Ku praxi § 167. ob. z. obč.
V paternitním sporu proti X., c. k. poddůstojníku přiřknula I. stolice na místo žalobou žádaných měsíčních alimentů 10 K pouze 6 K
s odůvodněním,
že příjem žalovaného dle zprávy velitelství pluku obnáší měsíčně pouze 84 K, z čehož musí týž mimo sebe vyživovati též svou manželku a své manželské dítě, kteréž nesmí na tom býti hůře než dítě nemanželské a poněvadž dle §. 167. ob. z. obč. též nemanž. matka k výživě dítěte přispívati povinna jest.
Odvolání žalobní strany II. stolice nevyhověla,
poněvadž
povinnost nemanž. otce k výživě nemanž. dítěte dle §. 166. ob. z. obč. řídí se jeho majetkem a proto, není-li nemanž. otec s to, aby veškeré náklady výživy dítěte poskytoval sám, dle §§ 166., 167. ob. z. obč. též nemanž. matka vypomáhati musí.
Nejv. soud. dvůr změnil rozsudek II. resp. I. stolice a přiřknul výživné v zažalované výši 10 K.
Důvody:
Názor II. stolice zneuznává pravý vzájemný poměr závazku
nemanž. otce a matky dítěte v §. 167. ob. z. obč. stanovený. Pro
závazky otce v tomto místě zákonném určené jsou majetkové poměry matčiny nerozhodnými, poněvadž tato dle ustanovení onoho
má oproti dítěti svému závazek toliko subsidiární, kdežto zákon výživu dítěte otci ukládá, aniž by na jeho straně majetek předpokládal.
Jest právní i mravní povinností otcovou, aby se postaral o to, aby na jakýkoliv dovolený způsob vydělal si tolik, kolik k vydržování dítěte třeba jest a aby dítě až do té doby, kdy samo se bude moci uživiti, vychoval. Pouze v tom jediném případě, kdy týž není »s to«, totiž naprosto neschopen jest, aby dítěti výživu opatřil, spadá povinnost ta na matku. Žalobkyní požadovaná částka 10 K měsíčně jest minimální a není proto důvodu k jejímu snížení, to tím méně, an žalovaný pobíraje měsíčně 84 K a maje naturální byt, jest s to, aby jak povinnosti oproti manželce a dítěti splnil, tak i náklady výživy žalobnice jakožto svého nemanž. dítěte obnosem 10 K měsíčně snesl.
Podotýká se ještě, že při panující drahotě veškerých životních potřeb obnos ten na výživu dítěte ani nestačí, tak že i matka na ni bude muset přispívati.
(Rozh. z 6./3. 1912 Rv III 110/12.)1

1. Rozh. toto řadí se k četným předchozím i z doby novější. Nicméně nelze s ním ani po stránce právní, ani po stránce praktické souhlasiti. Především dlužno § 167. ob. z. obč. vykládati ve spojení s kardinálním § 166. ob. z. obč., dle něhož jsou rodičové nemanžel. dítka — tudíž i otec — povinni poskytovati jemu výživu přiměřenou »ihrem Vermögen.« § 167. ob. z. obč. sám pak nepraví, že jest nemanž otec k výživě dítěte povinen „ausschliesslich«, nýbrž jen »vorzüglich«, tudíž jen v přední řadě. Druhá věta § toho rovněž neuvaluje povinnost výživy na matku jen v tom případě, nemůže-li nemanž. otec vůbec ničeho na dítě poskytovati, nýbrž i v tom případě, není-li nemanž. otec s to dítě uživiti, tudíž veškerý k tomu potřebný náklad sám poskytovati. Při výkladu této věty přijde tudíž na to, jaký význam přikládá se spojce »wenn«. Mám za to, že se s gramatikou i s tendencí zákonu srovnává, přikládá-li se tomuto »wenn« význam »insoferne«. Matka přispívá tudíž jen potud, pokud nemůže otec sám, ale v tomto případě obligatně. Právě tak by se toto »wenn« vykládati mělo i v § 143. ob. z. obč. co se týče dětí manželských Tak lze zajisté bez gramatikální závady v §§ 1330., 1347. a j. v. toto »wenn« nahraditi spojkou »insoferne« a byla by tato správnější, poněvadž ku př. ohledně § 1347. ob. z. obč. není zajisté o tom pochybnosti, že lze přistoupiti též částečně k nějakému dluhu jako spoludlužník. Zákon používá »wenn« raději snad jen proto, že jest kratší a libozvučnější.Že však zákonodárce tímto »wenn« nechtěl vyloučiti spolupřispívání obou rodičů na výživu dítek dá se právem souditi již z toho, že pro takové vyloučení naprosto nelze nalézti rozumného důvodu. Vždyť by to bylo na úkor dítek samých. Výklad zákona musí totiž platiti pro obě.strany. Kdyby v této 2. větě § 167. ob. z. obč. zákonodárce měl na zřeteli výlučné živení čili uživení dítěte otcem, pak by spadala povinnost k živení dítěte na matku, jakmile otec není s to, je uživiti čili otec, jenž nemůže uhraditi veškeré výlohy živení dítěte, nemusel by naň dávat ničeho.Po stránce praktické osvědčuje se i v těchto případech stará zásada ad impossibilia nemo teneatur. Praktickým soudcům jest známo, že přepínáním nároků na nemanž. otce se často uškodí dítěti samému. Otcové vzdávají se dokonce majetku a výdělku, jde-li výživné nemanž. dítěte nad výdělkové síly otcovy. I v tomto konkrétním případě, kde mimochodem řečeno plat žalovaného dle § 3. zák. z 21 dubna 1882, č. 123 z. ř. exekuci vůbec nepodléhá, se sice snadno řekne, že má si týž zjednati větší příjem, leč těžko poraditi, jak? Vystoupením od vojska by přišel žalovaný o nynější příjem, postoupit do vyšší šarže, totiž státi se důstojníkem, vůbec nemůže, přestává tudíž s fysickou možností i právní a mravní povinnost.