Notářství.

Dějiny. II. Pojem. III. Činnost. IV. Nabytí a pozbytí úřadu. V. Správa úřadu. VI. Organisace. VII. Kárné řízení. VIII. Úschova listin. IX. Poplatky. X. Statistika. XI. Literatura.
I. Dějinný vývoj. Instituce notářská jest prastarého původu. Již u Židů, Egypťanů a Asyřanů shledáváme se s osobami, které zabývaly se psaním listin, stvrzujíce je svou pečetí. Používaly při tom zvláštních zkratek a požívaly vážnosti kněží. U Řeků byli to zvláštní veřejní úředníci, jejichž úřad byl čestný. Vlastní instituce notářská vyvinula se teprve u Římanů. Při uzavírání právních jednání, při nichž předepsány byly různé formality, přibíráni byli vážení mužové, kteří sepisovali protokoly a listiny. Nazýváni byli scribae neb exceptores a přijati byli později do veřejné správy. Také císařové přijímali pro sepisování listin do svých služeb osoby znalé skládání listin a osoby ty nazývány byly podle zkrácenin (notae), kterých používaly, notarii domini imperatoris. Také církev katolická používala takovýchto osob, ano Karel Veliký nařídil r. 805 dokonce, že každý biskup, opat a hrabě musí míti svého notáře. Osoby ty nazývaly se notarii ecclesiae. Vyvinul se však během doby jiný druh písařů, kteří sepisováním listin (instrumenta) a podání (libelli) provozovaly živnost a jež nazývali se tabelliones nebo notarii publici (poněvadž všechno obecenstvo mohlo jich použíti). Výraz tabellio zachoval se dosud u notářů v Portugalsku.
Tabellionové přibíráni byli za Karla Velikého jako přísežní písaři pro veřejné soudy (placita) a nazýváni notarii a judices scabini aneb judex et notarius domini imperatoris. Tito notáři požívali větší vážnosti a proto domáhali se tabellionové vesměs autorisace a udělení veřejné víry pro své listiny. Během XI. a XII. stol. rozdíl mezi notarii a tabelliones následkem toho zmizel a požadovalo se povšechně pro úřad notářský jmenování císařem, neb osobami, které císař k tomu zmocnil. Notářům udělována fides publica a právo zřizovati documenta publica. Následek toho byl, že notáři stali se institucí státní tvořící zvláštní listinný a osvědčovací orgán státní, který vykonával své officium důsledkem svého jmenování vládcem a vykonáváním jejich úřadů plněny byly určité účely státu.
Ve XII. stol. obrali si přední právníci za obor studia artem notariae a zřízena byla v Bologni zvláštní universita pro notáře. Notáři dosahovali vyššího vzdělání právnického a listinám od nich vydaným propůjčována fides publica a vykonatelnost (instrumenta quarentigiata).
Recepcí římského práva rozšířila se instituce notářů téměř do všech států evropské pevniny, avšak vyvinula se zde různě. V románských zemích, v Belgii, Francii, Italii, Portugalsku, Španělsku, stal se notář téměř výhradně listinným orgánem, jemuž vyhraženo sepisovati všechny důležité listiny. Podobně tomu bylo v Luxembursku, v Nizozemsku, v Řecku a v některých státech německých (v Bavorsku). V Anglii jsou notáři povoláni pouze ověřovati podpisy, pořizovati překlady, osvědčovati právní skutečnosti a sepisovati soukromé listiny. Švédsko, Norsko a Rumunsko nezná této instituce. V Dánsku jest pouze jediný notář v Kodani, jako úřad státní. Ve Švýcarsku jest instituce ta v různých kantonech různá a v Německu trvá vedle sebe trojí systém: t. zv. čisté notářství podle francouzského vzoru v Bavorsku, notářství spojené s advokacií v Prusku, Sasku a Hesensku a soudní notářství jako úřad státní v Badensku a Würtenbersku.
Do zemí českých dostala se instituce ta z Italie a dosáhla zejména ve XIII. stol. velikého rozkvětu. V Praze zřízena byla první škola pro t. zv. ars dictandi, t. j. umění, skládati listiny. Císař Karel IV. zavedl zvláštní zkoušky notářské a vyhradil si notáře jmenovati. Ferdinand I. zavedl do zemí českých první notářský řád císaře Maxmiliána z roku 1512. Císař Josef II. úřad notářský téměř zrušil patentem ze dne 1. 5. 1781, č. 13 ř. z. s., jenž stanovil, že pouze směnečné notářské protesty jsou veřej. listinami. Důsledek toho byl, že vzmáhalo se pokoutnictví a proto bylo v Rakousku cís. pat. ze dne 29. 9. 1850, č. 366 ř. z., znovu zavedeno notářství. Notářům uděleno výhradně právo sepisovati listiny, jimiž nabývají se práva v knihách pozemkových. Tato působnost byla však obmezena notářským řádem ze dne 21. 5. 1855, č. 94 ř. z., kterýmž byla také zrušena vykonatelnost notářských spisů. Následek toho byl, že instituce ta pouze živořila. Dne 25. 7. 1871, č. 75 ř. z., vydán byl nový notářský řád, kterýmž zachována v platnosti XIII. hlava notářského řádu č. 94 z r. 1855 a který platí dosud.
Na Slovensku obstarávají agendu notářskou t. zv. pristaldi, instituce čistě slovenská (od slova prista). Ve XII. stol. zavedení byli královští veřejní notáři, vedle nichž objevili se i papežští veřejní notáři, a ve XIV. stol. pod režimem králů z rodu Anjouského zavedena byla řádná instituce veřejných notářů a na universitě Pětikostelské zaveden byl notářský řád jako řádný předmět vyučování. Paralelně s činností těchto notářů obstarávaly agendu notářskou od XIII. stol. některé kapitoly a konventy. V XV. a XVI. stol. když nastala personální unie Král. Uherského a Českého (za Jagelonců), bylo jmenováno na Slovensku mnoho moravských a českých notářů. Po bitvě u Mohače r. 1526 instituce král. veřejných notářů zanikla a uplatnila se působnost konventů a kapitol (Loca credibilia). Také svobodná města královská a jejich magistráty a županské úřady zabývaly se notářskou agendou, obdrževše zvláštní privilegia, sepisovati věrohodné listiny. Dne 7. 2. 1858 zaveden byl v Uhrách rakouský notářský řád č. 94 z r. 1855 avšak nikoliv na dlouho, neboť konference judex curiální ustanovení císařských notářů dne 15. 3. 1861 opět zrušila. Teprve zák. čl. XXXV. z r. 1874 zaveden nový notářský řád obdobný rakouskému notářskému řádu, který byl pak novelisován zák. čl. VII. z r. 1886 a čl. XVI. z r. 1894. Teprve zákonem ze dne 11. 12. 1923, č. 267 Sb., dostalo se veřejným notářům též práva sepisovati soukromé listiny, kdežto do té doby směli sepisovati pouze listiny veřejné; dosud však nemohou na Slovensku vystupovati jako obhájcové ve věcech trestních a jako zástupcové stran ve sporech.
Od instituce veřejných notářů na Slovensku dlužno lišiti t. zv. instituci obecních a obvodních notářů, kteří jsou úředníky státními a jejichž působnost obmezena jest na obec neb obvod, takže mají postavení přibližné jako u nás obecní a okresní tajemníci. Tito strhli na sebe časem veškerou agendu soukromých listin. Viz o tom heslo Notáři obecní (obvodní).
II. Definice. Z historického přehledu jest zřejmo, že podati přesnou definici notářů nelze, poněvadž notářství v různých státech a v různých časových obdobích různě se vyvíjelo. Kongres notářů Německa a Rakouska konaný ve Vídni v roce 1907 definoval notáře, jako osobu nadanou státem veřejnou věrou za účelem sepisování listin a osvědčení ve službách osob třetích. Také teorie není jednotna v nazírání na pojem notářství. Většina spisovatelů pokládá notářství za státní zřízení: buď úřad, neb orgán.
Podle našeho notářského řádu jakož i podle nové osnovy jeho a nálezu N. s. s. Boh. adm. 7816 jest notář orgán státní určený k tomu, aby sepisoval veřejné listiny a osvědčení, přijímal do úschovy cenné hodnoty a vykonával různé úkony soudem (a dle osnovy i jinými úřady) na něho vznesené.
III. Činnost notářů. Činnost notářů u nás jest trojí:
a) výhradná: spočívající v sepisování veřejných listin, zejména o právních jednáních, pro jejichž platnost předepsána jest forma notářského spisu; jsou to: smlouvy svatební, smlouvy kupní, směnné neb o zápůjčku neb přiznání dluhu mezi manžely, potvrzení o přijetí věna, smlouvy o darování bez skutečného odevzdání, listiny o právních jednáních mezi živými osob slepých, hluchých, jež neumějí čísti, a němých, jež neumějí psáti, o vzdání se dědictví, smlouvy o společnostech s r. o. a o převodech podílů společníků (podle osnovy má činnost tato rozšířena býti i na plné moci mezi manžely vůbec). Další výhradná činnost notářů jest přijímati do úschovy listiny všeho druhu; cenné hodnoty pak, byly-li mu při sepisování notářské listiny odevzdány (podle osnovy není přijímání cenných hodnot pro tento případ obmezeno). Notáři jsou dále výhradně povoláni vydávati vysvědčení o tom, že určitá osoba jest na živě, osvědčovati, že listina byla předložena neb prohlášení nějaké jiné osobě učiněno (podle osnovy má býti osvědčovací činnost notářova rozšířena i na osvědčování různých skutků a stavů a na osvědčování strany místo přísahy o právních skutečnostech, poměrech a stavech, avšak jen pro styk s cizinou).
b) činnost konkurující se soudy a to: ověřování podpisů, souhlasnosti opisu listiny s prvopisem (vidimace) a správnosti překladů, osvědčování schůzí a valných hromad, protesty, sepisování veřejných testamentů (podle osnovy i ohledně osob mladších 18 let), a konečně spolupůsobení notářů jako soudních komisařů.
c) činnost konkurující s advokáty a to: zastupování ve věcech sporných u okresních soudů a ve věcech manželských rozvodů a rozluk, obhajování ve věcech trestních, sepisování podání a zastupování ve věcech nesporných i správních a sepisování listin soukromých (podle osnovy bude činnost obhajovací a zastupovací ve věcech sporných obmezena na okresní soudy, kde není více nežli jeden advokát, aneb kde advokáti zastupování přijmouti nemohou neb nechtějí).
IV. Nabytí a pozbytí úřadu. Notáře jmenuje ministr spravedlnosti (podle osnovy, celá vláda). Při uprázdnění místa notářského vypíše komora, do jejíhož obvodu notář přináleží, veřejnou soutěž v Úředním listu na krátkou dobu, po jejímž ukončení učiní návrh obsazovací soudu krajskému, který tento s návrhem svým předloží vrchnímu soudu, jenž připojiv návrh svůj předloží spisy ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti není na návrhy vázáno. Podmínky jmenování jsou: domovská příslušnost, stáří 24 roků, bezúhonnost, svéprávnost, 3 státní zkoušky (notářský stav domáhá se doktorátu) a 4letá prakse, z níž dva roky u notáře a ostatní u notáře, advokacie, soudu neb fin. prokuratury, dále znalost státního jazyka (dle osnovy vyžaduje se 5letá prakse a z ní 3 roky u notáře a jest k soutěži připuštěna též žena). Po svém jmenování musí notář složiti kauci od 2000 Kč až 10000 Kč, kterou schvaluje notářská komora se souhlasem státního zastupitelství, dále rovněž musí tímto způsobem dáti si schváliti pečetě, které musí obsahovati malý znak republiky, jméno notářovo, jeho úřední vlastnost a sídlo (zák. č. 657/1920 Sb.) a konečně musí složiti přísahu, že bude zákony správně zachovávati a svůj úřad svědomitě zastávati (zák. č. 55/1919 Sb.; podle osnovy bude zvýšena kauce na 50000 Kč, může býti ale nahražena pojištěním proti škodám z povinného ručení).
Úřad notáře nelze spojiti s advokacií neb nějakým úřadem státním, vyjímaje úřad učitelský a úřad ministra a notář nesmí provozovati zaměstnání, které nesrovnává se se ctí a důstojností stavu. Svůj úřad notářský (sepisovati veřejné listiny a osvědčení) může notář vykonávati pouze v obvodu krajského soudu, v jehož okrsku nachází se soudní okres, pro který byl jnienován. Notářská listina mimo tento obvod notářem sepsaná nemá moci veřejné listiny. Úkony soudního komisařství vykonávati může pouze v obvodu okresního resp. krajského soudu, který mu úkon přikázal, leda že by soud přikázal vykonati úkon ten i mimo obvod. Ostatní agendu provozovati může bez ohledu na nějaké obmezení teritoriální.
Notář jest nesesaditelný, leda že by pro tělesné neb duševní vady nemohl zastávati svůj úřad a nemůže býti též přeložen na místo jiné. Výjimku stanovil zák. č. 599/1919 Sb. a č. 305/1921 Sb. pro notáře na Slovensku po dobu jednoho roku ode dne účinnosti těchto zákonů. V pohraničním pásmu může obvod působnosti notářovy měniti vláda podle zák. č. 131/1925 Sb.
Pozbývá se úřadu notářského: vzdáním se, přestoupením k advokacii neb nějakému státnímu úřadu (mimo učitelský), pozbytím domovského práva neb svéprávnosti, nedoplněním kauce, odsouzením trestním soudem, neschopností pro trvalé vady tělesné i duševní a zbavením úřadu kárným soudem. (Dle osnovy též v tom případě, že druhý manžel nastoupí úřad neb provozuje zaměstnání neslučitelné s úřadem notářským, jakož i bylo-li zavedeno ohledně notáře vyrovnací řízení neb vyhlášen na jeho jmění konkurs.)
V. Spravování úřadu. Vlastní činností notářovou jest činnost listinná a osvědčovací. Ona vztahuje se na právo sepisovati listiny soukromé všeho druhu a na výhradné právo sepisovati listiny veřejné o právních jednáních, dále na přijímání listin a cenných hodnot do úschovy, na právo zastupovati strany ve věcech nesporných a na výpomoc soudům (dle osnovy i jiným úřadům) při vykonávání jejich právomoci (t. zv. soudní komisařství neb úřední).
Činnost zastupovací ve věcech sporných a trestních nenáleží vlastně ideologicky do působnosti notářů; poněvadž ale notář u nás není jako v jiných státech výhradným orgánem listinným, ponechána mu také tato činnost zastupovací.
Ve vykonávání svého úřadu při sepisování notářských listin vázán jest jednak předpisy všeobecnými a jednak zvláštními ohledně notářských spisů. Notář nesmí sepisovati listiny ve věcech, při nichž jest zúčastněn on sám neb jeho choť (dle osnovy i snoubenka) aneb osoby s ním do 4. stupně příbuzné neb do 2. stupně sešvagřené. Dále nesmí vykonati úkon o jednání zapovězeném neb učiněném na oko. Jinak však nesmí úředního úkonu odepříti. Notář jest povinen zachovati o celém jednání tajemství a zodpovídá za vše, co v listině jest uvedeno, že se tak skutečně stalo. Za své provinění jest zodpověděn straně za veškerou škodu. Listiny od něho sepsané mají býti prosty vad, škrtů a razůr. Prvopisy listin zůstávají v úschově notáře opatřeny pořadovým číslem i musí nad to zapsány býti do zvláštního rejstříku (repertoře). Straně vydá se pouze snímek ze spisu neb osvědčení listinné z protokolu. (Podle osnovy může plná moc určená pro cizinu vydána býti též v prvopise t. zv. brevet.) Při sepisování notářských spisů musí notář bedlivě si počínati, zjistiti pravou vůli stran a vyvarovati se všech nejasností a dvousmyslností, musí dále přivzíti dva svědky úkonu, jedná-li se o jednání na případ smrti, neb neumí-li strana psáti, nezná-li jazyka, v němž spis jest sepsán, aneb sepisuje-li se spis s osobou hluchou, slepou neb němou, při čemž třeba dbáti zvláštních formalit. Svědci úkonu mohou býti přibráni i v jiných případech. O tom, v jaké řeči dlužno sepisovati notářské listiny, platí ustanovení jazykového zák. č. 122/1920 Sb. a vlád. nař. č. 17/1926 Sb. Ministerstvo spravedlnosti zamýšlí v tom ohledu vydati zvláštní směrnice, jest však otázka, zdali nařízení to bude soudy respektováno vzhledem na jazykový zákon. Kandidátem může býti jen ten, kdo jest zapsán v seznamu kandidátů, který spravuje notářská komora. Zápis do seznamu děje se k žádosti notáře, který přijal kandidáta, jenž však prokázati musí, že složil alespoň 2 státní zkoušky (podle osnovy všechny 3), že jest zachovalý a státním příslušníkem, a jemuž není na závadu co by mohlo býti na překážku pro jmenování notáře. Praksi svou vykonávati musí kandidát výlučně, není mu však dovoleno vykonávati za notáře jednotlivé úkony (podle osnovy bude oprávněn zastupovati notáře při přípravě úředních jednání, úmrtním zápisu, zapečetění pozůstalosti a prodeji věcí movitých a po složené zkoušce praktické i při inventůrách, projednáních, odhadech, dražbách, ověřováních, vidimacích a protestacích). Po dvouleté praksi může kandidát složiti notářskou zkoušku u vrchního soudu v jazyku státním po případě i v menšinovém. Zkouška jest písemní a ústní a ve zkušební komisi zasedá též jeden notář.
VI. Organisace. Notáři určitého obvodu ministerstvem stanoveného tvoří sbor notářů (podle osnovy komoru). Sbor schází se každoročně nejméně jednou a volí na 3 léta presidenta a členy komory (podle osnovy komorní výbor). Sboru přináleží dále právo podávati návrhy zákonů, stanoviti příspěvky komorní a jednací řád a navrhovati sloučení komor. Komora vykonává dozor nad notáři a kandidáty zapsanými v jejich seznamu. Vrchní dozor přináleží ministerstvu spravedlnosti. Notáři jako soudní komisaři podléhají též dozoru krajského soudu. Také komory podléhají dozoru a revisi presidenta krajského soudu. Komoře přináleží dále právo kárné ve věcech menší důležitosti, právo zprostředkovati ve sporech mezi notáři, nebo mezi nimi a stranami ohledně poplatků notářských, potvrzovati vysvědčení kandidátů, podávati návrhy zákonodárné a posudky, spolupůsobiti při obsazování míst a svolávati sbor. Komor notářských jest v našem státu devět. Jejich sídla jsou: Praha, Král. Hradec, Čes. Budějovice, Litoměřice-Most, Liberec, Cheb, Brno, Olomouc, Opava a Bratislava. Na Slovensku sloučeny komory: Bratislava, Báňská Bystřice, Prešov a Košice v komoru Bratislavskou (zák. č. 167/1920 Sb. a vlád. nař. č. 3/1921 Sb.). (Podle osnovy mají býti utvořeny pouze 4 komory a to Praha, Brno, Bratislava a Košice.)
VII. Kárné řízení. Notáři a kandidáti podléhají kárnému řízení své komory, pokud jde o menší přestupky, jež jsou na újmu cti a důstojnosti stavu. Tresty jsou: připomínka, z níž není odvolání, a písemná důtka (dle osnovy i pokuta peněžitá), do níž jde odvolání na vrchní soud. Větší přečiny podléhají kárnému soudu u vrchního soudu, z něhož lze se odvolati k nejvyššímu soudu. Vrchní soud rozhoduje v senátech o 4 členech. Nejvyšší soud v senátech 4členných za předsednictva presidenta neb jeho náměstka. Dva přísedící kárného senátu při nejvyšším soudu jsou notáři, jež volí každoročně komory a to komora, jež čítá více než 50 notářů, tři, komory s menším počtem jednoho. Tresty jsou písemná důtka, pokuta do 10000 Kč (u kandidátů do 2000 Kč), složení úřadu a zbavení úřadu (u kandidátů zbavení substituce). (Zákon č. 216/1919 Sb. a vlád. nař. č. 273/1919 Sb. a zák. č. 31/1929 Sb.) Obžalobu zastupuje vrchní státní zástupce. Stane-li se notář pro tělesné vady neb duševní chyby neschopným zastávati úřad, má ho notářská komora po případě president vrchního soudu vyzvati, aby se úřadu vzdal. Neučiní-li tak, zbaví jej vrchní soud úřadu (podle osnovy může pro případ, kde notář nemá dostatečného jmění, ministr spravedlnosti stanoviti k návrhu komorního výboru jako podmínku soutěže o jeho místo, že nástupce zajistí nezpůsobilému předchůdci roční důchod).
VIII. Úschova listin. Notář jest povinen vésti zvláštní rejstřík (repertoř) o všech úředních svých výkonech, dále seznam abecední k němu, rejstřík protestní, seznam pořizujících a depositní knihu. Veškeré listiny jest povinen ukládati v prvopisech a stranám vydává pouze snímky neb osvědčení listinná, jež rovněž jsou veřejnými listinami. Právo nahlížeti v listiny u notáře uložené a vyžadovati snímků přináleží pouze zúčastněným stranám, opisy lze vydati též zmocněncům neb právním nástupcům.
Poslední pořízení notářská neb u notáře uschovaná musí předložiti notář po smrti zůstavitelově soudu, aby je prohlásil. Po smrti notáře dlužno veškeré spisy odevzdati komoře, která po prozkoumání jich odevzdá je archivu notářskému a dokud nebude zřízen, sborovému soudu I. stolice, který pak jest oprávněn vydávati snímky a opisy.
IX. Poplatky. Pro jednoduché úkony notářské vydán byl zvláštní sazebník vlád. nař. č. 273/1921 Sb., který změněn byl vlád. nař. č. 102/1923 Sb., pro Slovensko vlád. nař. č. 218/1929 Sb. Notář nesmí účtovati více, nežli sazby stanovené v tomto sazebníku. Pouze jde-li o úkony mimořádně namahavé, spletité a obtížné, jest oprávněn žádati poplatky vyšší. Není-li strana s účtovanými poplatky spokojena, může žádati za smírné zprostředkování notářskou komoru, po případě dáti si upraviti účet krajským soudem sídla komory. Usnesení tohoto soudu, pokud jde o notářské veřejné listiny, jest vykonatelné a poplatky upravené vymáhá soud dle nařízení platných pro vymáhání poplatků soudních. Odměnu za úkony vykonávané z příkazu soudu stanoví soud, jenž příkaz dal, do jehož usnesení jest přípustná stížnost na sborový soud s konečnou platností. Za zaplacení poplatků notářských ručí všichni, kdož za úkon žádali aneb se ho zúčastnili rukou společnou a nerozdílnou.
X. Organisace spolková. Po převratu zřízen byl v našem státě po vzoru Rakouského spolku notářů, k němuž přináleželi všichni rakouští notáři, Spolek notářů československých se sídlem v Praze a s odbory v Brně, v Plzni a Bratislavě. Orgánem spolku jest odborný časopis „České právo“. Notáři němečtí ke spolku tomuto nepřistoupili, nýbrž založili si svůj spolek „Verein der deutschen Notare“, jehož orgánem jest „Notariatszeitung“. Také kandidáti organisovali se ve „Spolku československých kandidátů notářských“ pro celou republiku. Kandidáti němečtí založili zvláštní spolek německý: „Verein deutscher Notariatsanwärter“.
XI. Statistika. Míst notářských v naší republice jest celkem 453. Z toho v Čechách 258, na Moravě 100, ve Slezsku 64, na Slovensku 61 a na Podkarpatské Rusi 10.
Do obvodu komory Pražské přináleží 138 míst notářských, do notářské komory v Čes. Budějovicích 16 míst, do obvodu Králohradecké komory 31 míst, do obvodu Liberecké komory 18 míst, do obvodu Mostecko-Litoměřické komory 33 míst, do obvodu komory Brněnské 50, do obvodu komory Olomoucké 50, do obvodu komory Opavské 24, do obvodu komory Bratislavské 71.
Dle národnosti jest 288 notářů národnosti československé, 135 německé, 5 ruské, 1 rusínské, 7 maďarské, 3 židovské a 1 polské.
Notářských kandidátů zapsáno bylo v roce 1929 v Čechách 138, na Moravě 42, ve Slezsku 11, na Slovensku 16 a na Podkarpatské Rusi 4; z kandidátů jest 143 národnosti československé, 63 německé, 2 maďarské a 2 ruské.
XI. Literatura.
Literatura o notářství jest velice obsáhlá, zejména francouzská, italská, španělská a německá.
Nejstarší spisy pojednávající o notářství pocházejí ze XII. a XIII. století. Jsou to: Irnerius: „Formularium tabellionum“; dále Odefredus: „De ordine judiciario“; Salathiel: „Summa artis notariae"; a zejména Rolandinus Passaggeri: „Summa artis notariae“. Pozdější díla jsou: Oesterley: „Das deutsche Notariat", 1842; Berge: „Histoire du Notariat", 1815; Gangereaux: „Commentaire de la loi du 25 Ventose“, 1834; Amiaud: „Týž komentář", 1884; Massart: „Týž komentář", 1854; Michot: „Origenes du notariat", 1878; Alianelli: „Il diritto notariale italiano", 1875; Baciocchi: „Guida del Notaro", 1875; Conti: „Commentario della nuova legge sul notariato", 1880; Fanelli: „Il notariato Italiano", 1876; Gallini: „Il notariato Italiano", 1876; Gazzilli: „Scienza notariale", 1827; Alvarado: „Compendio de la libreria de Escribanos", 1831; Castro: „El Notariado", 1888; Brunner: „Handbuch des Notariates in Bayern", 1865; Chiari: „Handbuch des österr. Notariates", 1852; Chorinsky: „Das Notariat und die Verlassenschaftsabhandlung in Österreich", 1877; Kaserer: „Die Notariatsordnung vom 25. Juli 1871", 1887; Merkel: „Das Notariat", 1860; Rösl: „Das Notariat", 1861; Schymkovský: „Das Notariat", 1862; Kissling: „Justizreform und Notariat“, 1867; Roncali: „Notarenstand und Notariat“, 1867; Angerer: „Notariatsinstitut", 1871; Pappafava: „O ovršbenosti bilježničkih spisa“, 1880; týž: „Bilježnički obraznik“, 1896; Snyder: „Notaries and Commisioners“, 1882; Šediva: „Notářství", 1894; Reich: „Österr. Notariatsbuch“; Rietsch: „Urkundwissenschaft", 1904; Weinrich: „Trennung des Notariats von der Rechtsanwaltschaft", 1897; Schlegerberger-Oberneck: „Gesetze über die Angelegenheiten der freiw. Gerichtsbarkeit", 1927.
Jaroslav Čulík.

Citace:

ČULÍK, Jaroslav. Notářství. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 974-979.