Č. 8196.

Horní právo. — Řízení před nss-em: Závodní rada státního podniku hornického není legitimována stěžovati si do výroku min. veř. prací, kterým bylo odepřeno učiniti opatření k úpravě platových a služebních poměrů zaměstnanectva tohoto podniku podle § 210, odst. 1. zák. č. 103/26.
(Nález ze dne 23. října 1929 č. 18 832.)
Věc: Závodní rada státního báňského závodu v P. (adv. Dr. Alfr. Meisner z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací (vrch. odb. rada Jar. Slavík) o úpravu mzdových poměrů osazenstva.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná. Důvody: Podáním ze 13. listopadu 1926 obrátila se závodní rada státního báňského závodu v P. na žal. min. se žádostí, aby již nařídilo výplatu osazenstva tohoto závodu podle § 210 zák. č. 103/26, ježto na toto osazenstvo vztahuje se ustanovení odst. 1. § 210 tohoto zák. a nikoli odst. 4. V odůvodnění poukázalo zejména na to, že horníci a hutníci p-ští byli vždy považováni za zaměstnance ve stát. podnicích, na něž se vztahují zák. a nař. o státních zaměstnancích.
Žádost tuto vyřídilo žal. min. nař. rozhodnutím tohoto znění: »Jak bylo již vyhláškou ředitelství z 12. ledna 1927 veškerému dělnictvu sděleno, nelze požadavku o sestátnění dělnictva ze zásadních důvodů vyhověti vzhledem k ustanovení zák. a nař. č. 404/22, 206/24 a 103/26. Na dělníky stát. báň. a hutn. závodů vztahuje se § 210 odst. 4. plat. zák., v důsledku čehož použití ustanovení § 210 odst. 1. plat. zák. jest ohledně těchto zaměstnanců vyloučeno«.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí tohoto podané musil se nss nejprve zabývati otázkou vlastní své příslušnou k přezkoumání nař. výroku, neboť nss jest povolán zkoumati toliko rozhodnutí neb opatření úřadů správních, a to jen ke stížnosti, v níž se st-l dovolává ochrany svých práv subjektivních. Jde tedy především o to, zdali nař. akt. min. veř. prací lze uznati za rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zák. o ss. Podle ustáleného názoru sluší za takovéto rozhodnutí neb opatření považovati jen tak zv. správní akty povahy vrchnostenské, jimiž úřad nalézá straně, co právem jest, tvoře takto výrok právní moci schopný.
Nař. výrok — vycházeje od min. veř. prací — jest zajisté výrokem správního úřadu. Leč tento moment sám o sobě nedává mu ještě charakter vrchnostenského aktu správního ve smyslu § 2 zák. o ss, neboť vedle úřadů státních, nadaných mocí vrchnostenskou, jsou také úřady státní, které obstarávají jen správu hospodářskou bez jakékoliv výsostné pravomci (§ 90 úst. list.). Organisace správy státní je pak fakticky vybudována v ten způsob, že v rukou jednoho a téhož úřadu sloučeny bývají jak kompetence povahy výsostní (vrchnostenské) tak i působnost povahy nevrchnostenské — hospodářské. To platí zejména také o mim prací, do jehož působnosti náleží podle nejvyššího rozhodnutí z 21. března 1908, uveřejněného vyhláškou veškerého min. ze 6. července 1908 č. 124 ř. z., netoliko »výkon státní svrchovanosti a národohospodářská péče v příčině veškerého dolování na vyhražené nerosty«, nýbrž i »správa státního majetku horního«.
Tam, kde již provenience aktu sama nevtiskuje aktu povahu správního aktu vrchnostenského před nss-em naříkatelného, sluší při zkoumání kompetence nss-u vyšetřiti z dalších momentů, o jaký akt in concreto jde. Především padá ovšem na váhu obsah aktu a jeho dikce. Zkoumá-li se nař. výrok po této stránce, nelze říci, že se presentuje zcela nepochybně jako vrchnostenský akt správní. Dikce v něm použitá může býti právě tak projevem státu jako zaměstnavatele dělnictva stát. báň. a hutn. závodů, jako může býti i decernátem úřadu, který rozhoduje o právním nároku tohoto dělnictva. Kompetence k takovémuto decernátu není však žádnou normou žal. min-u udělena a není možno ji zakládati ani na případnou publicistickou moc služební (jako by tomu mohlo býti na př. u pragmatikálních úředníků a zřízenců státních), neboť je mimo spor, že dělnictvo státních bání a hutí není ke státu ve veřejnoprávním poměru služebním. Kdyby tedy bylo možno v nař. aktu viděti decernát čili vrchnostenský správní akt, spočíval by akt tento na usurpaci vrchnostenské moci, jež žal. úřadu nepřísluší, a bylo by pak ovšem nutno ke stížnosti legitimované strany akt tento zrušiti.
Bylo však již řečeno, že z dikce nař. vynesení nikterak nutně neplyne, že žal. min. chtělo si usurpovati vrchnostenskou moc, která mu nepřísluší. Je-li však možno chápati akt úřadu jako akt v jeho působnosti ležící, není, pokud obsah neb vnější znaky aktu k tomu nenutí, možno imputovati úřadu usurpaci kompetence, která mu nenáleží. Takovýchto vnějších znaků zde však není, a ani obsah k takovému pojetí nenutí. Žal. min. vydalo nař. akt u vyřízení přípisu záv. rady a vzhledem k jednání deputace záv. rady. Záv. rada však — přes to, že jest jí svěřena ochrana zájmů hornických dělníků po různých stránkách a v různých formách — nemůže býti považována za zákonného zástupce dělnictva ve všech vztazích jeho poměru k zaměstnavateli. Vyřizovalo-li tedy min. intervenci záv. rady, nedá se souditi, že chtělo vydávati dělnictvu právní moci schopný výrok o nárocích, jež jen dělníky samými nebo jejich zmocněnci mohly býti vzneseny před orgán k rozhodnutí kompetentní. — Okolnosti, za nichž k vydání nař. výroku došlo, neobsahují tedy žádný moment, který by nutil k výkladu, že žal. úřad chtěl svým výrokem usurpovati si rozhodovací kompetenci jemu nepříslušející. Není také žádného jiného znaku, který by takový závěr odůvodňoval.
Za tohoto stavu věci není tedy možno uznati nař. výrok za decernát o právech dělnictva stát. báň. podniku, nýbrž možno v něm viděti jen to, čím patrně býti chtěl, t. j. prohlášením státního úřadu pověřeného správou státního majetku montanního, tedy prohlášením názoru zaměstnavatelova o významu a dosahu určité normy zákonné. Takovéto prohlášení není však způsobilé nabýti právní moci, nemůže právům dělnictva nijak prejudikovati a nestojí jim ani v cestě, chtěj-li před příslušným forem uplatňovati nárok na př. na uzavření nové smlouvy pracovní, mají-li za to, že z ustanovení § 210 odst. 1 plat. zák. nárok takový bezprostředně vyplývá.
Vyšetřiv takto právní povahu nař. výroku, nemohl se nss uznati příslušným, aby výrok tento přezkoumával i kdyby obracela se k němu strana dovolávaje se ochrany práv subjektivních.
Avšak záv. radě, která se na nss obrátila, nelze ani věcnou legitimaci k podání stížnosti přiznati.
Nelze zajisté pochybovati, že záv. rada, jsouc podle zák. nositelkou určitých práv, musí ve shodě s ustálenou judikaturou nss-u býti uznána za právní subjekt a že nelze ji kvalifikovati jako pouhý bezsubjektivní orgán. Jde však o to, zdali nař. výrok, i kdyby mohl býti považován za vrchnostenský akt úřední, je způsobilý zasáhnouti do právní sféry záv. rady. Právní sféra záv. rady je založena zákonem č. 144/20. Zde jsou všecka její práva vymezena. Ale žádné z práv, o která by se mohlo jednati a jichž se stížnost dovolává, nemá takový obsah, aby nař. výrokem mohlo býti do něho zasaženo.
Právo spolupůsobiti při dozoru podle § 2 č. 1 cit. zák., i když se vyloží co nejšíře, vztahuje se toliko na provádění ochranného zákonodárství a pracovního řádu. Předpis § 210 odst. 1. plat. zák. není však možno subsumovati pod pojem zákonodárství ochranného v právnětechnickém smyslu tohoto slova. Provedením pracovního řádu pak lze rozuměti jen existentní právo pracovní. Provedením řádu pracovního však není realisace normy, z níž se dovozuje, že má bytí zavedeno pro určitou skupinu zaměstnanectva nové právo pracovní. Není tedy třeba ještě zvláště dovozovati, že právo záv. rady na spolupůsobení při dozoru ani podle svého pojmu neznamená ještě právo záv. rady na to, aby byly zavedeny nové právní normy o služ. požitcích dělníků. Také právo dohledu na provádění a dodržování mzdových a platových smluv (§ 2 č. 3 cit. zák.) Vztahuje se samozřejmě jen na smlouvy existentní a nikoliv na zavedení smluv neb jiných pracovních norem nových. Tím méně lze z práva, zprostředkoval při stížnosti (§ 2 č. 5), vyvozovati nárok na to, aby stížnostem bylo vyhověno, neboť z práva tohoto plyne jen nárok záv. rady, by byla uznána za mluvčího dělnictva za tím účelem, aby smírnou cestou byly odstraněny rozpory mezi zaměstnavatelem a dělnictvem.
Jest tudíž i pro nedostatek legitimace st-lčiny stížnost nepřípustná a slušelo ji odmítnouti, aniž měl nss příčinu zabývati se také meritorními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 8196. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 304-307.