Čís. 828.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís, 318 sb. z. a n.
Nevadí, užíval-li pachtýř, potřebující pozemku ku své výživě, k některým úkonům obdělávacím též osob zjednaných.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1920, R I 1121/20.)
Soud prvé stolice zamítl návrh pachtýřův, by mu byly pachtované pozemky přiřčeny do vlastnictví, ježto, jak sám udal, neobdělával požadovaných pozemků sám, nýbrž najatými dělníky, kdežto požadovací zákon v § 3 přiznává nárok jen tomu pachtýři, jenž požadované pozemky obdělává sám nebo se svou rodinou. Rekursní soud napadené usnesení zrušil a přikázal prvému soudu, by o nároku pachtýřově dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Z ustanovení § 3 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., dle něhož přísluší požadovací nárok jen pachtýři, který požadovaný pozemek sám nebo s rodinou obdělává, nelze vyvozovati, že by si pachtýř k obdělávání požadovaného pozemku čeleď zjednati a s ní nebo za pomoci její pracovati nemohl. To vysvítá již z toho, že zákon přiznává pachtýři nárok na 8 ha požadovaných pozemků, tedy na takovou výměru pozemků, které by vůbec sám ani obdělávati nemohl. Nároku nemá jen ten pachtýř, který se sám o pozemek vůbec nestará. Požadovatel, jak výpovědí jeho jest prokázáno, o požadované pozemky se stará, takže nárok jeho ustanovením § 3 citov. zákona vyloučen není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vedle § 3 odstavec prvý zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. přísluší požadovací nárok ve smyslu §§ 1 a 2 tohoto zákona jen pachtýři, který sám nebo s rodinou obdělává požadovaný pozemek. Výklad, jako by pachtýř po případě členové jeho rodiny musili vlastníma rukama konati veškeré hospodářské práce, k obdělávání pachtovaného pozemku potřebné, jest příliš úzký a odporuje úmyslu zákonodárcovu a duchu zákona. Majíť ovšem z dobrodiní dotčeného zákona býti vyloučeni ti, kdož i bez pachtu mohou se uživiti, jimž zaměstnání zemědělské jest pouze zaměstnáním vedlejším; naproti tomu mají výhod tímto zákonem poskytovaných býti účastni všichni ti, jimž obdělávání pachtované půdy jest — alespoň z části — zdrojem výživy. Za předpokladu posléze vytčeného nelze odpírati právo požadovací pachtýřům, kteří, věnujíce své vlastní síly dle možnosti obdělávání pachtovaného pozemku nečiní tak výlučně, nýbrž k některým úkonům obdělacím užívají pomoci čeledi po případě i osob k jich domácnosti nepatřících. Také o těchto pachtýřích lze tvrditi, že obdělávají sami (arci ne samotni) pachtované pozemky. Jinak byl by vyloučen velký počet drobných pachtyřů, kteří, nemohouce pro své jinaké povolání výhradně se zabývati hospodařením na pachtovaných pozemcích, nebo jsouce bez vlastních potahů, hospodářského náčiní atd., po případě nemajíce dostatečných fysických sil, přímo odkázáni jsou na pomoc jiných. V daném případě požadovatel tvrdil, že na pachtované louce ovšem sám nesekal, ale vlastnoručně pohrabával a jinak účasten byl, jako při odměřování louky k sečení, při sušení, sklizení, odvážení a uklizení sena a též po všechna léta pachtu se svými domácími lidmi — švakrovou a synovcem — vlastních rukou práci vynakládal, by sklidil potřebnou trávu a seno pro domácí zvířata; — že taktéž při obdělávání nepatrného kousku pole nucen byl účastniti se dohledu na konanou práci, obstarati semeno a býti po ruce synovci i dělníku konajícím polní práce; — konečně že příjmy obročí jsou zcela nepatrné a že výtěžky pachtovaných pozemků jeho bídné postavení má býti zlepšeno. Kdyby tomu tak bylo a kdyby zejména požadovatel potřeboval pachtovaných pozemků ke své výživě, nebylo by dle toho, co výše uvedeno, lze vyloučiti jeho požadovací právo dle § 3 odstavec prvý požadovacího zákona. Pouhé tvrzení požadovatelovo ovšem nestačí, a proto jest výrok rekurs ního soudu, že požadovací nárok dle § 3 pož. zákona vyloučen není, v tomto určitém znění ukvapený a přenáhlený. Dlužno spíše především zjistiti správnost tvrzení požadovatelova. S tohoto hlediska nelze pokládati za nesprávné, že bylo zamítavé usnesení prvního soudu zrušeno a nařízeno doplnění dosavadního řízení, při němž bude ovšem nutno dbáti případných námitek zákonných zástupců vlastníka, kteří dosud slyšeni nebyli.

Citace:

č. 828. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 759-761.