Čís. 1173.
Obmezující výklad slova »děti cizí« (§ 681 obč. zák.) platí i na případ, kdy dětí byly ustanoveny substituty.
(Rozh. ze dne 13. září 1921, R I 1099/21.)
Zůstavitelka zanechala dovětek, jenž byl uznán pravým a platným a
jímž odkázala kromě jiných odkazů dům č. p. 52 s pozemky svému bratru
Josefu J. nebo jeho dětem, sestře Anně Z. nebo její dcerám na polovic a
dětem Anny K.: Jaromíru a Slávkovi po 1000 K. Bratr Josef J. však
předemřel a zůstaly po něm: syn Karel, dcera Milada a po předemřelém synu Jaroslavovi dcera (tedy vnučka) zemřelého odkazovníka Josefa J-a
nezl. Eleonora J-ová. Notář přiřknul při projednání pozůstalosti této
nezletilé Eleonoře J. stejný díl jako ostatním dětem předemřelého odkazovníka Josefa J-a, totiž « pozůstalosti dle dovětku zůstavitelky i dle
zákona, proti čemuž si Karel J., syn předemřelého odkazovníka Josefa
J-a vyhradil stížnost, kterou provedl jako rozklad proti projednání pozůstalosti. Pozůstalostní soud neschválil projednání pozůstalosti
notářem a vrátil mu pozůstalost, by ji znovu prjednal. Důvody: V tom
případě šlo o sporný nápad z dovětku zůstavitelky a o výklad. slova děti
dle § 681 obč. zák., tedy o nástupnictví podílu připadajícího nezletilé
Eleonoře J. z dovětku nikoliv ze závěti. Dle § 681 obč. zák. rozumí se
pod slovem »děti«, když někdo odkazem obmyslil děti cizí, nikoliv své
vlastní, jen synové a dcery. Obmyslí-li však někdo v dovětku své vlastní
děti, zahrnují se v tom i potomci, kteří na místo dětí nastupují, byli-li již
v době smrti zůstavitele zrozeni, totiž přežili-li zůstavitele. Poněvadž
v tomto případě jest nesporno, že jedná se jen o dovětek, nikoliv o závěť
a nesporno dále, že syn předemřelého odkazovníka Josefa J. Jaroslav
smrti odkazovatelky nedožil, nýbrž jen jeho nezletilá dcera Eleonora,
vnučka předemřelého odkazovníka Josefa J-a, nepřísluší této nezletilé
Eleonoře nápad dědický z dovětku zůstavitelky, r proto nebylo lze pozůstalost, před notářem projednanou pozůstalostně schváliti a bylo ji dlužno
odkázati k novému projednání, při kterém musí býti vzat zřetel k zákonnému právu dědickému nezletilé Eleonory J., příslušejícímu jí k ostatnímu
jmění zůstavitelky, které po odpočtení jmění, v dovětku zmíněném, zbývá
ku projednání pozůstalosti ze zákona. Ač jedná se zde o sporný nápad
dědický, nebylo lze nezletilou Eleonoru J-ovou dle § 125 nesp. říz. odkázati na pořad práva, neboť jde o sporný nápad dědický z dovětku, nikoliv
ze závěti. Rekurs ní soud poukázal Eleonoru J-ovou na pořad práva.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nelze sdíleti názor stěžovatelův, že slovo »děti« lze vykládati dle § 681 obč. zák. jen v tom případě, kde byly »děti« přímo odkazovníky ustanoveny, nikoliv však v případě tomto, kde slovo to nutno vykládati dle
§ 42 obč. zák. a jímž tedy jsou míněni všichni příbuzní v sestupné linii.
Než ze zásady § 42 obč. zák. nařídil § 651 obč. zák. — zajisté vzhledem
na § 655 obč. zák., dle něhož také při dovětcích nutno slova pojímati
v jejich obyčejném významu, — výjimku pro ten případ, kde zůstavitel
neobmyslil své vlastní děti, nýbrž děti někoho jiného. Při tom nesejde na
tom, zda byly děti přímo odkazovníky, či teprve v druhé řadě, jako
v tomto případe. Dovětkem chtěla zůstavitelka v prvé řade zanechati
větší odkazy svému bratru Josefu J. a sestře Anně a teprve, kdyby těchto
nebylo, jich dětem (a to slovy »nebo jeho dětem«, pokud se týče »nebo
jejím dcerám«), a ustanovila tak obecnou substituci. Jelikož pak v den
jejího úmrtí bratr Josef J. byl již mrtev, nastupují se zřetelem na § 681 obč. zák. nápadu toho se doživší děti jeho, tedy synové a dcery, nikoliv
však děti dětí předemřelých, tedy vnuci jeho. Jiného výkladu dovětku
nelze dáti, jelikož obmyšlené po případě »děti« nejsou dětmi jejími, nýbrž
osob jiných. Naproti tomu právem si stěžuje poručník nezl. Eleonory J. do usnesení soudu rekursního, jímž byla dle § 125 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. poukázána na pořad práva. Tu přehlédl rekursní
soud, že poukázati na pořad práva lze dle § 125 nesp. říz. toliko dědice,
jejichž přihlášky dědické si odporují, a nelze obdobně ustanovení toho
použíti na odkazovníky, kteří z jednoho a téhož posledního pořízení svůj
nárok odvozují a tudíž oba stejně silný titul mají. Nejde tu také o sporné
okolnosti, jež by ve sporu měly dojíti vysvětlení, nýbrž o prostý výklad
dovětku.