Čís. 1013.

Zhodnotiti odchylně výpovědi svědků, kteří procesním soudem prvé stolice přímo byli vyslechnuti, jest odvolací soud oprávněn jen na základě svého vlastního přímého jich výslechu.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1921, Rv I 139/21.)
Žalobě o náhradu 1 000 Kč, ježto bylo placeno padělanou bankovkou, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl. Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Procesní soud prvé stolice dospěl k skutkovým zjištěním, kryjícím se se skutkovým přednesem žalující strany. Podkladem těchto zjištění byly srovnalé údaje přísežně slyšených svědků Roberta P-а a Reinholda H-a. Zhodnotivši zároveň údaje přísežně slyšeného svědka Jana Sch-e, uvěřila prvá stolice prv řečeným dvěma svědkům a odůvodnila, proč nepovažuje touto výpovědí ony výpovědi za vyvráceny. Ve svém odvolání napadl žalovaný skutkově zjištění prvé stolice o totožnosti bankovky, doličuje, že prvá stolice nesprávně ocenila výpověď svědka Jana S-e. Odvolací
soud, neopakovav řečených důkazu, dospěl k opačnému skutkovému zjištění, nepřijav za dokázáno, že dotyčná 1000 K bankovka pochází od žalovaného. Tímto postupem druhé stolice přivoděna byla neúplnost odvolacího řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.). a v tom, že odvolací soud učinil podkladem svého rozhodnutí skutkový předpoklad, že bankovka nepochází od žalovaného, spočívá vada odvolacího rozsudku po rozumu § 503 čís. 3 c. ř. s. Odvolací soud byl arcif, hledě ku shora zmíněnému odvolacímu
důvodu, povinen, by v prvé řadě zabýval se otázkou důkazní. Zhostil se však tohoto úkolu způsobem, který nelze uvésti v soulad s právem procesním, takže odvolací důvod nesprávného ocenění důkazů není dosud po zákonu a tudíž v pravdě vůbec vyřízen a odvolací řízení trpí mezerou dosahu § 503 čís. 2 c. ř. s. Z porovnání § 498, odstavec prvý, s §cm 48ti c. ř. s., plyne totiž, že zásada bezprostřednosti, ovládající řízení v prvé stolici, platí i pro soud odvolací, že druhá stolice, jsouc procesuálne nucena, zabývati se otázkou průvodní, čerpá ti má své přesvědčení o skutkových okolnostech zpravidla z týchž zdrojů, pokud se týče ze zdrojů téže jakosti, z jakých čerpala přesvědčení stolice prvá. V daném případe domníval se odvolací soud, že smí prostě samostatně hodnotiti protokoly seznáních svědků P-а a H-a, poněvadž tito svědci byli v prvé stolici vyslechnuti soudcem dožádaným. S tímto názorem nelze souhlasiti. Nehledíc k tomu, že dle obsahu protokolu o odvolacím líčení ani nebylo učiněno a prohlášeno usnesení o tom, že, které důkazy a jakým způsobem
budou opakovány, ani nebyly příslušné svědecké protokoly přečteny, zapomněl odvolací soud uvědomiti si, že svědek S. vyslechnut byl přímo st udem prvé stolice, že tudíž ohledně tohoto svědku nebylo lze spokojili se s přečtením jeho výpovědi. Odvolací soud nu jiném místě sám a to zcela správně uvádí, že odporem proti hodnocení výpovědi svědka S-a vytýká se zároveň nesprávné hodnocení výpovědí svědku P-а a H-a.
Při vnitřní spojitosti těchto tří svědeckých výpovědí nesměl odvolací soud spokojiti se s prostým přečtením svědeckých protokolu, nýbrž bylo jeho povinností, by sám přímo svědky znova slyšel. Položiv pak svému rozhodnutí za základ zjištění, k němuž dospěl porušením nutkavých zásad procesuálních a které tudíž po zákonu nemá právní existence, přivodil odvolací soud naříkatelnost svého rozhodnutí po rozumu § 50.3 čís. 3 c. ř. s. Shora vylíčená kusost řízení a posiez zmíněný odpor se spisy týkají se skutečnosti, pro spor rozhodné. Žalující strana označuje žalobu jakožto žalobu o splnění smlouvy a to právem. Nelze o tom pochybovati, že předmětem vzájemného plnění se strany žalované měly býti tuzemské peníze, tudíž řádně okolkované bankovky. Obdržela-li žalující strana od žalovaného bankovku, opatřenou padělaným kolkem, byla jí plněna zcela jiná věc, než na kterou měla nárok, žalovaný v tomto rozsahu dosud svého závazku nesplnil a jest proto přímo ze smlouvy povinen učiniti tak nyní. Tento nárok žalující strany přirozeně projitím času neuhasí.

Citace:

č. 1007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 274-277.