Č. 1512.

Pozemková reforma: I. Velký majetek pozemkový sloužící účelům horním není pro tuto svoji vlastnost prost záboru již podle §§ 1 a 2 zák. zábor., nýbrž jen tehdy, jsou-li tu podmínky § 3 a) cit. zák. — II. K významu slov »soubor nemovitostí« v § 2 zák. zábor. — III. Částečné zrušení naříkaného rozhodnutí nejv. spr. soudem podle § 6 zák. o ss, nebyl-li správním úřadem vyřízen petit strany v celém rozsahu.
(Nález ze dne 20. září 1922 č. 12797.)
Prejudikatura: Boh. č. 1421 adm.
Věc: Severočeská uhelná společnost v Mostě (adv. Dr. J. Žáček z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (odb. r. Dr. Kaňka) o zábor nemovitostí.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení potud, pokud opomenulo vyříditi uplatněný nárok na vyloučení sporných pozemků ze záboru, opřený o § 3 lit. a zábor. zák. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka předkládajíc soupis svého pozemkového majetku podala zároveň ve smyslu § 4 vlád. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. námitky, jimiž se bránila proti tomu, aby pozemkový majetek její považován byl za majetek zabraný státem ve smyslu zákona záborového a odůvodňovala názor svůj především tím, že pozemkový majetek její neslouží zemědělskému obhospodařování půdy, nýbrž hospodaření na podniku horním, právně i hospodářsky samostatném a tudíž z toho důvodu dle zákona ze záboru vyloučeném.
Dále uváděla st-lka, že pozemkový majetek její získán byl vesměs pro účely horní, účelům těm také slouží, nebo v dohledné době sloužiti bude a mohl by, kdyby nebyl v držbě st-lčině, býti pro účely ty vyvlastněn, z čehož patrno, že zabrán býti nemůže. Provádění pozemkové reformy na nemovitostech st-lčiných bylo by zbytečným, neboť pozemky ty, pokud jest to slučitelno se zájmy hornickými, jsou již rozpachtovány dělnictvu za levný peníz. Pozemky dolováním devastované nemohl by ani malý zemědělec upraviti pro výrobu zemědělskou, to učiniti by mohla jen společnost se značným kapitálem.
Kdyby stpú přes tyto námitky uznal, že pozemkový majetek st-lčin jest státem zabrán, předložila st-lka výkaz pozemků, na něž uplatňuje nárok dle § 11 zábor. zák.
Stpú výnosem z — především vyslovil, že pozemkový majetek st-lčin jest státem zabrán, ježto patří k souboru nemovitostí, jichž výměra jest větší než 150 ha půdy zemědělské neb 250 ha půdy vůbec a vyrozuměl st-lku, že vzhledem k tomu činí zároveň opatření, aby zábor byl uveden v patrnost knihovní poznámkou, dále pak prohlásil, že námitkám, jimiž se st-lka domáhala toho, aby bylo upuštěno cd záboru veškerého pozemkového majetku jejího, nemohlo býti vyhověno, poněvadž není k tomu podstatných podmínek zákonných. Důvod, který st-lka uvádí, že totiž pozemkový majetek její slouží jen účelům hornickým, není prý dostatečný, poněvadž hornické a průmyslové podniky nejsou ze záboru vyjmuty (§ 13 příděl, zák. ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n.). Také st-lkou podané vylíčení poměrů dolovacích a půdních nemůže prý býti důvodem, aby od záboru jejího majetku, přesahujícího rozlohu 1980 ha, zcela bylo upuštěno. Pokud se týče nároku dle § 11 zábor. zák., jejž st-lka uplatňovala, odložil stpú rozhodnutí o něm na dobu, až se bude jednati o převzetí nemovitostí a sdělán bude pracovní plán.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Především třeba si ujasniti, jakého rozhodnutí domáhala se st-lka svými námitkami podanými se soupisem velkého majetku pozemkového, a o čem úřad ve skutečnosti rozhodl.
St-lka se v řízením správním bránila záboru svých nemovitostí přede- vším tvrzením, že pozemkový majetek její, sloužící účelům horním jest již vzhledem k této zvláštní povaze své odlišné od půdy zemědělské, záboru prost, takže se ustanovení §§ 1 a 2 zábor. zák. na její pozemkový majetek vůbec nevztahují, mimo to však namítala také, že majetek její svým hospodářským určením neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech, nýbrž hospodaření na objektu právně i hospodářsky samostatném, a že již z toho důvodu ve smyslu zákona měl ze záboru býti vyloučen.. Uplatňovala tedy st-lka v námitkách podaných se soupisem zabraného majetku zřejmě také nárok na vyloučení nemovitostí těch ze záboru dle § 3 lit. a) zábor. zák.
Žal. úřad ve svém rozhodnutí pomíjí tento nárok st-lčin a rozhoduje o námitkách jejich tak, jakoby šlo pouze o otázku, zda lze vůbec její nemovitý majetek, o němž ona tvrdí, že slouží účelům horním, pokládati za zabraný ve smyslu §§ 1 a 2 zák. zábor., nehledě k možnosti jeho vyloučení ze záboru dle § 3 lit. a). Na otázku takto omezenou odpovídá úřad kladně a vyslovuje, že nemovitosti st-lce patřící jsou vzhledem ke své výměře zabrány státem, třeba sloužily účelům horním.
Pokud st-lka svými námitkami popírá správnost tohoto názoru a brání se tomu, aby pozemkový majetek její vůbec již dle §§ 1 a 2 zák. zábor. pokládán býti mohl za zabraný státem, neshledal nss námitky stížnosti důvodnými.
Co jest rozuměti velkým majetkem pozemkovým státem zabraným, vyloženo jest v § 2 zák. zábor., který prohlašuje za takový majetek soubory nemovitostí, jichž výměra náležející v území republiky čsl. vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům jest větší než 150 ha půdy zemědělské neb 250 ha půdy vůbec. Mluví tedy zákon zcela všeobecně o souborech nemovitostí bez omezení na půdu zemědělskou, naopak z toho, že vedle půdy zemědělské zmiňuje se také o půdě vůbec jako, záboru podléhající, je zřejmo, že pro otázku, co jest rozuměti velkým majetkem pozemkovým, nemá okolnost, jakému účelu dotyčná půda slouží, jiného významu, než že půda zemědělská podléhá záboru již tehdy, převyšuje-li její výměra 150 ha, kdežto při půdě ostatní nastává zábor teprve při výměře přes 250 ha.
Názor stížnosti, že majetek sloužící účelům horním jest již vzhledem k této povaze své dalšího záboru prost, nemá tudíž opory v zákoně.
Ovšem není hospodářské určení půdy rro, zábor její naprosto bez významu. Nehledě k ustanovení § 2 zák. zábor., jež dle toho, jakému účelu půda slouží, stanoví nejnižší hranici výměry, od které počíná zábor, má hospodářské určení půdy zvláštní význam svůj pro zábor teprve v ustanovení § 3 lit. a) zábor. zák. Nss dovodil již ve svém nálezu ze dne 14. června 1922 č. 2738/22 (Boh. č. 1421), na nějž se ve smyslu § 44 jedn. ř. poukazuje, že okolnost, že určité pozemky nejsou věnovány zemědělské výrobě, nýbrž slouží podnikání hornímu, nemůže býti uplatňována cestou námitky proti záboru dle § 2, nýbrž jen cestou nároku vzneseného dle § 3 lit. a), domáhajícího se vyloučení dotčené nemovitosti z nexu záborového.
Pokud stížnost na podporu svého názoru uvádí, že kdyby pozemky, o, něž jde, byly v přídělovém řízení přiděleny malým zemědělcům, mohly by býti st-lkou zase zpět vyvlastněny pro horní podnik, vyslovil nss rovněž ve svrchu uvedeném nálezu, že okolnost, zda by nemovitosti již ve vlastnictví st-lčině jsoucí mohly býti získány zase vyvlastněním, jest pro otázku záboru dle § 2, jenž klade váhu toliko, na skutečnost existujícího vlastnictví, naprosto nerozhodnou, že by však mohla okolnost ta tvořiti významný moment, pokud by v řízení o vyloučení nemovitostí těch ze záboru dle § 3 lit. a) šlo o odpověď na otázku, jakému hospodářskému určení pozemky ty slouží, nebo na otázku, zda a pokud pozemky ty tvoří objekt resp. příslušenství nějakého objektu ze záboru vyloučeného.
Na tomto názoru setrval nss i nyní.
Okolnost, že se § 13 příděl, zák. zmiňuje pouze o přídělu podniků průmyslových a nikoliv také podniků horních, nemůže býti vykládána v tom smyslu, že by zákon chtěl podrobiti záboru jen podniky průmyslové a nikoliv také podniky horní. Vyloučení podniků horních ze záboru vůbec, bez ohledu na to, jsou-li tu podmínky pro vyloučení jich dle § 3 lit. a) zábor. zák., byl by musil zákon výslovně stanoviti. Neučinil-li tak, může se vyloučení jich státi jen v rámci § 3 lit. a) zábor. zák. Domnívá-li se konečně st-lka, že majetek její nepodléhá záboru, ježto netvoří jednotný správní celek, a není velikým majetkem pozemkovým, jak jej má na zřeteli věda národohospodářská, jest rovněž v tom směru na omylu. Zákon postihuje záborem nejen komplexy nemovitostí tvořící latifundie spravované jako jediný hospodářský celek, nýbrž i půdu rozptýlenou, ležící kdekoliv v čsl. republice, patří-li půda ta subjektu soustřeďujícímu ve svých rukách půdu přesahující dohromady výměru v § 2 zák. zábor. uvedenou. Slova »soubor nemovitostí« neznamenají zde tolik jako »velkostatek«, význam slov těch jest širší a zahrnuje v sobě vůbec nemovitosti soustředěné ve vlastnictví určitého subjektu právního, při čemž pro zábor jich rozhodným jest jedině celkový součet jejich výměry.
Z toho jest zřejmo, že pokud stížnost brojí proiti záboru pozemkového majetku st-lčina vůbec, i mimo rámec § 3 lit. a) zábor. zák., nelze uznati její důvodnost, a slušelo ji tudíž v tom směru zamítnouti.
Stížnost namítá však ještě, že úřad měl nemovitý majetek st-lčin vyloučiti ze záboru dle § 3 lit. a) zábor. zák., ježto jde o objekt právně i hospodářsky samostatný, nesloužící hospodaření na zabraných nemovitostech. K námitce té třeba připomenouti, že st-lka, jak svrchu uvedeno, již ve svých námitkách předložených úřadu v řízení správním žádala za uznání, že nemovitosti, o něž jde, vyloučeny jsou ze záboru dle § 3 lit. a) zák. zábor. Úřad však tento požadavek strany nař. rozhodnutím ani nevyřídil, ani nevyhradil si vyřízení jeho pro dobu pozdější, jak to učinil ohledně nároku st-lčina na propuštění nemovitostí dle § 11 zábor. zák., nýbrž rozhoduje o námitkách jejích, omezil se pouze na řešení otázky, o níž svrchu byla řeč.
Nevyčerpal tedy úřad svým vyřízením petit strany v celém jeho rozsahu, nýbrž pouze jednu část jeho, následkem čehož trpí nař. rozhodnutí v tomto směru podstatnou vadou, i bylo je proto v této části zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 1512. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 47-50.