Čís. 1321.

Nelze-li manželi přičítati k vině chorobu, nelze mu dávati za vinu ani následky choroby (nepořádné vedení domácnosti).
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1921, Rv I 546/21.)
K manželově žalobě o rozvod manželství prohlásil procesní soud prvé stolice manželství rozvedeným z viny obou stran, shledav vinu manželčinu v tom, že jsouc již od r. 1913 stižena padoucnicí, vedla následkem toho nepořádně domácnost. Odvolací soud vyloučil manželčinu vinu na rozvodu. Důvody: V prvé řadě náleží odvolacímu soudu zabývati se otázkou, zdali prvý soud správně věc posoudil, shledav vinu na rozvodu manželství na straně žalované proto, že se o domácnost starala nepořádně, někdy vůbec nevařila, prádla neprala a dovozuje ze zjištění těch, že takovým životem ohroženy jsou dobré mravy rodiny. Odvolací soud tento právní názor soudu prvého sdíleti nemůže. Prvý soud vycházeje ze zjištění, že jest žalovaná již od roku 1913 stižena nevyléčitelnou nemocí padoucnicí a že před ochuravěním domácnost řádně vedla a o ni pečlivě se starala, správně z toho dovodil, že nepořádné vedení domácnosti má spíše důvod a příčiny v této její chorobě a tím seslabení duševní svěžesti, nežli ve zlém úmyslu. Z těchto zjištění a úvah prvého soudu však při náležitém posouzení významu ustanovení § 109 obč. zák. a otázky, v jakých skutkových okolnostech lze po zákonu shledati důležité příčiny, pro které může býti uznáno na rozvod manželství od stolu a lože, lze dojíti pouze k závěru, že na straně žalované není ani onoho zlého úmyslu, jejž zákon nepochybně na straně provinilého manžela předpokládá, aniž zjištěnými oněmi skutečnostmi, životem a počínáním žalované, ohroženy jsou dobré mravy rodiny, a proto prvý soud, dovodiv ze svých zjištění vinu na rozvodu na straně žalované, věc omylně a nesprávně posoudil. Že onemocnění nelze žalované přičítati za vinu, bylo již prvým soudem správně dovozeno. Avšak ani následky tímto onemocněním přivoděné, totiž oslabená duševní svěžest a důsledkem toho i porušená způsobilost k zdatnému a uspokojivému vykonávání a zastávání prací a povinností, jež manželce řádné vedení domácnosti ukládá, nelze jí přičítati za vinu, když nezavinila příčiny, kterými tento její stav byl způsoben. Že by však nepořádným vedením domácnosti, záležejícím v tom, že žalovaná vůbec někdy nevařila a prádla neprala, ohroženy byly dobré mravy rodiny, nelze zajisté tvrditi, když prvým soudem nebyly zjištěny takové skutečnosti, které odporují všeobecným zásadám mravnosti, což zajisté o pouhých nepořádcích ve způsobu vedení domácnosti tvrditi nelze. Proto v zjištěních prvého soudu nelze shledati podkladu pro zavinění žalované na rozvodu a bylo výrok rozsudku v tomto směru změniti vyloučením viny žalované.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Důležité důvody rozvodu dle § 109 obč. zák. mohou spočívati buď v zavinění manžela, nebo v okolnostech náhodných. K prvým dle tvrzení žalobce patří prý jím uplatňovaný důvod nepořádného vedení domácnosti, k druhým patří žalobcem uvedený důvod tělesné vady, nemoci epilepsie. Jenom v prvém případě mohlo, by se proto mluviti o vině žalované na rozvodu. Soud odvolací, převzav skutková zjištění prvého sondu, že je žalovaná již od roku 1913 stižena nevyléčitelnou nemocí padoucnicí, jejíž více záchvatu každého měsíce se opakuje a že před ochuravěním domácnost řádně vedla a o ni pečlivě se starala, připojil se i ke skutkovému závěru jeho, že nepořádné vedení domácnosti má spíše původ a účinek v této chorobě žalované a tím seslabené duševní svěžesti, nežli ve zlém úmyslu. Z těchto skutkových zjištění a skutkového závěru dovodil pak soud odvolací zcela logicky správný závěr právní, že, když nelze žalované přičítati za vinu rozvodu její chorobu, nelze jí přičítati za vinu na rozvodu ani následky choroby té, to tím méně, když nepořádné vedení domácnosti žalovanou dle skutkového zjištění spočívá pouze v tom, že žalovaná někdy vůbec nevařila a prádla neprala a šatstva nespravovala, v čemž nelze spatřiti nebezpečí pro dobré mravy rodiny, any všeobecné zásady mravnosti tím dotčeny nejsou. Z téhož důvodu nelze přičítati žalované ani další následek choroby a zjištěného nepořádného vedení domácnosti s tím spojeného, totiž, že vedení domácnosti té je pak dražším, než by bylo za normálního stavu žalované, poněvadž ani zde nejde o vědomé zavinění, nýbrž o pouhé opomíjení povinností jako následek choroby nezaviněné, po desítiletém manželství teprve vypuknuvší. Ostatně nelze zajisté při tom mluviti o tom, že by tím byla ohrožena značná část majetku žalujícího manžela, když týž majetku nemá a vedení domácnosti hradí jen z měsíční mzdy. Bezdůvodnou je výtka dovolatele, že soud odvolací neměl v provedených důkazech podkladu pro úsudek, že nepořádné vedení domácnosti je následek nemoci epilepsie, a že by byl nepřišel k tomu úsudku, kdyby byl slyšel znalce lékaře. Dovolatel přehlíží, že nižším soudům bylo podkladem jejich skutkového závěru skutkové zjištění, že je žalovaná již od roku 1913 stižena nevyléčitelnou nemocí padoucnicí, jejíž více záchvatu každého měsíce se opakuje, a že před ochuravěním domácnost řádné vedla a o ni pečlivě se starala. Toto, skutkové zjištění k posouzení viny žalované na rozvodu dle § 109 obč. zák. úplně stačí, jak shora již dovozeno.

Citace:

Čís. 1321. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 840-842.