Čís. 1066.
I když zhotovitel díla dodal k němu látku, jde o smlouvu o dílo, jednalo-li se smluvníkům předně a hlavně o zpracování látky.
(Rozh. ze dne 24. května 1921, Rv 1 160'2l.)
Žalovaný objednal u žalujícího kolářskeho mistra zhotovení dvou
žebřin. Žalobce nabídl se je zhotoviti a to za cenu, za jakou je byl zhotovil sousedu žalovaného s příplatkem za to, že budou úplné. Žalobce žebřiny zhotovil a, ježto jich žalovaný neodebral, domáhal se na soudě,
by žalovaný byl uznán povinným, žebřiny odebrati a zaplatiti za ně
1000 K. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, maje za to,
že tu šlo o smlouvu kupní, ježto žalobce měl k žebřinám dodati materiál,
jenž dle posudku znalcova byl cennějším práce, a že smlouva kupní nebyla uzavřena, ježto strany se nedohodly o kupní ceně. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Dle § 914 obč. zák. nelze při výkladu
smluv lpěti na holé liteře zákona, nýbrž dlužno úmysl stran vyzkoumati
a smlouvě tak rozuměti, aby to vyhovovalo zvyklostem poctivého styku.
Když má soud prvé stolice dle § 272 c. ř. s. bezvadně prokázáno, že žalovaný sporné žebřiny u žalobce objednal a že určitá cena za ně smluvena
nebyla, pak zajisté podle zvyklostí poctivých styků je podstatou věci, ku které se zřetelně úmysl obou stran odnášel, zhotovení žebřin, což plyne
zejména ze všeobecné úvahy, že jde o vesnického mistra kolářskeho,
jemuž podle toho, že objednané předměty zhotovuje, zdrojem výživy je
řemeslná práce, nikoliv obchodování hotovými výrobky, že tedy při celé
věci nešlo v podstatě o dodání suroviny — dřeva — nýbrž o zhotovení žebřin. Svědek František M. udal, že byl poslán od žalovaného k žalobci,
zdali by mu udělal 2 párů žebřin, a žalobce vzkázal žalovanému, že je udělá do 14 dnů, tedy oběma stranám smluvním šlo o udělání 2 párů
žebřin jako o věc hlavní, pročež nutno smlouvu mezi stranami považovati
za smlouvu o dílo dle § 1166 obč. zák., přes to, že si objednatel díla dříví
sám na žebřiny nedodal, poněvadž o tom, že bylo úmyslem stran učiniti smlouvu o dílo, není pochybnosti, pročež smlouvu tuto z výminečného
důvodu § 1166 odstavec prvý obč. zák. za kupní nelze pokládati. Jelikož
jak má soud prvé stolice bezvadně prokázáno, odměna za dílo smluvně
určena nebyla, náleží žalobci dle § 1152 obč. zák. odměna přiměřená.
Požadovanou odměnu shledal pak odvolací soud přiměřenou.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolací soud sdílí úplně názor právní soudu odvolacího, že smlouvu
nutno považovati za smlouvu o dílo dle § 1166 obč. zák. (nového znění) a
připojuje k případným důvodům, uvedeným v rozsudku soudu odvolacího, jen ještě toto: § 1166 obč. zák. v novém znění stanoví, že smlouvu jest pokládati za koupi (smlouvu trhovou), dodá-li látku ten, kdo má
zhotoviti dílo, za zakázku však, dodává-li látku ten, kdo dílo objednal —
ač vzejde-li jakás pochybnost o tom. Jak z materialií ke třetí dílčí novele vysvítá, jest ustanovení § 1166 obč. zák. (nového znění) normou dispositivní (stránka 361—363). Zákonodárce převzal tu v podstatě dřívější ustanovení § 1158 obč. zák., ve správnější formě pravidla vykládacího a nikoliv právní domněnky. Tu pak nutno opět navázati na materialie, které
odkazují na ustanovení § 651 něm. obč. zák., dle něhož, jak je vyloženo
v Staudingerově komentáři k něm. obč. zák., jest otázku tu řešiti především dle úmyslu súčastněnych stran. Na základě vylíčeného historického
vzniku ustanovení § 1166 obč. zák. v novém znění, jak se podává z výše
uvedených materialií, nutno dospěti k závěru, že ne každá smlouva, při níž dodá látku ten, kdo má zhotoviti dílo, jest již z toho důvodu smlouvou
trhovou, nýbrž že otázku tu jest řešiti v první řadě podle úmyslu stran,
a že teprve tehdy, nelze-li úmysl ten zjistiti, a jsou-li i pak pochybnosti,
jest použiti dispositivní vykládací normy § 1166 obč. zák. v novém znění.
A odvolací soud správně vystihl podstatu sporu, když s poukazem na ustanovení § 914 obč. zák. a na zjištění soudu prvé stolice, jenž vzal za
prokázáno, že žalovaný sporné žebřiny u žalobce objednal, dospěl k přesvědčení, že podstatnou věcí, ku které se úmysl stran odnášel, bylo zhotovení žebřin, zvláště ježto se jedná o vesnického mistra
kolářského, jemuž podle toho, že objednané předměty zhotovuje, zdrojem výživy jest řemeslná práce, a že při celé věci nešlo v podstatě
o dodání suroviny (dřeva), nýbrž o zhotovení žebřin. Správnosti názoru toho svědčí dále také ta okolnost, že materialie, vykládajíce ustanovení § 1166 obč. zák., odvolávají se na pojednání Dniestrzauského »Wesen des Werklieferungsvertrages« stránka 37 а násl., dle něhož
jest v první řadě vzíti v úvahu výslovné aneb i mlčky učiněné prohlášení stran, jakou smlouvu — zda smlouvu o dílo či trhovou — měly na mysli.
Dle jednostranného sporného tvrzení strany žalující byla cena ujednána
tím způsobem, že žalobce prohlásil, že žebřiny budou za to, zač byly
žebřiny pro souseda žalovaného, ale že žalovaný musí připlatiti za to, že
budou úplné, a dle sporného tvrzení strany žalované prohlásil žalobce,
že žalovanému žebřiny do 14 dnů zhotoví, a že nebudou dražší, než žebřiny sousedovy. V tomto směru, jakož i v dalším směru, co soused za
žebřiny žalobci zaplatil, scházejí zjištění soudu. Náhled druhé stolice, že by o ceně přiměřené slušelo rozhodovati podle výsledku znaleckého dobrozdání, byl by jen tenkráte opodstatněn, kdyby s druhé
strany nebylo tvrzeno, že byla cena ujednána. V tom směru dlužno tedy především zjistiti, zda a jaká cena za dílo ujednána byla, neboť v té příčině jsou zjištění prvé stolice částečně neúplná, nejasná, dílem jich vůbec není. Kdyby pak soud zjistil, že cena ujednána a že je menší než 1000 K,
nemohl by žalobě proto vyhověti, poněvadž žalobce právě zdráhá se přijati za zboží méně než 1000 K a nebylo by tudíž možno, proti jeho žalobní žádosti dáti mu méně s povinností, aby dvoje žebřiny, které si
druhá strana od něho odebrati má, vydal. Nebude-li ovšem tvrzené ujednání o ceně zjištěno, nastane zjištění ceny tak, jak se již stalo.