— 364 —
Za škodu porušením slibu snubního povstalou odpovídá v prvé řade a zpravidla ona snubní strana, která bezdůvodné slib zrušila neb k zrušení druhou stranou oprávněný podnět dala. Třetí osoba
— 365 —
jest práva z takové škody jen v mezích ustanovení § 1294. a násl. ob. z. obč. a nikoliv na základě § 46 ob. z. obč.
B. slíbil A. manželství, vylákal ji z pevného postavení ve Vídni, přiměl ji k nečinnému pobytu u své matky C. v Cechách bydlící, a když pak odjela, zrušil slib z důvodu, že matka se sňatkem nesouhlasila a pro případ takového sňatku zdráhala se synu živnost svou postoupiti.
I podala A. žalobu jak na snoubence B., tak i na jeho matku C. o náhradu škody ve výši 350 K, povstalou zrušením slibu manželského.
Obě nižší instance odsoudily oba žalované k solidárnímu zaplacení požadované škody a odůvodnily rozsudky ohledně matky tím, že syna k zrušení slibu přiměla, svedla a tím že synovi naději na nastoupení živnosti vzala, k zrušení slibu podnět dala (§§ 1301. a 1302. ob. z. obč.).
Revisi podala pouze matka. Této bylo vyhověno, rozsudek odvolacího soudu byl změněn a žaloba byla ohledně této žalované zamítnuta.
Důvody:
Přítomná žaloba opírá se o ustanovení § 46. ob. z. obč., t. j. o zrušení zasnoubení, o bezdůvodné odstoupení od téhož. Ať již se pokládá zasnoubení za smlouvu předchozí (Vorvertrag), či za naturální obligaci, neb konečně za pouhou právní skutečnost, s níž zákon spojuje právní účinky,1) tolik jest přece jisto, že jednak dle znění § 45. ob. z. obč. zasnoubení nemá v zápětí žádného právního závazku ani k uzavření manželství, ani k plnění toho, co bylo smluveno pro případ ustoupení, jednak že '§ 46. cit. zák. vyhrazuje té straně, při níž nevzešla důvodná příčina k odstoupení, nárok na náhradu skutečné škody, může-li dokázati, že tuto škodu z ustoupení trpí.
Z toho následuje, že rakouské právo dává na vůli každému snoubenci, aby od zasnoubení ustoupil, že ustupující užívá pak příslušejícího mu práva. Má-li však snoubenec neobmezené právo ustoupiti od zasnoubení, nelze toto ustoupení samo o sobě pokládati za nedovolené, pokud se týče bezprávné jednání ve smyslu § 1294. ob. z. obč.
Z toho však zase dále vyplývá, že účastenství třetích osob na zrušení zasnoubení samo o sobě, nekonkuruje-li s ním nedovolené jednání, bezprávné se chování ve smyslu deliktu (§§ 1294., 1295., 1313., 1331 ob. z. obč.), nezavazuje k náhradě škody. K náhradě škody jest zavázán dle výjimečného ustanovení §u 46. cit. zák. zásadně pouze snoubenec, který ustoupí bezdůvodně, aneb který dal druhé straně příčinu k odstoupení.2) Ve příčině dovolatelky jest pouze zjištěno, že odepřela pro případ manželství svého syna se žalobkyní postoupiti synovi své hospodářství, což bylo pro něho spolupříčinou, že ustoupil od zasnoubení. Jaké důvody dovolatelku k tomu pohnuly, nebylo zjištěno, naproti tomu přijato bylo za prokázáno, že prvžalovaný prohlásil i potom ještě, když se po prvé dozvěděl o rozhodnutí matčině, že přece trvá na svém zasnoubení.
Shora vylíčené chování se spolužalované matky zasnoubeného syna nerovná se však deliktovému zavinění, nedovolenému činu ve smyslu právě citovaných zákonných ustanovení, pročež oproti ní postrádá žaloba zákonného podkladu. Opačné mínění odvolacího soudu stiženo jest dovolacím důvodem omylného právního posouzení věci (§ 503., č. 4. c. s. ř.), pročež bylo nutno vyhověti odůvodněnému dovolání a bylo uznati právem, jak shora uvedeno.
(Rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru ze dne 22. září 1914. č. i. Rv II 928/14) Flieder.

1. Pozn. zasíl. K tomu srovnej obšírné a důkladné pojednání prof Krasnopolského v Ger. Ztg. z r. 1904, sešity č. 36 a násl. pod názvem: Der Verlobnisbruch nach oster. Rechte.*
2. Krainz-Pfaff-Ehrenzweig, IV. vyd., svazek 2. na str. 404: Ersatzpflichtig ist der Verlobte, der ohne Grund zurücktritt, oder dem anderen Teile, wenn auch ohne Verschulden, Grund zum Rücktritte gegeben hat.**