Při vyměření bolestného dle § 1325. obč. zák. dlužno vžiti ohled nejenom na intensitu a trvání bolestí, nýbrž i na osobní poměry poškozeného, jeho společenské postavení a prostředí, v němž se dle podmínek životních pohybuje.
Žalobci proí. Dru. J. Z., jenž utrpěl úraz na dráze, byl proti žalovanému železničnímu eráru, zastoupenému c. k. fin. prokuraturou v P., jménem bolestného rozsudkem obchodního soudu v P. obnos 8000 K přisouzen.
K odvolání žalobcovu bylo rozsudkem vrch. zems. soudu v P. bolestné o 4000 K zvýšeno a tudíž obnosem 12000 K určeno.
Důvody: Zásady právní pro vyměřování bolestného, které soud první instance ve svém rozsudku vyslovil a jimiž se při posuzování nároku sporného dle § 1325. obč. zák. řídil, jsou správné a odpovídají věci a zákonu.
Přihlížeje ku skutečnostem v první instanci zjištěným, má však soud odvolací za to, že první soudce nedocenil dostatečně výši utrpěných bolestí. Z povahy věci plyne, že útrapy duševní, které dokumentují se úkazy zevními, jako nespavostí, depressí, zmalátnělostí, nechutenstvím a podobně, které jsou v příčinné souvislosti s utrpěným úrazem, mají vliv na fysické bolesti a jest k nim přihližeti. — 367 —
Ač nelze při vyměření bolestného ohledu bráti k materíelní újmě, která žalobce stihla tím, že výsledky jeho dosavadní účinné práce a píle byly zničeny a že jemu postup a kariéra ne-li úplně vzaty, alespoň podstatně ztíženy a oddáleny byly, přece jen zneuznati nelze, že okolnosti ty na subjektivní bolesti a s nimi spojené svrchu uvedené bolestivé úrazy přitěžující vliv míti musely. V úvaze té má soud odvolací za to, že jest odvolání žalobcovo opodstatněné a má zvýšení náhradního nároku v příčině bolestného o částku 4000 K za přiměřené.
Nejv. soud rozhodnutím ze dne 4. března 1913, R VII 165/13/1, dovolání žalobcovu vyhověl, v odpor vzatý rozsudek v ten způsob změnil, že obnos přisouzeného žalobci bolestného na 15000 K zvýšil.
Důvody: Dle úmyslu zákona má býti bolestné přiměřeným odškodněním za tělesné bolesti, jež poškozený utrpěl. Poněvadž však také nervy jsou částí lidského těla, musí chorobný stav, nevolnosti, pocity nechuti a úzkosti a podobné, které jsou na straně jedné následkem nastavšího otřesu nervů, se sírany druhé pak působí na zdravotní stav poškozeného škodlivým vlivem, přijíti arci v úvahu jako bolesti tělesné. Jen zcela kontrole se vymykající, více neb méně na vůli poškozeného závislé, s tělesným poškozením — otřesem nervů — nikterak nutně nesouvisející, ryze psychické stavy, jako na příklad starost o budoucnost a podobné, dlužno všeobecně vyloučiti.
Bolestné má býti, jak řečeno, přiměřeným odškodněním za vytrpěné bolesti, má tudíž poškozenému umožniti, by si zjednal pocity příjemné, které jsou způsobilé paralysovati bolesti utrpěné a přivodili zapomenutí na bolesti ještě snad trvající. Položí-li se za základ toto měřítko, dlužno přirozeně vžiti především ohled na intensitu a trvání bolestí. Než ani osobní poměry poškozeného, jeho společenské postavení, prostředí, v němž se dle svých podmínek životních pohybuje, nejsou pro otázku co do výše bolestného bez váhy, poněvadž okolnosti tyto umožňují posouzení, které příjemnosti a s jakým nákladem mohou asi u jednotlivého individua přijíti v úvahu. Užije-li se této zásady, jež doznává svého potvrzení ve slovech § 1325. ob. z. obč.: »bolestné vyšetřeným poměrům přiměřené, nelze zajisté popírati, že pro člověka, který žil dosud v poměrech chudobných, postačí menší obnos peněžitý, by vzpomenutého účele dosáhl, než-li u někoho, jehož prostředky mu umožňovaly, aby užíval toho, co jinému dosud odepřeno bylo.
V daném případě dá se chorobný stav prvou instancí vzatý za prokázaný, dále nevolnosti, pocity nechuti a úzkosti poškozeného žalobce v ten smysl shrnouti, že u něho byla následkem utrpěného otřesu nervů podlomena po valnou dobu činnost duševní i tělesná, že on zlem tímto byl stižen prostřed své horlivé duševní činnosti a že v něm vyvolána byla v příznacích nemoci odůvodněná, na nejvýše —
trapná a trýznivá představa, že pozbyl své síly a duševní potence na vždy. Vědecká činnost byla jeho radostí života a jeho účelem životním.
Ona mu měla zůstati od nynějška oblastí uzavřenou. I kdyby jeho snahy zůstaly od kýženého cíle ještě tak daleko vzdáleny, byl cíl tento ohniskem jeho práce a počínání. On žil ve svých nadějích, povznésti se svou snahou a svými nadějemi nad shon všedního života. To bylo cílem jeho tužeb, on žil pro vědu, kromě níž nebylo tu pro něho žádného pravého potěšení, žádné radosti života. Vše to viděl nyní řítiti se v trosky, viděl se býti odsouzena za individuum v budoucnosti duševně méně cenné.
Tento stav a ostatní, nižšími instancemi zjištěné příznaky nemoci nasvědčují, položí-li se za základ shora vyložené hledisko, tomu, že i bolestné, jež odvolací soud přisoudil, je příliš nízko vyměřeno, důsledkem čehož bylo dovolání žalobcovu vyhověti a bolestné ještě zvýšiti. Hamberger.