Pokud může odpůrčí nárok býti uplatněn i pro výživné dosud nesplatné.

I. Rakouský nejvyšší soud byl při řešení uvedené otázky dosti liberální (Gl. U. 10918, 15612 a n. F. 2635, Ehrenzweig II/l, 1928, § 411-II, str. 707).
II. Náš Nejvyšší soud nepřipustil odpůrčí nároky pro pohledávky na výživném sice pravoplatně přiznané, avšak v době podání žaloby (resp. alespoň v den vynesení rozsudku I. instance dle § 406 cřs.) ještě nesplatné (rozh. z 20 ledna 1934, R I 1284/33, Vážný č. 13200), takže bylo zejména vyloučeno odporovati žalobou i pro částky výživného, splatné v době jednoho roku po dni vynesení rozsudku I. instance, tedy na základě rozsudku jinak způsobilého k exekutivnímu zajištění.
Vzhledem k této praksi byl odpůrčí věřitel více méně odkázán na to, aby svoje nároky uplatňoval námitkou dle § 11 odp. ř. za rozvrhového řízení, což také doporučuje Dittrich, Der Unterhaltungsanspruch im Anfechtungsverfahren, Richterzeitung XVIII/11. Zmíněný postup ovšem má nevýhodu, že věřitel jest odkázán na to, aby vyčkal, až se jinému exekučnímu věřiteli zlíbí, provésti exekuční řízení do důsledku, což za platnosti vládních nařízení o přerušení exekucí proti zemědělcům a nezaměstnaným mnohdy by odpůrčímu věřiteli v dohledné době nepomohlo.
III. Rozhodnutím ze dne 15. května 1936, Rv I 475/35, Vážný 15204, a ze dne 4. prosince 1936, Rv I 2068/36 změnil Nejvyšší soud však poznovu svůj dosavadní názor a zaujal nyní stanovisko vyhovující zájmům odpůrčích věřitelů oprávněných k alimentaci.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu Vážný č. 15204 bylo vyhověno odpůrčí žalobě o obsahu, že žalovaný jest povinen trpěti pod exekucí, aby žalující vedl k uspokojení resp. zajištění svého vykonatelného nároku exekuci uhražovací k vydobytí splatných, alimentačních splátek a exekuci zajišťovací ohledně vyživovacích splátek splatných do doby jednoho roku po dni vyhlášení rozsudku první instance.
V rozhodnutí ze 4. prosince 1936, Rv I 2068/36 jde o případ, kde byla na blízkou osobu převedena nemovitost, patřící nemanželskému otci, odsouzenému k placení výživného nemanželskému dítěti. 7leté dítě odporovalo tomuto převodu nemovitosti a navrhovalo, aby bylo uznáno právem, že blízká osoba jest povinna trpěti, aby nemanželské dítě vedlo a) exekuci uhražovací pro splatné již splátky výživného, tedy po Kč 150.— měsíčně pro dobu prvních 6 roků života žalobce, dále po Kč 200.— měsíčně po dobu až do dne vynesení rozsudku I. instance a b) exekuci zajišťovací pro splátky per Kč 200.— měsíčně splatné po dni vynesení rozsudku 1. instance až do dne dovršení 10. roku věku dítěte a pro splátky per Kč 250.— měsíčně až do onoho dne, kdy bude dítě se moci vyživovati samo, nejméně však do dne dovršení 18. roku věku dítěte, to vše do 14 dnů na nemovitosti v pořadí knihovní poznámky žaloby a v knihovním pořadí před knihovními právy, jimž rovněž odporováno, ostatních žalovaných příbuzných žalované blízké osoby.
Tato změna prakse by mohla vésti k podivuhodným následkům: Odporovatelné jednání žalovaného by mohlo býti nyní vlastně radostně vítáno věřiteli s dosud ani splatnou ani zajistitelnou vykonatelnou pohledávkou, tedy zejména věřiteli s pohledávkami výživného. Dosud musili nečinně přihlížeti, když povinný podstupoval nové závazky, na jejichž základě se stávaly alimentační pohledávky pochybnějšími, neboť dlužníku ovšem ne mohlo býti zabráněno na př., aby si opatřil nový úvěr k dalšímu provozování svého hospodářství, které pak bylo hypotekárné zatíženo. Vymáhající věřitel byl odkázán na to, aby od případu k případu vedl exekuci pro dozrávající exekuční splátky, při čemž za pokračujícího zadlužení majitele nemovitosti, jak bylo pravidlem v poslední době, přirozeně další splátky byly zajištěny v stále nevýhodnějším pořadí. Nyní však, jakmile vymáhající věřitel by zjistil jediný odporovatelný případ zatížení, prodeje atd., obzvláště nemovitého jmění dlužníka, může dosáhnouti knihovního zajištění celé své pohledávky v knihovním pořadí poznámky odpůrčí žaloby, tedy zejména pokud se týče ještě nesplatných částek svého vyživovacího nároku, i když přesahují dobu 1 roku.
Tento důsledek dokazuje, že stanovisko Nejvyššího soudu ve shora uvedeném rozsudku ze 4. prosince 1936 není snad úplně správné. Neboť vymáhající věřitel by takto získal nesmírně mnoho odporovatelným jednáním dlužníka, více než to, co by mu ušlo. Podobnou praksi by nebylo možno uvésti v soulad s úmyslem zákonodárce, kterému přece jen šlo o to, aby vymáhajícímu věřiteli byla vyhražena možnost, domáhati se svého práva tak, jakoby odporovatelného jednání tu vůbec nebylo. Nikdy však dlužník neměl býti přímo potrestán za svoje jednání tím, že vymáhající věřitel jeho jednáním šmahem nabývá nároku k zajištění budoucích pohledávek, jinak nezajistitelných.
Ovšem by bylo možno namítati snad ze stanoviska § 407 cřs., že zákon přímo předvídá možnost zajištění budoucích splátek v případě zhoršení se majetkových poměrů povinného. Avšak zákon v tomto ohledu v těchže místech přímo diskriminuje alimentační nároky v jejich poměru k nárokům dle §§ 1325—1329 o. z. a odpírá alimentačním nárokům žalovatelný nárok na zajištění, pokud se týče splátek splatných po uplynutí jednoho roku. Žalovatelný nárok na zajištění celé renty přiznává výslovně jen pohledávám z titulu náhrady škody. Důvod je ovšem ten, že výše nároku na náhradu škody plyne jedině ze zjištěných osobních poměrů oprávněného, které mají zůstati nezměnitelným základem pro budoucnost, kdežto výše výživného se řídí podle majetkových poměrů povinného, jaké jsou v době plnění jednotlivých dávek, kteréžto poměry jsou změnitelné. Jelikož každé rozhodnutí o výživném jest vysloveno rebus sic stantibus, nebylo by logické zavázati povinného k zajištění závazku více méně neurčitého. Postavení oprávněného jest zajisté dosti chráněno ustanoveními alimentačního zákona č. 4/31 Sb. z. a n., zejména jeho trestními sankcemi, takže tu není důvodu k tomu, aby prakse nyní zavedla nové zajišťovací možnosti přes rámec možností, platný pro exekuci k zajištění alimentů.

Citace:

Čís. 2812.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 476-480.