Čís. 974.

Potřebou, dáti stavení psem hlídati, není omluveno chování psa zlého, i domácím lidem nebezpečného.
(Rozh. ze dne 15. března 1921, Rv I 849 20.)
Majitel dvora používal k hlídání psa, jenž býval přes den chován na řetěze, v noci pak pobíhal volně po dvoře. Žalobce byl čeledínem ve dvoře a když jedné noci poklidil koně a vracel se do svého příbytku, vrhl se na něho pes a nebezpečně ho pokousal. Žalobě, jíž domáhal se čeledín na majiteli dvora náhrady škody, bylo soudy všech tří stolic vyhověno. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dle § 1320 n. zn. obč. zák. ručí držitel psa za poškození, jím způsobené, když neprokáže, že se postaral o potřebné střežení a dozor. Potřebné ostřežení jest takové, jaké se dle povahy věci vyžaduje. Jak nižší stolice zjistily, byl pes od počátku zlý a tato jeho povaha se stále horšila, což správně svedeno na to, že byl přes den uvazován, neboť známo, že psi, držení stále na řetěze, divočí, činit z nich vazba zatvrzelé nevlídné povahy. Ale on musel býti uvazován, protože právě byl zlý. A nemůže o tom býti pochybnosti, že žalovaný tuto jeho zlou povahu znal, neboť proč pak byl by ho jinak dával přes den uvazovati? Známo, že jen se zlými psy tak se děje: přes den držen jest na řetěze a na noc, když se uzavřou vrata, pustí se, aby v ohrazeném dvoře volně pobíhal. Dobří psi mohou pobíhá ti i za dne a neuvazují se. Jestliže tedy pes byl tak zlý, že za dne, kdy lidé po dvoře chodí, musil býti držen na řetěze, aby lidé od styku s ním byli chráněni, tedy měl, i na noc, pokud lidé i tu měli na dvoře a v domě co dělati, učiněno býti takové opatřeni, aby jim ublížiti nemohl: buď mělo býti nařízeno, aby vůbec nebyl odvazován, anebo aspoň ne hned, jak se vrata zavřela, nýbrž až všichni k spánku ulehli po případě
měl býti opatřen bezpečným náhubkem, jenž by kousnutí znemožňoval. To bylo opatření potřebné, ba přímo naprosto nutné, když pes, jak nižší stolice zjistily, už před úrazem žalobcovým na lidi útoky činil a v některých případech jim i ublížil, takže všichni se ho báli. Nedalo-li se však takové opatření dobře dělat, pak neměl žalovaný toho psa vůbec držet, anebo držel-li ho, ručí za každý úraz, který pes spáše. To ho neomlouvá, že on potřebuje psa k vuli hlídce, neboť hlídat mohou i psi, kteří nejsou nebezpečni lidem, kteří se na člověka vůbec nevrhají, nýbrž štěkotem a dorážením povinnosti své zadost činí, takto domácí osoby na cizího vetřelce upozorňujíce. Chtěl-li však žalovaný míti k hlídce psa, který by
zloděje ne pouze zaplašoval, nýbrž přímo hned potrhal, pak povinen byl učinit opatření, aby mu znemožněno bylo potrhati také domácí lidi. Ať už to učiniti mohl a neučinil, anebo učiniti nemohl, ručí, neboť i když to učiniti nemohl, pak měl psa dáti pryč, neměl takového nebezpečného hlídače používat, vždyť se dá hlídka noční opatřiti také lidmi, není k ní psa nevyhnutelně třeba, a když už psa, tedy ne zrovna nebezpečného psa. V tom, že nebezpečné zvíře, i když se bezpečně opatřiti nedá, přece se
drží, spočívá zavinění, neboť tím držitel utváří situaci, neustálým nebezpečím hrozící, i je tu pak ručení ne sice dle § 1320 obč. zák., nýbrž dle všeobecných zásad pro nedostatek a zanedbání povinné péče dle §§ 1294, 1297, 1323, 1324 obč. zák., k čemuž srovnati dlužno zodpovědnost dle § 335 tr. zák. Že by žalovaný byl zodpovědnosti zbaven proto, že žalobce na sebe vzal úkol psa krmiti, odvazovati a když se v noci vrata vjíždějícímu kočáru otvírala, psa držeti, aby nevyběhl, jest dovozování naprosto nepřípadné. Není-li ani opatrovatel, na nějž přece, jak známo,
pes je zvyklý a i když je zlý, pokládaje ho za svého dobrodince, chová aspoň k němu jedinému přátelské smýšlení, pak je to takové zvíře, že je vlastník držeti nemá a drží-li ho, činí se zodpovědným dle vyložených zásad vůči tomu, kdo službu u psa převzal, leda že by se tento výslovně předem nároku z úrazu vzdal, což se tady nestalo. Nad to ale však úraz se zde nestal při opatrování (krmení, odvazováni nebo držení) psa, nýbrž mimo ně, v takové situaci, která s touto u psa převzatou službou neměla co činiti a v níž se mohl ocitnouti každý, i neopatrovatel. V tom případě by ani uvedené vzdání se nároků z úrazu ve službě žalovaného nevyručovalo.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.