Reforma právnického studia. O otázce této pojednal prof. dr. Miřička ve vzdělávací příloze »Národních Listů« ze dne 7. a 14. prosince ruku 1924.
Účelem reformy má býti povznesení průměrné úrovně vědomostí absolventů právnické fakulty a podstatné omezení studia in absentia. K dosažení toho nedoporučuje zavedení kontroly návštěvy přednášek, ani jiných prostředků donucovacích, nýbrž hledá cestu k nápravě v jiné úpravě přednášek, tím způsobem, že by přednášející souvisle probral jen hlavní a zajímavé části látky, ostatní pak v konversatoriu nebo repetitoriu. Kromě seminárních cvičeni, jež mají poskytnouti průpravu k práci vědecké, měla by býti zavedena také cvičení praktická, aby posluchač se mohl naučiti vědeckých poznatků prakticky užiti. To by předpokládalo zřízení zvláštních ústavů aspoň pro některé právní obory.
S těmito vývody prof. Miřičky lze zajisté jen souhlasiti.
Ve druhé části svého pojednání dává prof. Miřička podnět k úvaze zda má historickoprávnímii studiu býti vyhrazen zvláštní oddíl a to první, anebo, zda by příslušné části historie práva neměly býti spojeny s oddílem judicielním a státovědeckým v jeden celek (systém synchronistický). Pro případ, že by zůstal zvláštní oddíl historickoprávní, jest uvažovali o tom, zda by neměl býti vytvořen také samostatný oddíl judicielní a státovědecký, kteréžto oddíly by byly zakončeny příslušnými státními zkouškami.
Zavedení písemných prací při státních zkouškách nedoporučuje. Přimlouvá se spíše za písemné práce v seminářích a praktických cvičeních. Na vykonání jich by se mohlo činiti závislým připuštění ke státní zkoušce.
Žádá zvýšení úrovně rigoros průkazem o způsobilosti k vědecké práci. Takto upravený doktorát měl by býti podmínkou pro přijetí k advokacii, k soudnictví a k dosaženi vyšších míst v konceptní službě správní. Bylo by pak lze zrušiti státní zkoušky.
Dále uvažuje, zda by nebylo možno zkrácení právnického studia na dva roky pro nižší konceptní úředníky (asistenty, aktuáry) a pro úředníky u menších samosprávných úřadů.
Vyslovuje se proti samostatnému doktorátu judicielnímu a státovédeckému a hájí zásadu jednotného doktorátu následovně: »Je nemyslitelno, že by byl se svůj úkol soudce nebo advokát bez znalosti práva ústavního a správního a právě tak málo by asi vyhovoval správní úředník, pro, něhož by obory judiciální byly terra ignota«. V závěru upozorňuje, že nejde při reforrně o radikální převrat ve studiu práv, ač se jedná o reformu velkého významu a varuje před příliš ukvapeným řešením.
K podnětům prof. Miřičky ve druhé části jeho pojednání jest poznamenati, že při úpravě systému studia by bylo výhodno zavěsti tři samostatné oddíly: historickoprávní (zkrácený na dva semestry), judicielní a státovědecký. Zejména na římském právu naučí se na fakultu vstoupivší posluchač právnicky mysleti, na dějinách veřejného práva užívati pojmů ve veřejném právu se vyskytujících a k historíckoprávní státní zkoušce musí ovládnouti souhrnně a systematicky větši množství učebné látky, takže V každém směru dobře jest připraven ke studiu platného práva, kde kromě učebnic musí užívati i zákonníků. V tomto rozdělení byl by také prostředek proti absenci při přednáškách státovědeckých (a zde je absence vždy nejsilnější). Posluchači často považují docházení do těchto přednášek za bezúčelné, když vědomostí zde získaných mohou upotřebiti až při poslední (zpravidla) zkoušce, po delší době a během přípravy ke zkoušce judiciální vědomosti na přednáškách státovědeckých získané se lehce z paměti vytratí.
Jest třeba ještě se zmíniti o písemných pracích pří státních zkouškách. Zde má kandidát prokázati určité množství vědomostí, ovládání pojmů a schopnost právnického myšlení. K tomu stačí úplně zkouška» ústní. Na právnické fakultě se poskytují základy věd právních a státních a každý, ať se chce věnovati advokacii, soudnictví, praksi správní atd. vždy musí ještě skládati praktickou zkoušku odbornou a nezřídka zde i písemnou, takže požadavek obligatorních písemných prací ať seminárních či ve cvičeních praktických-již na právnické fakultě nejeví se býti žádoucím.
U doktorátu však písemná práce vědecká jest jistě na místě. Také s míněním prof. Miřičky o jednotném doktorátu jest souhlasiti.
Zkrácení právnického studia na dva roky pro úředníky při menších samosprávných korporacích a pod. hy se nedoporučovalo. Dnes na ta místa jsou dosazováni úřednici středoškolsky vzdělaní s předběžnou praksi, kteří na svých místech dobře vyhovují. Zavedením nové kategorie úřednictva »nižšího konceptního« by se jen více podporovala nivelisace mezi jednotlivými kategoriemi úřednickými. Myslím, že by se tato otázka měla řešiti až po provedení reformy čtyřletého právnického studia a to samostátně, když by se toho snad jevila potřeba. Tím se také uvarujeme působení politických a stranicko-úřednických vlivů na tuto reformu.
K dosažení veřejných úřadů by se mělo vyžadovati složení státních zkoušek. Doktorát (ovšem oproti dnešnímu přísněji upravený) by měl býti jen průkazem schopnosti k práci vědecké. Tento způsob zvolili při reformě právnického studia v republice polské, kde absolvovaní, právníci po složení všech státních zkoušek obdrží diplom a samostatný titul »magistr práv« (vedle něhož je možno ještě dosáhnutí doktorátu).
Reforma právnického studia jest věcí jistě důležitou a velkého významu pro stát. Dotýká se celé československé obce právnické. Proto dříve, než bude přikročeno k provedení reformy, nechť jsou slyšeni všichni činitelé mající zájem na reformě: profesorské sbory právnických fakult, advokátní a notářské komory, svaž soudců a konceptních úředníků, spolky advokátních koncipientů, spolek čs. právníků »Všehrd« (kde po delší čas se otázkou touto zabývá zvláštní komise) atd.
Nechť se neopakuje při reformě právnického studia to, co se stalo při reformě středoškolské že z tajné ministerské dílny vyšel najednou návrh, o němž příslušné korporace odborné do té doby neměly ani ponětí a jenž byl za velikého křiku pochován. S.