Č. 8324.

Samospráva obecní: I. * Ke »srocení« ve smyslu § 37 obec. zříz. česk. se nevyžaduje, aby osoby, srocení toho se zúčastnivší, byly někým sebrány, ani aby se shlukly již s úmyslem páchati veřejné násilí. — II. O předpokladech náhradní povinnosti obce podle § 37 obec. zříz. česk.
(Nález ze dne 20. prosince 1929 č. 23253.)
Prejudikatura: Boh. A 7869/29, 7871/29, 8058/29.
Věc: Městská obec Ú. proti ministerstvu vnitra stran náhrady škody dle § 37 ob. zříz.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Výměrem z 28. ledna 1920 zamítla osp v Ú. žádost Ladislava V., pekařského mistra v Ú., aby obec ú-cká byla podle § 37 ob. zříz. uznána povinnou nahraditi jemu škodu, která mu povstala tím, že dne 27. října 1908 při národnostních demonstracích výtržníci vypáčili dvoje dveře do jeho krámu vedoucí, rozbili výkladní skříň a poškodili resp. vykradli zboží zde uložené. K odvolání Ladislava H. byl výměr ten v cestě instanční, posléze nař. rozhodnutím zrušen a uznáno, že obec ú-cká jest povinna nahraditi Ladislavu H. utrpěnou škodu.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvažoval nss takto:
Na prvém místě musil se nss zabývati námitkami, jimiž stížnost snaží se dovoditi, že v daném případě nejsou vůbec splněny podmínky pro použití § 37 obec. zříz., poněvadž jednak veř. násilí, jímž byla škoda způsobena, nebylo spácháno srocením, jednak byl postižen pachatel. Námitku tuto v prvém směru opírá st-lka o právní názor, že o srocení lze mluviti jen tenkráte, jestliže někdo sebral více lidí (aspoň dva) za tím účelem, aby s nimi provedl veř. násilí, a dovozuje tento svůj názor ze srovnání předpisů §§ 68 a 83 trest. zák.
Názor tento není správný. Trestní zákon ani nedefinuje pojem srocení ani srocení samo o sobě neprohlašuje za čin trestný. Jak z ustanovení §§ 68, 73 a 167 lit. a) trest. zák. jest patrno, stává se srocení zločinem teprve tenkráte, jestliže k němu přistoupí ještě další v zákoně vytčené náležitosti. Tak ve skutkové povaze zločinu pozdvižení jest podle § 68 trest. zák. vedle srocení více lidí ještě třeba, aby toto srocení se stalo k tomu účelu, aby byl vrchnosti násilím činěn odpor. Zločinem vzbouření podle § 73 trest. zák. stává se srocení teprve tenkráte, jestliže při tomto srocení, ať povstalo z příčiny jakékoli, dojde vzepřením proti předchozímu napomenutí úřadu a spojením prostředků skutečně násilných tak daleko, že ke zjednání pokoje a pořádku jest třeba užíti moci mimořádné. A konečně zločin žhářství, zvlášť kvalifikovaný podle § 167, lit. a) trest. zák. jest tu jen tenkráte, když srocením byl způsoben oheň a srocení samo směřovalo k plenění. Z ustanovení těchto předem nelze vyčisti, že k pojmu srocení se vyžaduje, aby onen větší počet lidí, jenž se ho účastní, byl někým úmyslně sebrán; proto i samovolné shluknutí většího počtu osob může za okolností státi se srocením. Nad to však plyne z předpisů těch jasně, že pojmovou náležitostí srocení není, aby účastníci jeho shlukli se za tím účelem, aby vykonali nějaké veř. násilí. Proto i samovolné shluknutí většího počtu osob, shromáždivších se za tím účelem, aby vykonaly něco samo o sobě dovoleného — lhostejno ať je to nějaký čin nebo nějaký projev — může za okolností státi se srocením.
Jestliže tedy v daném případě, kde nesporně na veř. ulicích shlukl se bez předchozího úředního povolení velký počet osob za tím účelem, aby zde učinil demonstrační projev národnostní, a žal. úřad toto shluknutí kvalifikoval jako srocení, nestačí k vyvrácení této kvalifikace námitka, že tento dav nebyl někým sebrán k tomu účelu, aby s ním provedl veř. násilí. Stížnost ovšem snaží se také z německého textu § 37 obec. zříz., jenž mluví o »mit Zusammenrottung verübte öffentliche Gewalttätigkeit«, dovoditi, že k založení náhradní povinnosti obce nestačí, aby násilí bylo spácháno jen při srocení, nýbrž že výraz onen značí totéž jako »durch Zusammenrottung«, a že jest proto třeba, aby úmysl účastníků srocení nesl se právě k provedení veř. násilí. Leč ani v tom nelze dáti stížnosti za pravdu. Předem není správné, že výraz »mit Zusammenrottung« má v němčině týž smysl jako »durch Zusammenrottung«. Výraz ten je naopak slabší, než durch Zusammenrottung a nemá tak jednojazyčný význam. Může sice za okolností vyjadřovati totéž co »durch Zusammenrottung«, avšak stejně může býti také synonymem pro »bei Zusammenrottung«. Dlužno proto výklad, kterou z těchto alternativ měl zákonodárce na mysli, hledati jinde. České znění obecního zřízení, jež bylo vydáno jako zákon zemský a jehož český text je proto stejně autentický jako text německý, užívá v § 37 zcela pregnantního a jednoznačného výrazu »při srocení, je tedy již z tohoto česk. textu zřejmo, že v daném případě znamená německý výraz »mit Zusammenrottung« totéž. Opačný výklad příčil by se však také zřejmému úmyslu zákona. Nemůže býti pochybnosti o tom, že zákonodárce, uznav za vhodné pohroziti obcím, že na nich bude vymáhána náhrada škody, zanedbají-li svoji policejní povinnost v příležitostech, kde bude pácháno veř. násilí při srocení, měl na mysli taková srocení, k jakým leckdy dochází a jaká také již v době před vydáním zákona se přiházívala, totiž pouliční demonstrace. Tyto demonstrace jsou a bývaly také dříve konány zpravidla za tím účelem, aby byl učiněn nějaký ideový projev (ať již národostní, sociální či jiný), nikoli však přímo za tím účelem, aby byly páchány násilnosti. Ovšem docházelo často právě v průběhu takovýchto demonstračních projevů k násilnostem, a je proto zřejmo, že chtěl zákonodárce docíliti, aby obce čelily těmto obvyklým zlořádům. Kdyby byl obcím pohrozil zodpovědností jejich jen za takové případy, kdy srocení již s počátku směřovalo k plenění, nebyl by tím vůbec postihl ony obvykle se opakující případy. Ježto však nelze o tom pochybovati, že je postihnouti chtěl, nutno dospěti k závěru, že použiv v § 37 ob. zř. výrazu »veřejné násilí při srocení spáchané«, učinil tak vědomě a úmyslně, aby právě postihl ony demonstrační projevy, při nichž docházelo k poškozování cizího majetku, a že proto také výraz »mit Zusammenrottung« v něm. textu tohoto zákonného ustanovení má význam stejný.
Ale pak je pro daný případ nerozhodno, zda účelem srocení bylo provésti pouze národnostní demonstrance, či páchati násilí, a stejně nerozhodno je, zúčastnil-li se provedení veř. násilí větší počet účastníků tohoto srocení, či jen několik jich nebo snad i jen jediný Josef P. Jsou proto veškeré námitky stížnosti, snažící se dovoditi, že v daném případě nebyl splněn zákonný předpoklad »škody způsobené veř. násilím, spáchaným při srocení«, bezdůvodny.
K tomu budiž jen poznamenáno, že za tohoto stavu věci nemusil se nss zabývati otázkou, jaký právní význam by mělo, kdyby se škoda skutečně nebyla stala veř. násilím, spáchaným při srocení, zda by snad potom nešlo o případ prvé věty § 37 ob. zř., při němž by situace obce co do zodpovědnosti zůstala stejná, až na to, že by ji od náhradní povinnosti nemohlo liberovati ani postižení pachatelovo, kdyby k němu skutečně bylo došlo.
Stejně bezdůvodnou jest dále námitka, že v daném případě byl postižen pachatel. Nehledě k tomu, že tvrzení stížnosti, jako by byl jediný Josef P. býval pachatelem škody způsobené Ladislavu H., nemá vůbec ve spisech podkladu, ba jest přímo v rozporu i se zprávami, jež obec sama v této věci podala jak politickým úřadům tak i soudu, nelze ani o postižení Josefa P. jako pachatele této škody mluviti. Jest ovšem pravda, že k náležitosti postižení pachatele není třeba, aby tento pachatel byl skutečně také soudem uznán vinným a trestně odsouzen, avšak právě tak není ještě okolnost, že poškozený sám Josefa P. jako jednoho z pachatelů označil, důkazem, že Josef P. skutečně pachatelem byl. Poněvadž pak během celého řízení obec sama ani netvrdila, že P. pachatelem byl, tím méně pak o tom nabídla důkazy, a poněvadž ani jinak pachatelství P-ovo nebylo dokázáno, nelze uznati, že by tu byla splněna náležitost postižení pachatele, jež by jedině mohla liberovati obec od zodpovědnosti za spáchanou škodu.
Zbývá tedy jen zkoumati, zda žal. úřad právem uznal, že obec u výkonu místní policie opominula učiniti, čím by se bylo zamezilo násilí. Opominutí toto shledal žal. úřad ve dvojím směru; jednak že obec neučinila již předem dostatečné opatření, aby bylo případné poškození obchodu H-ova zamezeno, jednak, že dav výtržníků, když byl již na jiných místech provedl násilí a přitáhl před budovu okr. hejtmanství, zde nerozehnala, nýbrž nechala jej odtáhnouti k obchodu H-ovu.
V prvém směru vycházel žal. úřad z předpokladu, že bylo povinností obce postaviti hned před započetím demonstrací u obchodu H-ova dostatečnou stráž, a to proto, že obchod H-ův byl již přede dnem 27. října 1908 předmětem opětovných nenávistných projevů se strany německého obyvatelstva, jež se ukázaly v tom, že již dne 25. října 1908 byly během demonstračního průvodu jedním z demonstrantů vytrženy zavřené dveře obchodu H-ova, a že při jedné schůzi byl český nápis na obchodě H-ově předmětem útoků a obchod sám nazván »Českým vzdorohradem«. Z toho musili policejní orgánové obce poznati, že při nejbližších demonstracích bude obchod H-ův předmětem násilí demonstrantů, a bylo proto povinností jejich učiniti zde preventivní opatření postavením dostatečně silné stráže.
Stížnost proti skutkovému zjištění, na němž jest úsudek tento založen, t. j. že skutečně došlo již přede dnem 27. října 1908 k opětovným nenávistným projevům vůči obchodu H-ovu, že obec o těchto projevech musila věděti a že z nich musila usouditi, že obchod H-ův bude při nejbližších demonstracích zvlášť ohrožen, nic nenamítá, omezujíc se jen na obranu, že velitel stráže nemohl postaviti hlídky před velkým počtem objektů snad ohrožených a tak síly své úplně roztříštiti. Leč obranou touto nepostihuje obvinění, jež obci je za vinu kladeno. Žal. úřad neshledal opominutí obce v tom, že nepostavila dostatečnou hlídku pře každý snad ohrožený objekt — jichž ovšem při dosti značném počtu českého obyvatelstva v O. mohlo býti tolik, že by postavením hlídek u nich se pohotovost obecní policie byla skutečně nepřípustně roztříštila —, nýbrž zavinění obce shledal v tom, že nepostavila hlídku právě před obchod H-ův, který byl eminentně ohrožen, tedy více než ostatní objekty českých obyvatelů. Chtěla-li by obec toto obvinění od sebe odvrátiti, musila by aspoň tvrditi, že stejně ohrožených objektů, jakým byl obchod H-ův, bylo tehdy v obci tolik, že její síly by se postavením hlídek před každý z nich byly nepřípustně ztenčily, nebo že po postavení hlídek u jiných, ještě více ohrožených objektů, ztenčila se již její pohotovost do té míry, že nebylo přípustno postaviti hlídku také ještě k obchodu H-ovu, nebo konečně, že by pouhá hlídka byla stejně obchod H-ův od násilnosti neubránila. Nic takového však obec ve stížnosti nenamítá. Poněvadž tedy námitka, kterou st-lka v tomto směru vznáší, není s to vyvrátiti odůvodnění žal. úřadu, bylo ji zamítnouti jako bezdůvodnou.
Jak shora již uvedeno, shledal žal. úřad další opominutí obce v tom, že demonstrující dav, který byl již na jiných místech provedl násilnosti a když přitáhl před budovu okr. hejtmanství, zde nebyl rozehnán, nýbrž byl nechán dále pohromadě, takže mohl nerušeně odtáhnouti k obchodu H-ovu, čímž mu bylo umožněno i zde provésti násilí. Stížnost k tomu uvádí, že stráž opětovně dav vyzývala, aby se rozešel, že se proti demonstrantům postavila se zbraní v ruce a že opětovně i zatýkala, ač ovšem zatčení ve tmě a tlačenici byli stráži opět vyrváni; přes to však nemohla všem útokům zabrániti. Pokud pak jde specielně o události, sběhnuvší se u H-a, uvádí stížnost, že stráž hned, jakmile se ozvaly výkřiky »k H-ovi«, za demonstranty tam spěchala a tam dav, ovšem když už výklad byl rozbit, rozehnala. Všemi těmito vývody není však vyvrácena správnost skutkového podkladu nař. rozhodnutí, že opomenutí obce záleží také v tom, že nebylo učiněno včas opatření, aby dav byl rozehnán. Naopak okolnost stížností uváděná, že po události u H. se tak stalo, ukazuje, že byly pohotově prostředky, jimiž mohli být demonstranti rozptýleni již dříve na náměstí, prve než H-ův krám byl poškozen. Zůstává proto i zmíněný důvod žal. úřadu nevyvrácen.
Stížnost poukazuje ještě na to, že disposice, jež byly učiněny k ochraně před demonstracemi, zejména rozestavení stráží ve městě, bylo oznámeno okr. hejtmanství, jež je také schválilo, a že také úředníci polit. úřadu při demonstracích ve městě patrolovali, leč námitka tato nemůže obec zbaviti její zodpovědnosti, neboť předmětem sporu není otázka, zda polit, úřad konal řádně svou povinnost, nýbrž otázka, zda obec nedopustila se nějakého opominutí u výkonu své samostatné působnosti v oboru místní policie.
Stejně bezdůvodnou jest konečně i poslední výtka, že žal. min. bylo vázáno na úsudek, jejž o splnění policejní povinnosti obce vyslovila osk a osp. Ohledně prvějšího z těchto úřadů předpisuje § 37 ob. zř. výslovně jen jeho slyšení, čímž je jasně řečeno, že úřad, rozhodující o otázce povinnosti obce k náhradě, není vázán vyjádřením osk. Osp pak vystu- povala v řízení tomto jako úřad rozhodující v prvé stolici a již z tohoto jejího postavení plyne, že úsudky její jak po stránce skutkové tak i právní podléhaly ve všech směrech přezkoumání instancemi vyššími, zejména tedy též žal. ministerstvem.

Citace:

č. 8324. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 573-578.