Nevyrozumí-li vym. věřitel excindenta o včas podaném návrhu nazrušení exekuce, není povinen platili jemu náklady sporu. (§§ 41. a 45. c. ř. s.)
V exekuční věci E. F. proti E. Č. dražba zabavených věcí ustanovena na den 30. prosince 1911.
Vlastníci zabavených předmětů E. H. a J. Č. ohlásili dopisem ze dně 19. prosince 1911 vym. věřiteli vlastnické nároky své ke všem zabaveným předmětům a vyzvali jej, aby věci řečené z exekuce vyloučil a o podání příslušného návrhu k soudu je do 24. prosince 1911 uvědomil.
Vym. věřitel vznesl dne 22. prosince návrh na zrušení exekuce, avšak o podání tohoto návrhu excindenty neuvědomil, pročež — 228
tito dne 29. prosince 1911, tedy posledního dne před dražbou vznesli proti vymáhajícímu věřiteli žalobu excindační.
Žalovaný E. F. neuznal při přelíčení nároku žalobního a navrhl zamítnutí žaloby a odsouzení žalobců k náhradě nákladů sporu, žalobci pak nárok žalobní omezili na náklady sporu.
Okr. soud v B. p. H. žalobu zamítnul z následujících
důvodů:
Žalovaný vyhověl vyzvání žalobcův úplně tím, že uznav vlastnické právo jejich k zabaveným předmětům, podal dne 22. prosince 1911 u exekučního soudu návrh na zrušení exekuce ve lhůtě jemu vyměřené, totiž před 24. prosincem 1911, čímž svojí povinnosti učinil úplně zadost, a bylo věcí žalobců, aby se před vznesením žaloby excindační na soud přesvědčili u soudu exekučního, byl-li výmah. věřitelem návrh na zrušení exekuce podán, čímž by se byli případným nákladům bezúčelně podané žaloby vyhnuli, a to tím spíše, an žalobce J. Č. v obvodu soudu exekučního bydlí, a 6—7 dnů času k tomu zbývalo.
Požadavek žalobců-excindentů, aby je vymah. věřitel o podání návrhu na zrušení exekuce ohledně excindovaných předmětů uvědomil, nemá v exek. řádě opory.
Kr. soud v N. J. vyhověl stížnosti žalobců, rozsudek první stolice změnil a žalovaného odsoudil z náhradě nákladů sporu i řízení rekursního z těchto
důvodů:
Dle §u 45. c. ř.s. může býti vedení sporu žalobcem zahájeného pouze tehdy za zbytečné považováno, nedal-li žalovaný k podání žaloby podnětu a uznal-li hned při prvním roku nárok žalobní. Poslední předpoklad žalovaný splnil, avšak podmínky prvé tu není. Neboť žalovaný vedením exekuce na věci žalobcům patřící vsáhl protizákonně do jejich sféry majetkové, pročež bylo jeho povinností k vyzvání žalobcův, jakmile se přesvědčil o oprávněnosti jejich vlastnických nároků, nejenom návrh na zastavení exekuce podati, nýbrž také žalobce o svém vzdání se práva zástavního a o podání návrhu na zastavení exekuce v čase jimi určeném vyrozuměti a tak příčinu k podání žaloby zameziti. Uvědomění mělo se tím spíše státi, an návrh na zastavení exekuce žalovaným jen jednoduše podaný návrhu na uvědomění žalobců soudem o zastavení exekuce neobsahuje, takže vyrozumění soudem žalovaný předpokládati nemohl. Vyrozumění žalobců do určené lhůty bylo nutné i z toho důvodu, že žalovaný mohl vzhledem k bezprostředně blízkým svátkům vánočním předpokládati, že vyřízení jeho návrhu a doručení vyrozumění interesentů o zastavení exekuce může se protáhnouti, a žalobci teprve po vznesení žaloby na soud že se o zastavení exekuce dovědí. — 229 —
Aby žalobci, z nichž žádný v sidle soudu a jeden dokonce ani v obvodu soudu exekučního nebydlí, u soudu tohoto přezvídali, byl-li návrh na zastavení exekuce podán či nic, nemůže se od nich žádati, kdyžtě právem očekávali, že je o tom zpraví žalovaný. Nestalo-li se tak, a žalobci k zamezení exekučního prodeje svých svršků žalobu excindační vznesli, nelze mluviti o tom, že žalovaný k podání žaloby podnětu nezavdal, a jest mu tedy právem náklady sporu nésti.
Nejvyšší soud vyhověl dovolací stížnosti žalovaného a změniv usnesení soudu rekursního, obnovil rozsudek prvního soudce z těchto
důvodů:
Dle processních spisů neuznal žalovaný nároku žalobního při přelíčení, jak uvádí soud rekursní; naopak navrhnul zamítnutí žaloby, namítaje, že nároku žalobou k platnosti přiváděného už po právu není, ježto podáním návrhu na vyloučení zabavených předmětů z exekuce k soudu exekučnímu dne 22. prosince 1911 — tedy 7 dnů před vznesením žaloby a ve vyměřené lhůtě — byl uspokojen, což žalobcové výslovně připustili.
Při tomto stavu věci nelze mluviti o použití ustanovení §u 45. c. ř. s., poněvadž dlužno naopak o žalobcích za to míti, že se svojí hlavní žádostí podlehli, a že tudíž dle §u 41. c. ř. s. k náhradě nákladů sporu povinni jsou.
Obmezením žádosti žalobní na náhradu útrat nastoupil arci nárok na náhradu útrat sporu, se vznesením žaloby spojených, touto současně uplatňovaný na místo hlavní žalobní žádosti. Avšak nárok takový mohl žalobcům jen tenkráte příslušeti, když by žalovaný byl liknavým u plnění povinnosti žalující stranou právem jemu uložené a když by ji splnil tak pozdě, že by žalobcové k hájeni svých zájmů nuceni byli podati žalobu. Ježto však žalobci připouštějí, že sami určili žalovanému lhůtu k plnění do 24. prosince 1911, učinil tento 22. prosince 1911 včas zadost své povinnosti, nebyl tedy v prodlení, a nemůže tudíž záležeti na tom, zda se žalobci cítili nucenými žalobou nastoupiti.
Nelze konečně ani tvrditi, že žalovaný kromě plnění, k němuž byl povinným oproti žalobcům, měl snad těmto ještě nějaké prohlášení učiniti anebo zprávu podati; neboť bezpráví jím způsobené spočívalo v zasáhnutí žalovaného v cizí sféru vlastnickou vymoženírn si soudcovského práva zástavního, a odstraněno bylo toto bezpráví žalovaným úplně už tím, že se práva zástavního zřekl.
(Rozh. ze dne 17. dubna 1912, č. j. R III 145/12.)1)
D. Vančík.

1. Opačné rozhodnutí o téže otázce za stejných skoro okolností v Právníku str. 441. Roč. L. 1911.*