Čís. 1382.

Obchodního cestujícího nelze bez dalšího považovati za obchodního zmocněnce.
(Rozh. ze dne 27. prosince 1921, Rv I 198/21.)
Dne 19. ledna 1920 objednal žalovaný u žalobcova obchodního cestujícího 2000 kg papíru po 280 K za 100 kg. Objednávka neobsahovala co do ceny nijakého dodatku, obchodní cestující neměl zvláštního zmocnění k uzavírání obchodů. Dopisem ze dne 27. ledna 1920 potvrdil žalobce příkaz žalovaného (280 K za 100 kg) s dodatkem: nezávazně (freibleibend). V odpovědi ze dne 29. ledna 1920 se žalovaný o ceně nezmínil. Žalobce zboží zaslal a fakturoval cenu 345 K za 100 kg. Žalovaný v tomto směru fakturu pozastavil, nabízeje pouze 280 K za 100 kg. Žalobě o nedoplatek procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl. Důvody: V tom, že žalobcův obchodní cestující se žalovanému zmínil, že žalobce žalovanému příkaz potvrdí a o tom ho zpraví, nelze spatřovati výhradu neb obmezení jeho plné moci. Za tohoto stavu věci dlužno dle čl. 47 a 52 obch. zák. považovati obchodního cestujícího za oprávněna, uzavírati pevné obchody, jmenovitě též co do kupní ceny.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudní
Důvody:
Dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. jest oprávněn. Rozsudek druhé stolice zakládá se na názoru, že žalobce jest vázán smlouvou svým cestujícím sjednanou, poněvadž žalovanému nebylo známo, že cestující není zmocněn, obchody pro žalobce pevně ujednávati. Tomuto mínění nelze přisvědčiti. Podle čl. 49 obch. zák. jest při obchodních cestujících použíti ustanovení čl. 47 a 48 obch. zák. a řídí se tudíž jejich oprávnění dle obsahu udělené jim plné moci. Je-li cestující zřízen za obchodního zmocněnce, pokládá se ovšem za zmocněna, podle čl. 47 obch. zák. sjednati obchody, do oboru přikázané mu působnosti obyčejně spadající, a podle čl. 49 obch. zák. vybírati kupní cenu z ujednaných obchodů a povolovati lhůty ku placení. Ale pouhé zaměstnávání někoho jako cestujícího nezakládá ani právní domněnky, že jest zřízen za obchodního zmocněnce. To plyne z ustanovení čl. 50 obch. zák., dle něhož jen ten, kdo jest zřízencem v krámu neb otevřeném skladišti, se pokládá za zmocněnce prodávati zboží, jak se to obyčejně děje v krámech a skladištích, plyne to dále z ustanovení čl. 55 a 298 obch. zák., dle nichž ten, kdo neobdržev plné moci, sjednal obchod jako obchodní zmocněnec nebo kdo při sjednání obchodu překročil udělenou mu plnou moc, osobně práv jest třetímu ze svého jednání, ježto podle čl. 52 obch. zák. principál zavázán jest jen takovým právním jednáním, jež provede zmocněnce v mezích své plné moci jménem principálovým. Žalovaný, který ze smlouvy, s cestujícím K. učiněné, odvozuje pro sebe práva oproti žalobci, musel by tudíž prokázati, že cestující žalobcem byl k pevnému ujednání obchodů zmocněn. Tento důkaz ale podán nebyl. Že se snad cestující vydával křivě za zmocněnce žalobcova, jest podle zákonných ustanovení, shora uvedených, pro závazek žalobcův bez významu. Zda žalovaný mohl dle obsahu komisní knihy a korespondence, kterou se cestující vykázal, míti za to, že jest zmocněn ujednati obchody za žalobce, nelze posouditi, poněvadž o obsahu komisní knihy a korespondence, kterou se cestující vykázal, nebylo ničehož zjištěno. Naproti tomu bylo prvým soudem zjištěno, a zjištění toto v řízení odvolacím nedoznalo změny, že cestující nebyl oprávněn, obchod pevně ujednati, nýbrž že žalobce měl příkaz, cestujícímu udělený, teprve potvrditi. Příkaz žalovaným cestujícímu daný na dodání papíru po 280 K jest tedy pouhou nabídkou žalovaného. Této žalobce dle čl. 322 obch. zák. nepřijal, ježto ji 27. ledna 1920 potvrdil s dodatkem, že příkaz zaznamenává nezávazně, a připojil, že všechny ceny jsou nezávazné. Ani později nedošlo k ujednání ceny 280 Kč, neboť žalobce ve svém dopise ze dne 10. února 1920 opakoval, že nemůže povoliti jiné doby dodací, jiných kondicí a nezávazných cen, než jak uvedl ve svém dopise ze dne 27. ledna 1920. Když pak žalobce fakturoval objednané zboží po 345 Kč a žalovaný si zboží podržel, nelze jednání žalovaného dle zásad poctivého obchodu vykládati jinak, než že ku zvýšeným cenám dal svůj souhlas.

Citace:

Čís. 1382. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 942-943.