33. Doplňující zatykači rozkaz je sám o sobě dostatečným dokladem k řádnému doložení čsl. žádosti o dodatečné svolení ke stíhání.

(Případ »Pollak«, čís. 65749/37-18 min. sprav.)
V dubnu 1937 povolila vláda francouzská vydání československého státního příslušníka N. z Francie do ČSR. ke stíhání pro zločiny zpronevěry, podvodu a krádeže. Obviněný byl provezen Švýcarskem a Rakouskem a byl převzat československými orgány v Horním Dvořišti dne 7. června 1937. Dodatečně bylo zjištěno, že se obviněný dopustil ještě v pěti případech zločinu podvodu, a to v Německu. Německo požádalo o převzetí trestního stíhání podle Sděl. 5/1931. Stíhání však nemohlo býti ihned převzato, poněvadž šlo o nově najevo vyšlá fakta, pro něž nebylo dosud o vydání a průvoz žádáno. Aby nebyla porušena zásada speciality, bylo nutno požádati vlády francouzskou, švýcarskou a rakouskou o dodatečný souhlas ke stíhání. Tyto žádosti byly doloženy doplňujícím zatýkacím rozkazem, jenž obsahoval vylíčení dalšího trestného činu. Vlády švýcarská a rakouská .udělily ihned žádaný souhlas ke stíhám, avšak vláda francouzská naši žádost ihned nevyřídila, takže vyšetřující soudce vyslovil obavy, že souhlas udělen nebude, když jde o činy spáchané mimo území ČSR. Ministerstvo spravedlnosti však tyto obavy nesdílelo, uvažujíc takto:
V obecném právu vydávacím platí zásada, že souhlas ke stíhání se dodatečně uděluje v rámci vydávacích deliktů. Proto ve smluvním vydávacím právu vzniká zásadně nárok na udělení dodatečného souhlasu v rámci smluvní extradiční povinnosti. Takový předpis má na př. naše extradiční smlouva s Jugoslávií (č. 146/1924 Sb. z. a n.) ve článku 49: »svolení proto nelze odepříti, jestliže by také pro tento trestný čin podle této smlouvy bylo vydání povoliti«. Extradiční úmluva s Francií (č. 11/1931 Sb. z. a n.) stanoví ve článku 13, odst. 2, lit a) jen, jakým způsobem má býti žádáno o dodatečný souhlas, nezmiňujíc se o rozsahu nároku na udělení dodatečného souhlasu. Přes to není pochyby o tom, že nárok na udělení dodatečného souhlasu se kryje svým rozsahem se smluvním extradičním nárokem. Trestné činy, jichž se N. dopustil, byly spáchány v Německu. Extradiční úmluva s Francií ve článku 1, odst. 2 uvádí, že žádosti o vydáni, jde-li o trestné činy spáchané mimo území vyžadujícího státu, bude vyhověno jen, když zákonodárství dožádaného státu připouští stíhání trestných činů spáchaných mimo jeho území. Francouzský extradiční zákon z r. 1927 ve čl. 3, odst. 2 výslovně pak stanoví, že jsou delikty extradičními trestné činy spáchané mimo území vyžadujícího státu, byly-li spáchány státním příslušníkem vyžadujícího státu. A právě o takový případ nyní jde. Dotazuje-li se proto vyšetřující soudce, zdali vůbec lze očekávati. souhlas od francouzské vlády, když jde o trestné činy spáchané v Německu, třeba na tuto otázku odpověděti kladně. Nárok na vyhovění žádosti je dán.
Teprve v listopadu 1937 vyžádala si vláda francouzská doplnění naší žádosti, a to zasláním protokolu, jenž měl býti sepsán s obviněným o tom, jaké má námitky proti rozšíření povoleného vydání, nebo protokolu obsahujícího prohlášení, že obviněný žádných námitek nemá. Tento francouzský požadavek byl opřen o článek 22. francouzského extradičního zákona z r. 1927, v němž se ustanovuje; »V případě, kdy vyžadující vláda žádá o svolení ke stíhání osoby již vydané pro trestný čin spáchaný před vydáním, mohou býti základem dobrého zdání obžalobní komory, před niž obviněný byl se dostavil, pouze spisy předložené k doložení nové žádosti. Cizí vládou budou rovněž zaslány a předloženy obžalovací komoře spisy obsahující vyjádření (les observations) obviněného aneb prohlášení, že nemíní učiniti žádného vyjádření. Tato vysvětlení mohou býti doplněna advokátem jím zvoleným nebo tím, který byl určen nebo pověřen z moci úřední.« Avšak to je norma vnitrostátní povahy pro Francii, kdežto extradiční styk mezi ČSR. a Francií jest upraven extradiční smlouvou, takže ČSR. je vázána pouze smluvním ustanovením. Ve článku 13, odst. 2, lit. a) extradiční úmluvy s Francií, č. 11/1931 Sb. z. a n. se vyžaduje jen, aby žádost o dodatečný souhlas byla doložena takovým dokladem jako vlastní extradiční žádost. Stačí proto zatykač sám o sobě, nebo jiná soudní listina postavená mu na roveň.
Aby vyřízení trestní věci (nebylo zdržováno, byl náš vyšetřující soudce požádán, aby sepsal s obviněným žádaný protokol pro francouzskou vládu. N. při soudním výslechu1 vznesl proti rozšíření účinnosti vydání námitky háje se, že se trestných činů v Německu vůbec nedopustil a že je politický uprchlík. Tento protokol byl zaslán vládě francouzské, avšak s výslovným ohrazením, že jejímu přání bylo tentokrát vyhověno jen zcela výjimečně a bez prejudice do budoucna, poněvadž není dána smluvní povinnost doložiti dodatečnou žádost o svolení ke stíhání dalším dokladem podle čl. 22. francouzského extradičního zákona z 10. března 1927, zákona to vnitrostátního. Rozhodným je článek 13., odst. 2, lit. a), věta 2 úmluvy mezi Československem a Francií ze 7. května 1928 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních (č. 11/1931 Sb. z. a n.), který nestanoví oboustrannou povinnost dokládati žádost o souhlas ke stíhání ještě jinými doklady než ve čl. 7. cit. úmluvy vypočtenými. Proto dříve zaslaný doplňující zatýkací rozkaz byl sám o sobě dostatečným dokladem k řádnému doložení československé žádosti o dodatečný souhlas ke stíhání.
Nato vláda francouzská žádaný dodatečný souhlas ke stíhání udělila, aniž brojila proti československému stanovisku.

Mohlo by se namítnouti, že soudní výslech o trestných činech, pro něž obviněný nebyl dosud vydán, je stíhacím úkonem, jimž se porušuje zásada speciality. Jisto je, že výslech obviněného byl by stíhacím úkonem soudním, kdyby byl vykonán z iniciativy vyšetřujícího soudce samotného, jako vnitrostátního orgánu stihajícího. Avšak v daném případě československý vyšetřující soudce vyslýchal obviněného jen jako soudce dožádaný a protokol byl určen pro francouzskou vládu, nikoli pro tuzemskou trestní věc. Nešlo proto o úkon stíhací, jimž by se porušila zásada speciality. Podobně rozhodl nejvyšší soud v rozh. z 10. prosince 1932, č. Nd 151/32, když vyslovil, že výslech podle § 59 tr. ř. jest úkonem právní pomoci a že nejde o úkon stíhací, jimž by se v tuzemské trestní věci předstihlo podle § 51, odst. 3 tr. ř. (srov. Soudcovské listy 1933, str. 102).

Citace:

Doplňující zatýkací rozkaz je sám o sobě dostatečným dokladem. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, s. 512-514.