K otázce pojmu svatebních smluv.

Rozhodnutí nejvyššího správního soudního dvora ze dne 12. března 1930 číslo 3798 (ve sbírce Bohuslavově uveřejněné pod číslem 5205), upozornilo opětně na nejasnou a neúplnou stylisaci § 1217 obč. zák. obsahující definici svatebních smluv.
Že ani judikát číslo 166 z roku 1905 nepřispěl k definitivnímu rozřešení této sporné otázky, jest všeobecně známo, a četná rozhodnutí nejvyššího soudu jsou toho důkazem. Zejména poslední rozhodnutí nejvyššího soudu, citované v »Právníku« sešit XX.. strana 650 v článku pana notáře Kováře, jde ve svých důvodech směřujících k omezení pojmu svatebních smluv tak daleko, že poslední věta judikátu číslo 166 A 905 stává se téměř zbytečnou. Judikát ten ve snaze po objektivitě praví: »Právní jednání dlužno i co do náležitosti formy notářského spisu podle pravé jeho podstaty posuzovali«. Cit rozhodnutí nejvyššího soudu z 18. I. 1930 Rv 708/29 pouští se však kasnistickv do řešení této otázky a podle rozhodovacích důvodů má se řešiti ve svatební smlouvě na příklad: »Otázka úpravy majetkových poměrů manželů pro případ rozvodu, rozluky, atd « Nestačí tedy fakt, že snoubenci nebo manželé chtějí řešiti majetkové poměry mezi sebou po čas trvání manželství, které se uzavírá podle svého etického pojmu na celý čas života, ale je nutno podle názoru Nejvyššího soudu pustiti se do otázky úpravy majetkových poměrů i pro tyto případy.
Nejvyšší soud přehlíží, že tomu, kdo sepisuje svatební smlouvu mezi snoubenci a jejich rodiči jest velmi těžko, upozorňovati na potřebu úpravy majetkových poměrů už pro pří nad rozvodu, rozluky a podobně. Vždyť většina snoubenců ještě dnes při uzavírání svatební smlouvy a při uzavírání manželství vůbec dívá se na svoje budoucí spojení manželské s ideálem »věrnosti až do smrti«, a nelze hrubou rukou toho, kdo majetkové poměry smluvně upravuje, postaviti je před strohou a nevlídnou budoucnost možného rozvodu a rozluky a vyvolávati již v tomto okamžiku duchy, které přec snažíme se při dnešním uvolnění manželského sňatku zažehnávati.
Nejv. správ. dvůr soudní ve svém citovaném rozhodnutí pro své účely jistě vysoce praktické řeší si otázku pojmu svatebních smluv zcela samostatně. Uvažuje totiž, kdy podle zákona jest možno při převodu statků všeho druhu ve svatebních smlouvách použiti nižších sazeb převodních. Definuje pak svatební smlouvy (nepřesně používá slov »manželské smlouvy«) takto. »Předmětem manželských smluv jest smluvní úprava majetkových poměrů provedená snoubenci nebo manžely v určité kvalifikované formě, ale, jak plyne také z předpisu § 1 ad. d) zákona číslo 76/1871 z. z., nemohou býti předmětem jejich smlouvy trhové, směnné a podobně, uzavřené bez oné formy, byť v nich bylo vysloveno, že se uzavírají pod podmínkou, že mezi kontrahenty dojde ke sňatku. Jestliže předpis § 2 lit. a) odst. 4. zákona číslo 31 z roku 1920 zaručuje výhodu poplatkovou pro převody mezi snoubenci smlouvami manželskými (správně svatebními), podává se z toho, že podmínkou pro poskytnutí této výhody poplatkové je, aby majetkoprávní smlouva mezi snoubenci uzavřena byla ve formě pro manželské smlouvy předepsané, tedy ve formě notářského spisu«. Obě naše nejvyšší soudní stolice snaží se tedy rozřešiti otázku pojmu svatebních smluv, kteréžto správné rozřešení má význam nejen co do platnosti jich a formy nýbrž i co do úlev poplatkových.
Z judikátu číslo 166 a sice z první věty nelze apodikticky souditi, že postupní smlouvy snoubenců nebo manželů s osobami třetími, zejména s rodiči jedné nebo druhé strany, které se uzavírali pod podmínkou sňatku, nelze považovati za smlouvy svatební. Opatrná stylisace této věty a sice slova »nelze o sobě považovati« ukazují k tomu, že soudce bedlivě musí všecky okolnosti uvažovati, jedná-li se o smlouvu svatební či nikoliv.
Točí se totiž celá otázka pojmu svatebních smluv okolo předpisu § 1217 ob. zák obč., kde slovo »vorzüglich« »jmenovitě« poukazuje k tomu, že výpočet smluv svatebních v tomto §u obsažený není taxativní, nýbrž demonstrativní a že pojem smluv svatebních nutno daleko šíření vykládati než uvádí citovaný judikát. I sám občanský zákon ve svých předpisech §§ 1246 a 1247 obsahuje ustanovení, z nichž jest patrno, že na smlouvách svatebních mohou se zúčastniti nejen snoubenci nebo manželé, nýbrž i osoby třetí a že podstatnou známkou smlouvy svatební jest sjednati manželskému společenství majetkový základ. Poukazuji zejména k výkladu profesora Dra Krčmáře, který ve svém systému výslovně praví: »Tak vychází na jevo z dalšího obsahu § 1217 a z některých jiných ustanovení zákonných (§§ 1246 a 1247), není definice uvedená na začátku § 1217 zcela přesná a bude smlouvy svatební vyměřiti jako smlouvy o majetku uzavřené mezi manžely, po případě osobami, které manžely státi se mají, nebo jedním z nich a osobou třetí, jejichž účelem je buď sjednati manželskému společenství základ majetkový nebo opatřiti manžely na případ smrti nebo konečně sjednotiti po případě spořádati roztřídění jmění manželů.« Dále praví na straně 43. svého systému v oddělení o právu rodinném. »Smlouvy svatební jsou smlouvami, které upravují majetkové poměry manželů. Ale nejsou to snad jen smlouvy mezi manžely mohou to býti také smlouvy mezi jedním manželem a osobou třetí. Vedle smluv v § 1217 demonstrativně vypočtených, mohou to býti i smlouvy jiné na příklad smlouva, kterou manželka se zavazuje, že na svoje potřeby bude vynakládati sama a podle okolností také smlouva, kterou manželka nebo někdo jiný manželu postupuje nemovitost za plat. Podmínkou ovšem je, že musí manželské smlouvy sledovati účel zákonem stanovený »smlouvу o majetku se zřetelem ke spojení manželskému«. Stejně jako profesor Krčmář definuje pojem smluv svatebních profesor Dr. Svoboda, rovněž tak ve svém systému prof. Mayr—Dominik. Tento účel výše uvedenými výklady občanského zákona sledovaný, mají beze sporu t. zv. postupní smlouvy rodičů jedné nebo druhé strany snoubencům, neboť osoby třetí, to jest rodiče, chtějí opatřiti majetkový základ pro manželství snoubenců a tento majetkový základ postupují pod podmínkou manželského svazku. Podobné postupní smlouvy, které pravidelně bývají »negotium mixtum cum donatione« jsou beze sporu svatebními smlouvami a není třeba, aby při těchto smlouvách byla již řešena otázka úpravy majetkových poměrů pro případ rozvodu, rozluky, úmrtí a podobně. Neupravuje se přece v každém případě uzavíráním smluv kasuisticky každý moment, který v živote snoubenců a potomních manželů by nastati mohl a nelze proto, jako činí rozhodnutí Nejvyššího soudu, výše citované, neviděti smlouvy svatební tam, kde otázky rozvodu, rozluky atd. se neřeší.
Jest tedy patrno i z rozhodnutí citovaného p. notářem Kovářem ze dne 18. ledna 1930 č. Rv I 708/29, že naše soudy civilní nevykládají dosud správně judikátu č. 166/1905 přes jeho zřejmě nevlídné stanovisko k přísné formě notářského spisu pro smlouvy svatební a že zejména nehledí také k výkladu zákona našich učitelů práva. I starší komentáře, zejména komentář Stubenrauchův ovšem v jiné formě a jinými argumenty, zastávají totéž stanovisko, jaké jest výše uvedeno. I zde poukazuje se k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy svatební jest prokázati úmysl stran uspořádati majetkoprávní poměry manželského budoucího svazku, tedy po čas trvání manželství a ponechává se úprava majetkoprávních poměrů pro případ, že by manželství jakýmkoliv způsobem mělo se zrušiti, budoucnosti.
Celý vývoj právní pokud se týče této otázky pojmu svatebních smluv v zemích Českých neulpěl na definici § 1217 obecného zákona občanského, nýbrž právní nazírání obyvatelstva zejména českého konservativně udrželo dále svůj pojem svatebních smluv, který odpovídal jeho hospodářsko-právním zásadám.
Praví-li se ve starších systémech, a zejména v komentářích, že právní vývoj ve starém Rakousku byl ovládán německo-právní zásadou v selském stavu obvyklou, totiž zásadou »společenství statků v manželství« a že teprve recepce římského práva provedená v Josefínském zákoně. »O oddělení statků obou manželů« upravila definitivně tuto otázku, neplatí toto tvrzení ve své všeobecnosti pro všecky země a všecko obyvatelstvo ve starém Rakousku žijícího.
Všimneme-li si jednotlivých právních institutů, které uvádí § 1217 seznáme, že:
1. dar jitřní jest institutem poměrně má o známým a skromně užívaným (viz Dr. Pevný v »Právníku« z roku 1906),
2. vdovský plat. staré vidualitium, rovněž v českých zemích se neujalo a předpisy tyto staly se právě tak, jako předpisy o daru jitřním obsoletními;
3. věno a obvěnění jedině jest v praktickém životě používáno a to zejména v kruzích obchodních a městských,
4. smlouva o společenství statků, která, jak výše uvedeno, byla převzata ze zvykového práva platného pro seslský stav v německých zemích, rovněž v českých krajích významu nemá. Pouze v některých severočeských krajích obývaných Němci časem této formy snoubenci nebo manželé použiji pro úpravu svých majetko-právních poměrů.
České obyvatelstvo tohoto právního institutu vůbec nepoužívá. Právní předpisy, které v zákonech nalézáme, mají odůvodnění své existence jenom tenkráte, používá-li se jich občanstvem v praktickém životě. Není-li tomu tak, mají býti ze zákona elimitovány jako zbytečná přítěž. Převezme-li nový občanský zákon jednotné předpisy o daru jitřním, o platu vdovském a o smlouvě o společenství statku, stane se tak spíše z důvodů historických nežli z důvodů praktické potřeby a lépe by bylo předpisy tyto jako nepraktické ze systému občanského zákona odstraniti.
Převzal-li obecný zákoník občanský z roku 1811 právní institut »O společenství statků« ze starorakouského práva zvykového, je jistě oprávněnou snaha usilující o to, aby do nového občanského zákona přijat byl institut svatebních smluv, jak se od staletí vžil v českém obyvatelstvu a to zejména v selském, totiž svatební smlouvу, jimiž rodiče nebo osoby jiné pod podmínkou budoucího sňatku snoubenců postupují určitý majetek snoubencům, aby tím upravili majetko- právní základ pro budoucí jejich společný život.
Těmito smlouvami ve slavnostní formě mají se upraviti tyto maietko-právní poměry, jak konečně také naznačil dvorský dekret z 25. června 1817 číslo 1340.
Tyto smlouvy jsou uznávány zejména selským obyvatelstvem za řádné smlouvy svatební a jako takové zapadají i do dnešního systému smluv svatebních, jak výše jest uvedeno. Osoby třetí na těchto smlouvách zúčastněné mají jistě eminentní zájem na tom, aby byly sepsány po bedlivé úvaze formou slavnostní, jakou beze sporu jest forma notářského spisu.
Jе však nutno, aby v novém občanském zákoně výslovně tyto smlouvy bylу zařazeny do smluv svatebních, jak již praxe a právní cítění obyvatelstva zvykem si tento právní institut vytvořily.

Citace:

č. 8712. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 243-245.