Č. 8134.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: 1. Předpis čl. 97, odst. 1 jaz. nař. č. 17/1926 o povinnosti dohlédacího úřadu, vytknouti podřízenému orgánu porušení jaz. zákona nebo nař., a o právu jeho zjednati vhodným způsobem nápravu, jest kryt ustanovením § 8, odst. 4 jaz. zák. — 2. O jazykové úpravě pozvání člena obecního zastupitelstva ke schůzi zastupitelstva jako při Boh. A 8076/29.
(Nález ze dne 30. září 1929 č. 18755/27.)
Prejudikatura: Boh. A 8072 a 8076/29.
Věc: Městská obec F. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Věc: Antonín Ch., člen měst. zastupitelstva ve F., vrátil tamnímu měst. úřadu dodanou mu německou pozvánku ke schůzi měst. zastupitelstva a žádal, aby mu byla dodána v jazyce státním. Výměrem z 28. dubna 1926, sepsaným v jazyce německém, nevyhověl měst. úřad žádosti této z toho důvodu, že pozvánky ke schůzím měst. zastupitelstva vyhotovují se jen v jednacím jazyku obce, jímž jest jazyk německý a že žadatel podle jaz. zákona nemá nároku na to, aby mu pozvánka byla doručena v jazyce českém.
Do tohoto výměru stěžoval si Antonín Ch. jednak proto, že jeho žádosti nebylo vyhověno, jednak proto, že vyřízení její bylo sepsáno v jazyce německém. Osp ve F. rozhodla, že pozvánka v jazyce německém neodporuje ustanovením jaz. nařízení, ježto byla vydána st-li jako orgánu obce v její jednací řeči, a že ustanovení čl. 72 jaz. nař. nedá se na tento případ použiti. Naproti tomu vyslovila, že výměr z 28. dubna 1926 měl býti sepsán v jazyce čsl., poněvadž jsou dány předpoklady čl. 72, odst. 2 jaz. nař. Z podnětu stížnosti, podané měst. úřadem proti této části rozhodnutí osp-é, zrušila zsp v Praze podle čl. 97 odst. 1 jaz. nař. z úřední moci rozhodnutí první stolice, pokud jím bylo uznáno, že měst. úřad není povinen dodávati Antonínu Ch. pozvánky ke schůzím obecního zastupitelstva v jazyce čsl., a rozhodla, že měst. úřad jest podle čl. 72 odst. 2 jaz. nař. povinen doručovati českým členům obecního zastupitelstva, případně rady a a komisí a tedy i Antonínu Ch., pozvánky ke schůzím v jazyku státním, ježto — jak z ustanovení čl. 79 a 80 jaz. nař. je patrno — nemůže okolnost, že určitá osoba jest funkcionářem obecním, míti za následek ztrátu jaz. práv proti některému orgánu obecnímu (v daném případě starostovi obce), i když otázka jaz. práv vzešla v souvislosti s výkonem veř. funkce obecního funkcionáře. Pokud stížnost směřovala proti rozhodnutí o jazykové formě výměru z 28. dubna 1926, zsp jí nevyhověla a potvrdila rozhodnutí osp-é, ježto předpoklady čl. 72 odst. 2 jsou dány a k námitkám vytýkajícím nezákonnost tohoto článku podotkla, že jí jako úřadu správnímu nelze k nim vůbec zaujmouti stanovisko.
Stížnosti další min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo z toho důvodu, že oba nař. výroky zsp-é jsou 'odůvodněny předpisem čl. 72 odst. 2 jaz. nař., vydaným: pro samosprávné úřady na základě zmocnění § 8 odst. 1 jaz. zák. Pokud se týče námitky, že ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. neplatí pro pozvánky a jiná vyřízení členům obecního zastupitelstva, poukázalo min. vnitra na správné vývody v odpor vzatého rozhodnutí a dodalo, že ustanovení čl. 97 odst. 1 o právu dohlédacího úřadu zjednati nápravu, shledá-li i mimo případ stížnosti, že některý orgán jeho dohledu podřízený porušil jaz. zákon nebo nařízení, tedy v daném případě zakročiti z moci úřední proti aktu nižší stolice, má zákonitý podklad v § 8 posledním odstavci jaz. zák.
O stížnosti nss uvážil:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky. Prvním uznal žal. úřad, v souhlase s 2. stolicí, že měst. úřad ve F. jest povinen Antonínu Ch. jako českému členu obecního zastupitelstva doručovati pozvánky ke schůzím v jazyce státním. Výrokem druhým bylo pak vysloveno, že výměr měst. úřadu z 28. dubna 1926, kterým byla zamítnuta žádost Ch-ova o doručování českých pozvánek, měl býti sepsán také v jazyce českém. Stížnost obrací se proti oběma těmto výrokům, jimž vytýká nezákonnost.
Výrok zrušující rozhodnutí první stolice a uznávající povinnost měst. úřadu, doručovati Antonínu Ch. pozvánky ke schůzím' v jazyce českém, vydala 2. stolice bez stížnosti jeho a obce, z moci úřední, podle předpisu čl. 97 odst. 1 jaz. nař. Žal. úřad postup tento nař. rozhodnutím schválil. Stížnost uznává, že předpis čl. 97 odst. 1 jaz. nař. dává dohlédacímu úřadu právo, shledá-li i mimo případ stížnosti, že některý orgán jeho ohledu podřízený porušil jaz. zákon nebo jaz. nařízení, aby mu to vytkl a vhodným opatřením zjednal nápravu, namítá však, že ustanovení čl. 97 odst. 1 jaz. nař. nemá závazné moci, poněvadž jest v rozporu s platnými zákony. Stížnost dovozuje to z jaz. zák., který ustanovuje toliko, že spory o užití jazyka u státních nebo samosprávných úřadů vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly. O pořadí instančním, o působnosti jednotlivých stolic a zejména o tom, zda a pokud úřady dohlédací jsou při svém rozhodování vázány návrhy stran, neobsahuje jaz. zákon předpisů. Musí proto platiti všeobecná ustanovení. Podle nich platí jako pravidlo, že úřady mají rozhodovati o opravných prostředcích účastníky podaných. Výjimky z pravidla toho jsou přípustné jen tam, kde přímo veř. zájmy jsou dotčeny, a nabytá již práva soukromá tomu neodporují. Podle § 103 obec. zříz. rozhoduje okr. úřad polit, jen na stížnosti proti opatřením obecního představenstva, jimiž platné zákony byly porušeny nebo chybně vyloženy. Podle toho jest správa polit, povolána a oprávněna rozhodovati o rozhodnutí neb opatření obecního představenstva, kterým jaz. práva strany byla porušena, toliko na její stížnost. Opačné ustanovení čl. 97 odst. 1 jaz. nař. příčí se proto zákonu a jest nezávazné, ježto vláda může vydávati prov. nař. jen podle zák., nikoli proti němu. Z vývodů, o které tato námitka jest opřena, jest zřejmo, že stížnost vychází z názoru, že předpis čl. 97 odst. 1 jaz. nař. není kryt jaz. zákonem proto, ježto není v něm normy, která by připouštěla, aby v jazykových věcech dohlédací, úřad mohl rozhodovati i bez stížnosti stran. S názorem tímto nelze však souhlasiti. Jest ovšem pravda, že jaz. zák. výslovné takové normy neobsahuje. Leč z toho neplyne ještě závěr, že proto již cit. předpis odporuje jaz. zák. V té příčině nutno poukázati k tomu, že jaz. zákon, který podle § 129 úst. listiny jest její součástí, stanoví toliko zásady jazykového práva v republice čsl. Zevrubnější provedení jeho svěřeno bylo v § 8 státní moci výkonné, které bylo uloženo, aby tak učinila nařízením. V posledním odstavci tohoto § jest pak ustanoveno: »Konečně obsahuj nařízení také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění«. Tím byl státní moci výkonné dán příkaz, aby do nařízení provádějícího jaz. zákon, jakým jest vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb., pojala také předpisy, kterými by byla dána účinná záruka, že ustanovení jaz. zákona a nařízení budou prováděna skutečně tak, jak to zákon vyžaduje, tedy s úspěchem. Jedním z prostředků, kterými tohoto účelu má býti účinně dosaženo, jest také, aby dohlédací úřady měly možnost i bez stížnosti stran zakročiti proti orgánům jejich dohledu podřízeným, shledají-li, že orgán ten porušil ustanovení jaz. zákona, buď přímo sám nebo nepřímo tím, že rozhoduje instančně ve sporu o užití jazyka podle § 7 jaz. zák., jeho ustanovení chybně vyložil, a aby mohl po případě zjednati také nápravu, t. j. odstraniti stav takto vzniklý a ustanovením jaz. zákona se příčící. Jen tehdy, mají-li dohlédací úřady takovou možnost, lze očekávati, že úspěšné provádění jaz. zákona a nařízení bude zabezpečeno, t. j. že jazyková práva, jež jsou právy ústavními, budou náležitě ochráněna a zachována.
K tomuto cíli směřuje také předpis čl. 97 odst. 1 jaz. nař., který má proto svůj zákonný podklad v § 8 odst. 4 jaz. zák.; a nelze proto právem tvrditi, že by v jaz;. zákoně nebylo normy, která by státní moc k předpisu tomu opravňovala, nebo že by předpis ten vybočoval z mezí jaz. zákona. Shledala-li v daném případě zsp, že osp, tedy úřad dohledu jejímu podřízený tím, že vyřídila zamítavě stížnost Antonína Ch., takto nesprávným výkladem porušila jaz. nařízení, byla nejen oprávněna, ale i povinna podle čl. 97 odst. 1 jaz. nař. zjednati nápravu, což také učinila tím, že dotčené rozhodnutí zrušila. Byla k tomu povinna i bez stížnosti Antonína Ch., poněvadž pro tento svůj zákrok měla oporu v cit. předpisu, krytém § 8 odst. 4 jaz. zák. V postupu tomto, nař. rozhodnutím schváleném, nelze proto spatřovati nezákonnost, stížností vytýkanou.
Po stránce věcné odůvodněno jest nař. rozhodnutí v obou svých výrocích, totiž že měst, úřad ve F. jest povinen doručovati Antonínu Ch. jako českému členu obecního zastupitelstva pozvánky ke schůzím v jazyku státním a že výměr měst. úřadu z 28. dubna 1926, kterým nebylo vyhověno žádosti jeho o doručení pozvánky k takové schůzi v jazyce českém, měl býti sepsán také v tomto jazyce, předpisy čl. 72 odst. 2 jaz. nař. Podle těchto předpisů jsou obce, v jejichž zastupitelstvu je členem příslušník jazyka čsl., povinny vydati vyřízení podání, učiněných v jazyku čsl., v tomto jazyku. Nepředcházelo-li podání strany, je-li však obecnímu úřadu známo, že strana jest příslušníkem jazyka státního, má jí vydati obecní úřad vyřízení v tomto jazyku.
Stížnost namítá především nezákonnost těchto předpisů z toho důvodu, že jsou v rozporu s jaz. zákonem a dovozuje, že podle § 3 jaz. zák. jsou samosprávné úřady toliko povinny přijímati ústní i písemná podání,, učiněná v jazyku čsl. a je vyřizovati, že však není tam předepsáno, že vyřízení musí se státi v jazyku čsl. Podle jasného doslovu zákona vztahují se slova »v čsl. jazyku« toliko' na sloveso »přijímati«, nikoli na sloveso »vyřizovati«. Ukládá-li jaz. nařízení v čl. 72 odst. 2 obcím povinnost, aby podání učiněná v jazyce čsl. vyřídily v tomto jazyce, nehledíc na jejich jednací, jazyk, není toto ustanovení jaz. nařízení v souhlase s jaz. zákonem, nýbrž v rozporu s ním. Žal. úřad dovolává se nevhodně k odůvodnění platnosti čl. 72 odst. 2 jaz. nař. na § 8 jaz. zák., neboť tam jest výslovně řečeno, že zevrubnější provedení jaz. zák stane se nařízením státní moci výkonné, jež upravuje v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné atd. Může se tak státi ovšem jen ve shodě se zákonem a nikoli v rozporu s ním.
Podle toho má tedy stížnost za to, že státní moc výkonná, upravujíc podle § 8 jaz. zák. užívání jazyků pro úřady samosprávné, nesmí jíti nad positivní omezení, jim v příčině státního jazyka v § 3 jaz. zák. uložená a pokud tak činí, že to odporuje duchu jaz. zákona. Názor tento vyvrátil nss, opíraje se o usnesení svého odborného plena ze 17. prosince 1928 a adm. pléna z 21. května 1929, již v nál. Boh. A 8072/29, v kterém vyslovil a zevrubně odůvodnil právní názor, že vláda, upravujíc v duchu jaz. zák. podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní omezení, která jim § 3 stran státního jazyka ukládá.
Jestliže vláda, provádějíc podle § 8 odst. 1 jazykový zákon, ustanovila v čl. 72 odst. 2 jaz. nař., že obce, v jejichž zastupitelstvu je členem příslušník jazyka čsl., jsou povinny vydati vyřízení podání učiněných v jazyce čsl. v tomto jazyku a dále, že nepředcházelo-li podání strany, je-li však obecnímu úřadu známo, že strana je příslušníkem jazyka státního, je povinen vydati jí vyřízení v tomto jazyku a omezila tak obce ve výhradném užívání jejich jednacího jazyka ve prospěch státního jazyka, nevybočila tím z hranic, které jí § 8 odst. 1 jaz. zák. vytkl, neboť učinila tak jen opatření, které má zajistiti příslušníku jazyka státního za předpokladů v čl. 72 odst. 2 jaz. nař., vytčených vyřízení jeho podání v jazyce státním, což jest ve shodě s jaz. zákonem a v jeho duchu, jak nss v souhlase s usnesením svého adm. pléna z 23. května 1929 ve shora cit. nálezu rovněž již vyslovil a blíže odůvodnil.
Další námitku nezákonnosti nař. rozhodnutí formuluje stížnost v ten rozum, že čl. 72 jaz. nař. nelze v daném případě použiti proto, poněvadž jeho předpisy vztahují se jen na podání stran a na vyřízení takovýchto podání, tedy jen takové případy, v nichž jde o styk obce s nějakou stranou. Tohoto předpokladu však prý tu není, neboť Antonín Ch. jako člen obecního zastupitelstva, jemuž byla dodána pozvánka do jeho schůze, nevystupoval jako strana, nýbrž jako orgán veř. korporace v úředním styku s ní, při němž užiti jest jednacího jazyka této korporace. Jeho podání, kterým se domáhal dodání oné pozvánky, nemělo rovněž povahy podání strany ve smyslu čl. 72 odst. 2 jaz. nař., nýbrž se zřetelem na souvislost s pozvánkou, jemu jako členu obecního zastupitelstva dodanou, povahu podání orgánu obce, pročež slušelo je vyříditi v jejím jednacím jazyku, jimiž jest jazyk německý.
Těmito vývody snaží se stížnost dolíčiti, že Antonín Ch. proto, že jest členem obecního zastupitelstva, nemá v této relaci k obci postavení strany. Názor tento jest však nesprávný, jak nss podrobně vyložil již v nál. Boh. A 8076/29, ve kterém projeven byl právní názor, že člen obecního zastupitelstva, jde-li o hájení jeho členských práv, vyplývajících z této jeho funkce, jest subjektem takovýchto práv a přísluší mu proto ve sporu o rozsah těchto členských práv, k nimž náleží i právo na respektování práv jazykových, s postavením člena obecního zastupitelstva spojených, postavení strany. V témž nálezu bylo dále vysloveno, že pozvání člena obecního zastupitelstva do schůze obecního zastupitelstva je vyřízením bez předchozího podání ve smyslu čl. 72 odst. 2 věty 3 jaz. nař.
Má-li podle toho pozvánka taková právní povahu vyřízení bez předchozího podání strany, pak žádost o doručení její v jazyce státním, kterou vznesl Antonín Ch. u měst. úřadu, má důsledně rovněž nepochybně povahu podání strany. Poněvadž žádost ona sepsána byla nesporně v jazyce čsl., byl tím dán předpoklad pro povinnost měst. úřadu, aby žádost ta byla podle předpisu čl. 72 odst. 2 první věty, jehož zákonná platnost byla výše dovožena, vyřízena týmž jazykem. Nař. rozhodnutí není tedy ani po této stránce nezákonné.

Citace:

Práva na oddělení, která byla nově nabyta v posledních šedesáti dnech před prohlášením konkursu (před zavedením vyrovnávacího řízení) exekucí k uspokojení nebo k zajištění, zaniknou prohlášením …. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 5, s. 241-242.