Čís. 793.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
Požadovací nárok dřevorubců na Šumavě.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1920, R I 1035/20.)
Šumavští dřevorubci domáhali se na správě velkostatku, státem zabraného, by jim byly přikázány do vlastnictví pozemky, jež měly od velkostatku již po více než 20 let v pachtu. Právní poměr jejich upraven byl smlouvou služební, nájemní a pachtovní, již vždy na řadu let uzavřeli s lesní správou velkostatku. Dle smlouvy té zavázal se dřevorubce, že bude s celou rodinou v panských lesích rubati dřevo za jistou úplatu, lesní správa pronajala mu pak buď celý dům nebo jeho část za roční činži a propachtovala mu určité pozemky za jisté pachtovné. Během doby vyměnili si jednotliví požadovatelé přikázané domky a pozemky. Smlouva končila uplynutím doby nebo smrtí nájemce a pachtýře; zašla-li budova, přestal nájemní poměr ihned, pachtovní pak teprve uplynutím činžovního roku (§ 10 a 5 smlouvy). Na jaře a na podzim po 1—11/2 měsíce dřevorubci lesních prací nekonali. Kromě toho mohla lesní správa bez udání důvodů vypověděti o sv. Jiří smlouvu na půl roku a v případech, ve smlouvě blíže uvedených, ji dokonce bez výpovědi zrušiti. Nájemné a pachtovné bylo platiti čtvrtletně předem a mohlo býti po případě sráženo ze mzdy dřevorubcovy. Pachtovné rovnalo se výši celkem pachtovnému, jež platili i jiní pachtýři, nejsoucí ve služebním poměru ku vlastníku. Soud prvé stolice přiznal požadovatelům nárok k pozemkům. Důvody: Vnucená správa v zastoupení majitele staví se proti vyhovění přihláškám na příděl půdy, odůvodňujíc stanovisko to tím, že všichni pachtýři jsou jako dřevaři v celoročním služebním poměru, mající pozemky, jimi užívané při nepatrném pachtu jako část mzdy v užívání (§ 3 posl. odst. zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n.) Soud nemá pochybnosti o tom, že pozemky, o něž se jedná, byly propachtovány dosavadním uživatelům ku zajištění pracovních sil dřevařských; předložené smlouvy služební — pachtovní a nájemní — v prvé řadě kladou důraz na to, že pachtýř se zavázal, s celou svou rodinou k pracem dřevařským — avšak z toho, že smlouva výslovně i jako pacht označena, že uváděno přesně, co za pozemky na pachtu platiti jest, jest vidno, že tu založen i přesný právní poměr pachtovní a nelze motiv k této smlouvě zaměňovati s podstatou smlouvy samé. Tu však nejde více o pacht jako část mzdy, jak zákon dle § 3 posl. odst. na mysli má, nýbrž zajištění pracovních sil výhodnou arciť smlouvou pachtovní. Pokud jde o žádané byty odkazuje se ku ustanovení § 2 zák. ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. Rekursní soud usnesení potvrdil a uvedl v podstatě v důvodech: Smlouvy, jež uzavřela lesní správa s dřevorubci, byly jednak samostatnými smlouvami služebními, jednak samostatnými smlouvami nájemními a konečně zcela samostatnými smlouvami pachtovními. Požadovací nárok dlužno jim přiznati, ježto splněny jsou zákonné podmínky. Ustanovení § 3, odstavec čtvrtý požad. zák. nelze tu použíti, ježto dřevorubci nekonali na jaře a na podzim po 1—1 a půl měsíce lesních služeb, nebyli tudíž v celoročním služebním poměru ku propachtovateli.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací stížnost tvrdí, že usnesení předchozích stolic odporují zákonu. Pro posouzení poměru mezi požadovateli a panstvím jest prý jedině směrodatná smlouva námezdní, nájemní a pachtovní, kterou panství uzavíralo s požadovateli a v níž prý jest smlouva námezdní předpokladem pro druhé dvě smlouvy. Stěžovatelka odvozuje tuto souvislost vyznačených tří smluv jednak ze znění smlouvy, jednak z povahy její, zdůrazňuje však zejména ustanovení § 9. smlouvy námezdní, nájemní a pachtovní. Zřejmé nezákonnosti (§ 16 nesp. říz.) nelze však v usneseních předchozích stolic shledati. Výrok jejich shoduje se se zákonem i se stavem věci a poukazuje se proto na odůvodnění soudů nižších stolic, kteréž v podstatě jsou správná. Se zřetelem k obsahu dovolací stížnosti podotýká se toto: Nelze míti za to, že smlouva služební jest předpokladem pro smlouvu nájemní a pachtovní, s požadovateli uzavřenou. Svádí sice k tomuto názoru na prvý pohled spojení všech tří smluv v jednom písemném celku, který počíná úpravou pracovního poměru mezi panstvím a požadovateli. Tato docela formální stránka smluv nemůže míti vlivu na posouzení jejich pravého obsahu, neb již z nadpisu tohoto zmíněného celku, který vedle sebe vyznačuje smlouvu služební, nájemní a pachtovní, jest zřejmo, že strany při uzavírání smluv přesně lišily jednotlivé právní vztahy. Také znění smluv nesvědčí pro názor dovolací stěžovatelky. Jest sice § 1 smlouvy služební, nájemní a pachtovní v souvislosti s §em 2. téže smlouvy, ježto počíná § 2 slovy: »Naproti tomu pronajímá lesní správa (nadlesní) zaměstnanci atd.«, leč z ustanovení tohoto §u 2 a dalších jde na jevo, že výrazy »naproti tomu« a »zaměstnanci« nemají takového významu, že by jimi byl měl býti vyznačen v §u 2 právě ten rozdíl, že § 1 upravuje povinnosti zaměstnancovy, kdežto § 2 povinnosti zaměstnatelovy. Z celého obsahu smlouvy námezdní, nájemní a pachtovní vyplývá, že § 1 není k § 2 v jiné protivě, než že § 1 upravuje smlouvu námezdní, kdežto § 2 smlouvu nájemní a pachtovní, neb upravuje tento § docela přesně předmět nájmu i pachtu i výši nájemného, a také ostatní ustanovení nemají vztahu ke smlouvě námezdní jako hlavní. Obsahuje sice § 3 ustanovení, že nájemné a pachtovné může býti sráženo ze mzdy, ale toto ustanovení nenasvědčuje nikterak tomu, že smlouva námezdní jest jediným důvodem ke smlouvě nájemní a pachtovní. Ustanovení toto nevylučuje jiných způsobů placení nájemného a pachtovného, ale zejména neobsahuje ani tento § 3 ani § 2 ničeho o vzájemném poměru výše nájemného a pachtovného ke mzdě, kteréžto ustanovení by zajisté vyžadovala smlouva námezdní, kdyby byla jediným důvodem smlouvy nájemní a pachtovní. Dlužno sice přiznati, že není správným předpoklad soudu rekursního, že požadovatelé neplatili nižší pachtovné než jiní pachtýři, poněvadž v této všeobecnosti není předpoklad soudu rekursního ve spisech potvrzen; avšak nelze usuzovati z nižšího nájemného, že by právě snížení nájemného a pachtovného mělo býti náhradou za mzdu, na kterou měli požadovatelé nárok z poměru námezdního. Nižší pacht projevuje se jako výsledek zvláštní ochoty panství vůči zaměstnancům, která jest zajisté za okolností, za kterých panství požadovalo pracovní sílu požadovatelů, docela pochopitelná a na místě. Tak jest také vysvětliti údaje požadovatelů, že jejich pachtovné bylo nižší, poněvadž panství pracovali. Nenasvědčuje tedy ustanovení smlouvy v §§ 2 a 3 mínění dovolací stěžovatelky, že požadovatelé měli propachtované pozemky jen v důsledku služebního poměru vůči propachtovateli jako součástku mzdy. § 9 upravuje v odst. 2 zrušení smlouvy námezdní, nájemní i pachtovní bez výpovědi pro ten případ, jestliže zaměstnanec hrubě porušil smlouvu nebo domácí řád nebo se dopustil neposlušnosti, zprotivil se, byl nesnášenlivý nebo byl odsouzen k trestu na svobodě převyšujícímu 3 měsíce. Leč tento § netýká se výhradně jen úpravy poměrů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nýbrž ustanovuje v odstavci prvém o právu výpovědi propachtovatelově a v odstavci třetím má již ustanovení o nájemci a pachtýři, kterého před tím označoval jako zaměstnance, a upravuje v tomto třetím odstavci vyklizení budov a pozemků a to zejména posledních takovým způsobem, že jest z toho vidno, že u pozemků jest základem poměru stran pacht a nikoliv smlouva služební. Poskytuje tudíž pachtýři při zrušení smlouvy nárok na žeň, pokud se týče náhradu za obdělání pozemků (§ 1109 obč. zák.). Tentýž ráz poměru smluv jest obsažen v § 10, upravujícím pominutí nájmu a pachtu v případě smrti nájemcovy neb propachtovatelovy jako v § 9. Probraná smlouva námezdní, nájemní a pachtovní může docela dobře obstáti, i když se každá jednotlivá její část posuzuje samostatně, a jest v ní tedy vedle smlouvy námezdní podle § 1151 obč. zák. obsažena smlouva nájemní a pachtovní podle §u 1090, 1091 obč. zák. Smlouvy ty jsou docela samostatný a neposkytují podkladu pro názor dovolací stěžovatelky, že by se úmluva o pachtu opírala jen o celoroční služební poměr požadovatelů vůči panství. Ježto vůbec tedy služební poměr nepřichází zde v úvahu, není třeba se zabývati vývody dovolací stížnosti, zda skutečně běží o služební poměr celoroční či o služební poměr přerušovaný, jak jest obsaženo v usnesení soudu druhé stolice. Nejsou zde tedy předpoklady § 16 nesporného patentu a nemohlo proto dovolací stížnosti býti vyhověno, nehledě ani k tomu, že i duch zákona požadovacího, který zamýšlel poskytnouti půdu drobným pachtýřům a zabezpečiti tak jejich postavení, nasvědčuje správnosti názoru předchozích soudů. Dovolací stěžovatelka sice tvrdí, že požadovatelé náležejí k podobným osobám jako deputátní dělníci a hajní, o nichž se zmiňuje § 3 odstavec čtvrtý zákona požadovacího, leč tu přehlíží, že tyto osoby pravidelně vůbec neplatí pachtu, nýbrž dostávají užitky z pozemků bez placení pachtovného jako mzdu v naturáliích, což v tomto případě nebylo zjištěno.

Citace:

č. 793. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 704-707.