Čís. 1007.

Přes to, že ve smíru o výživném manželky řečeno, že vyživovací
příspěvek má zůstati navždy stálým a nemá podléhali ani zvýšení ani snížení, jest smír uzavřen cum clausula rebus sic stantibus.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1921, Rv 11 9/21.)
Soudním smírem ze dne 17. června 1899, jejž uzavřeli manželé v řízení rozvodovém, které skončilo rozsudkem, vyslovujícím rozvod z viny obou manželů, zakázal se manžel platiti své rozvedené manželce na výživu částku pro vždy nezměnitelnou měsíčních 20 zl. čili 40 K, nepodléhající žádnému zvýšení ani snížení, kteroužto částku z dobré a svobodné vůle s výslovným zachováním všech podmínek onoho smíru zvýšil na 60 K a později na 76 K 60 h měsíčně. Žalobu manželky, by žalovaný
manžel byl uznán povinným, platiti jí kromě uvedených 76 K 60 h od 1. března 1920 dalších 500 Kč měsíčně, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka dovozuje, že prvý soud nesprávně ocenil důkazy a nesprávně posoudil věc po stránce právní, uznav, že žalobkyni nepřísluší nárok na zvýšení výživného, protože takové zvýšení není odůvodněno zněním soudního smíru, uzavřeného mezi stranami dne 17. června 1899. Nárok, jehož zvýšení se odvolatelka domáhá, není nárokem ze zákona, neboť manželství žalobkynč se žalovaným bylo rozsudkem zemského soudu ve Vídni ze dne 2. července 1899 z viny obou stran rozvedeno od stolu a lože. Neměla tedy žalobkynč, jelikož se provinila, dle §u 1264 obě. zák. vůbec nároku na výživné. Dle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841 cis. 531 sb. z. s. může sice soud na žádost provinivší se manželky za zvláštních okolností z důvodů slušnosti přiřknouti jí výjimečně výživné. Takový soudní výrok však vydán nebyl. Jest tedy výživné, jež se žalovaný soudním smírem ze dne 17. června 1899 zavázal své rozvedené manželce platiti, na straně žalující nárokem ryze soukromoprávním a jest proto pro posouzení rozsahu práva a povinností stran směrodatným jedině znění tohoto soudního narovnání. Soudním smírem zavázal se žalovaný platiti své manželce na výživu částku pro vždy nezměnitelnou měsíčních 20 zl. čili 40 K nepodléhající žádnému zvýšení ani snížení, kteroužto částku z dobré a svobodné vůle s výslovným zachováním všech podmínek onoho smíru zvýšil na 60 K a později na 76 K 60 h měsíčně. Je tedy jasno, že strany jakékoliv zvýšení nebo snížení stanoveného měsíčního příspěvku na výživu žalobkyně vyloučily a že měsíční nezměnitelný příspěvek, ku kterému se žalovaný, neuznávaje nárok žalobkyně, zavázal, měl ráz odbytného. Žalobkynč však přes to, by odůvodnila žalobní žádání, směřující ku zvýšení výživného, tvrdí, že tehda, chtějíc si zajistiti aspoň polovici svých životních potřeb, uzavřela narovnání, majíc na mysli tehdejší výrobní poměry obou stran a tehdejší poměry drahotní a vyživovací, jež nyní válkou tak dokonale se změnily. Jest ovšem nesprávné, že žalobkyně nemohla tehda předvídati katastrofální změnu poměrů, jež nastaly válkou, avšak, nemajíc, jako provinivší se manželka, nároku na výživné, byla by musela svému úmyslu, zabezpečiti si výživné, jež by krylo aspoň polovici jejích potřeb, dáti určitý výraz. Přijavši však bez výhrady smlouvu, která jakékoliv zvýšení nebo snížení výživného do budoucna výslovně vylučuje, vzdala se mlčky nároku na jeno zvýšení. Správně proto prvý soud ocenil
dosah soudního narovnání ze dne 17. června 1899, uznav, že onen předpoklad, žalobkyní tvrzený, ze znění soudního smíru vyčisti nelze. Prvý soud však také správně posoudil otázku se stanoviska právního, dovodiv, že žalobkyně, nemajíc jako provinivší se manželka nároku na výživné, zc zákona plynoucího, nemůže se zvýšení výživného domáha ti, protože určité znění soudního narovnání, vylučující jakékoliv zvýšení do budoucna, tomu brání. Tvrdí-li žalobkyně, že uzavřela narovnání jen za předpokladu, že tehdejší výrobní poměry stran i všeobecné poměry drahotní a vyživovací potrvají nezměněny a že jí tedy za změněních poměrů obmezující ustanovení narovnání neváže, otřásá přímo platností
jediného titulu, o který svůj nárok na výživné opírá. Vždyť tehda, uzavírajíc narovnání jako provinivší se manželka, vůbec žádného nároku na výživné neměla. Kdyby tedy soudní narovnání z některého z důvodů § 1385 a násl. obě. zák. pozbylo platnosti, nemohla by žalobkyně žádati ani výživné, touto smlouvou jí přiznané, tím méně by se mohla dovolávati jeho zvýšení. Onen chybný předpoklad, který žalobkyně uvádí proti platnosti zmíněného narovnání, není však omylem dle § 1385 obě. zák., nýbrž nanejvýše omylem v pohnutce na její straně, který narovnání nečiní neplatným.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudil a vrátil věc prvému soudu, by ji, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Rozsudkem zemského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 1916 byl sice zamítnut nárok žalobkynč na zvýšení výživného a to hledíc k ustanovení smíru ze dne 17. června 1899, dle kterého příspěvek žalovaného na výživu žalobkynč má zůstati pro vždy stálý, nemá podléhati ani zvýšení anij snížení. Od té doby se však, jak žalobkyni jest tvrzeno a jest též notorickým, druhotní poměry značně přiostřily, poměry žalovaného dle tvrzení žalobkynč značně zlepšily. Nastala tedy změna poměru jednak v neprospěch žalobkynč, jednak ve prospěch žalovaného. Každý soudní výrok, kterým se rozhoduje o nároku na určení výše výživného pro budoucnost, může miti na zřeteli pouze poměry, jaké byly v době, kdy se o nároku rozhoduje; platí tedy jen s výhradou rebus sic stantibus. Důsledkem toho nemůže býti žalobkyni odpíráno právo, domáhati se soudního výroku o tom, zda jest nyní vzhledem na změněné poměry její nárok na zvýšení výživného oprávněn. Tvrzení žalovaného, že věc jest již právoplatně rozsouzena, jest tedy bezpodstatné. Dovolání žalobkynč nelze upříti oprávněnosti. K posouzení otázky, je-li oprávněn nárok žalobkyně na zvýšení výživného, dlužno si především vyjasniti, k čemu směřovala vůle stran, když se dohodly na smíru ze dne 17. června 1899. Tehdy domáhala se žalobkynč na žalovaném výživného, příslušejícího jí podle dvorního dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. z důvodů slušnosti, a zmíněným smírem bylo toto výživné stanoveno penízem 40 K, který pak dohodou z roku 1908 zvýšen byl na 60 K a v roce 1914 na 76 K 60 h měsíčně. Účel této dohedy, zajistiti žalobkyni těmito částkami přiměřený příspěvek na výživu z důvodů slušnosti, byl znehodnocením peněz nastalým válkou a jejími následky zmařen. Žalobkyně obdrží nyní ve skutečnosti, hledí-li se ke kupní síle peněz a možnosti, opatřiti si za ně prostředky k živobytí, jen zlomek toho, co dle vůle stran podle smíru obdrželi měla. Vykládá-li se tedy smír podle pravidla § 914 obč. zák., dle něhož nesluší lpěti na slovném znění, nýbrž dlužno vyšetřiti úmysl stran a rozuměti smlouvě tak, jak to káže obyčej poctivého obchodu, lze zajisté pokládati za přípustné, by manželka, když se předpoklady smíru tuk podstatně v její neprospěch změnily, směla požadovati přiměřené zvýšení původně smluveného příspěvku na výživu. Tomu nevadí, že smír obsahuje ujednání, že žalobkyni manželem poskytovaný příspěvek má zůstati mu vždy stálým, nemá podléhati ani zvýšení ani snížení. Strany, odmítajíce změnu umluveného příspěvku bez ohledu na možnou změnu poměrů, mohly přece míti na mysli jen takovou změnu poměrů, jež se za dob normálních dala očekávati, nikoliv však okolnosti, jež se předvídati nedaly, totiž znehodnocení peněz a zhoršení vyživovacích poměrů, které válkou skutečně nastaly. Sluší tedy zde použiti obdobně ustanovení § 1389 obč. zák., který praví, že i všeobecná, na všechny možné spory znějící narovnání se nemohou vztahovati na taková práva, na něž strany mysliti nemohly. Tím padá jediný důvod, z kterého nižší soudy žalobní žádání zamítly. Žalovaný namítal mimo to, že žalobkyně není hodna, aby jí podle dv. dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. na výživu přispíval, poněvadž prý ho po rozvodu jejich manželství všemožně pronásledovala a mu ubližovala a že v pozdějších letech navázala poměr k jinému muži, s kterým prý od r. 1908 též společně bydlela. Také tyto námitky jsou bezpodstatné. Podle smíru ze dne 17. června 1899 má nárok žalobkyně na výživné zaniknouti jen tehdy, kdyby žalovanému nebo jeho domácím lidem ublížila činem, soudně nebo policejně trestným, a žalovaný sám připouští, že od této doby ho žalobkynč nechala na pokoji. O tom, že by ztratila nárok na výživné, kdyby nevedla život úplně bezzávadný, narovnání nic neobsahuje a není také žádného zákonného ustanovení, které by ji z tohoto důvodu vylučovalo z práva, již nabytého. Jelikož žalobkynč může výživné žádati jen z důvodů slušnosti, tedy především jen tehdy, není-li sama s to, si výživu opatřiti, a jen potud, pokud žalovaný dle svých poměrů jest s to, výživu jí poskytovati, závisí rozhodnutí sporu na tom, je-li pravdivým tvrzení žalobkynč, že pro stáří a nemoc jest k výdělku neschopna, a jaké jsou výdělkové a majetkové poměry žalovaného. Tyto okolnosti jsou mezi stranami sporny a nebyly nižšími soudy zjištěny, poněvadž tyto je podle svého právního názoru nepokládaly za závažné. Dovolání uplatňuje ovšem jen dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. a nenavrhuje důsledkem toho zrušení rozsudku v odpor vzatého, nýbrž jen jeho změnu. Poněvadž však věc byla po stránce právní nesprávně posouzena, a správné posouzení jest závislým na okolnostech, jež nebyly
zjištěny, muselo přes to uznáno býti na zrušení rozsudku odvolacího soudu a poněvadž jest patrně zapotřebí jednání v prvé stolici, aby věc se stala zralou k rozhodnutí, též na zrušení rozsudku prvého soudu.

Citace:

č. 1007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 274-277.