Č. 2692

Státní úředníci (Slovensko): Bývalý uherský státní příslušník, který po převratu byl prozatímně na svém místě ponechán a později pensionován podle § 6 zákona č. 269/1920, nemá ani tehdy nároku na zaopatřovací požitky podle předpisů platných pro čsl. státní úředníky, když po dobu svého prozatímního ponechání pobíral požitky podle výměry čsl.

(Nález ze dne 25. září 1923 č. 15 730.) Věc: Julius V. v Bratislavě (adv. Dr. Zdeněk Uhlíř z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (min. taj. Dr. Veselý) a generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o výměru pensijních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.

Důvody: Julius T., býv. uh. vrchní zemědělský inspektor v Bratislavě, podal dne 28. června 1920 žádost za své pensionování dle § 6/2 zákona z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. s tím, aby mu vyměřena byla pense odpovídající platu V. hodn. tř. Výnosem min. zemědělství, jenž byl st-li intimován výměrem expositury min. zemědělství v Bratislavě ze 16. června 1922, dán byl Julius T. dnem 1. června 1922 na trvalý odpočinek a přiznána mu na základě služební doby 35 let dle zák. čl. LXV z r. 1912 celá pensijní základna 8000 Kč s příslušným příbytečným. Dne 30. června 1922 podal Julius T. u gen. fin. ředitelství v Bratislavě žádost o poukázání zvýšených pensijních požitků dle nařízení z 25. srpna 1921 č. 298 Sb. Gfř zaslalo žádost tu dne 9. července 1922 exposituře min. zem. v Bratislavě s podotknutím, že T. nemá nároku na zvýšení pense dle vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 298 Sb. Expositura min. zem. v Bratislavě výnosem z 26. července 1922 rozhodnutí posléz uvedené st-li intimovala. Rozhoduje o stížnosti řídil se nss následujícími úvahami: Stížnost čelí jednak proti rozhodnutí expositury min. zem. pro Slovensko z 26. července 1922, jednak proti rozhodnutí min. zem. v Praze ze 14. května 1922. Výnos z 26. července 1922 jest dle svého obsahu intimátem rozhodnutí gfř v Bratislavě z 9. července 1922. Písemná stížnost čelí tedy vlastně proti posléz uvedenému výroku, neuvádí však v tomto směru žádných stížných bodů a jest proto v tomto směru dle § 18 zák. o ss nepřípustná. Pokud jde o rozhodnutí min. zem. ze 14. května 1922, lze z obsahu stížnosti vyčísti toliko tyto výtky: 1. že nař. rozhodnutí odporuje ustanovení § 12 zák. čl. LXV z r. 1912 v tom směru, že st-l byl jím přeložen na odpočinek, počínajíc 1. červnem 1922, ač nabyl o usnesení vědomosti teprve 16. června 1922, 2. že mělo býti st-li odpočivné vyměřeno ve smyslu nejnovější úpravy požitků státních zaměstnanců čsl., že při pensionování st-le nemělo býti použito zákona z 15. dubna 1920 č. 269 Sb., poněvadž v době pensionování dosáhl vyššího stupně platového dle zákona ze 7. prosince 1919 č. 541 Sb. a zákona z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. St-l poukazuje pak k tomu, že úřad správnost stanoviska toho uznal tím, že mu zastavené platy dodatečně od 1. ledna 1920 až do pensionování poukázal. Ohledně námitky pod č. 1 uvedené jest poukázati k tomu, že žal. úřad dodatečně předložil výnos z 6. prosince 1922 a výkaz o tom, že výnos tento byl st-li doručen a že výnosem tímto byla doba pensionování st-lova posunuta k 1. červenci 1922. Dle tohoto nastalo sproštění st-le aktivní služby dnem 30. června 1922, tedy hledíc k tomu, že nař. rozhodnutí dle vlastního udání st-lova bylo mu doručeno dne 18. června 1922, po doručení výnosu, jímž st-l dán byl na odpočinek. Proto jest stížnost ohledně výtky pod č. 1 uvedené bezdůvodná. Zbývá tudíž posouditi výtku č. 2. Nesporno jest, že st-l byl před 28. říjnem 1918 vrchním zemědělským inspektorem zemědělského inspektorátu v Bratislavě, tedy úředníkem býv. státu uherského na Slovensku, a že po převratu byl v úřadu tomto provisorně ponechán. Dle § 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb., jímž upraveny byly poměry úředníků a zřízenců u státních úřadů a ústavů býv. státu uherského, nabývají úředníci státních úřadů státu uherského, kteří nebyli ústředními úřady republiky při úřadech těch trvale ustanoveni, práv pragmatikálního úředníka státu čsl. jen tenkráte, podali-li ve lhůtě v § 4 stanovené žádost za své ustanovení a byli-li příslušným centrálním úřadem úředníky státními republiky čsl. jmenováni (§ 5 cit. zák. a contr., dále §§ 2, 5 a 6 nařízení z 6. července 1920 č. 428 Sb.). Tedy jen za těchto podmínek byl by st-l podroben zákonům a ustanovením pro státní úředníky v ostatních částech republiky čsl. platným a mohl by se také předpisů těch ve svůj prospěch dovolávati. Dle obsahu správních spisů vycházel žal. úřad při svém rozhodnutí z předpokladu, že st-l žádost za své trvalé ustanovení ve státní službě čsl. podle § 4 zák. č. 269/20 nepodal a státním úředníkem republiky čsl. ve smyslu tohoto zákona příslušným úřadem centrálním ustanoven nebyl. Opak toho st-l nikdy netvrdil. Ale pak st-l, který se státním úředníkem čsl. nestal, nemůže nároky své v příčině výše pense opírati o ustanovení zákona ze 7. října 1919 č. 541 Sb. a z 9. dubna 1920 č. 222 Sb., které platí jen pro pragmatikální státní úředníky čsl. Okolnost, že úřad st-li doplatil dodatečně jeho aktivní požitky do 1. června 1922, resp. do konce června 1922, od kteréžto doby byl st-l pensionován, na tom ničeho nemění, neboť tím st-li charakter státního úředníka čsl. přiznán nebyl. Když tedy nař. usnesením pro vyměření zaopatřovacích požitků st-lových použito bylo zákonných předpisů uherských a nikoliv předpisů pro státní úředníky v ostatních částech čsl. republiky platných, nebyl v tomto směru zákon porušen.

Citace:

Z poválečného soudnictví. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 5, s. 53-53.