Informační ústav jest práv ze škody z podání zprávy, třebas i objektivně nepravdivé, vzniklé firmě (osobě), jíš, informace se týkala, jen v mezích ustanovení §§ 1295. a násl. ob. z obč.

1
Informační kancelář A. byla svými abonenty požádána, by podala zprávu o stavu firmy B., což se stalo. Tato cítila se býti podanou zprávou poškozenou a vznesla na A. žalobu o náhradu škody ve výši 20.000 K.
Procesní soud první stolice zjistil, že obsah zprávy té ve všem pravdě sice nevyhovoval, než že se tak nestalo zaviněně, a žalobu naprosto zamítnul. Mimo jiné uvádí se v důvodech toto: — 106 —
Žalobkyně domáhá se na žalované náhrady škody, kterou jí tato způsobila bezprávným činem (deliktem), totiž tím, že o ní vědomě podala nesprávné informace.
Jest tedy na ní, aby podle zásady vyslovené v §u 1295. ob. zák. obč. podala důkaz o tom, že takový delikt opravdu existuje, že za něj žalovaná odpovídá, čili že jí lze přičísti vinu a že tímto deliktem způsobena byla škoda.
Vina žalované spočívá v tom, že podávajíc o žalobkyni informace, nevedla si s onou pílí a svědomitostí, jakou jí ukládá § 1297. cit. zák., a vzhledem na to, že provozuje živnost, také § 1299.
Soudní dvůr uváživ výsledky provedených důkazů, k takovému přesvědčení nedospěl a vinu žalované za prokázánu nevzal.
Sluší připustiti a soud bére také za dokázáno, že tyto informace, ku př. v otázce placení, objektivní pravdě úplně neodpovídají. O to však v tomto sporu nejde. I v takovémto případu mohla by žalovaná firma po názoru soudu k zodpovědnosti volána býti jen tehdy, kdyby se prokázalo, že od objektivní pravdy uchýlila se úmyslně nebo z nedbalosti. Názor ten opírá soud o podstatu obchodního zpravodajství.
Není obchodu bez úvěru a úvěru nelze si představiti bez účelně rozvětveného obchodního zpravodajství.
Obchodník nenaváže styku s dodavateli a odběrateli, dokud nemá po ruce zpráv o jejich hospodářské síle a kupecké důvěryhodnosti. Ví dobře, že takové zprávy nejsou a býti ani nemohou absolutně pravdivé, ale užívá jich jako vodítka svého vlastního, samostatného uvažování a rozhodnutí, jež snad dopadnou jinak, než-li by se soudilo z oněch zpráv. Takové ryze subjektivní přesvědčení bývá složkou nejrozmanitějších vlivů a závisí na momentech někdy i čistě podřízených. Vyžádané informace nebývají jeho výhradním pramenem, ani příčinou jedinou.
S tím počítá i ten, kdo zprávy podává. Je-li to osoba soukromá, pokládá za věc osobní své cti, aby informovala podle svého vědomí a svědomí, je-li to osoba neb společnost, zabývající se takovými informacemi po živnostensku, ve velkém, nemá rovněž jiné povinnosti, než-li aby se neprohřešila proti oné vznešené zásadě, pronikající všechen obchodní život, totiž proti kupecké důvěře a poctivosti.
Proti té zásadě žalovaná společnost po přesvědčení soudu se neprohřešila. ... (Nyní se zevrubně vyličuje, pokud zpráva s obj. pravdou se nesrovnává, a pokračuje:) ... Tím vším má býti řečeno jen tolik, že nepříznivé informace, tvořící předmět žaloby, mají přece jen jakýsi vzdálený věcný podklad.
Tato objektivní stránka věci není sice rozhodna, ale soud pokládá ji za důležitou potud, že dodává věrohodnosti pramenům, o — 107 —
něž žalovaná nepříznivé zprávy opírá, jichž však z důvodu §u 321. č. 5, c. s. ř. jmenovati nechce.
Po stránce subjektivní viny, o níž jedině ve sporu se strany rozchází, má soud za to, že žalovaná za zřízence své neodpovídá jinak, než podle všeobecné zásady, vyslovené v §u 1315. ob. z. obč. Zřízenci její jsou jednak rechercheři, kteří informace sbírají, jednak úředníci, kteří snesený materiál revidují a na abonenty rozesílají. Tu béře soud za prokázáno, že žalovaná přijímá do svých služeb jen takové osoby, které se vykáží řádným vysvědčením, o jejichž spolehlivosti se sama poptávkami přesvědčila, dále že jsou smlouvou vázáni dotazovati se nejméně u dvou až tří věrohodných pramenů a výsledek oznámiti písemně redaktorům, kteří pak ze zpráv těch a materiálu, který snad už z dřívější doby existuje, po reklamaci případných rozporů konečnou zprávu sestaví a sice tak, aby odpovídala obsahu více zpráv spolu souhlasících. Tento postup, který po názoru soudu spolehlivost sebraných zpráv poměrně nevydatněji zaručuje, zachován byl i u informací, týkajících se žalující firmy. . . . Při posuzování viny nutno si uvědomiti, že žalovaná společnost jest notoricky známým informačním podnikem neobyčejného rozsahu2 a že se nemohla ve svém oboru vyšinouti leč na základě důvěry všeho obchodního světa, které dozajista získala jen tak, že ty, kdož se na ni obraceli, informovala svědomitě a úspěšně. Všecky tyto úvahy vzbudily v soudu přesvědčení, že žalovaná společnost sbírá své obchodní informace postupem za daných poměrů naprosto vhodným, že ani v případě sporném od něho se neuchýlila a že při tom užila pomocných sil, o jichž způsobilosti sporu býti nemůže (§ 1315. ob. z. obč.), že toho, čeho se takto dozvěděla, správně použila, vědomě nesprávných informací že nepodávala, slovem, že si vedla onou pílí a svědomitostí řádného kupce, jaká na ní po rozumu §ů 1297. a 1299. cit. zák. žádána býti může a že jí tudíž viny ve smyslu § 1295. přičítati nelze.
Odvolání a dovolání vyhověno nebylo. V třetí stolici stalo se tak z těchto důvodů:
K správným vývodům obou nižších stolic sluší ještě připojiti toto:
V daném případě domáhá se osoba třetí, jejíž poměrů se týkala poptávka i zpráva, náhrady škody od žalované poptavárny z té příčiny, že zpráva o ní daná byla objektivně nesprávná a nepravdivá.
Poněvadž obchod informačních ústavů (poptaváren, zpravodajství) jako takový není obchodem ve smyslu obchodního zákona, a poněvadž žalovaná firma nebyla s žalobkyní v žádném smluvním poměru, lze uplatňovati nárok na náhradu škody jen v předpokladu, — 108 —
že jest zde bezprávné jednání s hlediska §u 1299. ob. z. obč., takže ústav musí ručiti také oproti osobám třetím, že šetřil zvláštní opatrnosti znalce za odměnu.
Jest povinna tudíž strana, domáhající se náhrady škody, dokázati, že zpravodajství tvrdilo či rozšířilo objektivně nesprávnou skutečnost, která jest s to ohroziti její úvěr, aneb přivoditi jinaké újmy jejího výdělku aneb zdaru jejího podniku — a na což dlužno klásti hlavní váhu — dokázati, že nepostupovala při udělení informace se zvláštní péčí a opatrností, příslušející reelní a spolehlivé informační kanceláři. — Bude tudíž dlužno vyloučiti náhradní povinnost, zněla-li daná zpráva přes nejpečlivější šetření nepravdivě a nelze-li v té příčině dávati poptavárně za vinu žádného jakéhokoliv zavinění. — Poptavárna nesmí tudíž ani věděti, že poškozující tvrzení jest nepravdivé, nesmí tudíž tvrditi dotyčnou skutečnost proti svému lepšímu vědění, ani se nesmí zakládati podaná mylná zpráva na nedbalosti. Úmyslné, neloyální, aneb dokonce dobrým mravům se příčící jednání poptavárny zavazuje samozřejmě k náhradě škody. — V tomto případě vyvodily však nižší soudy ze zjištěných skutečností, kteréž dovolání marně potírá, poněvadž jsou pro soud dovolací závazný v rámci dovolacích důvodů, uvedených podrobně v §u 503. c. ř. s., oprávněný závěr, že žalované poptavárně nelze dávati za vinu ve příčině sdělení zpráv, nepostrádajících věcného podkladu, byť i poněkud vzdáleného, ani hrubého ani nepatrného zavinění, tudíž ani hrubé nedbalosti ani dokázatelného nedopatření, dolosního však již dokonce ne, takže již z té příčiny zde není předpokladu bezprávného porušení a tudíž také závazku k náhradě škody. K náhledu žalující firmy, že poptavárnu zavazuje k náhradě škody již každá zpráva jí udělená, která neodpovídá pravdě a jest proto objektivně nesprávná, nelze přisvědčit!, neboť tím by nebylo vyhověno rozmanitým zvláštnostem, které s sébou přináší vyzvědění úvěru (Krediterkundigung) z povolání organisované, obchodní styky hy byly zúženy a zvláště činnost poptavárny by byla ochromena. Neboť nelze nechati bez povšimnutí, že poptavárny čerpají své informace nikoliv přímo od oněch osob, o jejichž úvěrní způsobilosti mají podati zprávu, tedy z prvního a nejlepšího pramene, nýbrž opírají své informace jak o vlastní zprávy, tak také o informace, prýštící z jiných pramenů, ponejvíce toliko prostředních. Budou se tudíž tu a tam odchylovati od pravdy i zprávy poptavárny úplně účelně organisované. — Dovolání činí dále výtky úvahám odvolacího soudu, pokud se tento soud odvolává na ustanovení §§ů 1305. a 1315. ob. z. obč., a zabývá se otázkou, je-li zde škoda. — Poněvadž dle toho, co bylo řečeno, se nedá dokázati vina (culpa v širším smyslu) na straně žalované, není již příčiny odvolávati se na citované zákonné ustanovení; neboť ke každému zaviněnému jednání náleží v podstatě porušení objektivního práva, takže kde takovéhoto póru- — 109 —
šení není, nemůže býti také řeči o vině. V této záporně vyjádřené větě lze tudíž také použiti právní zásady §u 1305. ob. z. obč. § 1315. ob. z. obč. jedná o ručení za způsobenou škodu v případě, kde někdo, tudíž také osoba právnická, ustanoví lidi k obstarání obchodů, a tito způsobí škodu třetím osobám při výkonu těchto prací, aneb u příležitosti jich. Také tohoto ustanovení nelze v přítomném případě si povšimnouti, poněvadž zprávu dala firma samotná, nikoliv její pomocný personál. Ovšem musí používati poptavárna také pomocných orgánů (rechercherů), avšak dobře organisovaná poptavárna má ještě jiné pomocné prostředky po ruce (na př. svůj archivní materiál, cizí dopisovatele, rejstříky firemní a živnostenské, pozemkovou knihu, vlastní informace, zprávy vlastních dopisovatelů a předplatitelů) a oznámení o závažných okolnostech jí vyšetřených a pro posouzení úvěruhodnosti dotázaného rozhodných, jest výslednicí veškeré této činnosti. — § 1315. ob. z. obč. mohl by jen potud přijití v úvahu, pokud rechercheři poptavárny jsou síly vyškolené a spolehlivé, což však nižší instance zodpověděly kladně.
Není tu tedy nesprávného posouzení věci a dovolání muselo býti zamítnuto.3
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 25. února 1914, č. j. Rv II 230/14.)
Flieder.

Pozn. zasíl. Kdo by se o tom, pokud ručí informační kanceláře za své správy jak vůči svým abonentům, tak i proti třetím osobám, zajímal, najde poučení v těchto spisech: Jacoby, Die Krediterkundigung nach ihrer wirtschaftlichen und nach ihrer rechtlichen Seite 1891; Kuns, Die rechtliche Stellung des Informationsbureau, 1896; Brückner, Die rechtliche Stellungund Haftverbindlichkeit des kaufmánnischen Auskunftsbureaus, 1903; Lehmann, Die Rechtslage des kaufmännischen Auskunftsbureaus nach dem B.-G.-B.; Dr. Graf v Juristische Blätter ex 1902, Nr. 50; konečně Staub-Pisko, 2. vyd. 2. svazek na str. 56. a násl., jakož Staub, vydání pro říši německou, na str. 1208.
Má své hlavní sídlo v New-Yorku (Sev. státy americké) a filiálky ve všech četnějších městech evropských.
Pozn. Otázka tato jest v říši německé zákonitě upravena. § 4. zákona proti nekalé soutěži vylučuje zodpovědnost, „sofern die Absicht den Absatz des Geschäftes oder den Kredit des Inhabers zu schädigen, bei dem Mitteilenden ausgeschlossen erscheint.«§ 824. něm. obč. zák. zní: Wer der Wahrheit zuwider eine Tatsache behauptet oder verbreitet, die geeignet ist, den Kredit eines Anderen zu gefährden oder sonstige Nachteile für dessen Erwerb oder Fortkommen herbeizuführen, hat dem Anderen den daraus entstehenden Schaden auch dann zu ersetzen, wenn er die Unwahrheit zwar nicht kennt, aber kennen muss.Durch eine Mitteilung, deren Unwahrheit dem Mitteilenden unbekannt ist, wird dieser nicht zum Schadenersatze verpflichtet, wenn er oder der Empfänger der Mitteilung nicht ein berechtigtes Interesse hat. Veškeré komentáře k něm. obč. zákonu vztahují druhý odstavec tohoto § též k informačním kancelářím a uvádějí jej ve spojení s § 676., který zní:Wer einem Anderen einen Rat oder eine Empfehlung erteilt, ist, unbeschadet der sich aus einem Vertragsverhältnis oder einer unerlaubten Handlung ergebenden Verantwortlichkeit, zum Ersatze ais aus der Befolgung des Rates oder der Empfehlung entstehenden Schadens nicht verpflichtet.

Citace:

Informační ústav jest práv ze škody z podání zprávy, třebas i objektivně nepravdivé, vzniklé firmě (osobě), jíž informace se týkala, jen v mezích ustanovení §§ 1295. a násl. ob. z. obč.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 3, s. 129-133.