Č. 8057.

Samospráva obecní. — Řízení před nss-em: 1. Strana, které obec svým usnesením prodala část veřejného statku (návsi), je legitimována ke stížnosti na nss do rozhodnutí zsv-u, kterým v cestě instanční bylo dotčené usnesení obecního zastupitelstva zrušeno. — 2. O povaze užívacích práv k veř. statku) uličnímu.
(Nález ze dne 24. června 1929 č. 2207.) Prejudikatura: Boh. A. 948/21, 88/21, Boh. A. 8005 a 8006/29.
Věc: Josef R. v K. proti zemskému správnímu výboru v Praze o prodej části veřejného statku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v K. se usneslo dne 13. ledna 1925 prodati st-li parcelu č. kat. .. . Dle knihovního lustra jest parcela ta náves, zapsána co veř. statek v seznamu 1. poz. knihy obce K.
Z usnesení obecního zastupitelstva odvolal se Josef N., .uváděje, že sám žádal za prodej uvedeného pozemku, nabízeje cenu 50 Kč za sáh, kdyby však obec onoho pozemku chtěla použiti k veř. účelům, že žádal, aby mu byl ponechán aspoň postranní výjezd, jehož užívá se svými předchůdci od nepaměti přes 40 let, že však tato jeho žádost byla zamítnuta. Po výslechu odvolatele a starosty obce K. a po provedeném komis, jednání schválila osk v K. rozhodnutím z 29. dubna 1926 prodej uvedené parcely st-li a zamítla odvolání Josefa N .jako bezdůvodné.
Z tohoto rozhodnutí odvolal se Josef N. k zsv, jenž nařídil na den 19. ledna 1927 komis, jednání, načež nař. rozhodnutím odvolání vyhověl a usnesení osk, jakož i usnesení obecního zastupitelstva v K. zrušil.
Maje rozhodovati o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí Josefem R.y musil nss uvažovati nejprve o námitce, obsažené v odv. spise žal. úřadu upírající st-li legitimaci ke stížnosti a hájící názor, že nemá legitimace stižní ani jako adjacent veř. statku, ani jako jeho uživatel, ani jako kompaciscent trhové smlouvy, uzavřené s obcí K. o uvedeném veř. statku.
Žal. úřad hájí o odv. spise názor, že mezi obcí a st-lem »vznikla trhovou smlouvou relace práva soukromého« a že zájem st-lův »na zachování smluvního obsahu není zájmem povahy veřejnoprávní«, že proto st-l nemůže dovolati se nss-u, který je povolán poskytovati ochranu jen proti porušení veř. práva subjektivního.
S tímto názorem sluší zajisté souhlasili potud, že na základě usnesení obec. zastupitelstva byl mezi obcí a st-lem navázán poměr práva soukromého, a že spory z tohoto poměru právního, jako na př. spor mezi obcí a st-lem o plnění smluvních závazků náležel by před řádné soudy. Avšak rozhodnutí zsv-u, jímž tento — následkem instanční přezkoumatelnosti usnesení obecního zastupitelstva — smluvní projev obce k-cké zrušil, nelze klásti na roven projevu obce jako strany smluvní, vůči němuž by kompaciscent mohl nastoupiti pořad práva. Jdeť tu nikoli o chování smluvní strany, nýbrž o zásah úřadu do právních situací na základě usnesení obec. zastupitelstva vytvořených, a to o zásah, který se děje aktem správním.
Třeba že akt tento dotýká se v první řadě obce, jejíž usnesení bylo odstraněno, nelze říci, že právní situace druhé strany smluvního poměru (kompaciscenta s obcí), není tímto správním aktem dotčena. Je sice pravda, že usnesení obec. zastupitelstva k uzavření smlouvy směřující není samo o sobě schopno plných právních účinků, které se pojí k smluvnímu projevu osoby soukromé k právním činům plně způsobilé. Dokud usnesení obec. zastupitelstva nestalo se nenaříkatelným v pořadu instančním, a — je-li k uzavření smlouvy zapotřebí dozorčího schváleni — dokud schválení toto nebylo uděleno, nezakládá smluvní projev obce zpravidla plných právních účinků uzavřené smlouvy.
Nelze však přehlížeti, že smluvní vůle obce, byla-li vůči kompaciscentu projevena, i když se tak nestalo v předepsané formě, kterouž podle zák. (§ 55 ob. zříz.) plná právní účinnost smluvního projevu obce je podmíněna, zakládá pro kompaciscenta subj. právní situaci podobnou oné, která vzniká uzavřením právního jednání podmínečného. Již v době nerozhodnosti sluší tuto právní situaci kompaciscenta posuzovati jako nabyté právo určitého obsahu (Srov. Tilsch: Obč. právo rak. str. 154, Oertmann: Das Recht des burgerl. Gesetzbuches: Alg. Theil II. str. 100 a 33 a j.).
Jestliže tedy instančním rozhodnutím usnesení obec. zastupitelstva se ruší nebo dozorčí schválení usnesení tohoto se odpírá, zasahuje tento akt správní netoliko do právní sféry obce, nýbrž uno actu a bezprostředně i do právní sféry kompaciscentovy, odnímaje mu právní situaci, které nabyl ze smlouvy s obcí ujednané, byť tato ještě plného právního účinku neměla. Jeví se tedy tento akt správní jako »rozhodnutí neb opatření« správního úřadu, které i proti kompaciscentu bezprostředně působí. Je-li tomu tak, pak není možno upírati kompaciscentu právo stížnosti k nss a není možno odkazovati jej ani na pořad práva, který proti úřadu správnímu vůbec, proti obci pak s úspěchem nastoupiti nemůže, ani na stižní právo obce, jehož tato použiti není povinna a k jehož použití kompacistentem přinucena býti nemůže.
Po těchto úvahách nenalezl nss nutkavé příčiny, aby se uchýlil od právního názoru, jehož se judikatura soudní důsledně přidržuje a na němž mimo jiné zejména nál. Budw. A 4663/1906, 7930/1911, usnesení Boh. A 88/21, a podobně i nál. Boh. A 948/21 jsou založeny.
Je-li však věcná legitimace st-lova ke stížnosti před nss založena již právní situací, které ze smluvního, byť právně nehotového ujednání s obcí nabyl, nebylo třeba zkoumati, zdali legitimace jeho mohla by se opírati též o jeho adjacentský vztah ke zcizovanému veř. statku nebo o účast jeho na veř. užívání statku tohoto, a to tím méně, ježto v této relaci st-l dle obsahu své stížnosti před nss ani nevystupuje. Bylo proto ke stížnosti, která tvrdí nezákonný zásah do práv st-lových, podrobiti nař. rozhodnutí v mezích této stížnosti soudnímu přezkoumání.
Nejprve bylo se vypořádati se zásadním názorem st-lovým, že na veř. statku, jehož účelem jest poskytovati všem občanům zásadně stejných výhod, nemohlo vůbec vzniknouti zvláštní právo užívací, jež žal. úřad odpůrci st-lovu přiznal.
Toto stanovisko stížnosti neuznal nss správným. Již v nál. Boh. A 1029/21, jednajícím o právech k obecnímu pozemku, zapsanému v seznamu veř. statku jako veř. cesta, vyslovil nss, že pokud jde o užívání cesty veřejné, sluší rozeznávati mezi pouhým účastenstvím na obecném užívání (usus publicus) s jedné, a zvláštními právy, která k této cestě náležejí jednotlivcům, s druhé strany. Nss dovodil v té příčině, že takováto zvláštní užívací práva mohou býti dvojího druhu, buďsi soukromá, nabytá v základě určitých soukromoprávních titulů, buďsi práva veřejná. Spor o to, zdali bylo disposicí obce dotčeno zvláštní soukr. právo uživatelovo, náleží podle cit. nál. na pořad řádných soudu, pokud jsou však na sporu ona zvláštní práva rázu veřejnoprávního, je věcí úřadů správních, aby o jejich existenci a obsahu buďsi judikátně, buďsi prejudicielně rozhodly. Takovým právem veřejným by bylo ve smyslu cit. nál. na př. právo, založené výrokem stav. úřadu, jímž byla určena stav. čára, stanovící poměr stav. pozemku ke statku veřejnému a jímž byl stavebníku zabezpečen přístup k zastavěné ploše po cestě veř. jako takové, nebo jímž bylo mu povoleno otvírání oken do vzduchového prostoru nad cestou veřejnou.
Vývody tyto dopadají na každý obecní pozemek, věnovaný veř. užívání ve smyslu § 287 o. z. o., a není tedy správný názor stížnosti, popírající zásadně právní možnost zvláštních užívacích práv na veř. statku.
Stížnost neomezuje se ovšem jen na onu zásadní námitku, nýbrž, vstoupivši již na půdu právního názoru, že jsou možná na veř. statku ona zvláštní užívací práva, popírá, že taková užívací práva příslušejí v konkrétním případě Josefu N., pokud se týče, že existence jejich nebyla řádně zjištěna. Stížnost v té příčině sice připouští, že bylo zjištěno, že tento odpůrce st-lův má na parcelu veř. statku dva výjezdy, že však nebylo vyšetřeno, zda jich užívá tak, aby si mohl osobovati nárok na zvláštní užívání, neboť výjezdu z kůlny odpůrce fakticky nepoužívá a zřídiv dotčenou kůlnu teprve r. 1903 nemohl ho používati po takovou dobu, aby mohlo býti tvrzeno získání zvláštního užívacího práva. Skutečnost, že před postavením kůlny stávala zde stodola, jejíž vrata vedla do veř. statku, není po názoru stížnosti rozhodna, a to jak proto, že skutečnost tato nebyla prokázána, tak i proto, že obecní pozemek, který dříve veř. komunikaci sloužil, pozbyl této své povahy zřízením okr. silnice, od kteréžto doby jmenovaný odpůrce st-lův již tohoto výjezdu ze své kůlny nepoužívá. Pokud jde o druhý výjezd potvrdil prý sice svědek A., že vrata byla zřízena a že se jich před více než 40ti léty počalo používati, tedy v době, kdy ještě nebylo okr. silnice, po jejímž zřízení tohoto výjezdu nebylo používáno. Stížnost vytýká, že okolnosti tyto nebyly vyšetřeny a že při místním šetření nebyla dána st-li možnost o nich se vyjádřiti a nabídnouti důkazy.
Popírá tedy stížnost skutečnosti, způsobilé založiti pro odpůrce st-lova na veř. statku zvláštní práva užívací vydržením, dovozujíc v podstatě, že ze soukromoprávního titulu užívací práva odpůrcem tvrzená nemohla vzniknouti. Než veškeré tyto vývody jdou mimo skutečný obsah nař. rozhodnutí, které vychází z předpokladu, že zvláštní užívací práva st-lova odpůrce, jejichž existenci žal. úřad uznal, jsou zvláštními právy povahy veřejnoprávní, jež zakládají se buďsi na správním aktu (a to právo výjezdu z kůlny na stav. konsensu, jímž byla stavba povolena) anebo aspoň (pokud jde o právo výjezdu vraty) na presumpci, že faktické stavební úpravy pocházející z doby před platností stav. řádu platí dnem, kdy stav. řád nabyl účinnosti, za úpravy stavebně právněpovolené. Nař. rozhodnutí nevychází tedy z předpokladu, že zvláštní užívací práva st-lova odpůrce na veř. statku vznikla skutečným užíváním, určitou dobu trvajícím, jak patrně stížnost za to má, tvrdíc, že takovéhoto užívání zde nebylo. Nař. rozhodnutí je v pravdě založeno na předpokladu, že ona užívací práva byla založena uvedenými úředními akty úřadu stav., takže je pak lhostejno, zdali fakticky byla vykonávána.
Stížnost nebrojí tedy proti předpokladům, na nichž nař. rozhodnutí skutečně spočívá, neformulujíc ani námitky, že zvláštní práva st-lovu, odpůrci žal. úřadem přiznaná, nemohla řečeným způsobem býti založena, ani že in concreto založena nebyla. Slušelo proto uvedené výtky stížnosti ponechati stranou, a zamítnouti stížnost, jež dalších námitek neobsahuje, pro bezdůvodnost.

Citace:

Č. 8057. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 17-21.