Čís. 8937.

Nevyhradil-li odvolací soud pravomoc usnesení, jímž zrušil rozsudek prvého soudu a vrátil mu věc k dalšímu jednání a rozhodnutí, jest rekurs na dovolací soud nepřípustným i tehdy, stalo-li se zrušovací usnesení jen ohledně části žalobního nároku a bylo pojato do rozsudku, proti němuž bylo podáno dovolání.
(Rozh. ze dne 3. května 1929, Rv II 482/28.)

Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice částečně důvodem po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaných, k odvolání žalobkyně rozsudek prvého soudu, pokud jím byla žaloba zamítnuta, zrušil a vrátil věc prvému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud odmítl rekurs žalovaných do zrušující části rozsudku odvolacího soudu; dovoláni jejich nevyhověl.
Důvody:
Rekurs do zrušující části rozhodnutí odvolacího soudu jest podle § 519 čís. 3 c. ř. s. nepřípustný, neboť odvolací soud nevyhradil stranám právo k rekursu doložkou, že má býti v řízení pokračováno teprve, až jeho usnesení vejde v moc práva. Pokus žalovaných, dovoditi přípustnost rekursu příkazem procesní hospodárnosti, by nejvyšší soud, an se sporem k dovolání již musí tak jako tak zabývati, rozhodl o všech ve sporu do té doby se vyskytnuvších sporných otázkách, rozbíjí se o kategorický předpis zákona. Zákon nerozeznává, zda, jak bývá pravidlem, zrušující rozhodnutí bylo vydáno o celém žalobním nároku samostatným usnesením, či, jak se stalo v souzeném případě, jenom o části žalobního nároku a bylo pojato do rozsudku, proti němuž přísluší stranám dovolání. Poukaz na § 515 c. ř. s. není případný. Tento předpis platí jen o rekursech, které nesmějí býtí samostatně podány, ale zůstávají podle výslovného příkazu zákona stranám zachovány k uplatnění při příležitosti nejbližšího opravného prostředku. V § 519 čís. 3 c. ř. s. není takové výhrady. Rekurs, a to samostatný, jest přípustný, jestliže jej odvolací soud zvláště vyhradil, ale naprosto nepřípustný, nebyl-li vyhrazen. Podle §§ 499 odst. 3 a 479 odst. 1 c. ř. s. není sice do výroku odvolacího soudu, že se má v řízení pokračovati teprve, až rozhodnutí odvolacího soudu vejde v moc práva, samostatného opravného prostředku, stížnost do takového výroku zůstává tedy stranám zachována, ale ustanovení toto neplatí a nelze ho rozšiřovati na případ, kde odvolací soud takového výroku neučinil.

Citace:

č. 8937. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 642-643.