Čís. 976.

Řádní soudové jsou vázáni právoplatným rozhodnutím úrazové pojišťovny dělnické, že úraz jest úrazem podnikovým.
(Rozh. ze dne 15. března 1921, Rv II 295/20.)
Žalobce byl zaměstnán v továrně žalované firmy jako vrátný a utrpěl úraz tím, že zasypán byl v noclehárně bořící se zdí a střechou, ježto vykolejený vagon tovární vlečky vrazil do noclehárny a ji pobořil. Úrazovou pojišťovnou přiznán mu úrazový důchod. Kromě toho domáhal se na majitelce továrny další náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, maje za to, že zodpovědnost žalované strany jest opodstatněna § 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka neprávem odvolává se na to, že žalobce jako zaměstnanec v její továrně byl u úrazové pojišťovny ve smyslu zákona o povinném úrazovém pojišťování ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888 proti úrazu pojištěn a poněvadž jeho nároky úrazovou pojišťovnou byly uznány a stanoveny, že nemůže od ní nižádnou náhradu, zvláště však ne placení bolestného požadovat. Úraz stal se žalobci ovšem v továrně strany žalované, ve které jako vrátný byl zaměstnán, nikoliv však u vykonávání jeho služby, t. j. v době, kdy byl článkem provozu podniku strany žalované, nýbrž tehdy,
kdy v práci nebyl a kdy přes to, že jest dělníkem v podniku žalované, jevil se i vůči ní osobou jinou, než zaměstnancem jejího podniku, poněvadž, jak soud prvé stolice zjistil, stal se úraz žalobcovi v době, kdy spal v noclehárně, kterou strana žalovaná patrně za účelem pohodlí svých zřízenců zřídila. Následkem toho nelze tvrditi, že žalobce, když v této noclehárně strany žalované spal, i po tuto dobu byl ve službě a účasten provozování podniku stranv žalované. Na tom ničeho nemění se tím, že snad noclehárna jest v továrně strany žalované, a že ji strana žalovaná zřídila v zájmu podniku, aby v ní přenocování svých přespolních dělníků umožnila, neboť žalovaná strana, vydržujíc tuto noclehárnu, jeví se právně přes to, že jest majitelkou továrního podniku, úrazovému pojišťování podrobeného, vůči osobám v této noclehárně přenocujícím, ať již jsou jejími dělníky čili nic, provozovatelem a vydržovatelem noclehárny tak jako každý jiný soukromník a musí škodu, která se nocležníkům jejím zaviněním v noclehárně stane, jako každá jiná třetí osoba nahraditi.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolání jest odůvodněno. Jest zjištěno, že žalobce byl zaměstnán jako vrátný v podniku žalované strany, podléhajícímu povinnému úrazovému pojištění dle zákona o úrazovém pojištění, ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888, že úrazová pojišťovna dělnická úraz, který žalobce dne 17. července 1918 utrpěl, uznala za úraz podnikový, a že mu následkem tohoto úrazu vyměřila úrazový důchod. Poněvadž úrazová pojišťovna dělnická jako veřejný orgán státní správy za spolupůsobení politické správy koná svůj úřad (viz jmenovitě § 29 a násl., pak 48, 50, 52 cit. zák. o úraz. pojištění), a po zákonu jest povinna, úrazy přihodivší se v podnicích, podléhajících úrazovému pojišťování, z moci úřední vyšetřovati, a o nich rozhodovati, a rozhodnutí její jen rozhodčím soudem (§ 38 cit. zák.) mohou býti přezkoumána, plyne z toho, že řádní soudové nejsou povoláni rozhodovati o těchto otázkách. Zjištění úrazové pojišťovny dělnické, že žalobcův úraz jest úrazem podnikovým, t. j., že žalobce stihl v jeho činnosti, směřující к účelům podnikovým pokud se týče v situaci, přivoděné jeho pracovním poměrem к podniku, v němž byl zaměstnán, jest závazné pro řádné soudy, kterým nepřísluší přezkoumávati rozhodnutí správních úřadů, vydaná v mezích jich oboru právomoci, a nelze proto ku zjištění nižších soudů, že se tu o podnikový úraz nejedná, vůbec přihlížet. Jest lhostejno, že tu jde o úraz, související s provozováním vozby na vlečné dráze, neboť, jak jest prokázáno, pokud se týče zjištěno, jest vlečná dráha vlastnictvím žalovaného podnikatele, který provoz koná
na ní vlastními svými zaměstnanci, a svými prostředky, vlečka slouží jen jeho závodu, a proto dle § 2 zák. o úraz poj. vztahuje se citovaný zákon o úraz. pojištění i na úraz žalobce, který nebyl ani při provozu vlečky zaměstnán, nýbrž byl vrátným v podniku žalované strany. Následkem toho nepřicházejí zde v úvahu ustanovení zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z„ pokud se týče ze dne 12. července 1902 čís. 147 ř. zák., a dlužno žalobní nárok posuzovati jen s hlediska zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1/1888 ř. z. o úrazovém pojištění, a poněvadž žaloba směruje proti podnikateli, v jehož závodě žalobce úraz utrpěl, jest zde rozhodným předpis § 46 cit. zák. Dle tohoto zákonného ustanovení jest pojištěnec oprávněn proti podnikateli uplatňovati nárok na náhradu škody, byl-li úraz podnikatelem neb osobou, jemu dle § 45 odstavec prvý a druhý cit. zák. na roven postavenou, přivoděn zúmyslně. Náhradní nárok pojištěncův
obmezuje se v takovémto případě na to, oč odškodné, příslušející mu dle platných zákonných předpisů (§§ 1325—1327) obč. zák.) převyšuje odškodné, na něž má nárok dle zákona o úraz. poj. Žaloba směřující na zaplacení bolestného dle § 1325 obč. zák. by mohla dle toho míti úspěch jen tehdy, kdyby žalovaný podnikatel byl úraz. žalobci se přihodivší zúmyslně přivodil, což však žalobce vůbec netvrdí. Dle výjimečného ustanovení § 46 cit. zák., upravujícího v souhlase s účelem a povahou instituce úrazového pojištění dělnického ručení podnikatele za úraz podnikový, nestačí důkaz o zavinění úrazu zřízenci podnikatelovými (§ 47 zák. o úraz. poj.), neboť zákon o úrazovém pojištění rozlišuje přesně mezi ručením podnikatele a osob mu na roveň postavených dle § 46 a ručením zřízenců podnikatelových dle § 47 cit. zák. Jelikož tedy pojištěnec muže na podnikateli náhradu bolestného jen tehdy požadovati, byl-li úraz podnikatelem aneb osobou v § 45 zák. o úraz. poj, uvedenou, přivodčn zúmyslně, plyne z toho, co bylo uvedeno, že žalobní nárok jest neodůvodněn.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.