Č. 1508.

Stavební právo (Praha): I. * Aby stavba měla dostatek vzduchu a světla, o to se musí postarati stavebník sám v mezích svého vlastního staveniště. Všeobecného veřejnoprávního nároku sousedů, aby stavbou na sousedním pozemku nebyl jim odnímán příliv vzduchu a světla, stavební řád nezná; nárok takový může býti opírán toliko o zvláštní ustanovení stav. řádu (na př. § 73 stav. ř. pro Prahu). — II. * Přípustnou výši nádvorní budovy ve smyslu § 73, odst. 6 stav. ř. pro Prahu dlužno posuzovati toliko podle niveau vlastního dvora bez ohledu na niveau dvorů domů sousedních.
(Nález ze dne 19. září 1922 č. 12.673.)
Věc: Ludvík a Růžena V. a Frant. K. v Ž. (adv. Dr. J. Šejk ze Žižkova) proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavbu nádvorní dílny truhlářské. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody. Výměrem městské rady žižkovské z 8. října 1920 bylo Emanuelu K. a spol. odepřeno žádané povolení k stavbě nádvorní budovy (truhlářské dílny) na parcele č. kat. — v 2. vzhledem k tomu, že podle podmínek parcelačního povolení z 30. července 1890 na pozemcích tohoto stavebního bloku není dovoleno zřizovati dvorní křídla a výběžky. K rekursu stavebníků zemský správní výbor rozhodnutím a — toto zamítavé usnesení, potvrzené také druhou instancí, zrušil s odůvodněním, že projektovaná stavba pod zmíněný zákaz v parcel, výměru z 30. července 1890 vyslovený nespadá.
Na zákadě tohoto rozhodnutí první instance výměrem ze 7. června 1921 žádanou stavbu povolila. Rekurs podaný dnešními st-li jako majiteli sousedících domů čp. — a — byl stavebním sborem sjednocené obce Pražské rozhodnutím z 30. září 1921 a s poukazem na důvody druhé instance také nař. dnes rozhodnutím zemského správního výboru zamítnut. Pokud rekurenti namítali, že povolení odporuje výše zmíněnému parcelačnímu výměru, byli odkázáni na rozhodnutí zemského správního výboru z 29. dubna 1921, jímž otázka ta byla vyřízena. Další námitka, že projektovanou stavbou bude majetek jejich znehodnocen, odkázána na pořad práva soukromého. Námitka pak, že stavbou tou bude zabráněno přístupu světla a vzduchu k jejich domům, zamítnuta jako bezdůvodná s poukazem na vyjádření stavebního a zdravotního znalce při stavební komisi s podotknutím, že řádem stavebním je pro každou budovu obytnou předepsáno určité procento nezastavěné plochy, aby rněla dostatek vzduchu a světla vlastního.
Rozhoduje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss veden byl těmito úvahami:
1. Stížnost se především snaží dovoditi, že příslušné ustanovení parcelačního výměru z 30. července 1890 bylo nesprávně vykládáno, a že při správném pojetí jeho i projektovaná stavba jeví se nepřípustnou. Avšak tato otázka byla rozhodnuta pravoplatně již usnesením zemského správního výboru z 29. dubna 1921, které st-li stížností na nss v odpor vzato nebylo, a rozhodnutí dnes naříkané nezabývá se jí věcně, nýbrž odkazuje st-le na právní moc rozhodnutí z 29. dubna 1921. Vzhledem k tomu nss námitkami, jež stížnost v tomto směru činí výhradně po stránce věcné a které směřují tedy vlastně proti rozhodnutí zemského správního výboru z 29. dubna 1921, nemohl se zabývati, ježto jsou opožděny (§ 14 zák. o ss); nař. rozhodnutí nemohl pak v tomto bodu přezkoumávati, ježto stížnost proti výroku jeho, jenž odkazuje toliko na právní moc rozhodnutí z 29. dubna 1921, neformuluje žádného stížního bodu (§ 18 zák. o ss).
2. Další námitky vytýkají v podstatě, že projektovanou stavbou zamezen bude příliv světla a vzduchu do domů st-lů. Pokud stížnost v tomto směru odkazuje na vývody rekursu k III. instanci, nemohl k ní nss přihlížeti, ježto podle konstantní judikatury není požadavku §u 18 zák. o ss, aby stížnost obsahovala formulované stížní body, odvoláním na vývody rekursu podaných v cestě administrativní vyhověno. Bylo tedy možno přihlížeti toliko k těm námitkám, které jsou formulovány ve stížnosti samé. K těm dlužno především podotknouti, že stavební řád nezná nijakého všeobecného nároku sousedů jako takových, aby provedením stavby na sousedním pozemku nebyl jim odnímán příliv vzduchu a světla; o to, aby stavba měla potřebný vzduch a světlo, dlužno se spíše postarati ponecháním dostatečně prostorných dvorů na vlastním staveništi. Nárok onoho obsahu proti sousedu mohl by tedy býti opírán jenom o důvody práva soukromého, a bylo by jej tedy uplatňovati u řádného soudu.
V řízení před nss mohou st-lé přiváděti k platnosti svůj zájem na tom, aby jim projektovanou stavbou nebyl přístup vzduchu a světla odnímán, jenom potud, pokud stavební řád sám výslovným předpisem o zájem takový jako o zájem veřejný pečuje a zároveň uznává jej za obsah individuelního veřejného práva sousedského.
Předpisem toho rázu jest ovšem ustanovení § 73 stav. ř. pro Prahu, které především z veřejných ohledů zdravotních, aby se nezamezovalo proudění vzduchu a příliv světla, omezuje výšku budov, ustanovujíc specielně o budovách stojících ve dvoře, že výška jejich nemá zpravidla činiti více než šest čtvrtin šířky dvoru, a — jak bylo vysloveno již v zdejším nálezu ze dne 7. března 1922 čj. 3122/22, Boh. č. 1204 — zároveň dává sousedům právo na to, aby tohoto předpisu bylo dbáno. Stížnost dovolává se arciť tohoto předpisu a namítá, že výška projektované budovy mu neodpovídá. Soud nemohl dáti za pravdu zúčastněné straně, která při veřejném ústním líčení poukazovala na to, že námitka tato nebyvší přednesena při stavební komisi, je prekludována, neboť tvrzení to je v rozporu se správními spisy. Bylo se tedy soudu zabývati námitkou onou věcně; neshledal ji však důvodnou. Neboť stížnost dochází k uvedenému svému závěru jenom na základě premisy, že přípustnou výši nádvorní stavby ve smyslu § 73, odst. 6, dlužno posuzovati nejen podle niveau stavební parcely, nýbrž i se zřetelem na niveau dvorů domů sousedních, in concreto dvorů domů čp. — a —. Tato premisa není však správna. § 73 stanově poměr mezi výškou budovy a šířkou ulice resp. dvora má na mysli jenom budovu právě projektovanou, a chce zajistiti, aby před ní zůstalo volné místo tak prostorné, aby umožňovalo náležitou její ventilaci a dostatečný přístup vzduchu a světla k ní. Jak bylo již shora naznačeno, musí se každý stavebník postarati v mezích svého vlastního staveniště o to, aby pokud se týče dostatečného přílivu vzduchu a světla vyhověl předpisům řádu stavebního, a nemůže se domáhati na základě řádu stavebního, aby mu k tomu účelu byl služebným pozemek sousedův. Z toho plyne však také naopak, že pokud zákon nestanoví výslovné omezení širší, je stavebník podroben v tom směru omezením stavebního řádu také jen potud, pokud se podávají z jeho vlastního staveniště. Použije-li se zásady té k výkladu § 73, odst.. 6 stav. řádu, dlužno míti za to, že výška nádvorní budovy určuje se jen dle niveau dvora vlastního, v němž budova se staví, bez ohledu na niveau domů dvorů sousedních. Tomu svědčí i znění zákona, které mluví toliko o velikosti »dvora«, a má tedy zřejmě na mysli jen jeden dvůr, totiž ten, na kterém se staví, jakož i dále úvaha, že v případě opačném by zákon musel nutně stanoviti směrnice pro případ, že velikosti nebo úroveň dvorů mezujících se různí. Předpoklad, na němž je zbudována námitka porušení předpisu § 73 stav. řádu, je tedy nesprávný. Že by výška budovy, mě- řena podle niveau parcely č, kat. —, nevyhovovala tomuto předpisu, stížnost netvrdí, a to ani pro případ, že by byla provedena stavba přední frontové budovy prý již konsentovaná. Jeví se tedy tato námitka bezdůvodnou; vzhledem k tomu je také bez významu, že úřad niveau dvorů st-lů nezjišťoval, a nelze v opomenutí tom shledávati vady řízení.
3. Stížnost vytýká posléze jako vadu, že bylo přehlédnuto, že na parcele č. kat. — je projektován obytný dům, jehož plány již byly schváleny. Ve výtce této nelze spatřovati námitku, že nebylo dbáno předpisů § 65 stav. řádu, neboť st-lé sami v rekursu svém na zemský správní výbor přiznali, že 15% stavební plochy zůstává nezastaveno. Odpadá-li však tato námitka, a nehledí-li se dále k souvislosti oné výtky s námitkou ad 2, čerpanou z § 73 stav. řádu, která došla svého vyřízení v předchozím odstavci, není ze stížnosti patrno, v jakém směru opomenutí ono po názoru st-lů involvuje nezákonné porušení jejich subjektivních práv a není proto (§ 18 zák. o ss) možno výtkou tou se blíže zabývati.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1508. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 39-42.