůstalé po těchto zaměstnancích, jestliže požívají normálních požitků odpočivných nebo zaopatřovacích. Pojištění toto se rozšiřuje automaticky na zaměstnance korporací, které ministerstvo sociální péče (po dohodě s příslušným odborným ministerstvem) prohlásilo resp. prohlásí za rovnocenné zaměstnancům státu a jiných nucených svazků územních. Tímto způsobem bylo toto pojištění rozšířeno ku př. na zaměstnance některých Obchodních a živnostenských (Průmyslových) komor. Plodinových (obilních) burs. Úrazové pojišťovny, Regulačních (vodních) družstev. Léčebného fondu veřejných zaměstnanců a některých jiných korporací. Společnou podmínkou všech kategorií pojištěnců je bydliště v republice Čsl. Pojištěnci mají nárok na pojistné dávky odpovídající celkem rozsahu dávek v nemocenském pojištění všeobecném (až na dávky peněžité-nemocenské), rovněž na nemocenské ošetření svých rodinných příslušníků, jejichž okruh byl stejný, jako v nemocenském pojištění všeobecném, až do novely č. 112/34 Sb. Nyní je okruh rodinných příslušníků u nemocenského pojištění veřejných zaměstnanců širší (o sourozence, děda a bábu, tchána a tchyni).
Pojištění veřejných zaměstnanců provádí několik ústavů. Zvláštní ústavy mají zaměstnanci železniční, poštovní a kněží katoličtí včetně řecko-katolických. (O těchto náhradních ústavech je referováno ke konci článku.)
Největším ústavem tohoto druhu, pojišťujícím všecky ostatní veřejné zaměstnance, je Léčebný fond veřejných zaměstnanců v Praze. Začal působiti od 1. VIII. 1926. Jeho sídlo je v Praze.
Léčebný fond spravují představenstvo a ústřední sbor. Ústřední sbor se skládá z 28 členů. Čtyři členy ústředního sboru jmenují zúčastněná ministerstva (po jednom ministerstvo vnitra, sociální péče, zdravotnictví a financí). Ti jsou tedy zástupci státu jako zaměstnavatele. (Ostatní zaměstnavatelé — samospráva, školské orgány — zastoupení nemají.) Zástupce ministerstva sociální péče jest zároveň předsedou ústředního sboru i představenstva. Ostatních 24 členů ústředního sboru jsou volenými zástupci pojištěnců. Rozvrstveni jsou poměrně podle počtu pojištěnců z jednotlivých skupin: ze státních zaměstnanců 12 členů, z učitelstva a ze samosprávných pojištěnců po 6 členech. Za každého člena je jmenován resp. volen náhradník. Ústřednímu sboru přísluší rozhodování ve všech zásadních a závažných záležitostech Léčebného fondu. Kromě toho jest ústřední sbor dozorčím orgánem nad okresními sbory. Představenstvo Léčebného fondu jest vlastním výkonným orgánem tohoto ústavu, vyřizuje běžné věci správní, přijímá a propouští zaměstnance a zastupuje Léčebný fond navenek. Představenstvo tvoří předseda (zástupce ministerstva sociální péče) a 4 členové, volení (se 2 náhradníky) ústředním sborem z členstva ústředního sboru.
Bdíti nad prováděním léčebné péče (kromě jiných správních úkolů) bylo zákonem uloženo okresním sborům Léčebného fondu. Zřízeny jsou v sídle každého okresního úřadu politického (magistrátu). Okresní sbor se skládá z předsedy (kterým je přednosta okresního úřadu nebo jeho zástupce) a 4 členů, které (s dvojnásobným počtem náhradníků) volí pojištěnci podle výše uvedeného klíče (2 státní, 1 učitel a 1 samosprávný zaměstnanec). S hlasem poradním se účastní schůzí okresního sboru okresní lékař.
Volební řád do okresních sborů i do ústředního sboru byl vydán vlád. nař. č. 146/1926 Sb. Zásady jsou tyto: Do okresních sborů volí všichni oprávnění a z volebního práva nevyloučení pojištěnci z obvodu okresního sboru. Do ústředního sboru volí pak jen členové okresních sborů (i předsedové) z celé republiky.
Léčebný fond podléhá dozoru státnímu, který vykonává ministerstvo sociální péče. Důležitá usnesení ústředního sboru potřebují rovněž schválení ministerstvy sociální péče a financí. Hospodaření Léčebného fondu podléhá stejné kontrole, jako hospodaření státní.
Spory mezi Léčebným fondem a pojištěnci vyřizují zvláštní rozhodčí soudy. Spory mezi Léčebným fondem a nemocnicemi (i jinými ústavy léčebnými) a mezi Léčebným fondem a nemocenskými pojišťovnami rozhodují pojišťovací soudy, zřízené podle zák. č. 221/1924 Sb.
Agendu ústředí obstarávají vlastní zaměstnanci Léčebného fondu, kancelářské práce okresních sborů svěřil zákon okresním úřadům.
Potřebné finanční prostředky získává Léčebný fond z pojistného, které činí 2% ze stálých platů (pensí) pojištěnců. Polovici hradí zaměstnavatel, druhou zaměstnanec. Vlád. nař. č. 145/1926 Sb. bylo stanoveno maximum celkového pojistného na 50 Kč a minimum pojistného na 16 Kč měsíčně. Léčebný fond má zákonem uloženou povinnost nashromažditi reservní fond ve výši tříletého průměru vydání.
Veškeré hospodaření je vybudováno centralisticky, okresní sbory jsou po této stránce jen prostředníky.
Léčebná péče. Poskytování léčebné péče je organisováno tak, že běžné dávky se poskytují volně, k některým závažnějším (a dražším) je třeba svolení okresního sboru, poskytování dávek nejnákladnějších (na př. sanatorního a lázeňského léčení) je vyhrazeno představenstvu.
Léčebný fond poskytuje pojištěnci i oprávněnému příslušníku jeho rodiny lékařskou pomoc (pomoc asistentky při porodu), léčiva a léčebné pomůcky. Místo tohoto nemocenského ošetření může poskytnouti bezplatné ošetření v nemocnici nebo jiném léčebném ústavě podle poslední třídy. Při odborném a nemocničním léčení hradí Léčebný fond i nutné dopravné. Podrobnosti upravuje léčebný řád, vydávaný na základě zákonného zmocnění ústředním sborem. Léčebným řádem se také upravuje rozsah a podmínky poskytování dávek nepovinných (zuboléčba, odborné, sanatorní a lázeňské léčení, lékárnické speciality a pod.).
Celkem, s malými výjimkami, poskytuje Léčebný fond rodinným příslušníkům dávky ve stejném rozsahu, jako přímým pojištěncům.
Lékařské ošetřování jest založeno na t. zv. organisované svobodné volbě lékařské. Léčebný fond sjednává kolektivní smlouvu s lékařskými organisacemi. Na základě této smlouvy se pak přihlašují lékaři k léčení za smluvené tarify (nyní 7 Kč za ordinaci, 14 Kč za návštěvu, u odborných lékařů dvojnásobná sazba, mimořádné výkony a cesty přes 2 km jsou zvlášť honorovány). V místech, kde není o léčení postaráno lékaři smluvními (přihlášenými organisací), ujednávají se individuelní smlouvy s lékaři, pokud jde o zubní výkony, také se zkoušenými zubními techniky. Ze závažných důvodů může Léčebný fond opustiti princip svobodné volby lékařské a obstarati lékařskou péči jiným vhodným způsobem. Dá-li se pojištěnec léčiti jiným lékařem než smluvním, dostane od Léčebného fondu náhradu pouze v té výši, jaký honorář by obdržel za dotyčný výkon lékař smluvní.
Svobodná volba lékařská má za následek i ztížení kontroly, neboť kontrola lékařské služby se může díti zpravidla teprve dodatečně, tedy přichází často pozdě.
Přes některé škodlivé důsledky svobodné volby lékařské trvají pojištěnci i odpovědné orgány na tomto způsobu lékařské péče; všeobecným je však přesvědčení, že organisace této služby musí býti zařízena tak, aby i lékaři svobodné volby byli úžeji přimknuti k ústavu resp. aby svůj prospěch osobní aspoň koordinovali zájmům ústavu.
Na některé druhy léčebné péče jsou zavedeny příplatky pacientů (ticket moderateur), odstupňované od jedné pětiny do jedné poloviny ceny výkonu. Příplatky těmito má býti zabráněno, aby pojištěnci nevyhledávali lékařské pomoci v případech malicherných nebo vůbec zbytečně. Další funkce příplatků je přispívání pacienta na výkony resp. dávky zvlášť nákladné. V systému příplatků je skryto jakési zvýšení pojistného pro pojištěnce, který léčebnou péči vyžaduje, resp. negativní premie pro ty pojištěnce, kteří dávek nepotřebují. Z důvodů kontrolních zavedl Léčebný fond hrazení těchto příplatků u lékařských výkonů vlastními známkami. Některá data z roku 1933. Počet pojištěnců činil přibližně 304000. Z toho plná jedna třetina jsou pensisti, tedy osoby, vyžadující zpravidla zvýšené léčebné péče.
Počet případů onemocnění léčených lékaři praktickými činil 790000, lékaři odbornými 151000, počet případů zuboléčebných činil 81000, počet receptů 2716000. Počet porodů byl 7288, v nemocnici bylo léčeno 29000 případů, v jiných léčebných ústavech 1400, v sanatoriích a lázních 6954 případy.
Celkový příjem činil (čísla v milionech Kč) přibližně 127, na pojistném bylo přijato 103-7, výnos z majetku a j. příjmy činily 4-4, příplatky pojištěnců dosáhly částky 18-9.
Celkové vydání činilo (v milionech Kč) 118-5, na pojistných dávkách bylo vydáno 106-9 (z toho 55-3 na lékařské ošetření včetně zuboléčby, 27-5 na léky), správní náklady činily 8-9, ostatní výdaje 2-7.
Celkem možno říci, že za normálních poměrů jest hospodaření Léčebného fondu v posledních letech konsolidováno a končí mírnými přebytky. V létech 1929—1933 končilo hospodaření Léčebného fondu (v milionech Kč) takto: — 13-7, -j- 9-4, -)- 3-6, -)- 1-8, -j- 8-5. Reservní fond dosáhl koncem roku 1933 výše 30-5 mil. Kč.
Všeobecně je uznávána potřeba novelisace zákona, aby byly vyplněny jeho některé mezery a některá ustanovení nahrazena podle nabytých zkušeností.
Není divu, že v době, kdy hospodářství Léčebného fondu se šinulo značnou rychlostí po nakloněné ploše, vyskytly se názory, že nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců v této formě není schopno života a že by mělo býti odstraněno resp. nahraženo t. zv. ,,pojištěním katastrofálním“, jež by poskytovalo pojištěnci pomoc jen v případech tak závažných, že by ohrožovaly přímo jeho existenci. Možno s uspokojením konstatovati, že široké kruhy veřejného zaměstnanectva projevily tolik uvědomění, že tyto hlasy téměř šmahem odmítly, postavily se za zachování nynějšího způsobu nemocenského pojištění a odmítly i t. zv. pojištění katastrofální, neboť se velmi blíží systému výpomocí, jehož stinné stránky jsou ještě v dobré paměti.
Ústavy náhradní. Jak bylo již řečeno, provádějí léčebnou péči o některé druhy veřejných zaměstnanců ústavy náhradní. Jde o zaměstnance některých podniků státních (nikoli jiných korporací veřejnoprávních). Ministerstvo sociální péče může v dohodě se zúčastněnými ministerstvy odbornými povoliti pojištění zaměstnanců těchto státních podniků u zvláštního fondu nebo u podnikové (závodní) nemocenské pokladny.
Takovéto náhradní ústavy jsou zřízeny pro zaměstnance železniční, poštovní a pro katolické kněze. S většími nebo menšími obměnami sdílejí osud Léčebného fondu: Stoupající náklady na lékaře a léky a snaha tomu odpomoci, to jsou i jejich existenční otázky. Proti Léčebnému fondu jsou ve výhodě, že jejich pojištěnci skládají se z jednotného tělesa, že mohou hladce zvládnouti administrativu pomocí vlastních úřadů a že i na požadování i na poskytování dávek mohou vyvinouti jistý usměrňující vliv, neboť pojištěnci jejich jsou do značné míry v poměru podřízenosti k instancím, které vedou také agendu pojišťovací. Pro pojištěnce z toho vyplývá ovšem určité omezení volnosti. Jeden z těchto ústavů (Nemocenská pokladna čsl. státních drah) existoval jako závodní pokladna dávno před zřízením Léčebného fondu a byly u nich dříve zřízeny aspoň podpůrné fondy, takže z toho důvodu jsou instituce ty u pojištěnců více vžity. Krom toho mají značné reservy i vlastní lázeňské domy a jiné ústavy léčebné, kdežto Léčebný fond má teprve tři vlastní léčebny lázeňské.
O jednotlivých náhradních ústavech viz ve zvláštních oddílech tohoto hesla. Pokud jde o Kněžskou nemocenskou pokladnu v Přerově, pojišťuje tato pokladna římskokatolické a řeckokatolické duchovní, pokud vykonávají úkony veřejné správy duchovní a kteří by jinak byli pojištěnci Léčebného fondu. Vešla v činnost zároveň s Léčebným fondem 1. VIII. 1926.
Karel Johanovský.