Č. 8181.

Církevní věci: I. Židovská obec náboženská nemůže — mimo případ § 23, odst. 2 zák. č. 57/1890 ř. z. — předepsati náboženskou daň israelitovi, který v obvodu jejím nemá bydliště. — II. Israelita může míti bydliště také v obvodu dvou nebo více náboženských obcí a může proto býti povinen náboženskou daní v několika náboženských obcích.
(Nález ze dne 17. října 1929 č. 10 937.) Prejudikatura: Boh. A. 7545/28.
Věc: Pavel K. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran náboženské daně.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Představenstvo židovské náboženské obce v B. zažádalo u osp-é v B., aby na st-li byla politickou exekucí vymožena částka 1910 Kč co nedoplatek náboženské dávky za rok 1922 až 1924. Po konaném šetření rozhodla osp, že Pavel K. není povinen tuto dávku jmenované obci zaplatiti, poněvadž nebylo prokázáno, že má řádné bydliště v obvodu náboženské obce v B. (§ 88 stanov nábož. obce). Proti tomuto rozhodnutí podalo představenstvo náboženské obce židovské v B. odvolání, načež zsp v Praze rozhodnutím z 11. listopadu 1926 rozhodnutí osp-é zrušila a vyslovila, že Pavel K. jest povinen zapraviti 1 910 Kč náboženských příspěvků řečené náboženské obci, poněvadž v obvodu řečené obce náboženské měl řádné své bydliště v době, o kterou tu jde, byl tudíž ve smyslu § 2 stanov členem nábož. obce a má proto povinnost plniti členské závazky pro tuto dobu a tedy platiti předepsané náboženské příspěvky. — — — — —
Odvolání Pavla K. zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí zsp-é.
O stížnosti uvážil nss takto:
Zákon z 21. března 1890 č. 57 ř. z. o zevních právních poměrech židovské společnosti náboženské připouští v § 19, aby k účelům náboženským byly vybírány dávky. Třebas zákon sám výslovně nestanoví, od koho může náboženská obec dávky vybírati, tedy plyne přec — jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 7 545/28 — ze souvislosti ustanovení § 2, 19, 23 a 29 zák., že náboženská daň nemůže po zákonu býti uložena israelitovi, který v obvodu náboženské obce nemá svoje bydliště, leč jde-li o případ podle § 23 odst. 2 zák.
Poněvadž takovýto případ v daném sporu dán není, závisí rozhodnutí sporného případu jedině na tom, zda st-l v rozhodné době měl nebo neměl v obvodu náboženské obce židovské v B. svoje »řádné bydliště«.
Citovaný zákon z roku 1890, mluvě v § 2 (a 23) o řádném bydlišti, nepodává definici tohoto pojmu; nutno proto zajisté pojem řádného bydliště vykládati tak, jak pojem ten se ustálil v jiných oborech právních. Tu jest pak zejména poukázati na § 66 jur. normy, podle něhož »bydliště osoby se nalézá v místě, ve kterém se usadila s prokazatelným nebo z okolnosti na jevo jdoucím úmyslem, trvale se tam zdržovati«. Podle ustálených názorů (srov. též Neumann, Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen) zahrnuje bydliště dva momenty a) moment fysický, který spočívá v tom, že se někdo trvale na určitém místě zdržuje, že učinil opatření, jichž k trvalému pobytu třeba, a b) moment intelektuální, spočívající v úmyslu, trvale se zdržovali na určitém místě.
Stížnost popírá, že by uvedené momenty byly stran st-lova pobytu v B. ve sporné době dány a uvádí na doklad toho, že st-l měl své bydliště v P., že v P. a nikoliv v B. byl policejně a vojensky hlášen, že v P. platil státní daň z příjmu i židovskou daň náboženskou, že naopak neměl úmysl v B. se trvale zdržovati, nýbrž že se tam zdržoval jen přechodně, až do likvidace pozůstalosti po dědovi. Leč okolnostem těmto nelze přiznati rozhodný význam.
Především nutno zdůrazniti, že jedna osoba může míti také více než jedno řádné bydliště a že zejména jedna osoba může býti zároveň členem více než jedné náboženské obce židovské (srovn. zejména též nál. ss-u Budw. 5881 A). Okolnost, zda a že po případě měl st-l ve sporné době také řádné bydliště v P. a že platil náboženskou daň v P., nevylučuje tedy, že ve stejné době mohl míti řádné bydliště také v B. a býti povinen také tam k placení náboženské daně. — Vyměřování daní státních pak děje se podle zákonů berních podle jiných hledisek a nemá tu tedy rovněž významu. — Nedostatek policejního hlášení rovněž nedokazuje, že st-l neměl v B. řádné bydliště, nýbrž může po případě býti také jenom důsledkem toho, že nebylo dbáno předpisů o policejním hlášení.
Dále jest uvážiti, že trvalý pobyt a úmysl zdržovati se trvale na určitém místě není totožný s pobytem nepřetržitým a s úmyslem zdržovati se v místě neustále, nepřetržitě (srovn. citovaný již nál. ss-u). Nemá proto také významu, že st-l v rozhodné době se zdržoval vždy několik dnů v týdnu v B. a několik dnů v P. a že snad za svého pobytu v B. neměl úmysl, zůstati tam doživotně, nýbrž že snad mínil svého pobytu v B. opět zanechati, až hospodářské úkoly svoje v B. splní.
Na závadu také není, že st-l nebyl nikdy knihovním vlastníkem továrny v B., když přec je nepopřeno, že byl přihlášeným dědicem a spolusprávcem onoho majetku resp. že, jak stížnost sama dopouští, na správu závodu po dlouhou dobu pravidelně dohlížel.
Jestliže tedy žal. úřad resp. zsp hledali v okolnostech uvedených v rozhodnutí zsp-é podklad pro závěr, že st-l měl v rozhodné době řádné bydliště (také) v B., nelze v postupu tom shledati nezákonnost. — — — —

Citace:

č. 8181. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 277-279.