Čís. 1002.

Přerušiti řízení dle § 162 c. ř. s. jest jen tehdy přípustno, lze-li s jakous takous pravděpodobností očekávati, že překážka v dohledné době pomine.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1921, R I 442/21.)
Žalobou domáhal se žalobce, by bylo rozvedeno od stolu a lože jeho manželství se žalovanou, jež měla Před světovou válkou i za jejího trvání svůj stálý pobyt v Kijevě na Rusi, avšak později, a to již v době podání żałoby, t. j. dne 13. září 1919 stala se nezvěstnou. Dle písemné zprávy žalobcova důvěrníka, který se zdržoval na Rusi a poměry žalované dobře znal, uprchla totiž žalovaná ještě s četnými jinými obyvateli ihned na to, když město Kijev bolševiky bylo obsazeno, a jest od té doby do dnes nežvěstnou. Následkem toho byl k návrhu žalobce za účelem provedení tohoto manželského sporu po rozumu § 276 obč. zák. ustanoven opatrovník, který pak jménem a v zastoupení nezvěstné žalované spor tento vedl. Při ústním líčení dne 29. září 1920 prohlásil ustanovený opatrovník, že za nynějších válečných událostí, v Rusku a jmenovitě v Kijevě se odehravších, nebyl s to, by si, jak mu svědomité vykonávání jeho úřadu ukládá,
zjednal bližší informace, že nemůže přednésti žádné skutečnosti k vyvrácení žaloby, ani nabídnouti důkazy a učinil návrh, aby za tím účelem, aby si mohl zjednati náležitou informaci, jednání bylo odročeno nebo přerušeno na takovou dobu, než by v Rusku nastaly normální poměry. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl a uvedl co do návrhu na
přerušení v důvodech: Návrhu opatrovníka žalované, aby řízení bylo přerušeno až do doby, kdy na Rusi nastanou poměry mírové a opatrovník bude s to, od žalované zjednati si informace, nebylo vyhověno proto, že přerušení trvati by mohlo dobu nedohlednou, jest zcela nejisto, bude-li opatrovník vůbec s to od žalované informace si získati, provedenými průvody jest věc dostatečně prokázána a přerušením sporu na nedohlednou dobu mohla by býti žalobci způsobena škoda nenahraditelná. Odvolací soud vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Návrh na přerušení byl věcně odůvodněn ustanovením § 162 c. ř. s., neboť ze zpráv denních listů jak tuzemských, tak i cizozemských, úředních i soukromých, je všeobecně známo, že na jižní Rusi, jmenovitě v oblasti, v níž jest město Kijev, až do nedávna bydliště to žalované, doposud válka zuří, vládnou tam poměry neurovnané, že o území tom říci
nutno, že jest odloučeno od styku s ostatním světem, tudíž též se soudem procesním (§ 162 c. ř. s.). Tím, že návrhu opatrovníka nebylo vyhověno, nýbrž v jednání bylo pokračováno, nenastal sice zmatek, jak jej má na zřeteli § 477 c. ř. s., avšak byla tím způsobena kusost projednávání. Nebyla totiž straně žalované odňata vůbec možnost při líčiti, ovšem ale zabráněno jí bylo projednávati spor způsobem k poražení odpůrcova nároku příhodným a účelným. Z toho jde, že řízení prvé stolice trpí podstatnými vadami, které zabránily důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení rozepře (§ 496 c. ř. s.), i bylo proto rozhodnouti, jak se stalo.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě k zrušovacímu důvodu, znovu o odvolání rozhodl.
Důvody:
Přerušení řízení dle § 162 c. ř. s. jest — za dalších podmínek zákonných — odůvodněno jen tehdy, lze-li s jakousi pravděpodobností očekávati, že překážka, tamže naznačená, v dohledné době pomine. Tohoto předpokladu tu není, neboť žalovaná jest nezvěstná a není vůbec ani jisto, zda ještě žije. Přerušovati za takovýchto okolností řízení, znamenalo by tolik, jako oddalovati rozhodnutí na dobu nedozírnou, po případě
naprosto je znemožniti. Nutno spíše odpůrci, ve sporu podlehnuvšímu, zůstaviti na vůli, by po případě použil práva, §em 530 čís. 7 c. ř. s. mu vyhrazeného. Právem tedy soud prvé stolice zamítl návrh opatrovníka žalované na přerušení řízení. Nebylo-li však příčiny k přerušení řízení, nebylo ani důvodu ke zrušení rozsudku prvého soudu ve smyslu § 496 čís. 2 c. ř. s. Bylo tudíž vyhověno žalobcovu rekursu, usnesení v odpor vzaté zrušeno a odvolacímu soudu uloženo, by, nehledě k uvedenému důvodu zrušení, rozhodl o odvolání žalované strany.

Citace:

č. 997. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 263-264.