Č. 3637.

Policie. — Závadné nápisy, pomníky a pod.: I. K výkladu pojmů »bezpečnost« a »veřejný pokoj a řád« podle min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. — II. Posouditi, zda se určitý stav příčí veřejnému řádu, jest výhradně věcí úřadu správního.
(Nález ze dne 20. května 1924 č. 8811).
Prejudikatura: Boh. 1976 adm.
Věc: Městská obec T. proti ministerstvu vnitra (min. taj. Dr. Karel Novák) o odstranění pomníku Josefa II.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 31. října 1920 osp nařídila obci T. z důvodů udržení veřejného klidu a pořádku zabedniti pomník bývalého císaře Josefa II., postavený na . . . náměstí, a dalším výměrem z 8. listopadu 1920 rozkázala, aby v zájmu zachování veřejného klidu a pořádku jakož i míru v městě i okresu byl pomník odstraněn. Nař. rozhodnutím min. vnitra v cestě instanční příkazy ty potvrdilo, poněvadž na základě spisového materiálu a konečného šetření došlo k přesvědčení, že další trvání pomníku Josefa II. v T. jest překážkou udržení veřejného klidu a pořádku, a poněvadž osp, která jest na základě §§ 22 a 35 min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. povinna pečovati o udržení veřejného klidu a pořádku, byla oprávněna odstranění pomníku naříditi.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí vytýká především, že skutečnosti, z nichž úřad vvvozuje, že další trvání pomníku Josefa II. v T. je překážkou udržení veř. klidu a pořádku, nejsou konkretisovány, a že obci nebyla v provedeném řízení dána možnost, aby spisový materiál a výsledky konaného šetření, na něž se žal. úřad odvolává, seznala a zaujala k nim stanovisko.
Nss neshledal námitku tu závažnou. Spisy je zjištěno, že dne 28. října 1920 konán na . . . náměstí v T. tábor čsl. lidu, na němž došlo k projevům rozhořčení nad tím, že na náměstí dosud stojí pomník Josefa II. z rodu Habsburků, pod jehož jhem čsl. národ tolik trpěl, žádáno kategoricky jeho odstranění a hrozeno případně odstraněním násilným. Totéž se opakovalo i když pomník byl zahalen, na shromáždění čsl. lidu na jiném náměstí dne 31. října 1920. Události tyto vyvolaly odezvu na straně německé, která svolala tábor lidu na 6. listopadu 1920. aby proti nim bylo protestováno. V předvečer tohoto táboru zástup příslušníků národnosti německé shlukl se před pomníkem a násilím odstranil bednění, jímž pomník zatím z příkazu osp-é byl zakryt. Na německém táboru lidu 6. listopadu 1920 bylo pak proti útokům podnikaným proti pomníku ostře protestováno a hrozeno násilnou sebeobranou. Tyto události, které způsobily značné rozjitření a pobouření na obou stranách, zavdaly politickému úřadu podnět, aby nařídil obci nejprve zabednění a potom úplné odstranění zmíněného pomníku. Obecní správě nebylo neznámo, že jsou to právě tyto události, které vedou politický úřad k zmíněným opatřením; bylyť události ty notorické a politický úřad opětně jednal se správou města o tom, aby zabedněním, event. odklizením pomníku odstraněna byla příčina všeobecného vzrušení, jež událostmi oněmi bylo vyvoláno. Za tohoto stavu nelze shledávati vadu řízení ani v tom, že nař. rozhodnutí neuvádí výslovně oněch skutečností, o něž opírá svůj úsudek, že trváním pomníku Josefa II. na . . . náměstí ohrožen jest veřejný pokoj a řád, ani v tom, že obec před vydáním nař. příkazů nebyla ještě zvláště formálně vyslechnuta. Míní-li však obec snad vytýkati, že nebyla jí poskytnuta příležitost podati důkazy o tom, že z oněch notorických událostí nelze usuzovati, že by trváním sporného pomníku veřejný klid a pořádek byl ohrožen, dlužno k tomu podotknouti, že tvoření tohoto úsudku jest již součástí interní kogniční činnosti úřadu a vymyká se proto v tomto stadiu ingerenci stran. — — —
Ve věci samé stížnost nepopírá, že §§ 22 a 35 min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. poskytují dostatečný právní podklad pro policejní opatření politických úřadů k zachování veřejného pokoje a pořádku, namítá však, že policejní zákrok může býti namířen jenom proti tomu, kdo se rušení veř. řádu dopouští, v daném případě však rušení veř. pokoje a řádu vycházelo od těch, kteří usilovali o odstranění sporného pomníku, a nemělo svou příčinu v pomníku samém, který po zákonu je nezávadný. Popírá tedy obec vlastně svoji pasivní legitimaci vůči policejnímu opatření, které nař. rozhodnutím bylo potvrzeno. Vychází však při tom z nesprávného právního názoru. Policejní zakročení přípustno je totiž nejen proti tomu, kdo přímo jedná proti policejním předpisům. Také stav, který o sobě těmto předpisům se nepříčí neb aspoň v době, kdy byl založen, jim se nepříčil, může se státi policejně závadným a opravňovati veřejnou moc, aby zakročila na jeho odstranění, lze-li shledávati v něm příčinu, byť i vzdálenější, která za daných poměrů k poruchám veř. pořádku zavdává podnět. Legitimovaným adresátem takového zákroku je pak ten, kdo má ve své moci, aby onen stav odstranil. Je tedy otázkou jen, lze-li existenci pomníku Josefa II. kvalifikovati jako takový stav policejně závadný. V tom směru sluší uvážiti:
§ 22 min. nař. z 19. ledna 1853 ukládá politickému úřadu pečovati o to, aby udržena byla bezpečnost a veřejný pokoj a řád. Tyto kategorie nejsou absolutní. Jsou to veličiny měnivé, jichž obsah se řídí občasnými sociálními, ethickými, politickými a hospodářskými poměry a názory. Skutečnosti a jednání, které za určitých poměrů a názorů vyhovují veřejnému řádu, jak si jej panující mínění představuje, stávají se změnou poměrů závadnými, poněvadž názor o tom, čeho žádá veřejný pořádek v těchto nových poměrech, se změnil. Posouditi, zda určitý stav se příčí veř. řádu v tomto smyslu, je výhradně věcí úřadu správního. Nejde při tom o subsumpci určitých skutečností pod normu právní, nýbrž o hodnotné úsudky skutkové, která tvoří součást skutkové podstaty vlastního rozhodnutí admin. úřadu, a nemohou tedy nss-em, který je povolán zkoumati toliko zákonitost tohoto rozhodnutí (§ 2 zák. o ss), přezkoumávány býti in merito, nýbrž toliko po stránce formální, zejména v tom směru, zda na základě skutečností řádně zjištěných jsou logicky vůbec možný. S tohoto hlediska dlužno také řešiti otázku dnes spornou.
Je všeobecně uznáno, že císař Josef II. si svými reformami získal velikých zásluh o veškeré obyvatelstvo svého státu, a možno také připustiti, že snahy jeho o sjednocení státní správy, jak se jevily m. j. také v úsilí po zavedení německého státního jazyka, nebyly diktovány motivy nacionálními, nýbrž měly svůj původ v úvahách administrativní techniky. Okolnosti tyto nemohou však ničeho změniti na skutečnosti, že v pozdějších dobách, v posledních desítiletích XIX. století osoba Josefa II, stala se pravým symbolem nadvlády německého jazyka a německého národa nad ostatními národy bývalého Rakouska. Byly to německé politické strany zejména ze zemí nynější republiky čsl., které v tehdejších dobách stály v úporném boji proti t. zv. železnému kruhu pravice a proti tehdejšímu vládnímu směru, přiznávajícímu neněmeckým národům určitá jazyková práva, a používaly tehdy i potom osoby Josefa II., aby oslavováním jeho, které se jevilo zejména také stavěním pomníků, projevovaly ostentativně svůj odpor proti rovnoprávnosti národnostní a jazykové, jak se o ni snažily národy neněmecké. Je také všeobecně známo, že se stalo oblíbeným zvykem, právě před pomníky tohoto císaře veřejně manifestovati politické přesvědčení uvedeného směru. Tím, že německé strany oslavovaly takto Josefa II. jako svého německého císaře, stala se přirozeně osoba jeho s druhé strany československému lidu symbolem germanisace a utiskování českého národa.
Je samozřejmé, že trvání pomníku, ztělesňujícího takový symbol, nelze srovnati s ideou čsl. státu, a že proto také odporuje veřejnému řádu, jaký odpovídá poměrům nastalým vznikem samostatného státu čsl. Ale pak již existence pomníku císaře Josefa II. o sobě je rušením veřejného řádu, stavem policejně závadným, za nějž odpovídá ten, komu přísluší disposice s pomníkem, tedy vlastník. Nelze proto — jak nss již ve svém nálezu Boh. 1976 adm. byl vyslovil, spatřovati nezákonitost v tom, když úřad, shledav z událostí výše zmíněných, že pomník Josefa II. v T. zavdává podnět k jitření myslí a k nepokojům, svým policejním příkazem zakročil proti dalšímu trvání pomníku samého na uvedeném místě a obci jako vlastníci pomníku nařídil jeho odstranění.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 3637. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1331-1334.