Čís. 418.

Rekurs na usnesení, jímž dle § 42, čís. 7 ex. ř. povolen odklad exekuce, nutno věcně vyříditi, třebaže v čase rozhodování o tomto rekursu usnesení, povolující exekuci, zamítnutím dlužníkova rekursu stalo se právoplatným.
I podle §u 42, čís. 7 ex. ř. lze povoliti odklad exekuce jen za dalších podmínek §u 44 ex. ř.
(Řozh. ze dne 17. února 1920, R II 22/20.)
Proti usnesení, povolujícímu exekuci, podal dlužník rekurs a žádal současně, by exekuce byla odložena až do právoplatného rozhodnutí o povolení exekuce. Soud prvé stolice vyhověl této žádosti. Ku stížnosti vymáhajícího věřitele zamítl rekursní soud — když byl již před tím zamítl rekurs dlužníkův do povolení exekuce — návrh dlužníkův, by exekuce byla odložena.
Důvody: Rekursu nelze upříti odůvodněnosti, neboť, i když podání rekursu proti usnesení, exekuci povolujícímu, je ve smyslu ustanovení §u 42 čís. 7 ex. ř. důvodem ku povolení odložení exekuce, byl tento dlužníkův rekurs proti povolujícímu usnesení usnesením tohoto soudu zamítnut, takže usnesení, odklad exekuce povolující, stalo se bezúčinným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud odůvodňuje svůj výrok, jímž bylo usnesení prvého soudce změněno v ten rozum, že se návrhu dlužníka na odložení exekuce nevyhovuje, pouze tím, že již před tím byla stížnost dlužníka proti povolení exekuce zamítnuta, čímž se stalo povolení odkladu exekuce bezpředmětným. Důvod tento neobstojí, jelikož k okolnostem, které nastaly teprve po povolení odkladu exekuce, nesmí býti přihlíženo a nutno při vyřízení stížnosti věc prozkoumati dle stavu v době, kdy vydal usnesení prvý soudce. V této příčině však nutno uvésti toto: Ačkoliv § 42, čís. 7 ex. ř. stanoví, že odložení exekuce nařízeno býti může, když soudní usnesení exekuci povolující v odpor se béře, není tím řečeno, že již rekurs sám o sobě odložení exekuce ospravedlňuje, neboť dle § 67 ex. ř. rekurs staví výkon toliko v případech v zákoně zvlášť vytčených a takového případu tu není. Dle §§ 42—44 ex. ř. jest odložení přípustným jen tehdy, když by jednak provedení exekuce spojeno bylo pro dlužníka s nebezpečenstvím majetkové újmy nenahraditelné, neb alespoň těžce napravitelné a s druhé strany odložením není ohroženo uspokojení vymáhajícího věřitele, což sluší posouditi se zřetelem na veškeré okolnosti toho kterého případu. V tomto ohledu pak návrh i na odložení exekuce, spojený se stížností proti povolení exekuce, jen tolik uvádí, že provedení exekuce mělo by pro dlužníka v zápětí značné hmotné újmy, dále také těžké morální poškození, které nepřímo znamená těžkou újmu pro další provozování živnosti a mimo to, že kdyby věřiteli živnost musela býti zase odejmuta, vznikly by z toho pro dlužníka další nenahraditelné škody a nesnáze. Avšak tímto všeobecným tvrzením není dostatečně osvědčeno, ani že škoda dlužníkovi hrozící je skutečně důležitosti shora naznačené, ani že škoda ta byla by větší, než nebezpečí, spojené s odložením pro vymáhajícího věřitele. Dále padá na váhu i to, že vymáhající věřitel v žádosti o povolení exekuce odvolává se na již existující exekuční titul, kdežto dlužník v rekursu jen tvrdí, že vykonatelnost rozsudku ještě nenastala. Z těchto úvah, a jelikož soudce při rozhodnutí o žádosti o povolení exekuce nemůže se pouštěti i do přezkoumání otázky, bude-li rekurs míti úspěch čili nic, má nejvyšší soud za to, že rekursní soud ve věci samé stížnosti vymáhajícího věřitele právem vyhověl.

Citace:

č. 418. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 134-135.