Čís. 11278.

Zástavní dlužník nemůže proti zástavnímu věřiteli použíti námitek, nepříslušejících osobnímu dlužníku; nemůže najmě použiti námitek, s nimiž jest osobní dlužník vyloučen proto, že nepodal proti směnečnému platebnímu příkazu ve lhůtě námitky.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1931, Rv I 1770/30).
K zajištění pohledávek žalobkyně za firmou C. bylo vloženo zástavní právo na nemovitostech, jež napotom koupil žalovaný. Žalobkyně vydobyla si napotom proti firmě C. směnečný platební příkaz, proti němuž firma C. nepodala námitky. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se věřitelka na žalovaném vlastníku zavázaných nemovitostí, by byl uznán povinným trpěti, by se žalobkyně uspokojila z hypoték pro ni zřízených k dobytí pravoplatně přisouzených pohledávek nuceným zřízením zástavního práva na nemovitostech. Žalovaný namítl mimo jiné, že pohledávka přisouzená žalobkyni proti firmě C., není po právu. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Žaloba, o niž tu jde, jest svou právní povahou žalobou hypotekární. Poněvadž zástavní právo předpokládá platnou pohledávku, jsou námitky, jež popírají právo k pohledávce, zároveň i námitkami proti zástavnímu právu a žalovaný hypotekární dlužník, třebaže není dlužníkem osobním, může uplatniti všechny námitky, jež nedovolují, by vznikla platná pohledávka, může se však dovolávali i toho, že jest dluh vyrovnán. V případě firmy C. byl její dluh zjištěn směnečným platebním příkazem a, poněvadž tento exekuční titul vešel v moc práva, nemohl by ani osobní dlužník pohledávku žalobkyně s úspěchem popírati a nemůže to proto činiti ani odvolatel jako hypotekární dlužník, a to ani, kdyby pohledávka žalobkyně nebyla pravá. Že dluh firmy C. byl po vzniku hořejšího exekučního titulu zaplacen, nebylo odvolatelem ani tvrzeno. Z řečeného plyne, že žalobkyně má za C-em pravoplatnou pohledávku, jejíž výše je nesporná, a poněvadž pro tuto pohledávku vázne na nemovitostech odvolatelových právo zástavní do výše 750000 Kč, jest požadavek žalobkyně, aby odvolatel jako hypotekární dlužník dovolil, uplatňovati toto zástavní právo, ustanovením § 466 obč. zák. plně odůvodněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání není důvodné a odkazuje se na důvody napadeného rozsudku s tím, že právě z okolnosti, uznané i praxí i vědou (sb. n. s. č. 78, Krainz-Ehrenzweig, 1923, Das Sachenrecht, § 293, a Komentář k občanskému zákoníku, vydaný Dr. Jindřichem Klangem, 1930, str. 338), že majitel zavazeného statku, pokud se týče knihovní dlužník, vyjmouc případ nabytí v důvěře v pozemkovou knihu, o který nejde, může použíti veškerých námitek proti jsoucnosti zástavního práva a zástavní pohledávky, jež přísluší osobnímu dlužníku, plyne logicky, že zástavní dlužník nemůže použiti námitek, nepříslušejících osobnímu dlužníku, a že tudíž nemůže použíti ani námitek, s nimiž jest osobní dlužník vyloučen proto, že nepodal proti směnečnému platebnímu příkazu ve lhůtě námitky, jak se stalo v souzeném případě. Dovolání v této příčině neprávem poukazuje k zásadě, že právní moc soudních rozhodnutí účinkuje hmotně jen mezi stranami, přezírajíc, že se žalovanému námitky osobního dlužníka neodpírají proto, že směnečný platební příkaz nabyl právní moci i proti němu, nýbrž proto, že jí nabyl proti osobnímu dlužníku, proti němuž byl vydán a jenž tím pozbyl námitek z doby před jeho vydáním, což jediné jest důvodem, že je nyní k platnosti nemůže přivésti ani žalovaný, jemuž nelze přiznati oprávnění, by znovu rozvinul spor, jenž zatím mezi žalobkyní a osobním dlužníkem byl právoplatně skončen. Pravdu má dovolání v tom, že osobní dlužník nemůže uznáním dluhu zhoršiti stav hypotekárního dlužníka. Ale z toho ještě neplyne, že nesmí nechati dojíti k tomu, by nebyl proti němu vydán rozsudek pro zmeškání, a mohl by zástavní věřitel právní účinky tohoto rozsudku odvrátiti jen námitkou, že rozsudek byl vylouďen (exceptio doli), po případě mohl by žádati na osobním dlužníku náhradu škody, kdyby mohl tvrditi a dokázati, že tento tak učinil jen v úmyslu, by tím hypotekárnímu dlužníkovi způsobil škodu (§ 1295 druhý odstavec obč. zák.). Nemůže-li však žalovaný, jak dolíčeno, uplatniti své námitky proto, že by tak nemohl učinili ani osobní dlužník, bylo zbytečné o nich jednati.

Citace:

č. 11278. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 669-670.