Čís. 1091.
Lhůta § 575, odstavec třetí c. ř. s., neplatí, jde-li o byt naturální. Lhostejno, že po vzniku exekučního titulu byla uzavřena smlouva nájemní.
Okolnost tuto mohl by uplatňovati povinný pouze dle § 35 odstavec druhý neb § 40 ex. ř.
(Rozh. ze dne 14. června 1921, R 11 247/21.)
Smírem ze dne 20. února 1920 zavázala se vdova po zaměstnanci (úředníku státních drah) vykliditi do 30. června 1920 služební byt. Dne 1. května
1920 uzavřel s ní zaměstnavatel smlouvu nájemní. Žádost zaměstnavatelovu, podanou v dubnu 1921, by byt byl vyklizen, soud prvé stolice
zamítl, ježto čtrnáctidenní lhůta v § 575 c. ř. s. pro vyklizení již dávno
uplynula a následkem toho pozbyl smír, exekuční titul tvořící, platnosti,
ana nájemní smlouva byla dle § 569 c. ř. s. mlčky obnovena. Rekursní soud povolil exekuci vyklizením. Důvody: S názorem prvého soudu
nelze souhlasiti. Ustanovení § 569 a 575 c. ř. s. předpokládají uzavření
nájemní smlouvy, neboť již z nadpisu 3. oddílu šesté části c. ř. s. plyne,
že v tomto oddílu mají býti upraveny spory ze smlouvy nájemní. V našem případě nejedná se však o takovouto smlouvu, pročež padají veškeré
závěry, zakládající se na smlouvě nájemní. Nájemní smlouva předpokláda
totiž přenechání místností z jedné strany a placení nájemného ze strany
druhé (§ 1090 obč. zák.); v našem případě nájemné ujednáno nebylo, nýbrž
byl sporný byt bytem naturálním, tedy v podstatě částí služebních požitků poskytovaných manželi dlužnice, jako úředníku státních drah. Těchto
žalobních tvrzení dlužnice za sporu ani nepopřela, obzvláště netvrdila,
že obývá byt snad základem smlouvy nájemní a zavázala se pak smíření
ze dne 20. února 1920 byt ten dne 30. června 1920 pod exekucí vykliditi.
(Rozhodnutí ze dne 23. srpna 1870 čís. 9941 Gl. U. čís. 3853 a ze dne
12. prosince 1894, čís. 14.659 Gl. U. 15.331.) Povinná předložila ovšem
úřední složenku, ve které zaměstnavatel (státní dráha) potvrzuje, že povinná zaplatila jako bytné za dobu od 1. května 1920 do 30. dubna 1921
325 K 27 h. Z listiny té vysvítá, že státní dráha uzavřela se stranou povinnou smlouvu nájemní, avšak teprve dne 1. května 1920, kdežto dotčený
smír byl uzavřen časově před tím, totiž dne 20. února 1920; ježto povinná pouze tvrdila, že platí nájemné, námitek proti exekuci ve smyslu
§ 35 c\. ř. však neučinila, nebylo lze na toto pouhé tvrzení povinné bráti
ohledu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Ani ze soudního smíru ze dne 20. února 1920, kterým se žalovaná zavázala, byt do 30. června 1920 vykliditi, ani ze spisů procesních nevychází, že strany jsou v poměru nájemním a že byt, jehož vyklizení se
navrhuje, jest předmětem nájmu. První soud proto neprávem měl za to,
ze soudní smír pozbyl účinnosti uplynutím lhůty v třetím odstavci § 375 c. řs. uvedené, neboť tento i § 569 c. ř. s. jednají toliko o vyklizení neb
odevzdání nemovitostí najatých. První soud vzhledem k předpisu §§ 3
a 55 odstavec druhý ex. ř. ani neměl stranu povinnou předvolávati k slyšení o exekučním návrhu; než ani ze samotné složenky ze dne 3. března
1921 nemohl souditi, že mezi stranami byla již před vznikem exekučního
titulu ze dne 20. února 1920 uzavřena smlouva nájemní a že proto exekuční titul se vztahuje na místnosti najaté. Byl-li však nárok, exekučním
titulem vykázaný, zrušen nebo zastaven skutečnostmi, které nastaly po
vzniku exekučního titulu, náleží podle druhého odstavce § 35 ex. ř. straně
povinné brániti se proti exekuci žalobou, jak k tomu rekursní soud správně
poukázal. Povinná strana arci může podle § 40 ex. ř. také bez žaloby
pouhou žádostí navrhovati zrušení exekuce, jestliže se věřitel vedení exekuce z nabytého exekučního titulu vzdal, což státi se mohlo také tím způsobem, že strany uzavřely později smlouvu nájemní nebo že smlouva již
uzavřená byla placením a přijetím nájemného za dobu do konce dubna
1921 prodloužena. Než takového návrhu strana povinná podle obsahu
spisu posud neučinila a ani v dovolacím rekursu netvrdí, že spisový záznam o jejím slyšení je kusý a že zrušení exekuce ve smyslu § 40 ex. ř.
navrhovala.