Č. 8253.

Policejní právo trestní. — Bytová péče: Dopouští se přestupku podle § 4 zák. č. 225/22 také majitelka domu, zdědivší dům po svém manželu, který v domě bez povolení pronajal obytné místnosti k účelům živnostenským?
(Nález ze dne 25. listopadu 1929 č. 18928/28.)
Prejudikatura: Boh. A 8252/29.
Věc: Věra E. v P. proti zemské správě politické v Praze o přestupek zákona o bytové péči.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem okr. policejního komisařství pro ..... v Praze ze 16. prosince 1926 byla st-lka uznána vinnou přestupkem § 4 zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 296/24 a odsouzena k pokutě 500 Kč, v případě nezaplacení k trestu vězení na dobu 30 dnů. Skutková podstata tohoto přestupku byla shledána v tom, že obytných místností v domě č. p. . . v Praze, jež byly uvolněny v dubnu 1925 po odstěhování Václava R., jakož i místnosti v témže domě, jichž bylo užíváno jako bytu do prosince 1922 Miroslavem N. a po té do června 1923 úředníkem H., se používá k účelům jiným nežli bydlení. V nálezu bylo st-lce uloženo, aby do 30 dnů po nabytí jeho právní moci zjednala v používání uvedených místností stav vyhovující zákonu.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání podanému st-lkou proti uvedenému trestnímu nálezu, poněvadž skutková povaha přestupku kladeného jí za vinu jest zjištěna konaným šetřením a vlastním doznáním. K námitkám vzneseným v odvolání uvedl žal. úřad, že v konkrétním případě jde o delikt trvající, trestný kdykoliv po dobu platnosti zákona, jehož ustanovení bylo překročeno, a dokud protizákonný stav trvá. — Za protizákonný stav byla v konkrétním případě po názoru žal. úřadu zodpovědná jedině st-lka, která v době zjištění stavu toho a zahájení trestního řízení podle vlastní výpovědi na policejním komisařství ze 16. listopadu 1926 byla jako dědička po svém manželu oprávněna v domě místnosti pronajímati anebo z nich dávati výpověď. — Pokud jde o byt po Václavu R., užívaný místo k bydlení ke kancelářským účelům advokátem Drem E., vyslovil žal. úřad, že se tu nelze dovolávati § 5 bodu 1 cit. zák., ježto toto ustanovení mluví výslovně o částech bytu, kterých majetník bytu, nemající bytu jiného, potřebuje k výkonu svého povolání, v daném případě však nejde o přeměnu části bytu Dra E., který v domě vůbec nebydlí, nýbrž na Smíchově, ale o proměnu celého bytu obývaného od 15. května 1919 do 22. dubna 1925 bytovou stranou Václavem R.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Ve stížnosti se namítá, že st-lka se nedopustila přestupku kladeného jí za vinu, neboť obytné místnosti v domě pronajal k účelům živnostenským již v r. 1923 a 1925 st-lčin manžel, po jehož smrti dne 27. listopadu 1925 nedošlo k žádné změně v nájemních poměrech v uvedeném domě. St-lka ani jediné smlouvy neuzavřela, žádné místnosti nepronajala, ani žádné výpovědi nedala, nemůže býti proto trestána za delikt, jehož se snad dopustil její zemřelý manžel, a jenž ostatně je již předem promlčen, poněvadž čin byl spáchán v r. 1923 a 1925, trestní řízení však bylo zahájeno teprve v r. 1926.
K tomu dlužno poznamenati. že nesprávný je názor stížnosti, že přestupku § 4 zák. č. 225/22 se dopustí jen ten, kdo obytné místnosti pronajme bez úředního povolení k jiným účelům než bydlení. — Podle § 4 zák. o mimořádných opatřeních bytové péče čís. 225/22 jest používání bytů neb jejich částí k jiným účelům než obývacím vázáno na úřední povolení, jež může býti uděleno z důležitých příčin, jinak jen, není-li v obci bytová nouze nebo opatří-li žadatel náhradní místnosti způsobilé k obývání. Účelem tohoto ustanovení jest, zameziti, aby místnosti, jichž se užívá jako bytů, nebyly odnímány tomuto svému určení a aby nebyl tak zmenšován v obci počet bytů. Podle znění i patrného účelu citovaného ustanovení zákonného jest zakázána nejen samotná přeměna obytné místnosti bez úředního povolení, nýbrž i »používání« obytné místnosti k jiným účelům než bydlení, nebylo-li k tomu dáno úřední povolení. Tím, že obytná místnost byla bez takového povolení věnována jinému účelu, nepřestala býti podle zákona místností obytnou. Tvoří tedy skutkovou podstatu přestupku § 4 cit. zák. po stránce objektivní nejen samotná nedovolená přeměna obytné místnosti na místnost sloužící k účelům jiným, nýbrž i používání místností již takto přeměněných k jiným účelům než bydlení. Pachatelem tohoto přestupku jest pak nejen ten, kdo onu přeměnu provedl, ale i každý, kdo »používá« místnosti, jež byla bez úředního povolení odňata účelům obývacím k jinému účelu než bydlení, když si k tomuto používání obytné místnosti neopatřil potřebného úředního povolení. Při tom jest lhostejno, byla-li tato přeměna obytné místnosti způsobena osobou jinou. Tím padá i námitka stížnosti, že přestupek je promlčen z toho důvodu, poněvadž od pronajmutí místnosti k účelu jinému než obytnému uplynula již promlčecí lhůta, neboť, jak svrchu uvedeno, st-lka nebyla trestána proto, že místnosti pronajala k účelu jinému, nýbrž proto, že se místností těch až dosud používá k účelům jiným než obytným.
Důvodnou však shledal nss stížnost, pokud st-lka vůbec popírá svoji subj. vinu na přestupku, tedy i vinu na trvání nezákonného stavu, způsobeného jejím předchůdcem.
Ke skutkové podstatě přestupku podle § 4 cit. zák. je nejen zapotřebí, aby splněny byly předpoklady tohoto ustanovení po stránce objektivní, to jest, aby zde bylo neoprávněné užívání místností obytných k účelům jiným, nýbrž také, aby ten, kdo má býti trestán, měl skutečné nějakou vinu na tom, že onen stav dosud trvá.
Tato vina mohla by st-lku stihnouti jedině tehdy, kdyby jako dědička zmíněného domu sama opomenula učiniti nějaké opatření, které je v dosahu její moci, aby odstranila další trvání nezákonného stavu, který v domě po smrti svého manžela nalezla, a aby přivodila stav odpovídající zákonu. Tak by tomu bylo, kdyby st-lka přes to, že měla vědomost o trvání nezákonného stavu nebo aspoň vědomost tu míti měla, přece nepřičinila se o to, aby dotčené místnosti užívány byly zase k účelům obytným.
V tom směru však žal. úřad zavinění st-lky nezkoumal, vycházeje z mylného právního názoru, že st-lka jako dědička domu za všech okolností nese trestní zodpovědnost za stav, který přivoděn byl jejím předchůdcem v držení dotčeného domu. Poněvadž náhled ten je právně mylný, bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 8253. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 429-431.