Nutnost upomínky před podáním žaloby odpůrčí (§ 45. c. s. ř.).Ve sporu o uznání bezúčinnosti vkladu práva zástavního pro pohledávku žalovaného 5000 K na domě čp. 928 v T. váznoucího, nalezl c. k. krajský soud dle žádosti žaloby při prvním roku na základě uznání žalovaného právem a přisoudil proti žalovanému 84 K útrat, a sice na základě § 41. c. ř. s. a v uvážení, že žalovaný jednal v úmyslu žalobce poškoditi a tím příčinu k žalobě dal, tak že právem nemůže na to se odvolávali, že na žalobu ihned submittoval.Žalovaný rekuroval z tohoto rozhodnutí o nákladech a c. k. vrchní soud zemský změnil v odpor vzatý rozsudek a přiznal žalovanému proti žalobci útraty sporu prvé stolice a útraty rekursu z důvodů těchto:Jde jen o to, dal-li žalovaný svým chováním příčinu k podání žaloby. Není sporu, že již dne 14. ledna 1913 na dům čp. 928 v T. podle dluhopisu ze dne 14. ledna 1913 vloženo bylo právo zástavní za pohledávání žalovaného v sumě 5000 K.Není sporno, že žalobci teprv dne 16. července 1913 exekuce nuceným zřízením práva zástavního a za tím účelem vkladem práva zástavního na domě čp. 928 v T. byla povolena pro jeho vykonatelné pohledávání v obnosu 5311 K 21 h s přísl.Žalobce však žalovaného k upuštění od zástavního odporovatelného práva ohledně hypotečního pohledávání 5000 K před podá- ním odpůrčí žaloby nevyzval, ač to měl učiniti, poněvadž toto právo zástavní teprv uplatňováním práva odpůrčího působnosti pozbývá (§ 28. zákona ze dne 16. března 1884, č. 86. ř. z.).Žalobcem uplatňovaný důvod, že žalovaného k postoupení přednosti nemohl vyzvati, poněvadž cessí pohledávky té žalovaný žalobní nárok mohl zmařiti, není vzhledem k ustanovení § 31. cit. odpůrčího zákona důvodným.Stížnosti dovolací nejvyšší soudní dvůr nevyhověl s poukazem ku správnému odůvodnění soudu rekursního a podotkl jen ještě toto:Zástavní právo nabyté žalovaným pro pohledávku 5000 K nepozbylo platebním rozkazem směnečným, jejž vymohl žalobce proti dlužnici žalovaného, aniž nabytím práva zástavního pro pohledávku žalobcovu obnosem 5311 K 21 h c. s. c. ještě samo sebou platnosti, musilo býti naopak žalobcem k tomu cíli, by prohlášeno bylo bezúčinným, dle § 28. zák. odp. vzato v odpor. Pokud tu nebylo ještě odporu, neměl žalovaný žádné příčiny, by od svého práva zástavního upustil, neb zástavní pohledávce žalobcově dal přednost. Jen tehdy, kdyby, vyzván byv žalobcem s pohrůžkou žaloby odpůrčí, se vzpěčoval to učiniti, byl by zavdal býval příčinu k žalobě. Takového vyzvání před žalobou nebylo, jak doznáno, učiněno, důsledkem čehož nezavdal žalovaný žádné příčiny ku vznesení žaloby odpůrčí a ježto při prvém roku uznal nárok v žalobě vznesený, jsou pro přisouzení útrat žalovanému dány oba předpoklady §u 45. c. s. ř.(Rozh. c. k. nejv. soudu z 22. pros. 1913, R II 1207/13.)Dr. R. Teltšík.